Dost už bylo holokaustu

Před časem jsem pojal úmysl věnovat se ve třech dílech složitému a přísně sledovanému tématu židovské otázky. V úvodním textu¹ jsem vysvětlil své motivy, v prvním „díle“² se věnoval podobnostem mezi světovládnými ambicemi islámu a judaismu a ve druhé části³ pak odmítl módní přesvědčení o tom, že naše (západní) civilizace je křesťansko-židovská, argumentem, že židovská kultura je pouze jakousi subkulturou v rámci našeho civilizačního okruhu.

V závěrečné třetí části bych chtěl své úvahy o židovství a jeho roli ve světě ukončit zamyšlením nad tou podotázkou židovské otázky, která je ze všech nejcitlivější – zamyšlením nad tématem holokaustu.

Snad o žádné jiné části naší (nejen) novodobé historie nejsme tak dobře informováni, jako o tom, co se dělo v nacistických koncentračních táborech. Výuka historie přitom na základních školách, ale i na gymnáziích, paradoxně končí někdy na přelomu 19. a 20. století či v předvečer první světové války, protože pro učitele je obtížné učit o století, které mají v živé paměti a kde existují různá nepřekročitelná tabu.

Výjimkou je holokaust, kteréžto téma je osamoceně (aniž by byly probrány okolnosti obou válek a potřebné souvislosti) do mladých lidí vtloukáno už od druhého stupně základního školství.⁴

Chci, aby mi bylo dobře rozuměno. Nesnižuji tragédii židovského národa, jen se zamýšlím nad tím, jak moc jsme – i přes vzdálenost několika generací od války – stále ovlivňováni notoricky známými záběry, které nám jsou neustále promítány, aby v nás vyvolávaly jakýsi blíže nespecifikovaný pocit viny a aby v nás formovaly lítost a leckdy až nekritický obdiv k jedné jediné skupině obyvatelstva.

Jsem přesvědčen, že jde o zneužívání dětí / mladých lidí, které něco takového ještě nejsou v tomto věku sto domyslet (nemají-li úplné informace) a pouze se tímto způsobem pracuje s jejich emocemi. Podprahově se jim sděluje, že se stalo něco hodně špatného, za co by se měly stydět, přestože za nic takového nemohou nejen oni, ale ani jejich rodiče, prarodiče či praprarodiče. Do budoucna tak vůbec nebudou schopni se nad touto problematikou kriticky zamýšlet, protože jim vždy před očima vyvstanou pouze emoce budící brutální záběry. Osobně proto nevidím rozdílu mezi indoktrinací mládeže na školách filmy propagujícími kupříkladu potraty či uvolněnou sexuální výchovu a filmy o holokaustu (třebaže jedny zlo omlouvají a druhé před ním jakoby varují). V obojím případě jde o manipulaci člověka ve věku, kdy nemá šanci (pokud o tématu nevede diskuzi ve své rodině) dopátrat se alternativního názoru a vybrat si tak sám, co mu připadá jako pravdě-podobnější.

Tím vůbec netvrdím, že se holokaust nestal – chraň Bůh, že bych se takto rouhal – ale vadí mi, že je nám předkládána pouze jednostranná a značně zjednodušená verze historie a spoléhá se na to, že důvěřivý mladý člověk se tématem nebude zabývat „po vlastní ose“ – už jen proto, že podobné záběry jsou pro něj natolik nepříjemné a otřesné, že se na ně raději snaží zapomenout a vytěsnit je ze své mysli. Ono to ale nejde, někde tam, kdesi hluboko, v podvědomí, zůstanou a v budoucnu fungují jako spolehlivý spouštěč viny, kdykoli nějakou náhodou tentýž člověk zachytí informaci, která se tématu dotýká, ať už z toho či onoho úhlu pohledu. Informaci, která s oficiálním vysvětlením souzní, automaticky a pozitivně přijímá jako další střípek do pečlivě budované mozaiky. A kdyby se náhodou dozvěděl informaci, která je s oficiálním názorem v rozporu, bez přemýšlení ji zavrhne na základě obrazových vjemů, kterým byl kdysi vystaven a které se v něm uložily – a které přece nemohou být zfalšované, protože je viděl na vlastní oči na archivních záběrech.

Tato „propaganda“ ale nekončí na základní škole, tam teprve začíná. Člověk je jí vystaven celý svůj život – celý svůj život je provázen holokaustem, který na něj útočí při sebemenší příležitosti. Už těžko vyjmenuji všechny ty události, filmy, zážitky, knihy a jiné situace, které ve mně posilovaly a umocňovaly přesvědčení o holokaustu jako o tom největším zlu, jaké si je člověk schopen představit. Je to nepřetržitý sled aktivit, výstav, projektů, dokumentů, televizních inscenací, hapenningů, reportáží, televizních pořadů, přednášek a knih, které ono trauma v člověku udržuje a působí v něm neustálé výčitky a všudypřítomný pocit, že Židé jsou něco více a že jim jsme něco dlužni, když tolik trpěli.

Zdaleka se ale nejedná jen o Ne-židy, kterým je s vytrvalou pravidelností zlo spáchané na Židech stále předhazováno. Předhazováno je i mladým Židům, kteří jsou zase pro změnu programově očkováni nenávistí a strachem z Gójímů a vedeni k nedůvěře k nim. Pěkně je to zobrazeno ve filmovém dokumentu Hanobení⁵, ve kterém kamery zachycují indoktrinaci mladých, školou povinných, Izraelců, kteří si jezdí do Polska (Osvětimi) uvědomovat své kořeny a jsou přitom agenty Mossadu cvičeni v nenávisti k Polákům a vůbec Ne-židům, což má ve filmu až mrazivě-komické ztvárnění. V holokaustové ideologii (či spíše hysterii) jsou cepováni nejen mladí Židé, ale židovský národ jako celek, protože toto téma je (v poslední době silněji než samo judaistické náboženství) jakýmsi tmelem a prostředkem k sebe identifikaci příslušníků židovského etnika.⁶

Na holokaustu je dokonce postavena i část naší porevoluční kultury – vyjměte holokaust a najednou přijdeme o celou řadu „uměleckých děl“, které běží v kinech a na televizních obrazovkách, přijdeme o celou řadu knih, výstav, výtvorů, pořadů, televizních inscenací a dokumentů. Dnes se už netočí téměř žádné české historické filmy⁷, vyjma těch holokaustových. Škrtněte holokaust a z porevoluční české kinematografie zaměřené na historii skoro nic nezbyde.⁸

Jako jiný příklad může posloužit veřejnoprávní televizní či rozhlasové zpravodajství. Jako novinář často pracuji s kulisou běžícího zpravodajství ČT24 a leckdy nabývám dojmu, že snad každý týden je připomínáno nějaké výročí spjaté s holokaustem – tu výročí osvobození toho či onoho tábora, tu pietní akt, tu tryzna, tu vzpomínka na oběti holokaustu. Připomínáme si, že vyjel první transport, nebo že vyjel poslední transport, slyšíme, že byl zveřejněn deník přeživšího holokaust, že uběhlo 70 let od transportu plzeňských Židů, libereckých, brněnských, že začíná výstava o holocaustu, že končí výstava o holocaustu, že byl natočen videoklip o holocaustu, že pianistka z Terezína slaví 108. narozeniny, že máme výročí tolik a tolik let od povstání v židovském ghettu nebo že přesně před 70 lety začala systematická deportace Židů z protektorátu…⁹

A tak je holokaust-šoa postaven do centra našeho vnímání a povýšen na ústřední historickou událost lidských dějin, jako kdyby nebylo důležitější. Jako kdyby nezahynuly miliony jiných lidí, jako kdyby nedošlo k masakrům jiných národů. Jako kdyby nacistům za války nepadly za oběť desítky tisíc etnických Čechů (kolem 50 tisíc), desítky milionů spojeneckých vojáků, skoro třicet milionů Rusů.¹⁰

Jako kdyby neumíralo každý den po světě několik tisíc malých dětí při umělých potratech, jako kdyby jen v Československu / České republice nebylo zavražděno od legalizace potratu v roce 1957 více než 3.250.000 nevinných dětských životů.

Říkám tedy s plnou vážností – a zároveň při plném vědomí tragiky tehdejších událostí -, že dnešní doba je přeholokaustovaná. S připomínkou obětí šoa se to přehání.

Neštěstí jednoho národa je uměle vyzdvihováno na úkor jiných obětí války. Je to jistě dáno tím, že Židé i přes tyto hrozné události (což s tím jaksi částečně stojí v rozporu)¹¹ stále zastávají řadu význačných a společensky významných postů, ovládají sdělovací prostředky a svým nadproporčním zastoupením v řadě profesí mají pod kontrolou mnohé významné obory lidské činnosti (často takové, které mají možnost ovlivňovat veřejné mínění). Jejich sebepropagace a neustálé vyzdvihování tématu holokaustu je tedy částečně záležitostí spontánní – je přirozené, že využívají pozice, vliv a prostředky, který mají k dispozici, a připomínají (což má pochopitelný lidský rozměr) své rodinné tragédie a tragédii svého národa.

Vedle toho je zde ale i rovina jakési cílené strategie, jakési institucionalizované připomínání holocaustu, kdy je tento kult ve společnosti záměrně upevňován jako odstrašující zlo, pěstován jako memento, které má sloužit k tomu, aby se hostitelský národ cítil vinen a jeho politická reprezentace byla více než vstřícná k jakýmkoli požadavkům Židů v diaspoře i Židů v Izraeli (sionistů).¹² Tento „Průmysl holokaustu“, který je také finančně velice výnosný, popsal ve své výborné knize Norman Finkelstein¹³.

Případ České republiky je pak ještě specifičtější (jako je specifický, ale jiným způsobem, případ Německa¹⁴), protože Československo bylo s židovskou menšinou, s otázkami osídlení Palestiny a posléze s vybudováním a více než šedesátiletou existencí státu Izrael až bytostně spjato – jak osobou první prezidenta T. G. Masaryka a dobou první republiky vůbec, tak tragickými událostmi naší poválečné historie (roky 1948 a 1968 – viz studie historika Vladimíra Čermáka¹⁵), tak listopadovými událostmi a následným porevolučním vývojem, který nás vrátil do doby prvorepublikového bezvýhradného spojenectví se sionisty.

Paradoxně v České republice, která toho pro Izrael udělala tolik, je památka holokaustu připomínána stejně agresivně jako v Německu, ačkoli Češi žádné špatné svědomí mít vůbec nemusejí, ja tvrdí představitelé židovské komunity stále dokola, když si pochvalují specificky pozitivní vztah Čechů k jejich etniku. Přesto je zde kult holokaustu pěstován a vyznáván v neztenčené míře. Proč tedy? Proč je v nás tento pocit studu za minulost stále umocňován, jsme-li národem natolik prožidovským, jako málokterý jiný na světě (vedle Spojených států amerických, kde se nachází početná a vlivná židovská diaspora)?Proč je v nedávno uzavřené smlouvě (memorandu) mezi vládami České republiky a Izraele (reprezentované premiéry Petrem Nečasem a Benjaminem Netanjahuem) i přes několikrát opakované ujišťování o společných osudech, společně sdílené historii a vzájemných sympatiích stále vyžadováno, aby vláda ČR maximálně dbala na památku šoa a tvrdě trestala jakýkoli projev jejího znevažování?¹⁶ Proč je téma holokaustu tolik připomínáno?

Jednou z odpovědí může být skutečnost, že na kultu holokaustu je založena sama legitimita Státu Izrael. Nebýt holokaustu, s největší pravděpodobností by nebyl ani novodobý židovský stát a památka holokaustu tak musí být stále udržována jako jakýsi věčný oheň, který nesmí nikdy vyhasnout, nemá-li být ohrožena samotná podstata státu uměle vybudovaného na ukořistěné půdě a financovaného z německých válečných reparací a amerických půjček-darů. Přiznal to ostatně i známý sociolog a historik holokaustu Zygmunt Baumann, podle kterého Izrael používá holokaust jako „certifikát své politické legitimity, jako průvodní list pro svoji politiku, a to především jako předplatné pro bezpráví, které by mohl páchat.“

Šoa je důležité i pro jakýkoli jiný další vývoj na Blízkém východě – i takový, který by počítal třebas i s obětováním Izraele pro další židovské geopolitické plány (kdyby toho bylo třeba), s případným návratem Židů zpět do diaspory po celém světě v případě konfliktu (třetí světové války?) na Blízkém východě¹⁷. Možné přijetí milionů Židů zpět do tradičně hostitelských zemí, které by logicky muselo narazit na nevoli tamní veřejnosti, bude tím snazší, bude-li opět argumentováno historickými příkořími, která se židovské komunitě v minulosti děla.

Této otázce jsem se věnoval v několika svých textech¹⁸, ve kterých upozorňuji na značně nestandardní vztahy mezi vládami ČR a Izraele v poslední době a nabízím jako jedno z možných vysvětlení utajovanou dohodu o poskytnutí azylu pro židovské válečné utečence v České republice. Není bez zajímavosti, že když píši tento text, chystá se do České republiky opět premiér Netanjahu, a to jen 13 měsíců po své minulé návštěvě Prahy. Přiveze s sebou dalších sedm ministrů své vlády, kteří budou zasedat spolu s českými protějšky. O čem asi budou jednat?¹⁹

Závěrem

Židovský holokaust nebyl historicky ojedinělou a unikátní událostí, kolem které by se točila historie lidstva (a není proto důvod, abychom se kolem ní stále točili i my). Je, Bohu žel, pouze jedním z dlouhé řady příkladů lidské brutality, podobně jako například nedlouho předtím neméně průmyslová likvidace nepohodlného protivníka, který se stavěl do cesty židovské revoluci v Rusku. Nebyl-li ale holokaust ojedinělý a výjimečný, pak ani jeho konkrétní oběti (natož celou jejich rasu an sich) nemůžeme jen proto stavět do role nekritizovatelných, protože příliš trpících.

To se ale přitom často děje. Jakákoli kritická zmínka na účet Izraele či židovských komunit v rozptýlení je vždy smetena ze stolu poukazem na hrůzy holokaustu. Jinými slovy, při debatě s Židy končí veškerá diskuze u šoa, jak jsem měl možnost se i sám přesvědčit²⁰.

O židovské otázce by se toho dalo ještě napsat mnoho – nedotkl jsem se například vůbec (ač je to otázka téměř kardinální) skutečného původu převážné většiny současného světového židovstva (potomci Chazarů)²¹. Přesto v tuto chvíli své úvahy zakončím. Mým cílem nebylo provokovat, ale pouze poukázat na absurditu některých myšlenkových schémat, kterým už desetiletí otročíme. Čím dříve si uvědomíme, že jsme oklamáváni, tím lépe pro nás.

Jsem přesvědčen, že existuje-li jakási židovská evoluční strategie, jak o ní přesvědčivě píše Petr Bakalář²², pak bychom měli ve vlastním zájmu i my mít svoji strategii – strategii, jak se těmto manipulacím a útokům (útokům na rodinu, národ, církev a naše tradice) bránit a ubránit. Na počátku jakýchkoli takových úvah ale musí stát právě porozumění historickým procesům, ono poznání pravdy, které osvobozuje. Jen s takovým vědomím budeme schopni vyvinout obranný mechanismus, který by dovedl náš národ ochránit a uhájit.

Tato obranná strategie ale musí být zároveň postavena na pokoře vůči národu (skutečnému duchovnímu Izraeli), který si kdysi Bůh vyhlédl pro své plány (ne však vůči novodobému Státu Izrael či vůči těm, kteří s původním židovským národem nemají nic společného). V této pokoře bychom si měli uvědomovat nejen skutečnost historické Boží přízně včera, ale i faktor nikdy nekončící Boží milosti dnes či existenci Božího plánu pro obrácení Izraele na pravou víru zítra. Milosti, která i dnes dokáže z lidí, kteří leckdy k naší civilizaci a víře cítí nenávist, učinit horlivé spolubojovníky. Milosti, která činí z Šavlů Pavly. To je i příběh řady židovských konvertitů ke křesťanství, kteří se zásahem Boží milosti dokonce stali kněžími a křesťanskými apologety.²³

Než se ale Boží úradky s Izraelem naplní (a Židé se vrátí ke svému skutečnému Mesiáši), mohlo by pro naše národy být už pozdě. Měli bychom proto vědět už nyní, jak se bránit svodům, které nás samotné i celou naši západní civilizaci mohou od Boha a jím daného společenského řádu odvádět a které mají často původ v židovských hlavách s úmyslem naši společnost cíleně oslabit a rozvrátit, jak vidíme dnes a denně kolem sebe²⁴.

Tímto pozitivně laděným přesvědčením bych chtěl své trojdílné zamyšlení uzavřít. V úvodu jsem přiznal, že vůči skutečným Židům cítím pokoru, ke které nás novozákonní texty nabádají. I když jsem ve svém textu uvedl řadu věcí, které se příslušníkům tohoto etnika nemusejí líbit, i když jsem zmínil řadu kritických připomínek a výhrad, mým cílem nebylo na židovskou menšinu nikterak útočit, jako spíše nastavit jí zrcadlo a vést k zamyšlení nejen ji, ale nás všechny.

Výběrem tématu pro třetí záverečný článek jsem pak chtěl zdůraznit, že téma holokaustu je klíčové při posuzování židovské otázky, která bez něj nemůže být rozřešena. Je to uměle vybudované a udržované tabu, které nám brání se židovskou otázkou vůbec zaobírat. Proto bychom měli najít odvahu toto tabu překročit, protože jinak budeme stále odkázáni do role statistů, pasivních pozorovatelů, kteří mlčky a s rezignací přijímají cizí rozhodnutí.

Chtěl jsem proto tímto textem apelovat na vlastenecky smýšlející veřejnost, abychom začali debatovat o holokaustu jinak, než jsme byli dosud zvyklí. Abychom nepokračovali v upevňování tohoto kultu, ale naopak se na holokaust podívali bez příkras, střízlivým pohledem, bez nadsázek, bez přehánění. Přiznejme si na rovinu, k čemu jeho přehnané zdůrazňování politicky a ekonomicky vede a snažme se nenechat se tímto – slovy Michala Kretschmera – novodobým „náboženstvím“²⁵ vydírat.

Pojďme debatovat o tom, o čem se dosud debatovat nesmělo. Pojďme debatovat o holokaustu. Poctivá debata přece ještě nikomu a ničemu neuškodila…

***

Poznámky

1Můj vztah k Židům, 4. listopadu 2011, https://abbartos.wordpress.com/2011/11/04/muj-vztah-k-zidum/

2Střet civilizací trochu jinak aneb Židé ve stínu muslimů, 17. listopadu 2011, https://abbartos.wordpress.com/2011/11/17/stret-civilizaci-trochu-jinak-aneb-zide-ve-stinu-muslimu/

3Opravdu židovsko-křesťanská civilizace?, 18. ledna 2012, https://abbartos.wordpress.com/2012/01/18/opravdu-zidovsko-krestanska-civilizace/

4I já (ročník 1980) jsem byl nucen dívat se na základní škole na filmové záběry s hromadami mrtvol tlačenými buldozerem (a otřáslo to mnou tehdy, ve věku, kdy mladý člověk začíná poprvé přemýšlet o smrti a smyslu života, byť mne to – náctiletého – tehdy paradoxně nevedlo k lítosti nad smrtí Židů /člověk nerozlišoval, komu patří ta zubožená těla/, ale postupem doby mne to dovedlo – skrze otázky na téma, co bude po smrti a proč je člověk na světě – až k víře v Krista). Ale byl-li jsem i já nucen dívat se na – pro někoho možná traumatické – záběry někdy v první polovině 90. let, raději nechci vědět, co se předkládá (a od jakého věku) dětem na školách dnes.

5Defamation, autor Yoav Shamir, rok výroby 2009, 90 minut, k zhlédnutí například zde – http://blip.tv/play/AYLj41cA.html

6Petr Bakalář píše, že „židovské náboženské vědomí se do velké míry organizuje kolem vzpomínek na pronásledování. Židovská historie se často mění na tzv. židovskou martyrologii. V poslední době zaujal holocaust prominentní místo v židovské identifikaci. V průzkumu provedeném v roce 1991 uvedlo 85 % amerických Židů, že holocaust je velmi významný pro jejich pocit židovství. Holocaust se v tomto ohledu ukázal být důležitější než Bůh, Starý zákon nebo stát Izrael (Abrams, 1996)“. Bakalář také cituje L. Rapaporta (1997), který analyzuje situaci Židů v současném Německu následujícími slovy: „Kolektivní vzpomínka na holocaust a jeho pravidelné (spontánní či institucializované) připomínání hraje centrální roli v sebedefinici a/nebo ve vymezování se (…) Židovstva vůči jiným skupinám. … je centrálním pojítkem, který drží tuto komunitu pohromadě… holocaust na sebe bere podobu stále přítomné minulosti.“ (BAKALÁŘ, Petr: Tabu v sociálních vědách, Votobia, Praha, 2003, s. 167).

7Výjimkou může být nedávno odvysílaný celovečerní film Lidice (režie Petr Nikolaev)

8Jako kdyby nebylo dost jiných historických událostí, které by stály jednak za filmové zpracování a jednak za připomínání lidem. Ale upevňovat v lidech hrdost na svůj vlastní národ se zřejmě dnes nehodí. Hodí se spíše v nich povzbuzovat pocit studu za svůj národ a vzbuzovat raději sympatie k národu cizímu. Stálo by za to vytvořit seznam českých filmů s holokaustovou tématikou. Byl by to velice dlouhý seznam. Namátkou vybírám tyto tituly – Musíme si pomáhat (2000), Všichni moji blízcí (1999), Marta a já (1990), Protektor (2009), Zapomenuté transporty do Polska (2009), Poslední vlak (2007), Poslední motýl (1990), Nedodržený slib (2009), I ve smrti sami (2004), Hodina tance a lásky (2003) a mnohé další. Letos chystá film s holokaustovou tématikou (Nabarvené ptáče) Václav Marhoul (v jehož posledním filmu Tobruk také hraje židovská tématika svoji roli). A to je jen několik málo příkladů…

9Když píši tento text, vzniká právě na pražském Karlově náměstí monumentální dřevěná napodobenina-model koncentračního tábora Mauthausen v rámci výstavy k atentátu na R. Heydricha (výstava je důležitá i pro Izrael, zmiňuje se o ní memorandum podepsané mezi vládami ČR a Izraele). Zkrátka, už nestačí jen filmy a výstavy o holokaustu, už musíme mít i trojrozměrný zážitek. A protože zřejmě do bývalých koncentračních táborů příliš Čechů na exkurze nejezdí, je třeba s koncentrákem přijet až k nim, nejlépe rovnou do centra Prahy.

10Odhadovaný celkový počet lidských obětí ve druhé světové válce většina současných historiků vyčísluje 60 miliony mrtvých. Z toho 20 milionů připadá na vojáky a 40 milionů na civilisty. Nejvážnější ztráty utrpěl Sovětský svaz, který v průběhu války přišel o 27 milionů lidí. Ze souhrnného počtu obětí tvořili přibližně 83 % příslušníci spojeneckých států a 17 % obyvatelé zemí účastnících se konfliktu na straně Osy. Odhaduje se také, že v nacistických koncentračních táborech zahynulo asi 12 milionů civilistů. Proč se tedy pořád bavíme jen o šesti milionech? Dále připočtemě 1,5 milionu lidí, kteří zemřeli v důsledku bombardování a dalších cca 14,5 milionů, kteří zahynuli z jiných příčin.

11Minulé století (ale není důvod si myslet, že by toto nové století na tom něco měnilo) je někdy nazývané jako „židovské století“. V tomto duchu napsal prominentní francouzský židovský autor Alain Finkielkraut do pařížského deníku Le Monde v jedné své eseji z roku 1998 následující slova: „Oh, jak sladké je být Židem na konci dvacátého století! Nejsme již viníci v historii, ale jsme jejími miláčky. Duch doby nás miluje, ctí, ochraňuje, dohlíží nad našimi zájmy, vyžaduje naše požehnání. Novináři nemilosrdně obviňují celou Evropu, že stále skrývá kolaboranty s nacisty nebo ty, kteří s nostalgií vzpomínají na éru nacismu. Věřící se kají, státy pykají…“

12Frustrace etnických Němců z tohoto nekonečného ponižování snad nejnověji vyjádřil známý německý publicista, dříve bundesbankéř Thilo Sarrazin, když v souvislosti se svou novou knihou o euru poznamenal, že – parafrázuji – „záchranou eura Němci už zase odčiňují holokaust“.

13FINKELSTEIN, N. A.: Průmysl holocaustu: Úvahy o zneužívání židovského utrpení, nakladatelství Dokořán, ISBN 80-7363-068-0, 152 stran, 2006

14Jakých absurdností kult holokaustu v současném Německu dosahuje, vidíme například na zprávě týkající se nedávného fotbalového mistrovství světa Evropy. Protože se konalo částečně v Polsku a částečně na Ukrajině, německá fotbalová reprezentace a němečtí fotbaloví funkcionáři museli navštívit před utkáním (a zároveň den po přípravném zápase s Izraelem v Lipsku!) koncentrační tábor v Osvětimi.

15ČERMÁK, Vladimír: Operace srpen 1968, Naše vojsko, Praha, 2011; ČERMÁK, Vladimír: Operace únor 1948, Naše vojsko, Praha, 2010

16Psal jsem o tom v článku „Vztahy Izraele a ČR: Nepříliš rovné postavení“ (https://abbartos.wordpress.com/2012/01/03/vztahy-izraele-a-cr-neprilis-rovne-postaveni/)

Česká vláda se v dokumentu zavazuje, že učiní vše pro to, aby si budoucí generace i nadále připomínaly “českou židovskou komunitu, která byla téměř kompletně zničena během nacistické genocidy v rámci Holokaustu evropského židovstva”. Za účelem spolupráce ve výchově o holokaustu budou čeští učitelé trénování v Jad Vašem v předmětu výuky o Holokaustu na školách. Obě strany se také vyslovují pro důležitost zřízení Institutu dědictví evropského shoa (European Shoa Legacy Institute – ESLI). Izraelská strana vítá dlouhodobou vládní podporu modernizaci památníku v Terezíně a slibuje, že bude podporovat Muzeum umístěné v kibucu Givat Chaim Iehud. Vlády podporují dovršení spolupráce mezi Ústavem pro studium totalitních režimů (ÚSTR) a Památníkem obětí a hrdinů Holokaustu při Jad Vašem. Vláda také připomíná, že bude finančně podporovat při univerzitě v Herzlii studijní a badatelský fond Masaryk Distinguished Chair, kam budou moci jezdit čeští studenti a badatelé. Izraelská strana recipročně přislíbila podporovat obdobný projekt Theodor Herzl Distinguished Chair na Masarykově univerzitě v Brně.

Totéž opakuje i memorandum mezi oběma vládami podepsané při druhé návštěvě Benjamina Netanjahua v Praze letos v květnu.

17Stát Izrael je propojen s holocaustem pomyslnou pupeční šňůrou, ale holocaust je více než existence Státu Izrael, tak jako je dítě závislé na matce a ne opačně. Stát může být klidně i obětován a zamítnut jako nepovedený experiment (nebo experiment, který posloužil a už není třeba – protože není rozhodující, co si myslí nebo co chtějí obyčejní židovští osadníci, ale to, co si usmyslí mocné židovské rody roztroušené po světě), ale holocaust je to, co ospravedlní nejen stát, ale i neexistenci státu či jakékoli jiné rozhodnutí, ke kterému pomyslný židovský sanhedrin dojde.

18O možném poskytnutí azylu (podle některých informací až milionu) utečenců z Izraele ze strany České republiky jsem psal v článku „Bude válka? Schwarzenberg prý slíbil azyl Židům“ (http://www.prvnizpravy.cz/zpravy/z-vlady/bude-valka-schwarzenberg-pry-slibil-azyl-zidum/) a v článku „Praha. Nový Jeruzalém?“ (http://www.prvnizpravy.cz/sloupky/praha–novy-jeruzalem/)

19Viz můj text „Bibi opět v ČR. Co tu ti Izraelci pořád domlouvají?“ (https://abbartos.wordpress.com/2012/05/22/bibi-opet-v-cr-co-tu-ti-izraelci-porad-domlouvaji) a následný rekapitulační text „Ohlédnutí za návštěvou z Izraele. Co dohodla Bibiho parta se servilní českou vládou“ (http://freeglobe.parlamentnilisty.cz/Articles/1818-ohlednuti-za-navstevou-z-izraele-co-dohodla-bibiho-parta-se-servilni-ceskou-vladou.aspx)

20Když jsem si například dopisoval s předsedou pražské židovské obce Františkem Bányaiem a snažil se ho dovést k vysvětlení nepochopitelného útoku na konzervativní občanské sdružení Akce D.O.S.T. ze strany židovské obce (neboli po něm žádal argumenty, proč ve své výroční zprávě o stavu antisemitismu v ČR za rok 2010 zmiňují toto sdružení jako „ohrožení demokracie“), vytáhl na mne v jednu chvíli takřka nejsilnější kartu, kterou se pokusil debatu emocionálně vychýlit ve svůj prospěch, aniž by zodpověděl mé otázky – neumím si prý představit, jaké to je ztratit v koncentráku skoro celou rodinu. „Jistě po Vás nemohu chtít, abyste vnímal některé historické skutečnosti stejně jako já, jehož velká část rodiny skončila v Osvětimi a jehož rodiče měli na předloktí své „osobní“ osvětimské číslo. Můžeme však, věřím,  shodně souhlasit se slovy prezidenta Václava Klause, která pronesl 15. května 2011 v Terezíně,“ napsal mi před rokem František Bányai a odcitoval výrok z projevu Václava Klause u příležitosti terezínské tryzny. „Přeji vám, abyste se v životě osobně nemusel nikdy potkat se zlem, které pocítila evropská židovská komunita,“ ukončil svůj dopis, ve kterém takto emocionálně reagoval na pouhou prosbu o přesnější popis antisemitistických incidentů, které se staly podkladem pro loňskou výroční zprávu pražské židovské obce stran antisemitismu v ČR. Mohu pana Bányaie samozřejmě litovat (a skutečně lituji), ale to ještě neznamená, že ho nemohu kritizovat, když se dopustí nějakých přehmatů (jako bylo zveřejnění zprávy bezdůvodně útočící na Akci D.O.S.T.). Jistě nejsem sám, kdo cítí, že podobná argumentace představitelů židovské obce není zrovna intelektuálně nejpoctivější.

21Viz KÖSTLER, Arthur: The Thirteenth Tribe. The Khazar Empire and its Heritage (1976) apod.

22BAKALÁŘ, Petr: Tabu v sociálních vědách, Votobia, Praha, 2003

23Jejich příběhy (které přirozeně nejsou tak často připomínány) například před časem přiblížil katolický tradicionalistický měsíčník Te Deum, č. 1/2011.

24Viz například můj text „Komu vděčíme za islamizaci“ z 14. 11. 2011 (https://abbartos.wordpress.com/2011/11/17/komu-vdecime-za-islamizaci/)

25„Náboženství holocaustu má svoji víru, svá dogmata (6 milionů obětí, plynové komory, cílené vyvražďování židů), svá posvátná místa a rituály, své hlasatele, misie (propagandu), své zákony, cenzuru i svou inkvizici pronásledující tzv. popírače,“ píše Michal Kretschmer ve svém textu „Náboženství holocaustu“ (http://freeglobe.parlamentnilisty.cz/Articles/1595-nabozenstvi-holocaustu.aspx)