Opravdu židovsko-křesťanská civilizace?

Před časem jsem slíbil, že se sérií tří textů pokusím věnovat tématu, které více než kterékoli jiné podléhá politické korektnosti, ba jakési hyperkorektnosti – židovské otázce. V prvním „díle“ svého zamyšlení jsem – možná s jistou nadsázkou – porovnal judaismus s islámem, kterážto náboženství mají (paradoxně – protože se vzájemně nenávidí, třebaže se současně respektují) mnoho společného.

Naznačil jsem myšlenku, že současný – huntingtonovský – „Střet civiliací“, podle kterého je Západ ve válce s radikálním islámem, je umělý konstrukt, za kterým může stát ve skutečnosti židovská minorita, respektive ti její ambiciózní představitelé, kteří mají podobné cíle jako radikální islám – nadvládu nad Západem (a vůbec záměr vládnout světu, který vychází z jejich pochopení judaismu, nebo – řekněme přímo – z talmudického judaismu jako takového). Nepřímo jsem se tak snažil poukázat na to, že existuje-li nějaký Střet civilizací, pak je to možná daleko spíše střet mezi judaismem a křesťanstvím (maskovaný jako spor islámu s židovskou a křesťanskou vírou).

V tomto textu bych se chtěl podrobněji podívat na jedno z – podle mne falešných – tvrzení, které se o judaismu poslední desetiletí (podotýkám, že desetiletí) šíří – a sice, že židovská víra je jedním z kořenů evropské křesťanské civilizace. Podle mého soudu jde opět o ryze účelovou proklamaci, která má za cíl vytvořit mezi Západem a Izraelem specifické pouto, které v reálné situaci, ale ani na teoretické rovině, nemá žádné opodstatnění. Tomu napovídá i skutečnost, že myšlenka křesťansko-židovských kořenů Evropy, potažmo Západu, je relativně nová a – nebojme se říci – módní.

Často bývá prezentována v různé podobě, od okřídleného rčení o křesťansko-židovském dědictví / civilizaci / kořenech / hodnotách až po teorii, kterou dává rád k dobru český ministr zahraničí a kterou podle jeho slov nazývám „teorií kopečků“. Podle ní je západní civilizace postavena na čtyřech kopečcích – Sinaji, Golgotě, Akropoli a Kapitolu, které mají symbolizovat židovskou, křesťanskou, řeckou a římskou antickou tradici.

Může být „nepřítel“ zároveň „přítel“?

Svým způsobem by moho být shrnutí předchozího textu (Střet civilizací trochu jinak aneb Židé ve stínu muslimů) hned prvním argumentem textu následujícího. Pokoušel-li jsem se vyslovit hypotézu, že ve skutečnosti je to judaismus, kdo usiluje o nadvládu nad Západem (křesťanským světem, křesťanskou civilizací), je nabíledni, že veškeré řeči o křesťansko-židovském dědictví (v některých případech dokonce slyšíme o židovsko-křesťanském dědictví) jsou buď naivní představou Západu nebo chytrým reklamním trikem Židů. Ve skutečnosti jsou nejspíše obojím – uměle vytvořenou reklamou, které se naivní Západ chytil. Jak by totiž mohla mít naše civilizace společné kořeny s někým, kdo ve skutečnosti usiluje o její rozvrat ve prospěch své vlastní evoluční strategie?

Předchozí text se také zaměřoval na evidentní podobnosti judaismu s islámem a v kontextu desetiletého přesvědčování Západu o tom, že islám je se Západem a jeho hodnotami neslučitelný se snažil naznačit – možná provokativní – myšlenku, že stejně tak nekompatibilní se Západem může být i judaismus. Že jsou křesťanské západní hodnoty často v protikladu k tomu, co hlásá talmudický judaismus, jsem se pokoušel vysvětlit na několika příkladech, jejichž výčet samozřejmě není úplný a jistě by bylo možné množství příkladů rozšířit, ale pro naše tvrzení je zhola postačující. Na tyto skutečnosti poukazují nejen staré (mí kritici posměšně říkají „středověké“, ale jsou ve skutečnosti novověké) traktáty (jejichž cena spočívá v tom, že vznikly v době, která nebyla omezena politickou korektností, nebo přesněji, u tématu, kterému se věnujeme, zmíněnou hyperkorektností, zatímco dnes by takové texty vydány být nemohly), ale dokazují je i v současnosti dodržované náboženské příkazy, kterémi se řídí Židé v soudobé Izraeli, jak si ještě ukážeme.

V jiném svém textu (Komu vděčíme za islamizaci?) jsem zase předestřel názor, že za problémy s multikulturalismem a následně s islamizací, které jsou jen důsledky levicové výchovy, jsou zodpovědni ve velké míře právě Židé, kteří začasté u zrodu těchto levicových utopických filosofií a politických směrů či konceptů stáli. Smyslem mého zamyšlení bylo poukázat na sofistikovanou (ale z pohledu Židů přirozenou) evoluční strategii, kterou je snaha rozrušit do té doby homogenní a kompaktní Západ, který by mohl být (a také historicky byl) pro Židy hrozbou svým „antisemitismem“, a stvořit takovou společnost, která bude rozdrobená, nejednotná a tudíž neschopná na judaismus jakkoli útočit či se vůbec bránit. Společnost, jejíž koheze bude uměle rozvolněna (zatímco soudržnost židovské minority zůstane neporušená) a to právě s tím cílem, aby se případné projevy nevole vůči židovskému elementu neměly o co opřít.

Z obou těchto textů vyplývá otázka, která by mohla tento bod shrnovat – může být civilizace, která je od té naší tak odlišná a dokonce usiluje o její oslabení, zároveň naším spojencem a partnerem? Někým, s kým tvoříme společné dějiny?

Není judaismus se Západem nekompatibilní už jen tím, že je v něm tak hluboce zakódován pocit vlastní výlučnosti a nadřazenosti nad křestanskou civilizací? Zatímco křesťané se modlí, aby Židé prohlédli a poznali svého Mesiáše, Židé ve svých modlitbách i dnes křesťany proklínají (jak si ještě ukážeme). To stěží může být základem pokojného soužití a rovnocenného partnerského vztahu.

Historické hledisko

Další aspekt, kterým se můžeme na nastíněnou problematiku podívat, je historické hledisko. Opravdu, tj. historicky vzato, je Evropa postavena na křesťansko-židovských kořenech? Nemá spíše pouze křesťanské kořeny? Respektive, kdy se toto tvrzení začalo poprvé objevovat? A existovalo v době, kdy byla Evropa ve svých křesťanských tradicích, zvycích a víře pevně ukotvená? Pokud zjistíme, že tomu tak nebylo a že se toto tvrzení začalo objevovat až relativně nedávno, můžeme směle pochybovat o tom, zda je vhodné přepisovat historii a křesťansko-židovské potýkání, které dominovalo téměř celé éře křesťanského Západu, přejmenovávat na křestansko-židovské dědictví.

Jsem přesvědčen, že tento koncept společného dědictví tu dříve neexistoval a začíná se objevovat převážně až v literatuře 20. století. Přišli s ním opět někteří židovští autoři, například spisovatel Lion Feuchtwanger ve svém románu Židovka z Toleda (1955). I dnes tento mýtus udržují i další židovští spisovatelé a publicisté (viz podkapitola Zlatá éra).

Tvrzení o křesťansko-židovských kořenech je svým způsobem i nelogické, když vidíme, že Evropa měla k Židům vždy ambivalentní vztah – na jedné straně využívala jejich finančních služeb, ale ve chvíli, kdy se židovskou komunitou cítila být ohrožená, neváhala ji vyhnat ze svého středu. Židé byli vždy jen trpění, neměli práva jako křesťanští obyvatelé evropských zemích, žili v ghettech a až na výjimky se nemohli dlouhou dobu dostat do vyšší společnosti. Jak tedy mohla být Evropa postavena na zčásti židovských kořenech? Netvrdíme to až dnes, z jakéhosi pocitu viny za holokaust?

Stejnou nevraživost vidíme i na opačné straně – Židé, kteří se nechtěli integrovat, nechtěli pracovat rukama jako ostatní (ale obchodovat, řídit, šmelinařit), kteří ožebračovali naivní křesťany upadající do osidel jejich lichvy a palíren vodky – to vše velice barvitě líčí Alexandr Solženicyn ve svém skvělém díle „Dvě stě let pospolu. Dějiny rusko-židovských vztahů v letech 1795-1995“ (Academia, Praha, 2004 a 2005). A také Židé, kteří využili jakoukoli příležitost k revoltě proti stávajícím režimům, ve snaze vydobít si pro sebe lepší postavení. Vzpomeňme jen na enormní zastoupení Židů v bolševické revoluci (které je nezpochybnitelným faktem). Židé byli vždy v ohnisku všech hnutí, která na Západě ničila přirozený řád, byť se to dnes často vykládá jako specifický židovský přínos civilizaci, jakýsi revoluční duch, pružnost, schopnost přizpůsobit se, snaha civilizaci posouvat neustále vpřed. Může ale být ten, kdo evropský křesťanský řád pravidelně a s chutí (v prních liniích) ničil, považován za (z hlediska svého vlivu na formování kultury) stejně tak významného jako ten, kdo křesťanský řád vytvořil a udržoval? Může být ten, kdo boří, považován za partnera toho, kdo staví a udržuje? Jistěže je dnešní západní svět výsledkem židovského revolučního nadšení a do této míry skutečně Židé naši civilizaci ovlivnili – ale je to dobře a mělo by to být vyzdvihováno?

Odpověď na tuto otázku samozřejmě závisí na pravolevém vidění světa – ten, kdo je „levičákem“ a kdo vidí židovský přínos ve všech revolucích a vnímá tedy židovskou entitu jako něco, co západní civilizaci posunuje ve smyslu pokrokářském, si odpoví zřejmě kladně. Ten ale, pro koho mají tyto posuny ve společnosti negativní znaménko a židovský element, který v nich hrál nezanedbatelnou roli, vnímá tudíž jako nositele mnohdy úpadkových a rozkladných myšlenek, si na stejnou otázku odpoví záporně.

Pokud vztah mezi Židy a křesťany v Evropě měl ještě před 70 lety leckdy smutnou až tragickou podobu, jak můžeme mluvit o téměř společně prožité historii? Opět se táži – nejsou taková slova spíše na základě postholokaustového traumatu obou stran přijatým politicky korektním termínem, který má jaksi zacelit rány a který označuje více zbožné přání než historickou realitu?

A mohl bych se zeptat ještě jinak – která ze tří hlavních židovských poloh může být adeptem na post spolutvůrce západní civilizace – ortodoxní (odmítající se integrovat, vybízející k segregaci a životu v ghettu, tedy stranící se), modernistická (vybízející k revoltám, tedy rozvratu statu quo) nebo přísně nacionalistická (tj. sionistická, vybízející k odchodu do vlastní země)? Jako pro Západ nejbezpečnější by se teoreticky jevila poslední varianta (byť v reálu sionismus není pro Evropu žádnou výhrou, protože se svou náboženskou představou židovské výlučnosti má stále tendenci ovlivňovat celý svět i poté, co Židé už vlastní nezávislý stát našli), ale i v takovém případě touha odejít a žít si po svém přece dobře ukazuje, že Židům o budování společné civilizace nejde. Ve všech těchto postojích vidíme tedy neochotu sdílet společný osud – jak pak ale můžeme mluvit o společných kořenech a společné civilizaci?

Někdo by mohl namítnout, že tímto židovským dědictvím se myslí Starý zákon coby součást křesťanské Bible. Tento argument je ale falešný, protože klasický judaismus vychází daleko spíše než ze Starého zákona z Talmudu, kabaly a dalších židovských tradic, které ke křesťanství nechovají žádnou úctu ani respekt, ale nejhlubší pohrdání. I o tom ještě promluvíme níže.

Druhou námitkou by mohl být fakt, že židovská emancipace začala relativně brzy – například ve Francii už během velké francouzské revoluce. A že tedy osobnosti židovského původu se mohly na budování Evropy podílet už dlouho předtím, než nastal poslední staletí trvající růst židovského vlivu, který někteří označují židovským stoletím. To je do jisté míry pravda, ale toto zrovnoprávnění pouze učinilo z diskriminované menšiny menšinu uznávanou a respektovanou, postavenou na roveň menšinám ostatním. To ale ještě nic nevypovídá o tom, že by tato židovská menšina utvářela Západ – maximálně můžeme vidět některé osobnosti židovského původu (často zdánlivě konvertující ke křesťanství, aby příliš nepobuřovaly či proto, aby mohly dosáhnout kariéry), kterým se dostalo výjimečného postavení (například britský premiér Benjamin Disraeli). Může ale menšina ovlivnit celý kontinent, potažmo civilizaci na hned několika kontinentech natolik, aby tento přínos byl zohledněn v názvu této civilizace (označované za křesťansko-židovskou)?

Třetí námitkou může být poukázání na nepřehlédnutelný finanční vliv Židů, který chtě nechtě Evropu ovlivňoval – židovské peníze půjčované králům a vládcům a financující válečné konflikty a revoluce (politické i kulturní) do jisté míry skutečně určovaly běh dějin. Bez nich by se historie vyvíjela určitě jinak. V tomto smyslu Židé Evropu a Západ bezesporu ovlivnili. Nemyslím ale, že tento aspekt by stál za módním tvrzením o společných kořenech – ti, kdo toto tvrdí, nám chtějí podsunout k věření něco mnohem jiného, hlubšího. Kdybychom židovský vliv na Evropu snižovali jen na finanční rovinu, zřejmě by tomu velice oponovali.

Konečně někdo čtvrtý by mohl argumentovat tzv. Kurasovým golemem, tedy něčím na způsob jeho článku „Nebýt golema“, který vyjmenovává vlivné a významné osobnosti židovského původu, které zasáhly do společenského vývoje Západu a bez nichž bychom dnes nebyli tam, kde jsme. Na tento výčet se nedá nic říci – často skutečně jde o velice uznávané a ceněné osobnosti a Židům nutno přiznat velkou míru inteligence a ctižádostivosti, která je do historických análů dovedla a pomohla jim se prosadit (ač na druhou stranu nemůžeme ignorovat tu skutečnost, že toto postavení je často výsledkem židovské soudržnosti a vzájemné podpory, konexí apod. – Židé ovládající média preferují židovské umělce, spisovatele apod., velká část dnešní židovské sebeprezentace je způsobena právě touto specifickou židovskou sounáležitostí a vzájemnou loajalitou). Problém je spíše v tom, že bychom stejně tak mohli sestavit seznam osobností židovského původu, jejichž přínos nebyl zdaleka tak pozitivní, jako jsou všichni ti umělci a vědci Kurasem jmenovaní. Osobností, které Západu přinesly neskutečné obtíže, problémy až hrůzy, protože spustily politické či kulturní revoluce, které pro něj znamenaly rozvrat a pro mnoho milionů lidí osobní nešťěstí či dokonce smrt. V takovém „anti-golemovi“ bychom mohli jmenovat Marxe, Hitlera, Lenina, Trockého, Rothschilda, Freuda a mnohé další revolucionáře či sponzory revolucionářů, bez kterých by Západ býval byl šťastnější, než s nimi. Není smyslem tohoto článku je všechny vyjmenovávat, ale byl by to seznam neméně dlouhý než ten Kurasův.

Přesto možná právě tento argument bude nakonec tím nejsilnějším, protože od té doby skutečně nemůžeme popřít, že Západ je Židy ovlivňován. Zdaleka nejde přitom jen o umělce a vědce, ale i o politiky a vůbec osobnosti na klíčových pozicích (typu prezidenta FEDu apod.). Nesmíme také zapomenout na spousty řadových Židů a jejich zastoupení v různých profesích, často značně disproporční a s tím související ovládnutí některých oborů (například filmový průmysl, pornoprůmysl, finančnictví, obchod, mediální průmysl, některé „vědní“ obory jako sociologie apod). Až vazalský vztah USA k Izraeli ve věci zahraniční politiky vůči Blízkému východu, na který poukazují autoři studie „Izraelská lobby a zahraniční politika Spojených států amerických“, může být dalším příkladem, jak je současný Západ Židy ovlivňován (jak těmi v Izraeli, tak těmi v diaspoře). Trauma holokaustu, kterému se vlivní Židé své doby nijak (nebo jen velmi málo) nesnažili zabránit, ale které je už více než 70 let používáno jako bič na západní státy, aby jednak platily a jednak ve všem vycházely vstříc jakýmkoli židovským požadavkům a z toho plynoucí podpora Izraeli a časté společné vystupování Západu v proizraelských kauzách, které působí dojmem toho, že máme společné zájmy, ačkoli jde o zájmy ryze partikulární, čistě izraelské – to může být dalším příkladem zmíněného „židovského století“.

V takovém případě by se skutečně dalo mluvit o tom, že židovský prvek Západ utváří, protože poslední dobou v něm skutečně hraje dominantní roli. Je ale těchto poválečných 70 let židovského vzrůstu, spolu s předválečným vlivem celkem sto let židovské „krasojízdy“, důvodem pro to, aby dvoutisícileté dějiny křesťanského Západu byly popisovány jako dějiny křesťansko-židovské? A je toto židovské ovlivňování Západu přirozeným a pozitivním vývojem, nebo spíše vnuceným „dobrem“, něčím, co jsme si vlastně nevybrali a co při bližším pohledu pro Západ ani není prospěšné?

Nebo si vezměme naši vlastní zemi. Československo zcela určitě vzniklo i za přispění (finančního, politického, mediálního – tehdy novinářského) některých židovských osobností (doma i v cizině) a na oplátku podporovalo veškeré židovské politické kauzy a zájmy, takže v té době bychom stěží našli Židům více nakloněný stát, než byla Československá republika Masaryka a Beneše. Tento stav byl obnoven po roce 1989 a trvá po celou dobu i dnes. Stejně tak bylo Československo Židy ovlivňováno i po kulturní stránce a mnoha židovským spisovatelům a umělcům vděčíme za renomé, které dosud ve světě máme. Je to ale spíše jev posledního století – předtím byli Židé obyčejnou minoritou, jednou z mnoha. Český národ není to samé jako novodobý český stát a pouhá židovská přítomnost v českých zemích (sice dlouhá, historicky nezpochybnitelná a současným Izraelem ráda zdůrazňovaná) není ještě podílem na utváření českého národa.

Představme si například, že by se v příštím století u nás významně emancipovala cikánská komunita a dosáhla obdobných úspěchů jako ta židovská (včetně početného zastoupení Cikánů v různých profesích apod.). Třebaže by v té době mohlo být lákavé a módní (pod tlakem sebevědomé minority a v duchu politické korektnosti) hovořit o společných dějinách a kořenech, těžko by mohlo být takové tvrzení bráno alespoň trochu vážně.

A připomněl bych ještě jednu skutečnost – to, co je často vydáváno za židovský přínos Západu a vůbec světu, skutečně nemá delší historii než jedno století. Klasický judaismus se svým uzavřením se do ghetta nepodporoval mnohé z toho, co je dnes oslavováno jako židovské specifikum, židovská doména, židovská charakteristika. Židovský historik Israel Shahak, o kterém bude ještě řeč, například připomíná, že pověstný židovský smysl pro humor nebo třeba láska k učení a k nabývání vědomostí nebyl vůbec dříve pro Židy typický. Ze židovské historie o nich nejsou zprávy a jsou výsledkem až nedávné židovské liberalizace. Naopak – židovský humor najdeme v literatuře před 19. stoletím jen zřídka, humor a vtipy židovské náboženství naopak zakazovalo (jediný povolený humor byl humor na úkor nevěřících a jejich víry). Stejně tak učení se, vyjma učení se Talmudu a tradici, mysticismu, bylo pro Židy téměř neznámé a pokud existovalo, existovalo navzdory přísné rabínské správě. Učení se cizích jazyků či některých věd bylo přísně zakázané, včetně historie – i vlastní historie byla pro Židy dlouho tabu. Židovský svět byl naopak přísně rigidní, oddaný pověrám, fanatismu a ignoraci, píše Shahak a jako příklad uvádí citaci z předmluvy prvního hebrejsky psaného zeměpisného díla, které vyšlo v Rusku v roce 1803, podle které mnoho tehdy žijících rabínů popíralo existenci amerického kontinentu. Nepřehánějme to proto s vyzdvihováním judaismu a se sestavováním jakýchsi žebříčků toho, co všechno židovství světu přineslo.

Morální hledisko

Tuto část úvahy bych mohl uvést řečnickou otázkou. „Jsou židovské hodnoty zároveň našimi hodnotami?“ Kdo četl knihu „Dějiny židovského národa“ od Paula Johnsona, měl neodbytný pocit, že bez židovské víry by dnešní svět vůbec neexistoval, že tato dala vzniknout jakémusi universalismu, ze kterého pak čerpala celá západní civilizace a čerpá doposud.

Židovská víra ale není vůbec universalistická, je uzavřená sama do sebe do té míry, že i upřímní konvertité k judaismu budou vždy jen židé druhé kategorie. Ve skutečnosti v ní všemu dominuje rasové hledisko – rozhodující je udržet čistotu rasy (být Židem nejlépe po matce), nemísit se, udržovat si své zvyky a pěstovat vlastní identitu. Judaismus je uzavřený náboženský systém, dalo by se říci sektářský, který nevyvíjí žádnou misijní činnost, ale naopak si přísně a pečlivě střeží vlastní čistotu. Jaký to rozdíl oproti křesťanství, které je otevřeno poslednímu „divochovi“ a kde tento divoch má před Bohem stejnou cenu jako Žid, Řek či Čech. Judaismus ale za skutečné lidi považuje jen Židy, ostatní (nevěřící) jsou podle něj modláři, psi, bezvěrci, podlidé (tedy ve skutečnosti vůbec ne lidé, ale stvoření na úrovni zvířat) – a podle toho se k nim chová.

Judaismus je i do té míry uzavřené náboženství, že je často těžké se vůbec dozvědět něco bližšího o tom, co skutečně hlásá. Zatímco Bibli, ale i Korán, si běžně můžeme koupit v kterémkoli knihkupectví a přesvědčit se o tom, čemu křesťané respektive muslimové věří, v judaismu takovou možnost nemáme. Později si ukážeme, že na vině je Talmud, neobyčejně obsáhlé dílo, jehož výklad je svěřen rabínům a který nelze jednoduše shrnout do jedné knihy. Židovská náboženská literatura také podléhá cenzuře citlivých pasáží (které by mohly vzbudit hněv křesťanů, kdyby vešly ve známost), proto je pro Nežida velmi těžké zjistit, co se skutečně v židovských náboženských školách učí.

Že nejde jen o nějaké středověké pomluvy z antisemitských pamfletů, dosvědčuje právě zmíněný Shahak, který ve své knize (Historie a náboženství Židů. Tíha tří tisíc let předsudků, pokrytectví a náboženské nesnášenlivosti, Votobia, Olomouc, 2005) podává mnoho příkladů z praktického života v Izraeli, kde dodržování židovských náboženských příkazů více než cokoli jiného ilustruje skutečný pohled ortodoxních Židů ke gójům (Nežidům). Žid nemá povinnost pomoci nevěřícímu v nouzi, nemá povinnost zachránit jeho život, vrátit mu ztracenou věc, nezatěžovat ho lichvou (naopak má povinnost zatížit ho lichvou), má zákonem zakázáno pronajímat mu půdu, domy. Slovo nevěřícího nemá u soudu takovou váhu jako svědectví Žida a podobně.

Impulsem pro napsání zmiňované knihy byla pro Shahaka událost, které byl osobně svědkem, kdy ultraortodoxní Žid v Izraeli odmítl o šabatu zapůjčit svůj telefon k přivolání záchranky pro nevěřícího, který zkolaboval kousek od jeho domu. Podobných příkladů pak Shahak uvádí vícero – vychází podle něj z náboženských příkazů Talmudu, bez jejichž porozumění, píše, se nedá politika současného Izraele vůbec pochopit. Tak je například zakázáno prodávat v Izraeli půdu Nežidům (92 procent izraelské půdy je drženo a spravováno Izraelským pozemkovým úřadem a podle směrnic Židovského národního fondu, pobočky Světové sionistické organizace, je zakázano Nežidům usadit se a začít pracovat a podnikat na izraelské půdě. Pokud chce Žid přesto prodat půdu nežidovskému obyvateli, Židovský národní fond mu nabídne vyšší cenu a prodeji tak zabrání). Židovský stát například v průkazech totožnosti neuznává „izraelskou“ národnost, ale jen židovskou, arabskou a další. Židovský občan může vycestovat z Izraele a po návratu získává řadu výhod (celní výhody, podpora pro studující děti, grant či půjčka na nákup bytu) – nežidovští obyvatelé Izraele takové právo ale nemají. Účelem nařízení je samozřejmě snížit počet nežidovských obyvatel země.

Chceme-li proto zjistit, k čemu v praxi vede dodržování příkazů judaismu, pak je tedy nejlépe podívat se přímo na Izrael, kde se Židé, sami mezi svými, nemusející brát na nikoho ohledy, chovají k nevěřícím zcela upřímně – upřímně nenávistně. Takové hodnoty jsou naprosto neslučitelné s hodnotami křesťanské lásky k bližnímu, která si nevybírá podle rasy, ale vztahuje se dokonce i k nepřátelům. A neslučitelné jsou i s hodnotami dnešní Evropy, z křesťanství vyšlé, dnes už téměř odkřesťanštělé, ale pořád ještě jakž takž s jeho dědictvím souznící. Je nepředstavitelné, že by někdo v Evropě odmítl – vida zraněného člověka – zavolat záchranku s odkazem na to, že mu to zakazuje jeho náboženství (ne proto, že by byl šabat, ale protože Žid není povinen, ba nesmí Nežidovi pomáhat, ledaže by byl v situaci, kdy by takovým krokem vzbudil rozhořčení gójů), jak ale Shahak dokazuje, že se v Izraeli běžně děje. Krom toho, že jde o absolutně nepřijatelné a nehumánní jednání, ukazuje i míru pokrytectví Židů, kteří by si v diaspoře nic takového ze strachu z nepřátelství většiny nedovolili, kdežto v Izraeli jde o normální jev.

Ne. To, co předvádějí Židé v Izraeli, to nejsou naše hodnoty.

Byla zlatá éra skutečně zlatá?

Někteří historici nebo publicisté rádi dávají za příklad plodné koexistence židovského a křesťanského (ale i islámského) elementu takové okamžiky v dějinách, kdy tato náboženství žila pospolu v jakémsi vzájemném respektu a vzájemně se v dobrém ovlivňovala – například bývá v této souvislosti často odkazováno na jakousi idylku panující na Pyrenejském poloostrově v době tzv. Al Andalus, kdy trojice náboženství žila v jakési symbióze. Je ale otázkou, do jaké míry jde o tendenční výklad nebo jen zbožné přání těch, kteří chtějí za každou cenu najít nějaký příklad takové symbiózy.

Jako ilustrace tehdejší tolerantní vzdělanosti a vzájemného myšlenkového oplodňování je často uváděn (například Benjaminem Kurasem) židovský myslitel, který sloužil jako „vzor syntézy biblického a řeckého filosofického a etického myšlení“ (píše Kuras) – Moše ben Maimon, známý též jako Maimonides1135-1204).

Podíváme-li se ale na Maimonida blíže, zjistíme, že to vůbec nebyl člověk tolerantní, ale vůči křesťanům naopak vystupoval velice ostře. Na druhé straně měl respekt k islámu, byl osobním Saladínovým lékařem, ve svých dílech rád citoval muslimské filosofy a islám jako takový podle něj vůbec není možné považovat za modlářství.

„A věz, že tentolid Nazaretského následuje Ježíše, přestože jejich dogmata jsou rozdílná; jsou modloslužebnícia musí se s nimi jednat tak, jak se jedná s modláři… tak učí Talmud,“ píše například Maimonides.

Jinde prohlašuje,že „každý Hebrejec, který nezabije Nežida, pokud se mu k tomu naskytne příležitost, znesvěcuje negativní příkaz“ (Sepher mitzvot, fol. 85. kap. 2 a 3). Opět jindy výslovně připomíná, že „(Židé) nesmí podle zákona nikdy ustat se snahami o vyhubení křesťanů“ (Hilkhoth akum X,1 a 7) a že „pokud se jim to nepodaří železem, mají to zkusit zlatem“ (Choschen ha-mischpat 388, 16). A ještě jinde: „Za jistých okolností není hříšné prokázat i křesťanovi něco dobrého, pokud to lidu Izraele přinese výhodu. Ostatně lidská moudrost obecněpřikazujeskrývat nepřátelství vůči křesťanům.“ (Hilkhoth akum X,6).

Maimonidova „Mišne Tóra“ je pak plná nejen nejurážlivějších výpadů proti nevěřícím, ale explicitně i útoků na křesťanství a na osobu Ježíše Krista. Pokaždé za jeho jménem Maimonidés dodává: „kéž jméno hříšného zmizí!“

Vidíme tedy, že tato „zlatá éra“ byla možná idylkou muslimsko-židovskou, ale s křesťanstvím toho moc společného neměla. Je spíše jakousi chimérou, pokusem najít nějaký světlý bod, který multikulturalismus tak potřebuje, aby se měl na co odvolávat. Často je používán i novodobými elitáři, kteří se vyžívají v zednářské představě jednoho božského bytí společného různým náboženstvím. Ozvuky takových synkretických úvah najdeme například v románu francouzského ekonoma a první prezidenta Evropské banky pro obnovu a rozvoj Jacquesa Atalliho „Bratrstvo probuzených“ (Garamond, Praha, 2009), které tuto éru opět idealizuje. Myšlenka společných kořenů a hodnot je myšlenka převážně zednářská a křesťanství oponující – i zde bychom měli hledat vysvětlení toho, proč je dnes tak oblíbená (Evropa je dnes více zednářským než křesťanským kontinentem) (zde se nabízí i úvaha o židovském vlivu na svobodné zednářství, se všemi jeho židovskými symboly, jmény, legendami a rituály, to už bychom ale opustili téma našeho zamyšlení).

Teologické hledisko

Dá se zároveň říci, že doba, kdy měli Židé svá práva omezena, koreluje s dobou, kdy si Evropa (i naše země) více než dnes uvědomovala své křesťanské kořeny a ostražitost vůči Židům vycházela proto kromě zkušeností z praktického soužití především z duchovních pohnutek. Naopak v době, kdy křesťanství v Evropě upadá, se Židé hlásí o svá práva a dostávají je. Jinými slovy, byla-li Evropa ve své křesťanštější fázi vůči Židům více opatrná než dnes, kdy ve své postkřesťanské fázi Židům spíše podléhá, jak pak můžeme mluvit o společném křesťansko-židovském dědictví? Nejde o protimluv? A není toto slovní spojení možné dnes jen právě kvůli tomu, že je Západ odkřesťanštělý?

Tím se dostáváme k teologickému hledisku. Někteří mi totiž mohou oponovat tím, že ony společné kořeny souvisí s tím, že Ježíš byl Žid, stejně jako všichni apoštolové a první křesťané, že křesťanství vzniklo z judaismu (a bez něj by nebylo) a že je naplněním Starého zákona.

Nemohu si pomoci, ale tento argument podle mne dokládá spíše pravý opak – že Starý zákon je užpřekonán Novým, že v Kristu se Starý zákon naplnil a uzavřel a my už dnes žijeme pod Novou smlouvou. „Není už Žid ani Řek, není otrok ani svobodný, není muž ani žena, neboť vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši.“ (Galatským 3:28).Spolu se Starým zákonem zmizelo i židovské vyvolení (spočívající ne v nějaké exkluzivitě či předurčení vládnout světu, ale ve výsadě, že právě z tohoto národa vzejde Mesiáš pro celý svět). Židé ale paradoxně Ježíše za Mesiáše neuznali, čímž svým vlastním vyvolením pohrdli a vyprázdnili ho. Vůči křesťanům proto žijí v otevřené nenávisti živené jakousi žárlivostí.

Nabízí se tak opět otázka, zda sousloví „křesťansko-židovský“ není protimluvem, protože klasický judaismus a křesťanství (odmyslíme-li si jeho modernistický vývoj po 2. vatikánském koncilu v režii zednářů, a tedy Židů) se v praxi vzájemně protiví. Judaismus stojí v protikladu ke křesťanství, protože popírá božství Ježíše Krista. „Ale žádný duch, který nevyznává Ježíše Krista přišlého v těle, není z Boha a to je ten duch Antikrista“ (1 Jan 4:3). Viz též Jan 8:44 (kde Ježíš řekl farizeům: „Vy jste z otce ďábla a chcete plnit touhy svého otce“) nebo Zjevení 2:9 a 3:9 (kde apoštol Jan mluví o nepravých židech, tj. „synagoze Satanově“). Zatímco ale křesťanství zaujímá k Židům postoj lásky k bližním (a modlí se za jejich prohlédnutí – tedy ještě donedávna se tak katolické křesťanstvo modlilo, než byla tato modlitba na nátlak stejných drukokoncilních zednářů z liturgie odstraněna), Židé mají dosud ve svých modlitebních a náboženských knihách modlitby namířené proti nevěřícím a proti křesťanům zvláště (a když například vidí hřbitov křesťanů, mají si odplivnout a pronést kletbu apod., jak dokazuje opět Shahak, že se dnes v Izraeli stále učí a praktikuje). Už dříve (v prvním „díle“) jsme si ukázali, že Židé považují ostatní za nevěřící a pod-lidi. I z toho vidíme, že tato dvě náboženství nestojí vedle sebe, ale radikálně proti sobě.

Ve skutečnosti je jen málo toho, co by mělo křesťanství s judaismem společného. Židé Ježíše neuznávají ani jako významného učitele či proroka (jako to činí islám), ale vyloženě jim pohrdají, proklínají ho, mají pro něj spousty i těch nejvulgárnějších nadávek. Protože nenaplnil jejich představy o tom, jak má Mesiáš vypadat, zaujali k němu až neracionálně nenávistný postoj.

Například, píše Shahak, dvojjazyčné vydání maimonidovského zákoníku „Kniha moudrosti“, které roku 1962 vyšlo v Jeruzalémě v hebrejsko-anglickém vydání uvádí známý výrok o tom, že je „povinností nevěřící vyhladit vlastní rukou“. V hebrejských vysvětlivkách je jako příklad nevěřícího jmenován „Ježíš Nazaretský a jeho žáci, nechť jména hříšných upadnou v zapomnění“. Je nabíledni, že na protější straně anglického překladu jsou tato slova záměrně vynechána.

Klasický judaismus je také velice vzdálen monoteismu (takže není pravda, když se judaismus, křesťanství a islám považují za tři hlavní monoteistická náboženství). Původní (biblický) judaismus (se svou vírou v Boha Jahve) se za monoteistický považovat dal, ale ne tak už judaismus vycházející z kabaly a dalších okultních nauk. Úpadek monoteismu jde vlastně ruku v ruce s pronikáním kabaly do židovstva a můžeme ho tedy sledovat už od 12. a 13. století. Shakak vykládá, že podle kabaly vládne univerzu ne jedna, ale hned vícero božských entit – vedle mužského boha zvaného „Otec“ nebo „Moudrý“ uznává kabala i ženskou bohyni – zvanou „Vědomí“ nebo též „Matku“. Z jejich spojení se pak narodil syn (zvaný „Malá Tvář“, „Svatý“ nebo „Požehnaný“) a dcera (zvaná „Paní“, „Důstojná“, „Královna“, „Šechina“ apod.).

Oproti často rozšířené představě, že křesťané a Židé mají společné Písmo (Starý zákon), je třeba také zdůraznit, že Starý zákon nemá pro Židy takový význam, jako má Bible pro křesťany. Důležitější než Tóra (Zákon) je pro ně Talmud (Poučení), kompilace tradic (Mišna) či ústně předávaná tradice (Kabala).

Právě Talmud obsahuje řadu nenávistných útoků na křesťanskou víru, které byly několik staletí dozadu běžně tištěny ve všech vydáních, ale postupně bylo od této praxe upuštěno a kontroverzní výrazy zjemňovány a nahrazovány jinými (aby křesťané, kdyby se takových výtisků zmocnili, neměli důkaz o židovské nenávisti ke Kristu), ale ve skutečnosti (při rabínské výuce) se jejich smysl zachovával stejný (například výrazy ´nevěřící´, ´pohan´ či ´cizinec´ nahradila slova jako ´modloslužebník´, ´Kananejec´ či ´Samaritán´, později, když i tato se stala stejně tak problematickými a vzbuzovala i nadále nedůvěru křesťanů, užívali Židé v textech místo nich výrazy jako ´Arab´, ´Muslim´ či ´Egypťan´). V dnešním Izraeli, kdo jsou rabíni už v bezpečí, se však opět bez obav tiskne to, co dříve, tvrdí Shahak. „Nechť odpadlíci nemají naději a veškeří křesťané zhynou okamžitě,“ modlí se například dosud Židé v každodenní modlitbě zvané „Osmnáct požehnání“.

To, co odlišuje křesťanství od judaismu, je také vztah s Bohem. Právě to, co kritizoval Ježíš na farizejích (pokrytectví, dodržování litery zákona, bez skutečné lásky k Bohu) je esencí klasického judaismu – snaha obalamutit Boha a jeho zákazy ze Zákona co nejrafinovanějším způsobem obejít. Dala by se zde uvést řada až komických příkladů (například dojení krav o šabatu – to, co je v den odpočinku zakázáno, obcházejí Židé tak, že dojení rozfázují do několika úkonů, které vykonává několik lidí v průběhu času a to nezávisle na sobě, takže Žid se může vymluvit, že krávu ve skutečnosti nedojí, že pouze uleví plným kravským vemenům a nechá mléko vytéci na zem, náhodou si ale nevšimne, že jiný Žid už před ním postavil pod vemeno vědro a pak odešel, kteréžto vědro zase třetí Žid – jakoby překvapený tím, že našel pod krávou nádobu plnou mléka – odnese do chladu). Tyto úsměvné a pokrytecké rady a praktiky ukazují, že si Židé počínají, jako kdyby Bůh nebyl Všemohoucí a jejich triky neprohlédl. Staví se tak (možná nechtěně, ale přece) do role někoho, kdo je chytřejší než Bůh sám. Těžko jim pak vlastně vytýkat, že se stejně vychytrale chovají i k nám, z jejich pohledu nevěřícím, které navíc považují za pouhá zvířata.

Shrnutí

Svým zamyšlením jsem se pokusil oponovat poslední dobou často proklamované představě o tom, že Západ je vlastně křesťansko-židovskou (či dokonce židovsko-křesťanskou) civilizací, ve které je židovský element svým významem srovnatelný s křesťanským. Za argumenty podpírající mé pochybnosti ohledně tohoto tvrzení považuji především samotnou podstatu judaismu, který se v praxi vždy pokoušel vliv křesťanství omezit, stejně jako rozrušit tradiční morálku a politické uspořádání Evropy a který i na čistě teoretické úrovni se vůči křesťanství stavěl a staví do nesmiřitelné polohy. Judaismus byl v Evropě dlouhou dobu jen trpěným, zpočátku diskriminovaným, později respektovaným náboženstvím, které stálo buď stranou nebo v přímé a otevřené, leckdy ale spíše skryté opozici proti křesťanské víře a kdykoli mohlo, na ni útočilo (přičemž nedůvěra byla oboustranná). Vyvozovat až z posledních sta let politickou korektností vynucené „koexistence“ cosi o stejném podílu na utváření Západu se jeví jako dobově podmíněné a vpodstatě módní, ne-li dokonce účelové tvrzení, odporující historickým faktům. Židovství je sice třeba přiznat vliv na utváření Západu, ale hodnocení tohoto vlivu není vůbec jednoznačné a je dáno světonázorem hodnotícího. Autor textu je proto přesvědčen, že tento vliv nelze vždy hodnotit pouze kladně. Hodnoty talmudického judaismu navíc nejsou s křesťanskými slučitelné, což dokazuje nejen odlišné pojetí Boha v náboženských knihách judaismu (na straně jedné) a v křesťanské Bibli (na straně druhé), ale i praxe v současné Izraeli, kde jsou Nežidé diskriminováni právě na základě náboženských příkazů judaismu. I z toho důvodu jsou veškeré výroky o společně sdílených křesťansko-židovských kořenech Evropy či Západu mnohem spíše mediální a akademickou mystifikací a sofistikovaným projevem židovské snahy upevnit svůj vliv na Západ právě v duchu svých náboženských představ o svém vyvolení, než historicky pravdivým popisem reality.

***

Čtěte také:

Úvod: Můj vztah k Židům

I. díl: Střet civilizací trochu jinak aneb Židé ve stínu muslimů

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Světová vláda. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

30 thoughts on “Opravdu židovsko-křesťanská civilizace?

  1. Ošklivé, trapné, zlé a ubohé. Hitler a pisatel jsou jistě stejného původu. Původu zamindrákovaného, duševně i duchovně impotentního nevzdělance toužícího po moci a obdivu. Inu, všelijakých duševně nemocných nešťastníků běhá po světě mnoho. Místo, aby byli pod lékařským dozorem, dostávají šanci otravovat veřejnost. Jeden takový šílenec to dotáhl až na post kancléře.
    Svět se asi málo poučil, když dává těmto nešťastníkům veřejný prostor.
    Sylvie Wittmannová

    • Stereotypní židovská reakce. Čekal bych smršť faktů z Izraelské legislativy, ale místo toho žádný argument jenom Hitler, nevzdělanec a duševně nemocný. Znám spoustu židů co uvažují přesně tak jak popsal autor. Dokonce takto mluví i p. Leo Pavlát ředitel Židovského muzea se zaměstnanci. Měl jsem tu čest.

  2. To je sice pravda, ale pan Bartoš je líná, příživnická veš. Normální práce mu strašně smrdí, mozeček má zakrnělý a ručičky se mu stáčejí dozadu. Tak radši píše blbosti, když už ho za to někdo trochu platí.

    • Vidím, že se Židé moc dobře chovat neumí že? Jediné co umí je kritizovat práci jiných lidí a urážet. Jenom to potvrzuje slova Adama Bartoše, že Židé nemají s kořeny západní civilizace nic společného a mají blíže k Cikánům a Arabům než k západní kultuře.

    • Takže kvalita článku se jak vidět v dnešním světě hodnotí podle počtu ofensivních a nesouhlasných komentářů. Zajímavé, budu si to pamatovat.

  3. Je až úsměvné sledovat, jak se sem slézají pravdoláskařské pijavice plivat svou špínu – pro pana Bartoše to je de facto nejlepší vysvědčení 🙂

    • Krásně řečeno…Je úžasné sledovat,jak odpůrci politicky „nekorektních“ názorů reagují všichni stejně – žádný konstruktivní argument,žádný uragán faktů,který smete ty „fantasmagorie“ ze stolu,když jsou přeci tak nepravdivé a hloupé k tomu….Místo toho začne hra na termíny – antisemita,pán s knírkem,osvětimský kotelník…. A k tomu nezbytné „demokratické“ pokrytectví – „nedávat takovým lidem veřejný prostor“ – což je sama o sobě podstata totality – zavírání hub těm co mají tendenci říkat to co je špatné,protože se řeklo,že to špatné je a hotovo – aneb pětiletku splníme,kdyby deset let měla trvat!!

      Jen mi řekněte vážení „správňáci,humanisté z povolání a mírotvorci“ – co byste dělali,nemít v rukávu toho Hitlera?Na koho byste se odkazovali,v jaké argumentační žumpě byste lovili špínu?! Vy mu (nebo spíše tomu,co se o něm povídá) můžete být prakticky vděční – jinak by Vám zbyla už jen holá hysterie a skřípání zubů… 😀

  4. Nejste dost důsledný. IMHO je nutné odmítnout i křesťanství, jakožto židovský konstrukt „judaismus pro gojim“. Motivací vytvoření něčeho podobného mohla být snaha o likvidaci civilizace, která Židy / judaisty bezproblémově válcovala (viz vztahy židovského státu se Římem) a zabránila jí v rozvíjení vědy a technologií, kde judaisté nemohli konkurovat (povšimněte si, že Židé, kteří dosáhli úspěchu na poli vědy a techniky byli zaintegrováni do naší, nikoli judaistické civilizace; v naprosté většině případů to byli „našinci se židovskými předky“). Proklamovaná nenávist vůči křesťanství může pak mít dva motivy (a mohou fungovat oba zároveň):
    1. Jako „marketingový tah“, využívající existující antisemitismus a předstírání, že křesťanství je vůči judaismu v jakési opozici. Navíc nadšené hlášení se judaistů ke křesťanství by nutně vedlo přinejmenším k otázce „tak proč se nenecháte pokřtít?“
    2. Křesťanství v této úloze v podstatě selhalo. Zavinilo sice asi pětisetletou civilizační regresi a obtížně vyčíslitelné zpomalení vědeckého a technického vývoje, ale civilizační růst Evropanů nezastavilo.
    IMHO se každý křesťan hned po smrti dozví, jaký trest mu byl vyměřen na věčnost za odklon od tradičních (a reálných) evropských božstev ve prospěch židovského výmyslu.

    • A není snad chvályhodné, že si mimo jiné i pomocí tohoto článku můžeme dost věcí promyslet, definovat a v druhém plánu si poněkud ukrátit trest na věčnosti? Jistě, je to jen kamínek do mozaiky. Ale vytáhněte ho-a zavalí Vás kupa kamínků bez srozumitelného tvaru.
      Evropa nemá božstva. Má Boha. Aspoň ta inteligentní.

  5. nejsme žádnou židovskou kulturou, depresivní kafkismus žádná hezká blondýnka číst nebude…
    mediální propaganda, židovští sociologové a filozofové nás indoktrinovali, vlastně jsme jim chtěli věřit, byli jsme k nim přehnaně hypersenzitivní, skoro jsme si málem mysleli že naši předkové byli nějací blbci a blázni, jejich staleté zkušenosti s tímto etnikem jsme málem prohlásili za nějaké nedorozumění, pověru a předsudek…

    • Pokud chcete dokázat,že se skutečně jedná o fantasmagorii – pak by to chtělo skutečné argumenty..pokud použijete smyšlené argumenty – pak jste autorem fantasmagorie Vy… Chce to zkrátka konkrétní reakce na konkrétní fakta a ne výkřiky do tmy a bonmoty hodné unaveného alkoholika z Vysočiny… 😉

  6. Velice zajímavý článek. Nejde o antisemitismus, ani o mindrák atp. – jak se zde někteří rozčilují. Jestli jim něco vadí – uveďte v čem se autor mýlí. Opakuji, článek je zajímavý a mnohé věci osvětluje.

  7. Zlatá šestka:
    1. co žid, to oběť holokaustu
    2. jen žid sám o sobě smí říkat, že je žid
    3. když o židovi řekne nežid, že je žid, je to antisemita
    4. každý žid je pod ochranou Izraele a tzv. Mezinárodního společenství
    5. židé a Izrael jsou nekritizovatelní a nedotknutelní
    6. Existují také špatní židé, ale ti jsou na seznamu: viz http://www.masada2000.org/shit-list.html (kritizovat židy je výhradně vnitrožidovská záležitost)
    Ať Pravda a Láska zvátězí na Lží a Nenávistí! Šalom!

  8. Dobrý den
    Článek perfektní, ale je nutno úvahu posunout ještě dále. Křesťanství je cizí element, který se nám snaží tato chobotnice údajně 2000 let vnucovat. Církev je pijavice, která obrátila tok času v Evropě. Věřte mi, že většina lidí věří více ve svoji rodinu, než v syna z panny a krvesmilce z blízkého východu.
    Sláva bohom i predkom našim.

    • Máte pravdu !!! Ježíš byl seslán jen s jedním a konkrétním úkolem – obrátit na správnou víru uctívače zlatého telete v jedné jediné zemi a ne NA celé ZEMI.. Čili nic pro nás – Slovany ! Křesťanství pak bylo zneužito pro ovládnutí dalších zemí Evropy a světa a jejich podřizování Vatikánu za úkolem politického a hospodářského ovládnutí !! Naše kořeny jsou ve Slovanských Védách..

  9. Pane Kostroune nediskutoval jste kdysi na webu Planeta Opic? Nejste příznivec Národního Odporu? Zajímavé existence se scházejí na tomto webu

    • Jsem potěšen, že mou existenci shledáváte zajímavou.. jen Vás musím zklamat – s NO a ani žádnou jinou minulou či současnou politickou organizací jsem neměl a nemám nic společného… Přeji hezký den.

  10. Pane Bartoši mezi ortodoxním židem a Talibancem skutečně velký rozdíl není. Stejně tak není velký rozdíl mezi ortodoxním židem, Talibancem a ultrakonzervativním katolíkem jako je ten anglický biskup co popírá holocaust. Postoje v takových otázkách jako je homosexualita nebo práva žen jsou tady jak přes kopírák. Taky mi není jasné co tak hrozného udělal chudák starej Freud že by bez něj byla Evropa štastnější? On se vždy musí najít někdo (a at je to třeba žid) kdo řekne že král je nahý i když je pravda že v knize Miloše Mendela o blízkovýchodním konfliktu Židé a Arabové je rozhovor s jakýmsi stoupencem palestinského Hamasu který má v této věci stejný názor (a současně ještě zminuje škodlivost Marxe a Einsteina) jako vy.

  11. Já , jako věřící křesťan, posuzuji Židy jako národ Bohem vyvolený a to mi pro moje chápání všeho, co se děje kolem nás stačí. Bůh ví, co dělá.

    • 2 Libor Petru
      Židy jako národ Bohem vyvolený?
      Co tady potom delal Kristus, ktery jim dost oste vynadal?
      Vy jste nejaky divne verici krestan!

  12. Reakce na Libora: ty nemáš s křesťanem absolutně nic společného, jinak by jsi věděl, že vyvolenost
    Židů skonćila na Golgotě. Ukřižováním Našeho Pána Ježíše Krista se stal z Židů (podle Boží vůle) národ Bohovražedný a zavržený. Židé se po ukřižování Páně stali největším zlem – Satanovou synagogou. Tak to učí Církev svatá 2000 let. Doporučuji pro hlubší pochopení literaturu z intern. stránky:
    http://www.spiknuti-proti-cirkvi-a-lidstvu.com

  13. Protože je evidentní, že zde reagující „Libor“ (viz. výše) i mnozí další si utvářejí své názory na katolickou Církev a křesťanství z židovských a zednářských masmédií – televize – především, a pokoncilní heretické vatikánské sekty (která je také v rukou Židů a zednářů): dovolím si zde doporučit dvě díla (viz. níže) a z jednoho zde uvedu krátký citát:
    …Válka proti Kristovi, jeho pravé Církvi a proti svatému Kříži pokračuje neúprosně dál. Kdo neví, kde se nachází skutečný nepřítel a z kterého směru hrozí hlavní úder, ten také ani nemůže Kristův Kříž účinně bránit.“ Autor dále názorně ukazuje neuvěřitelnou míru zrady vysokého kléru na konkrétních případech z Německa, ale jak sám říká, „totéž můžeme s úděsnou pravidelností vidět po celém světě“. O lokajské úslužnosti „křesťanských“ politiků vůči Satanově synagoze je škoda ztrácet slova – všichni to mohou vidět kolem sebe doslova na každém kroku. „Kromě „antisemitismu“ už pokoncilní Církev vůbec nic jiného neodsuzuje, nýbrž podporuje a šíří „porozumění“ pro všechno, včetně vraždění nenarozených dětí, rozbíjení manželství, homosexualitu i veřejné rouhání Kristovi.“ Tato rozsahem jen drobná knížka nabízí nezbytné a spolehlivé vysvětlení současného stavu. Všichni skuteční přátelé Krista a jeho Kříže by po ní proto měli vděčně sáhnout.

    Stahujte si tato díla:
    Maurice Pinay; Spiknutí proti Církvi
    Johannes Rothkranz; Kříž zvítězí! Pozadí kampaně proti Kristovu Kříži

    http://www.spiknuti-proti-cirkvi-a-lidstvu.com

  14. Pingback: Dost už bylo holokaustu! | ČECHY ČECHŮM

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s