TRAGICKÝ OMYL druhého odboje?

Jozef Gabčík a Jan Kubiš jsou vrazi. Zákeřně přepadli nic netušícího říšského protektora, který ani neměl v ruce zbraň. Kvůli jejich klukovskému kousku zahynuly tisíce Čechů.

Samozřejmě, že s touto větou nesouhlasím a nesouhlasil by s ní asi nikdo. Pokusil jsem se jen na hrdinský čin českých výsadkářů z druhé světové války důsledně aplikovat myšlenkové postupy nové generace historiků, Tomáše Zahradníčka, Petra Zídka a dalších.

Zmínění pánové zveřejnili nedávno texty, které kritizují čin Milana Paumera a bratří Mašínů. Zahradníčkův „Tragický omyl třetího odboje“ (MF DNES 28. července 2010) a Zídkův „Životní omyl jedněch odbojářů“ (LN, 4. srpna 2010) mají kromě téměř identického názvu společnou i míru pohrdání činem odbojové skupiny bratří Mašínů.

Označují ho za „jeden z nejstrašnějších dokladů rozvratu české společnosti ve čtyřicátých letech minulého století“, „odstrašující čin“, jejich skupinu „za pomýlenou“, která „napáchala mnoho zbytečného utrpení nevinným, aniž čemukoli prospěla“, jejich rozhodnutí za „nesprávné“ a „dětinsky hloupé.“

Špatně vyhodnotili situaci, zvolili špatné prostředky, jednali na vlastní pěst, žili jen svou umanutou představou, kterou s nikým nekonzultovali a tak jejich boj skončil hromadou mrtvých, kteří se jim připletli do cesty. Tfuj, odplivují si Zídek, Zahradníček a jim podobní.

Neuvědomují si ale, co svými „lidovými“ hláškami ve skutečnosti zpochybňují. Zpochybňují celý třetí odboj a nejen ten. Nic totiž nikomu nebrání, aby jejich argumenty nepoužil i pro odboje předchozí, jak jsem se pokusil učinit v úvodu.

Důsledek takového myšlení správně pojmenoval na Paumerově pohřbu i premiér Petr Nečas, když řekl:

„Pokud tento (tj. Paumerův) postoj (tj. čelit totalitnímu režimu) odsoudíme, zpochybníme morální hodnotu všech ostatních odbojů. Tedy odboje prvního i odboje druhého. A to třeba i protinacistického odboje mezi zářím 1938 a zářím 1939, který byl veden mimo válečný stav, a dokonce i protifašistického odboje v době druhé světové války.“

Kdyby Gabčík s Kubišem nezabili Reinharda Heydricha, měli bychom i nadále Ležáky, Lidice. Nezemřelo by patnáct tisíc lidí popravovaných demonstrativně každý den v rámci nacistického běsnění. Byla to tedy zbytečná machrovina, provokace, když za čin atentátníků Češi tak draze zaplatili? Toto nám chtějí Zahradníček a spol. říci?

Domnívám se, že by se takového dovedení svých myšlenek zalekli. Ale jejich argumenty přesně k takovým úvahám vedou. Lepší je neupozorňovat na sebe, ohnout hřbet, podřídit se totalitní zvůli. Nebojovat, rezignovat. Kolaborovat? Je to mentalita otroka, kterou nám předkládají jako alternativu k činu Mašínů.

Pan Zahradníček by asi namítl, že atentát na Heydricha byl připraven exilovou vládou v Londýně a že měl na diplomatickém poli výsledek – přinesl zemi prestiž, odmítnutí Mnichovské dohody apod. Že jde tudíž o nepoměřitelné události.

Samozřejmě, že jsem si vybral operaci Anthropoid jako příklad křiklavý, abych ukázal na zvrácenost takového uvažování. Ale proč si zahradníčkovsky nepoložit otázku, zda smrt tolika tisícovek nevinných lidí kvůli jednomu, byť hrdinskému, činu stála za to? Proč postmoderně nezpochybnit hodnoty jako je odvaha nebo svoboda? Nebyli Gabčík s Kubišem a dalšími spíše sobci? Vždyť místo jednoho protektora přišel druhý a nacistický teror se ještě zvýšil…

Dobrá. Mám pochopení pro to, že pan Zahradníček zřejmě nedovede uchopit myšlenku, že pro někoho může být svoboda větší hodnotou než bezpečí nebo materiální dostatek. Nezlobím se proto na něj, takových lidí – mlčící většiny – je v naší zemi asi vícero. V takovém případě by ale měl být zticha a ne ty, kteří – na rozdíl od něj – hodnotě svobody rozumí, urážet.

Právě kvůli jemu podobným lidem, respektive jejich podivnému smýšlení, přišel český národ za poslední století o svou samostatnost a suverenitu hned několikrát. Naposledy v roce 2004.

Zde bych mohl skončit, ale nedá mi to, abych nezareagoval ještě na poznámky obou historiků na adresu listopadových událostí 1989.

Podle Zídka nás listopad 89 naučil, že má smysl za svobodu bojovat, ale nenásilně. A Zahradníček zase píše, že „hrdinství bylo nestřílet a najít si pro život užitečnější program, jako to dokázali bratři Medkové či Havlové.“

Krom toho, že bych rád slyšel, co bylo hrdinského na pokuřování doutníků ve vězení, jízdách v mercedesech, na opileckých večírcích za valuty od zahraničních dárců a na podepisování spolupráce s StB, nějak mi nejde na rozum, v čem byl listopad 1989 podle těchto historiků „bojem“ za svobodu.

Vždyť kdo jiný než historici by měl vědět, že vlastně žádný převrat neexistoval, že šlo jen o pokojné předání moci vyčpělých elit jiným – méně vyčpělým – elitám, pozorně čekajícím v zálohách na svůj čas. Pod příslibem toho, že první skupina bude ochráněna před jakoukoli pomstou.

Ovšem dokud se budeme opájet představou jakéhosi listopadového hrdinství, myslet si, že komunismus svrhli disidenti a zvonící klíče a oslavovat morálně pokřivené lidi, kteří jen sehráli předem dohodnutou úlohu, pak se není čemu divit, že po skutečných hrdinech, kteří riskovali život, pliveme.

www.prvnizpravy.cz