BARTOŠOVY SOBOTNÍKY POKRAČUJÍ: Spiknutí proti kostelu (4) Měl to být závěr, ale ještě není

V předchozích třech dílech jsem se pokusil věnovat širším než jen mediálně známým souvislostem kauzy kostela Sv. Archanděla Michaela na Starém městě pražském, význačné to kulturní a sakrální památky, která je záměrně znehodnocována, přestože, a nebo právě proto, že má velký duchovní význam pro celý národ.

Viditelné prznění kostela jako stavby-kulturní památky i znesvěcování kostela jako místa duchovního obsahu není samoúčelné a nejspíše souvisí se zvýšeným zájmem tajných (svobodozednářských, iluminátských?) struktur o tento objekt. Různé projevy podivného spiknutí světských i duchovních autorit proti kostelu sv. archanděla Michaela jsem již popsal v předešlých dvou dílech.

Naše vyprávění jsme v tom posledním dovedli až do současnosti, kdy kauza opět ožila díky zásahu některých památkářů, kteří v předložené dokumentaci ke stavebnímu povolení rozpoznali záměr majitele přebudovat kostel vedle přiznaného projektu čtyřpatrové obchodní tržnice rovněž na zařízení k poskytování sexuálních služeb. Ne že by se to už nyní v kostele nedělo, ale povolenou přestavbou by bylo dílo zkázky nejspíše nenávratně dokonáno.

Tento nejnovější vývoj v kauze vedl ke zvýšenému mediálnímu zájmu, k opětovnému sjednocení některých aktivistů za zachování kostela a ke zvýšeným jednáním s politiky a úřady ve snaze kostel jeho plánovanému definitivnímu zprznění uchránit. Vznikl otevřený dopis význačných odborníků z řad památkářů a vedoucích významných kulturních institucí, kterým osud kostela leží na srdci. Začala jednání s ministrem kultury v demisi, byly pokusy o jednání s novým primátorem Prahy či se starostou městské části Prahy 1.

Zatímco ministr kultury v demisi Jiří Balvín je záchraně kostela nakloněn, zmíněný primátor i starosta, kteří ne náhodou patří do politické stáje TOP 09, zcela odmítli jakoukoli pomoc. Zásadní roli v kauze totiž hraje jejich šéf, Karel Schwarzenberg, který – ač se deklaruje jako katolík – nemá pražádný zájem kostelu pomoci. Ba naopak.

Když jde o přeměnu staré nádražní budovy v Praze-Bubnech na český „Jad Vašem“ (psal jsem o tom v článku), to je Karel Schwarzenberg přeochotný a stanul dokonce v čele skupiny politiků, která nad projektem památníku holokaustu s politickykorektním zanícením převzala záštitu. Křesťanský kostel, významný i z hlediska historie českého národa, ho ale nijak nezajímá – nejenže vytrvale odmítá jakoukoli schůzku na dané téma, ve skutečnosti skrytě lobbuje za zájmy jeho současného majitele, svého rakouského soukmenovce.

Poté, co Karel Schwarzenberg přes 11 let odmítal schůzku s aktivistou za záchranu památky, bývalým diplomatem v Římě a Vatikánu Jiřím Pavlem Peškem (KDU-ČSL), svitla malá naděje na začátku letošního roku, když na neodbytné Peškovy telefonáty Schwarzenberg Peška nakonec zplnomocnil, aby ve věci kostela jednal s pražským primátorem, tehdy čerstvě zvoleným Tomášem Hudečkem z TOP 09, politicky tedy Schwarzenbergovi přímo podřízeným.

Pešek se tedy s důvěrou na primátora obrátil a dopisem ho požádal o schůzku. Ukázalo se nicméně, že Schwarzenbergovo navenek vstřícnější gesto bylo jen taktickým úhybným manévrem – nebylo to jistě z Hudečkovy hlavy, když primátor Peškovi, aniž by si vyslechl jediný jeho argument, odepsal, že schůzka by žádný posun stejně nepřinesla a že tedy o ni nemá zájem.

Tomáš Hudeček, mladý Olomoučan, který se po dvou letech funkce pražského zastupitele stal – světe div se – primátorem hlavního města, má evidentně pokyny s kostelem nic nepodnikat. To jeho spolustraník, starosta Prahy 1, se alespoň pokoušel předstírat, že má o problematiku zájem. Na několika schůzkách s Peškem, které probíhaly během léta, tvrdil, že mu velmi záleží na tom, aby věc vyřešil a dosáhl nápravy stavu, který je i pro něj, coby starostu městské části, pod kterou kostel spadá, ostudou. Už i proto, že radní městské části Praha 1 (tehdy a tehdy) odhlasovali usnesení, kterým starostu Oldřicha Lomeckého zavazují k tomu, aby zabránil přestavbě kostela na nevěstinec. Usnesení kupodivu prošlo, avšak dodnes není možné ho na stránkách městské části dohledat, takže o něm veřejnost nic vědět nemůže.

Lomecký několik týdnů hrál přesvědčivé divadlo, kdy předstíral, že udělá, co je v jeho silách, jen aby vydání stavebního povolení zabránil. I když byl několikrát upozorňován na nutnost se za městskou část proti řízení o stavebním povolení v termínu odvolat, čímž mohl proces úspěšně pozdržet či rovnou vydání stavebního povolení zabránit, nakonec to však neudělal. Pešek, který s ním jednání vedl, považuje dosud tento jeho krok za podraz a nedodržení slibu, který Lomecký dal. Podle Peškova svědectví je navíc zjevné, že byl Lomecký upozorněn z vyšších míst a od určité chvíle se začal chovat přesně opačně – v jednu chvíli dokonce seřval své podřízené na úřadě, kteří už už měli tendenci pracovat na základě jeho dřívějších pokynů ve prospěch kostela. Lomecký naopak nařídil dát zpětný chod a nepodnikat nic, co by mohlo stavební povolení pro Nowikovského ohrozit.

Je otázka, zda u Lomeckého došlo k změně názoru po intervenci někoho z vyšších míst, nebo zda od počátku úmyslně klamal, že má zájem kauzu řešit, aby bojovníky za věc kostela uchlácholil a zmátl. Jisté ale je, že kroky, které měl podniknout (a ke kterým ho vyzývalo už zmíněné usnesení rady) záměrně nepodnikl a nechal termín vypršet, aniž by vznesl jedinou námitku. I proto si posléze vysloužil od Peška trestní oznámení za (doplnit).

Je velmi pravděpodobné, že nitky vedou ke Karlu Schwarzenbergovi, který je stranickým předsedou obou zmíněných politiků. Dokonce ani Miroslav Kalousek nemůže v kauze nic dělat, jak se nechal slyšet v jednom soukromém rozhovoru. Je to proto, že jeho kolega Karel Schwarzenberg si celou záležitost stáhl pod sebe a bez jeho pokynů se s kostelem nesmí nic dít?

Jako novinář jsem se Karla Scharzenberga na jeho názor na kostel a jeho možné využití před časem otázal. Odpověď byla více než vyhýbavá.

„Bývalý kostel sv. Michala je složitá právní otázka či spíše nastává zde hromada otázek, které nejsem schopen zodpovědět. Údajné úmysly p. Nowikovského jsou politováníhodné, ale i v boji proti nim nesmíme používat protiprávní prostředky,“ uvedl pro Prvnizpravy.cz předseda TOP 09 Karel Schwarzenberg.

Všimněte si, že Schwarzenberg obratně lavíruje, když realitu bagatelizuje (mluví o „udajných“ aktivitách Nowikovského, ačkoli jde o prokazatelné aktivity) a naopak zákonné jednání aktivistů za záchranu kostela (kteří jednají v intencích toho, co jim zákon umožňuje) nepřímo napadá jako protiprávní. Tím celou věc obrací naruby.

V dalším, telefonickém, rozhovoru s Peškem o několik týdnů později byl Schwarzenberg ještě otevřenější a odkryl své karty zcela. „Pan Nowikovsky si může dělat s kostelem, co chce!“ řekl prý Schwarzenberg rázně a Peška, který mu pomáhal v prezidentské kampani, si tak definitivně poštval proti sobě. Ten mu nyní nemůže přijít na jméno a veřejně lituje toho, že se ve prospěch Schwarzenberga dříve angažoval.

Je tento zvláštní Schwarzenbergův postoj dán tím, že i on (nebo spíše: on především) patří ke kruhům, o kterých tu už byla řeč? Článek Václava Dandy na Hájkově Protiproudu je o jeho svobodozednářství přesvědčen – v souvislosti se Schwarzenbergovým členstvím v Trilaterální komisi, s jeho návštěvami Bilderberg Group a vůbec s jeho vztahy s klanem Rockefellerů a dalšími mocipány světa. Podle bývalého člena britské tajné služby a pozdějšího spisovatele a insidera () je dokonce Schwarzenberg členem tzv. Výboru 300, tedy skupiny tří stovek nejvlivnějších lidí planety. Představa, že by všude usínající Schwarzenberg byl takto významně postaveným člověkem v celosvětovém měřítku, je spíše úsměvná, ovšem nezapomínejme, že členové těchto mocných spolků se rekrutují především z řad šlechty, královských rodin či mimořádně bohatých rodin bankéřských. Schwarzenberg coby zástupce jedné z nejvlivnějších středoevropských dynastií, rodově propojený s dalšími význačnými starými rody, klidně z titulu svého slavného rodokmenu do těchto struktur patřit může. Pak by se ale jednalo nejspíše o jednoho z nejvýše postavených zednářů v Česku, byť místně vůbec nepřísluší do některé z českých, po převratu obnovených lóží, ale nejspíše do nějaké lóže zahraniční, dost dobře možná, že i do některé z těch výše jmenovaných, kdy názvy jako Trilaterální komise či Výbor 300 může být jen jejich profánním názvem.

SOUBOJ DVOU OBEDIENCÍ?

Aby to vše ale nebylo tak jednoduché, je tvrzení o tom, že o zprznění kostela pro komerční účely usilují zednářské kruhy, jen zpoloviny pravdivé.

Jak to myslím? Zdá se totiž naopak velmi pravděpodobné, že ti z úředníků, památkářů či politiků, kteří kritizují záměr přestavět kostel na nevěstinec a kteří svým způsobem stojí proti záměrům Jerri Nowikovského, jsou zednáři rovněž. O zprznění kostela jim jde také, ale ne tak prvoplánově. Chtěli by pro kostel důstojnější využití, než Nowikovsky. Jejich plány ale vposledku znamenají pro tento chrám nemenší nebezpečí.

Máme tu tak souboj dvou zednářských skupin, které vzájemně o kostel a jakýsi s ním spojený vliv soupeří? Nejspíše ano.

Jakkoli se to zdá už hodně bláznivé a příliš konspirativní, vysvětlovalo by to některé na první pohled nepochopitelné skutečnosti. Proč někteří z těch, kteří se podíleli na tom, že kostel padnul do Nowikovského rukou, nyní přecházejí na druhou stranu a bijí na poplach před plánovaným prodejem kostela ruskojazyčné mafii? Proč se v celé záležitosti angažoval bývalý primátor Svoboda? Proč ti, co by kostel rádi Nowikovskému odňali, by do něj ve svých plánech zároveň umísťovali galerii Alfonse Muchy?

Začněme od konce. Architekt Václav Králíček, který má nezpochybnitelnou zásluhu na tom, že se podařilo odhalit záměr přestavět kostel na bordel a který stojí za medializací případu z posledních měsíců, vnímá zajisté duchovní význam této stavby a rád by pro ni našel využití, které bude bývalému sakrálnímu prostoru více vyhovovat a slušet. Jenže byla by Muchova galerie, jak jeden čas navrhoval, takovým řešením?

Na první pohled se sice zdá, že ano – že taková kulturní aktivita by se do kostela zajisté více hodila, než provozování nejstaršího řemesla. Jenže nezapomínejme, že Alfons Mucha byl jeden z vůbec prvních československých zednářů, který vstoupil do řádu během svého pobytu v Paříži ještě před vznikem Československa – a po jeho vzniku zastával mezi zednáři význačné posty. Umístit do kostela jeho Slovanskou epopej, kterou si Praha vymohla zpět, tak může vypadat jako dobrý nápad, ale na mysl se nám spolu s tím vkrádá neodbytná myšlenka, zda by pak nešlo jen o jinou verzi zednářské svatyně…

Králíček byl tajemníkem Pracovní skupiny primátora pro revitalizaci Staroměstského náměstí – pro pořádek dodejme, že nejde o primátora obecně, ale konkrétně o bývalého primátora Bohuslava Svobodu (ODS). Tato skupina pojala úmysl v rámci revitalizace náměstí a přilehlých ploch obnovit Mariánský sloup a ke kostelu SAM prosazovala citlivý přístup, což mohlo katolickým věřícím konvenovat. Ale jaké byly skutečné úmysly a plány Bohuslava Svobody? A byly z jeho hlavy?

Můžeme se domnívat, že sám Svoboda je svobodným zednářem. Mnoho lidí z okruhu Mladých konzervativců může dosvědčit, že například na jednom volebním sjezdu Mladých konzervativců před několika lety vystoupil tehdejší primátor se zdravicí, v jejímž úvodu na překvapené auditorium spiklenecky zamrkal: mladí konzervativci jsou prý něco „jako svobodní zednáři“, řekl tehdy Svoboda k nemalému překvapení některých posluchačů. Mnozí z nich nechápali, co tím chtěl Svoboda říci, podle některých šlo ale o zjevný náznak či poznávací znamení, kterým se Svoboda před tímto obecenstvem přihlásil ke svému členství v tomto řádu.

To by vysvětlovalo, proč zrovna Svoboda, původním povoláním gynekolog a porodník, nikdy se nehlásící k žádné víře, pojal náhle úmysl obnovit Mariánský sloup na Staroměstském náměstí. To, co pro mnoho katolíků může být chápano jako jisté zadostiučinění, protože sloup byl svržen v roce 1918 anarchobolševickými živly ve vypjaté proticírkevní atmosféře, může ale – pokud se projekt podaří dotáhnout do konce – skončit nepříjemným vystřízlivěním.

Existuje totiž podezření, že s původním Mariánským sloupem ani s mariánským kultem jako takovým nebude mít obnovený sloup mnoho společného. Ve skutečnosti to vypadá, jako by chystaný Mariánský sloup byl jen dalším pravdoláskařským projektem. Vždyť kámen na jeho stavbu přivezli kdysi s velkou pompou právě pravdoláskařští „umělci“ – synové režiséra Miloše Formana, „divadelní nomádi“ Matěj a Petr Formanovi. Kámen vezli až z Indie, pluli na lodi jménem „Tajemství“ a hráli přitom divadlo, zatímco sochař Petr Váňa kámen opracovával.

Proč z Indie? Podle některých nebylo vůbec jednoduché tak dlouhý kus kamene na dřík sloupu sehnat – muselo se pro něj až do dalekých krajů. Ale sama Společnost pro obnovu sloupu na svých stránkách uvádí, že v tom byl záměr – sloup má symbolicky sestávat ze dří druhů kamenů – jednoho tuzemského, druhého evropského a třetí má pocházet z dálav širého světa. Proč taková symbolika?

Podotýkám, že Miloš Forman se nijak netají svým židovským původem a je tedy minimálně zvláštní, když Židé a havlisté vezou z Indie kámen, který by měl po svém opracování představovat jeden z nejviditelnějších katolických symbolů. To nejde příliš dohromady. Zdá se spíše, že za celým projektem je něco více, jak naznačují i lidé, kteří měli možnost se seznámit s prací Společnosti za obnovu sloupu. Je například faktem, že některé výtvarné prvky náboženského charakteru, které na původním sloupu byly, na novém nebudou – prý aby příliš nepohoršovaly. Bude tedy nový Mariánský sloup jen jakousi multikulturní imitací toho původního? A proč se kámen na jeho výrobu veze až z Orientu? Podivné angažmá Formanů v tomto projektu by těmto úvahám nasvědčovalo, stejně jako propojení projektu či lidí, kteří za sloupem stojí, s řádem Maltézských rytířů.

Pokud přijmeme tuto tezi, že na obnově sloupu mají zájem skupiny, ke kterým mohou mít blízko lidé typu rodiny Formanů, pak nám už dává větší smysl, že se v celé věci politicky angažoval Bohuslav Svoboda.

A ještě jeden aspekt je zajímavý. Proti bordelu v kostele se v poslední době vyslovují i ti, kdo dříve přitom pomáhali kostel znesvětit a sami mají proto máslo na hlavě. Nejde jen o Daniela Hermana, zmiňovaného v předešlých dílech, ale i o další magistrátní úředníky či památkáře, kteří kdysi nejen odmítali podat pomocnou ruku, ale hájili zájmy Nowikovského, aby dnes přešli do druhého tábora. Například archeolog Zdeněk Dragoun dříve vystupoval ve prospěch Nowikovského, ale nyní se podepsal pod otevřený dopis z června tohoto roku, který upozorňuje na nebezpečí přestavění bývalého svatostánku na nevěstinec.

To vše se zdá potvrzovat spekulaci, že nejnovější fáze medializace kauzy kostela je vyhřeznutím na povrch sporu dvou zednářských skupin, které kostel zřejmě nesmiřitelně rozdělil. Mnohem uvěřitelnější než to, že by najednou prohlédli, je vysvětlení, že se kostel stal kamenem sváru mezi dvěma konkurenčními zednářskými obediencemi. Jedna, ve které zřejmě hraji prim zahraniční vazby, která není tolik spjata s pražským prostředím, která hájí Rakušana Nowikovského a které nevadí to, že by se kostel prodal ruskojazyčné mafii – a druhá, která možná bere kauzu kostela trochu osobněji proto, že jeho případnou ztrátu vnímá jako umenšení svého vlivu v hlavním městě, jako své vlastní oslabení, jako vítězství mnohem dravější skupiny s konexemi daleko za naši republiku. Jinými slovy, že jde o boj pražských zednářů (Svoboda a spol.) se zednáři zahraničními či na zahraničí navázanými (Schwarzenberg, Nowikovsky apod.).

KNĚŽÍNEK vs. KRÁLÍČEK

Tento spor může být dobře ilustrován střetem mezi už zmíněným architektem Králíčkem a jeho nadřízeným Janem Kněžínkem. Popsal jsem ho už v jednom článku, tedy pro připomenutí pouze stručně:

Králíček pracuje jako specialista v oblasti památkové péče, konkrétně v oddělení „Kancelář památky světového dědictví“ při magistrátu hlavního města Prahy. Jeho přímým nadřízeným je tak bývalý šéf pražských památkářů Jan Kněžínek, nyní aktuálně sedící na židli šéfa kanceláře UNESCO. Kněžínek podle všeho hájí Nowikovského zájmy a oba muži jsou tak spolu ve vzájemném sporu.

Ten se naplno rozhořel na posledním setkání Rady světové památky, jak se nazývá letošního března zřízená stálá komise Rady hl. m. Prahy, která slouží jako iniciativní a poradní orgán pro otázky spojené s nakládáním a ochranou Historického centra Prahy, památky světového dědictví.

Zástupce starosty městské části Praha 1, už zmíněného Lomeckého (TOP 09) na ní informoval o tom, že rada městské části rozhodla, aby vedení radnice udělalo vše proti plánované přestavbě kostela. Protože byl přítomen Králíček, který je o případu detailně informován, místostarosta ho poprosil, zda by mohl k záležitosti doplnit nějaké informace. Králíček tak dostal slovo a prezentoval nejnovější vývoj celé kauzy, což se ale údajně mělo znelíbit Kněžínkovi.

Ten podle informací redakce Prvnizpravy.cz dal pak echo svému nadřízenému, šéfovi pražských památkářů – a tedy jeho nástupci v této funkci – Jiřímu Skalickému. Ačkoli by Skalický na dovolené, ihned, ještě po čas schůzky, volal zpět a Králíčkovi zakázal příspěvek dokončit.

Králíček se ale nedal, bránil se, že o tématu referuje z pozice tajemníka Svobodovy komise a že jde o součást závěrečné zprávy a protože mu tento úkol ani Skalický, ani radní pro kulturu za TOP 09 Novotný nezadali, nemohou mu jeho referát prý ani zakázat. Králíček tedy mluvil dál a referát dokončil, což ale vedlo k bouřlivé reakci Kněžínka, podle kterého Králíček svým počínáním porušil disciplínu a hrozí mu proto vyhazov. Králíček dokonce dostal za úkol si sám svou výpověď napsat – prý k poslednímu říjnu, bude-li už rozumný, ale pokud nepřestane „zlobit“, dostane výpověď ihned.

Králíček se ale tlaku nepodvolil a v boji za kostel ještě přitvrdil  – před několika týdny se podepsal pod podnět k přezkoumání závazných stanovisek odboru památkové péče magistrátu hlavního města Prahy, který je určen ministerstvu kultury, přičemž jeho jméno a pozice dodávají tomuto podnětu velkou váhu. Vidíme tak doslova v přímém přenosu souboj dvou významných úředníků-památkářů, kteří si jsou schopni kvůli kostelu jít téměř po krku. Není to zvláštní?

Dodejme, že Kněžínek je spojován s bývalým vedením magistrátu, s exprimátorem Pavlem Bémem a s řadou netransparentních zakázek z té doby, například i se zfušovanou „rekonstrukcí“ Karlova mostu, o které ještě bude řeč. Králíček je naproti tomu člověk mající blízko k Bémovu nástupci Svobodovi.

Víme, že za Béma mnoho zakázek magistrátu směřovalo k různým vlivným židovským finančním skupinám – na své si například přišel švýcarský developer a podnikatel židovského původu Sebastian Pawlowski, který – jak si ještě povíme – pronajal magistrátu svůj Škodův palác za velmi slušné peníze, čímž si na několik let zajistil tučné výnosy z pražského rozpočtu (město si palác pronajalo na dvacet let za čtyři a půl miliardy korun). Pawlowski a Nowikovský patří do úzké skupiny vlivných židovských magnátů podnikajících v realitách, kteří ovládají trh s nemovitostmi v centru Prahy.

Svoboda, za kterým stojí jiné zájmy (ač nominálně patřící k ODS, měl vždy blíže k pravdolásce a k TOP 09), do této skupiny zřejmě nepatří. I on má vazby na židovsko-podnikatelské skupiny (Bakala apod.), ale ve věci kostela zřejmě pracuje pro jinou skupinu, která má odlišné záměry než ta Nowikovského.

Zvláštností, která dělá celý případ ještě zašmodrchanější, je, že Karel Schwarzenberg, který má k Svobodovi evidentně blíže než Bémovi, více méně nahrává do karet Nowikovskému a lidem, kteří ho na magistrátu hájí (Kněžínek apod). To činí situaci trochu nepřehlednou, ale vysvětlení právě může ležet v tom, že Nowikovského hájí z titulu společně sdíleného rakouského občanství, kdežto svobodovské klice jde zřejmě o to, aby kostel zůstal českým zednářům.

Proč? Jaký s ním mají zájem? Zasáhne do celé záležitosti Brusel a učiní z kostela multikulturní centrum? A co je horší – multikulturní centrum a místo falešného náboženství, nebo bordel? O tom, o expanzi starého židovského města, o podivně neobsazených historických domech v centru města, které čekají na nevíme-koho, o podivné rekonstrukci Karlova mostu, o nenávisti duchovních sil k podzemí kostela a vůbec o duchovních souvislostech celé kauzy už v příští – a konečně poslední – části našeho pomyslného seriálu.
Adam B. Bartoš