Lisabon dva roky poté

„Když si k té ratifikaci pan prezident sedal, šel jsem za dveře do jiné místnosti, nějak jsem tu popravu naší suverenity nemohl vidět.“ (Ladislav Jakl)
Den 3. listopadu 2009 zůstane nesmazatelně vryt v mé paměti. Odešel jsem z iDNES.cz, protože jsem nebyl ochoten přistoupit na podmínky šéfredaktora a psát jako všichni ostatní. Shodou okolností to bylo v den, který se stal zároveň posledním dnem do té doby relativně nezávislé České republiky.

Podepsal jsem tehdy dohodu o ukončení pracovního poměru. V tu chvíli jsem netušil, že jen o pár hodin dříve podepsal prezident Václav Klaus mimo zrak kamer a dokonce i mimo zrak svých poradců a spolupracovníků nenáviděnou a potupnou Lisabonskou smlouvu. Oznámil to až na tiskové konferenci ve večerních hodinách.

Ten den si nelze nepamatovat. Rok a půl z celkem tří let v iDNES.cz jsem se věnoval ponejvíce právě Lisabonské smlouvě od jejího prvního čtení ve Sněmovně až po bitvu u Ústavního soudu. Vytýkali mi, že o ní nepíšu neutrálně a že je z mých článků poznat, co si o ní myslím. Měli pravdu v tom, že jsem nebyl neutrální, ale neměli pravdu v tom, že by novinář neutrální být měl. Je to nesmysl. Žádný novinář není neutrální. Odcházel jsem ten den z práce s podivnými pocity. Úleva, že už neutrálního novináře nebudu muset předstírat. Zklamání z toho, že to, proti čemu jsem psal, se nakonec naplnilo. Třetí listopad se tak pro mne stal symbolem definitivního konce nezávislosti novodobého českého státu, byť smlouva sama vstoupila v platnost až 1. prosince. A byť některá její ustanovení začnou dokonce platit až za několik let.

„Tato změna – pro dnešek i pro budoucnost – legitimizuje snahy té části naší veřejnosti, které není věc naší národní a státní existence lhostejná a která se s tímto výsledkem nechce smiřovat,“ řekla tehdy hlava státu. Byl to smutný projev. Prezident měl černou vázanku. Byl celý v černém. Jako na pohřbu.

V těch slovech byla však i přesto jistá naděje a proto jsem byl rád, když jsem svůj poslední článek pro iDNES.cz – i když jsem už nad vším mohl mávnout rukou a jít domů – mohl nadepsat slovy prezidentova tajemníka Ladislava Jakla, která mi pípla na mobilu v odpovědi na můj dotaz, co přesně touto větou prezident myslel: „Boj pokračuje,“ psal Jakl.

Připadalo mi to jako skvělá tečka za vším tím úsilím i za mým působením v redakci. A zároveň i jako nové písmeno nové věty, která se začne psát hned vzápětí…

Napsal jsem to, sbalil si věci, rozloučil se s kolegy a šel domů.

***

Od té doby uplynuly dva roky. Nepochybuji, že boj během nich pokračoval a pokračuje i nadále a že se něco podařilo a leccos se ještě podaří. Jen ta státní suverenita nám stále chybí a ještě nějaký čas chybět bude – v boji za její navrácení jsme nijak nepostoupili. Hlasy volající po vystoupení z EU stále ještě připomínají spíše hlas volajícího na poušti. Všichni víme, jak to s těmi proroky, obzvláště domácími, chodí. Za pravdu se jim většinou dá, až když už je hodně pozdě. A tak Petrem Machem jasně zformulovaný požadavek na vystoupení z EU, který tlumočil ve své, mimochodem už rozprodané, knize je možné hodnotit jako odvážné vykročení správným směrem – ale promarněné volební šance Svobodných zároveň toto politické téma odsuzují spíše do rovin akademických debat. Požadavek vystoupit z EU sice zazněl – ale zanikl v politickém lomozu, aniž by ho veřejnost slyšela, natož pak přijala za svůj.

Něco jiného by ale bylo, kdyby se zformovala silná konzervativní strana s velkou voličskou podporou, která by právě k odchodu z EU zavelela a učinila z něj své hlavní politické téma. Strana, o které by média, na rozdíl od Svobodných, informovala.

Dnes se schází sněm signatářů DOSTu a někteří z nás, kteří jsme Manifest DOSTu podepsali, žijí v naději, že by se snad na české politické scéně konečně mohlo něco začít dít. DOST se nechutí k Evropské unii netají, ale pořád je to jen pár jedinců, byť mediálně (proná)sledovaných, a k tomu několik stovek těch, kteří se s myšlenkami v Manifestu ztotožnili. Kdyby se ale DOST přetransformoval v politickou stranu a vystoupil – mimo jiné – právě s politickou vizí odchodu z Unie, pak bych si myslel, že ty dva roky nebyly promarněné, že se zde přece jen něco urodilo a že to je v boji za navrácení suverenity, který bude jistě dlouhý a vyčerpávající, alespoň slušný začátek.

Vlastně ještě něco se změnilo. Lidé procitají z unijního opojení. Nutno ale dodat, že změnil-li se za tu dobu poměr Čechů k bruselské vrchnosti, takže nedávné průzkumy ukázaly, že konečně začali odpůrci EU převažovat nad jejími fanoušky (dokonce včerejší průzkum SANEPU ukázal, že případný vstup do eurozóny by podpořilo jen 18 procent dotázaných), není to zas až tak díky práci euroskeptiků, jako spíše tím, co Unie sama předvádí a jak se sama znemožňuje. I některým dříve zarytým obhájcům evropské integrace začíná docházet, jaký je pravý charakter tohoto evropského svazu.

Zdá se totiž, jakoby se bruselský Leviathan utrhl z řetězu a přestal se tvářit jako dobrotivý německý ovčák, na kterého si dosud hrál. Ukázal svoji pravou tvář, které se někteří až zalekli. Deset let klidu, slibovaných nám evropskými státníky v souvislosti s přijetím Lisabonské smlouvy, po které si prý už minimálně dekádu netroufne nikdo na nějakou další novelu evropských smluv, vzalo za své už pár měsíců poté. A smršť nápadů z Bruselu nebere konce.

Dlouhou dobu jsem například nosil v hlavě myšlenku sepsat knihu o tom, jak byl boj o suverenitu České republiky prohrán, jak zbaběle a podle byla Lisabonská smlouva českým parlamentem protlačena a co kolem toho probíhalo za dramata – a to především z mediálního pohledu, protože jsem se tématem zabýval od samého počátku až do hořkého konce. Myslím, že by taková publikace nebyla zbytečná, ale od úmyslu mne odrazuje fakt, že vývoj jde tak rychle, že to, co nás trápilo před dvěma lety (Lisabonská smlouva), je dnes překonáváno tisícem a jedním novým nápadem z Bruselu, který jde ještě dál, než onen proklínaný Lisabon.

Psát o bojích proti Lisabonské smlouvě dnes, kdy v českém parlamentu už leží její novela, a kdy v době psaní těchto řádků Sarkozy s Merkelovou nejspíše vymýšlejí novelu této novely a až tento komentář v sobotu vyjde, bude mezi Paříží a Berlínem rámcově dohodnuta novela novely novely, se zdá být téměř ztrátou času. Ten se totiž neúprosně zrychluje a integrace nabírá na obrátkách – na jedné straně se bortí Schengen a euro, na druhé straně Barroso a spol. ještě usilovněji šlapou do svých pověstných pedálů v obsesi z toho, že by jinak ze svého kola spadli. A než bych takovou knihu dopsal, byla by tu nejspíše už rovnou globální vláda. Ne proto, že bych ji psal tak dlouho – to jen „jejich“ plány jsou tak neúprosně zbrklé. Což je ale možná nakonec dobře.

V tom je ostatně naše jediná naděje – aby se Unie sama demaskovala, ale přitom to stihla ještě dříve, než se změní ze současné polototality v totalitu úplnou, proti které budeme víceméně bezmocní. Je to závod s časem – Unie se rozpadá a přitom se utužuje. Je otázka, který z těch procesů bude rychlejší. Zda se stihne rozpadnout, než ještě přitvrdí, nebo zda se jí podaří přitvrdit, dříve než se rozpadne. Měli bychom si přát, aby se Unie sama v očích veřejnosti zdiskreditovala ještě v raných fázích své metamorfózy, kdy se její rozpad bude moci obejít bez zbraní a násilností. Někteří už onen rozpad prorokují – zánik eura, který podle nich sledujeme v přímém přenosu, je předzvěstí zániku EU – jinak to prý ani dopadnout nemůže. Přál bych si, aby to byla pravda. Jenže…

Na druhou stranu totiž není radno bruselské byro podceňovat. Dost možná, že krize, ve které se eurozóna dnes svíjí, je přesně to, co potřebují, jak už ostatně kdysi sami přiznali – že krize je pro ně výzvou a příležitostí a že vlastně na něco takového čekali. Těžko si nyní mohou přát něco více, než řeckou tragédii, kterou zbytek Evropy se zatajeným dechem pozoruje. Jeden se navíc nemůže zbavit dojmu, že jediné, co je na této krizi spontánní, je odpor obyčejných Řeků. Vše ostatní jako by bylo domluveno, připraveno, vyvoláno, spuštěno. Neptejte se mne, kým.

A tak by možná euroskeptici neměli tleskat, jak se to té Unii hroutí a bortí a nedaří, protože ono se jí to možná daří více, než si myslíme. Nigel Farage je skvělý řečník a bystrý glosátor unijního dění, ale když se europotentátům směje, že snad soutěží v tom, kdo z nich je stupidnější, je sám trochu naivní. Co když nejsou vůbec tak hloupí, jak vypadají, ale do krize a chaosu Evropu nepozorovaně kormidlují schválně? Vždyť to někdy vypadá, jakoby se na obou stranách Atlantiku soupeřilo o to, kdo to dříve přivede k bankrotu. Jeden čas to vypadalo na prvenství USA. Teď momentálně vede Evropa.

To je ostatně další důvod k tomu, aby případná nová konzervativní strana řekla DOST – s takovými hazardéry nechceme mít už nic společného. Honem z toho prapodivného spolku ven.

***

Aby to však bylo ještě o trochu zašmodrchanější, existuje tu vedle možného scénáře rozpadu EU a scénáře totalitarizace EU ještě scénář její „sametové“ přeměny v něco přijatelnějšího.

Médii zůstal téměř nepovšimnut zajímavý obrat až prorockého charakteru, kdy byl na televizní obrazovce České televize prezident Václav Klaus chválen jako někdo, kdo měl vlastně vždy pravdu, na jehož slova došlo a kdo je tedy předurčen k tomu, aby se podílel na obnově Evropy.

Pro toho, kdo dlouhodobě sleduje útoky a podpásovky Kavčích hor vůči prezidentu republiky, věc téměř nevídaná. Jistě – tím, kdo Václava Klause chválil, nebyl Jindřich Šídlo, ale americký miliardář a vydavatel časopisu stejného jména Steve Forbes. Konzervativec, který se s názory Václava Klause shodne. I tak ale celý rozhovor působil až snovým dojmem, protože bylo evidentní, že v ČT věděli, co Forbes řekne.

A Forbes toho řekl více než dost: že názory českého prezidenta zažijí v Evropě renesanci. Že váha Klausova varování před měnovou unií a jeho strach z centralizovaného byrokratického státu získají v budoucnu mnohem vnímavější publikum.

Forbes šel ale ještě dál, když řekl, že Klaus je ten, kdo bude ještě hrát velkou roli v přeměně Evropy. „Klaus bude hrát obrovskou roli jak v České republice, tak o to víc v přeměně Evropy,“ uvedl doslova americký miliardář v exkluzivním rozhovoru pro Českou televizi. Prý zřejmě nepůjde o oficiální funkci, ale minimálně jeho představy dojdou sluchu.

Zajímavé na tom je především to, že Forbesova slova nezněla jako pouhé přání, ale spíše jako vzkaz od někoho, kdo má dobré informace. A tak zatímco lidé jako Pehe a spol. museli při sledování onoho rozhovoru skřípat zuby, prezident mohl být nanejvýše spokojen. Nejenže si s Forbesem ten den na Hradě příjemně popovídal a poskytl rozhovor pro časopis, který bude nyní nově vycházet i v České republice, ale dostalo se mu zadostiučinění z takového místa, odkud by to snad nikdo nečekal.

Ve čtvrtek, 3. listopadu 2011, tedy přesně dva roky po podpisu Lisabonské smlouvy, pak skutečně vyšlo první české číslo magazínu Forbes se zajímavým titulkem „Evropa potřebuje sametovou revoluci“ a ještě zajímavějším rozhovorem uvnitř.

Obzvláště poslední odpověď prezidenta Václava Klause na Forbesovu otázku „jaké z toho (myšleno současného evropského marasmu) vidíte východisko“ zasluhuje pozornost.

„Historie nekončí, něco se stane. Otázka je, jak ta nutná restrukturalizace Evropy začne. Vtipkoval jsem kdysi před 15 lety, že až vstoupíme do EU, uděláme tam sametovou revoluci, protože na to jsme experti. Byl to takový vtípek, ale myslel jsem ho zpola vážně, protože jsem věděl už tenkrát, že se něco změnit musí. Jistěže se nám to ale nepovedlo. Ale já doufám, že nějaká sametová revoluce, plánovaná, připravená, racionální, organizovaná, nastane. Tak jsme to udělali my, abychom se vyhnuli anarchii. Pokud se nestane něco racionálního, může přijít spontánní akce ulice a neštěstí. Když nepřijde racionální řešení, stane se něco iracionálního. To bych nechtěl, toho se bojím.“

Forbes mluví o tom, že Václav Klaus se bude podílet na přeměně Evropy a že jde o osobnost „globálního významu“. Václav Klaus mluví o tom, že restrukturalizace Evropy začne, otázkou je pouze, jak. A naznačuje, že by se mohlo zvolit osvědčené sametové řešení.

Něco se chystá?

Mé úvodní postesknutí nad tím, že po dvou letech se nám nepodařilo ponížení Lisabonské smlouvy odčinit, bylo tedy možná zbytečně pesimistické. Vidíme tu stále větší nechuť veřejnosti k EU, slyšíme hlasy po vystoupení z EU, stojíme na pokraji zformování politické formace, pro kterou by odchod z EU měl být jedním z nejpřirozenějších požadavků a slyšíme tu prezidenta – mimochodem s touto formací spojovaného – který má zřejmě sehrát v budoucnu klíčovou roli v přeměně současné Evropy.

To není málo a zní to více než slibně…

Pro Prvnizpravy.cz

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s