Zednáři v církvi a spiknutí proti kostelu (II.)

Ještě v roce 1990 kategoricky odmítl jakékoli komerční aktivity v chrámu Sv. Archanděla Michaela tehdejší pražský arcibiskup, kardinál František Tomášek.Jak se mohlo stát, že pár let nato se církev kostela vzdala a pak už jen bezmocně přihlížela, jak se chystá jeho přestavba na banku, pak atrakce pro turisty s laserovou show a nakonec noční klub s nevěstincem?

Pokračujeme ve vyprávění o historii kostela, který patří k nejvýznačnějším národním i evropským kulturním památkám, a přesto – nebo spíše právě proto – se stal svědkem neuvěřitelných machinací a prožil nespočet pokusů o své znesvěcení.

Tedy, pokusů… Ta znesvěcení byla zcela reálná, dokonaná. A probíhají doposud. Stěží bychom si navíc mohli představit znesvěcení průkaznější a horší, než vše to, co se ve zdech kostela už odehrálo a odehrává. Skoro nám může připadat, že se tomuto chrámu už nic děsivějšího přihodit nemůže. Leč opak je pravdou. Ještě stále je totiž možné vrátit mu jeho původní poslání, avšak temná bitva, která se už přes dvacet let vede, je bitva o to, aby bylo dílo zkázy kostela nevratně dokonáno a cesta zpět už nebyla možná.

To skutečně hrozí, pokud současný majitel získá stavební povolení (jehož udělení se, Bohu díky, podařilo na poslední chvíli oddálit vznesením námitky jednoho z účastníků řízení), povolení, které by mu umožnilo přestavět kostel na čtyřpodlažní tržnici (obchodní centrum se systémem ochozů na třech galeriích připomínajících věznici) a luxusní pánský klub v podkroví – prakticky „oficiální“ nevěstinec, který nyní funguje jen načerno. V této fázi by pak už nebyla náprava možná.

To, že se politická, mediální, ve své podstatě ale veskrze duchovní bitva, o kostel stále svádí, svědčí jenom o tom, že záměry temných sil s tímto symbolem křesťanské víry stále nejsou beze zbytku naplněny a že se je možná nedaří naplnit tak (a tak rychle), jak bylo zprvu předpokládáno. Celá mediální kauza kolem je jen vnějším projevem tohoto duchovního boje.

Na jaké straně v této bitvě však stojí česká církev?

Navenek evidentně rezignovala, i když skutečnost může být ještě horší. Někdy to totiž vypadá, jakoby se někteří její významní představitelé přidali na stranu těch, kterým jde o to udržet v kostele aktivity co nejvíce urážlivé a pohoršující.

A ačkoli pro to nejsou přímé důkazy, protože svobodné zednářství je – alespoň v českém prostředí více, než kdekoli jinde ve světě – záležitost tajemná a tajnůstkářská, můžeme v celém příběhu kostela SAM zednářské stopy a aktivity tušit více než bezpečně.

ZEDNÁŘI A SV. MICHAEL

Začít můžeme už zednářem Josefem II., jehož masivní rušení klášterů a kostelů se nevyhnulo ani tomuto svatostánku. V roce 1786 byl, po více než šesti stoletích svého liturgického užívání, zrušen. Někdy se dnes mylně říká, že odsvěcen, ale kostel nemůže být nikdy odsvěcen (může být jen „odstaven z liturgického provozu“). Žádný kostel nikdy nepřestane být kostelem, tak jako – slovy architekta z magistrátní kanceláře pro památky UNESCO, Václava Králíčka – loď vytažená na břeh nepřestává být lodí.

V roce 1789, když ve Francii právě zuří Velká francouzská revoluce pod egidou zednářů a iluminátů, je kostel prodán za 2.150 zlatých. Od té doby bude po příštích 200 let používán nejprve jako manufaktura, později jako sklad papíru, sklad knih, sklad oleje či sklad velkoobchodu průmyslovým zbožím.

Jedno křídlo kostela bylo zároveň využíváno pro obchodní účely. Po celých dvě sta let nebyl kostel nijak opravován. Postupné chátrání vedlo radní v době pražské asanace (1902) k otázce úplného zrušení budovy. Bitva to byla těsná už tehdy – o jeho zachování rozhodl výsledek v poměru 24:26 pro kostel – díky členů Klubu za starou Prahu.

V druhé polovině 20. století byl už chrám tak zchátralý, že i národní podnik Narpa, který ho využíval jako skladiště, se raději vystěhoval. Budova se později (1984) dostala do vlastnictví Národní knihovny, která ale už po roce konstatovala, že stav objektu nedovoluje knihy skladovat a hledal se nový vlastník. Od roku 1986 až do roku 1990 byl objekt knihovnou nevyužíván. Ta ho později pronajme.

Ani komunisté ale neměli odvahu kostel pošpinit svým zneužitím tak, jak se později povede židovskému podnikateli v dobách vrcholného českého kapitalismu. V osmdesátých letech se dokonce uvažovalo o adaptaci prostor na hudební síň či další kulturní aktivity, což je náplň pro bývalý kostel nesčetněkrát citlivější, než vše, co přišlo potom. Vše ale ztroskotalo – oficiálně – na nedostatku financí.

V roce 1991 se kostel stal útočištěm drogově závislých. Požár, který zničil krov, ale nebyl jejich dílem – byl profesionálně založený. Zřejmě už tehdy měl na budovu někdo zálusk…

NA SCÉNĚ HAVLISTÉ

V 90. letech pak přicházejí první havlistické pokusy kostel prodat zahraničním investorům. Říkám-li ´havlistické´, pak to neříkám v nadsázce. Byl to totiž mimo jiné i Václav Havel sám, kdo se v kauze kostela vydatně (i když zákulisně, jak pro něho bylo typické) angažoval. Ale nepředbíhejme.

Nejprve se totiž na scéně objevil Michael Žantovský, pozdější český velvyslanec v USA. Chtěl údajně kostel dohodit americkým židovským kruhům, ke kterým má blízko a vedl v tom směru jednání. To ale bylo ještě před listopadem 1989, kdy Žantovský působil na Husákově Hradě jako přidělenec Pražské informační služby. Podle svědectví bývalých funkcionářů OV KSČ, jehož kabinet politické výchovy působil v prostorách přináležejících kostelu, to byl právě Žantovský, kdo jako první přišel a měl zájem o celý areál – prý pro nakladatelství Artia, které tehdy obchodovalo s cizinou.

Po Žantovském se o prodej pokoušel dokonce nový československý prezident Václav Havel. Přes některé své lidi z Hradu zorganizoval na ministerstvu kultury (tehdy byl ministrem Milan Uhde) schůzku se zástupci britských knihařů, kteří plánovali zřídit v kostele skladiště levné paperbackové literatury, kterou by do něj ve velkém naváželi. Ve stejné době přitom probíhala jiná schůzka, kde se architekt Milan Pavlík naopak přimlouval pro adaptaci kostela na kulturní účely. Britové tehdy nepochodili, dokonce se i se zlou potázali, protože Uhde a jeho právníci se od jednání, které jim bylo z Hradu vnuceno, distancovali a dokonce britské obchodníky z ministerstva slušně vykázali, takže ti se museli pro své jednání přemístit do náhradních prostor. O návštěvě totiž na ministerstvu nevěděli, nebyla ministerstvem sjednána, šlo o záležitost Hradu, který se v tichosti snažil toto řešení ministerstvu vnutit.

Zcela jistě tehdy šlo jen o kouřovou clonu, která měla zakrýt skutečný důvod zájmu o kostel. Je sice pravda, že ten jako skladiště kdysi sloužil, ale novodobým technickým požadavkům na skladiště už ve 20. století vyhovovat přestal. Kdo kostel a jeho okolí zná, ví, jak obtížně by se taková budova logisticky obsluhovala – protože je schován v křivolakých staroměstských uličkách, kterými neprojede větší nákladní automobil, stěží by mohl sloužit knihkupcům jako překladiště zboží. Architekt Milan Pavlík tehdy trefně argumentoval, že budova kostela je pro takové účely technicky nevhodná – ledaže by Britové chtěli knihy z kostela a do kostela vykládat za pomoci helikoptéry.

Dnes můžeme jen spekulovat, proč se prodejem kostela zabýval tehdejší prezident. Podle některých informačních pramenů / názorů byla jeho vstřícnost snahou odvděčit se svým britským chlebodárcům za benefity, které mu prokazovali v období příprav na jeho veřejné vystoupení ještě během komunistického režimu. Možná z něj chtěl mít to, co později učinil z jiného kostela, nedaleké sv. Anny, rovněž na Starém Městě – tzv. „Pražskou křižovatku“, místo zednářských dostaveníček, duchovní centrum havlistického synkretismu.

Ne náhodou má gotický kostel sv. Anny podobně zajímavou historii – ač je o 120 let mladší než Svatý Michael. Jako jeden z mála nebyl za husitských válek vypleněn, je v něm pohřben Václav Hájek z Libočan, po josefínské „reformě“ v něm byla zřízena tiskárna. V první polovině 20. století měla kostel v pronájmu židovská firma Oskar Stein, velkoochod papírem, kde pracoval spisovatel Jaroslav Foglar – kostel se tak stal předlohou kostela sv. Jakuba v jeho Stínadlech. Jako byl ve 2. půli 20. století sv. Michael majetkem Národní knihovny, byla sv. Anna v majetku Národního divadla, které ho roku 2004 na 99 let za symbolickou cenu 1 korunu ročně (!) pronajalo Havlových nadaci Vize 97. Ta zde po rekonstrukci zřídila „duchovní centrum“ Pražská křižovatka, místo multikulturního střetávání se. Ne nadarmo si Havel vybral právě sv. Annu – i tento kostel je významný, podle kronikáře Václava Hájka z Libočan (který je zde, jak jsme už zmínili, pohřbený) byl údajně založen roku 927 knížetem Václavem. Havla ale možná ještě více přitahovalo to, že kostel v minulosti sloužil templářům a inspirativní byl i pro svobodné zednáře.

Ale zpět ke kostelu Sv. Archanděla Michaela. Po Žantovském a Havlovi přichází vláda Václava Klause, která ho na podzim roku 1993 uvrhla do dražby; ta však byla anulována kvůli nezaplacení ceny vydražitelem a v polovině následujícího roku (1994) ho Národní knihovna pronajala panu Jerri Nowikovskému, o čemž už byla řeč v předchozím díle.

Zde se dokonce nabízí či přímo vnucuje úvaha, zda vydražitel, jakýsi pan Milko z Liberce, nesplnil jen roli užitečného „mouřenína“ či bílého koně, jehož úkolem bylo elegantně odfiltrovat nežádoucí konkurenty, aby pak ve „druhém kole“ mohl být kostel pronajat Nowikovskému s výhledem na pozdější odprodej do jeho rukou (dražbu totiž umožnilo stejné Klausovo Usnesení vlády z 18. srpna 1993, které současně rozhodlo o prodeji tří zámků za předem stanovené výhodné ceny – opět Jerri Nowikovskému). Obě rozhodnutí byla učiněna v režimu „výjimek ze zákona“ a Rada Zastupitelstva HMP také proti dražbě oficiálně protestovala a ve svém usnesení (26/10/1993) konstatovala, že vyhlášením dražby byl porušen zákon.

A CO NA TO CÍRKEV?

Jeden by si myslel, že proti takovému znesvěcení bude církev rezolutně protestovat. Ale církev nedělala téměř nic a to je na tom všem to nejsmutnější a vlastně i nejpozoruhodnější. Nečinnost a pasivita převládá až dodnes a zasahuje až do nejvyšších církevních pater.

Podle jistých svědectví dokonce někteří vrcholní představitelé církve zakazují věřícím za záchranu kostela bojovat.Proč? Existuje zájem římsko-katolické církve do celé záležitosti nešťourat? Existuje zájem i nadále předvádět nezájem o to, co se s kostelem děje?

Současný pražský arcibiskup a primas český, kardinál Dominik Duka, se po dlouhá léta v kauze chová víc než diplomaticky a mnozí jej vyzývají, aby zaujal jednoznačný postoj.

Jeho předchůdce, Miloslav Vlk, udělal pro záchranu kostela v rozhodné době žalostně málo, vlastně naopak – zůstalo jen u jednoho (jakkoli ostrého) protestu, který zaslal v roce 1998 ministru kultury. Bohužel po přímém vyhrožování jednomu z protagonistů boje o záchranu kostela se však jeho dopis proměnil v bezcenný kus papíru – kardinál, zjevně pod velkým tlakem „skrytých sil“, dával dokonce instrukce vysokým politikům KDU-ČSL (z řad poslanců i senátorů): „dejte od kostela ruce pryč“. Politici se pak na jeho negativní kampaň odvolávali, a s potěšením tak alibisticky ospravedlňovali vlastní lenost, neschopnost či programovou nevůli prosadit spravedlivé vyřešení kauzy. Kardinál Vlk se však po 10 letech nakonec „pochlapil“ a ještě v roli primase potvrdil v plném rozsahu svůj původní protest v roce 2009.

Vždy šlo ale o vyjádření doslova vyprošená tehdejšími bojovníky za záchranu kostela, ne o Vlkův aktivní a osobní postoj. A tak je to i dnes – když je už situace neúnosná a kauza se opakovaně propírá v médiích, církevní představitelé se dají umluvit k tomu, aby vydali prohlášení, které naoko působí jako jejich nesouhlas s przněním významné sakrální památky. Ve skutečnosti je ale věc nikterak netrápí a nic pro skutečnou záchranu kostela nedělají. Vlk mohl jako nejvyšší představitel katolické církve v zemi přece jen učinit mnohem více. Ale neučinil.

Pak jsou ale církevní představitelé, kteří své rozhořčení nad osudem kostela ani nepředstírají a na rovinu přiznávají, že jim je to jedno a že se záležitostí rozhodně zabývat nehodlají.

Například biskup Václav Malý, Havlův kamarád a disident, který až panicky odmítá cokoli pro záchranu kostela Sv. Arch. Michaela učinit. Když mu bývalý diplomat ve Vatikánu a rytíř řádu SAM, Jiří Pavel Pešek, angažující se v zápase za důstojné využití památky, napsal letos mailový dopis, ve kterém ho vybízel ke krokům ve prospěch kostela, Malý mu odepsal:

„Nebudu se tím zabývat. Už jsem Vám to sdělil mnohokrát v minulosti. Jsou mnohem naléhavější záležitosti k řešení, které se přímo týkají pastorace. Vše dobré.“

Zajímalo by mne, co je pro biskupa Malého důležitější. Zřejmě jeho vystupování v nudných debatách amerického agenta a esoterika Karla Janečka.

Podobný postoj zaujal ke kostelu páter Tomáš Halík, který navenek tvrdí, že se ke kauze nechce vyjadřovat, ale v praxi maří kroky k jeho záchraně. Několikrát například přerušil či v samém počátku zabránil debatě o osudu chrámu – ať šlo o diskuzi na církevní půdě či o slibně se vyvíjející mediální zájem, který Halík šikovně uhasil.

Malého reakce byla ovšem ještě jedna z mírnějších. To bývalý převor mnišského řádu Servitů, kterému kostel s přilehlými budovami patří od roku 1626, kdy mu ho věnoval císař Ferdinand II., jistý Gerhard M. Walder, na Jiřího P. Peška křičel jako smyslů zbavený. Když ho tento navštívil v Nových Hradech u Českých Budějovic s prosbou o zopakování ostrého protestu proti komercializaci kostela před připravovaným otevřením lunaparku v kostele, vyslechl si mnohá zlostná a výhružná slova.

„Vy chcete všechno zničit, co oni investovali. Mně se to líbí, je to krásné, já jsem to viděl! Aspoň to přitáhne lidi do kostela! Ven z mého domu! Já vás tady nechci!“ křičel na Peška hromovou němčinou. „Stejně kostelu nepomůžete, kdyby to tam nebylo, přišlo by x lidí o práci! (…) Vy jste říkal, že jste šel za ředitelem ČTV (J. Puchalský, pozn. autora), přestaňte s tím!“ vyhrožoval dokonce. A aby nebylo pochyb, ve svých slovech v závěru přitvrdil: „Dejte od toho ruce pryč, nebo …“

„Nebo co?“ otázal se Pešek.

„Nebo ponesete důsledky!“

Walder musel být na celé záležitosti rovněž nějak pokoutně zainteresován, protože ač představitelé Servitů v roce 1993 vyjádřili důrazný protest proti komerčním aktivitám v chrámu (stanovisko členů řádu podpořil i generální převor řádu v Římě, Hubert M. Moons), Walder později, v roce 1998, zašle ministerstvu kultury jménem Konventu souhlas s rekonstrukcí a využitím kostela pro komerční účely, včetně převezení ostatků řádových spolubratří. Neměl ale žádné pověření cokoli v kauze podnikat, ani souhlas činit ve věci jakákoli samostatná rozhodnutí. Jak později potvrdilo stanovisko řádu z dubna 2002, bylo jeho tehdejší jednání výsledkem osobní iniciativy, bylo vydáno bez vědomí klášterní komunity a v rozporu s dřívějším zamítavým stanoviskem řádu.

O něco později (na svátek sv. Václava 2001) bude na Peška křičet i Daniel Herman, další havlista, sekretář Miloslava Vlka a mluvčí České biskupské konference, odpadlý katolický kněz, který se vrátil k židovské víře svých předků, kabalista, fokolarín, ještě nedávno ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů, který nyní kandiduje za pražské lidovce jako jejich volební lídr. Po letech je prý ochoten vzít si téma záchrany kostela jako jeden z bodů blížící se volební kampaně, je ale otázka, zda se mu dá věřit, když víme, jak ho myšlenky na záchranu kostela v minulosti vedly téměř k agresivním citovým projevům. Mohlo to být způsobeno jeho profesní podřízeností? Uvidíme. Čas prokáže čistotu a poctivost jeho úmyslů.

CÍRKEVNÍ BRATŘI V ZÁSTĚRÁCH?

Zdá se tedy, jakoby nejvyšší katolické kruhy dostaly nějaký příslib protislužby či možná i finanční satisfakce výměnou za to, že kostel pustí ze zřetele a nebudou do dalšího vývoje kauzy nikterak zasahovat. Dost možná, že šlo ale ještě o něco mnohem temnějšího – jakýsi zednářský plán, komplot, kdy kostel má pro zednáře důležitou symboliku a specifický význam a rádi by ho využívali pro své účely, přičemž někteří vysocí katoličtí hodnostáři, rovněž nejspíše tajně přináležející k zednářům, pomáhají tento plán uskutečňovat.

Pak by dávalo smysl, že světská ani duchovní moc není sto zabránit tomu, co se s budovou děje. V případě obou skupin totiž můžeme najít ty, kteří nehájí církevní zájmy ani zájmy občanů / Pražanů, ale nejspíše zájmy tajného spolku, který má o kostel eminentní zájem.

Vždyť už dnes lze podle některých svědectví lidí, kteří se tématikou zabývají, vidět v novodobé adaptaci prostor kostela zednářskou symboliku – jakoby se kromě erotických služeb a nočních párty konaly v kostele i zednářské seance. Minimálně se mezi tradičními katolíky o něčem takovém mluví, stejně jako jdou po Praze zvěsti, že se v kostele konají satanistické mše. Na internetu je pak možné najít videa z akcí, které lze označit jako satanistické, protože oslavující peklo („Hell is coming to Prague“).

Asi bychom neměli věřit každému tvrzení, ale „na každém šprochu, pravdy trochu“. U vědomí toho, jak nenávistně se zednáři snaží potírat církev (zvláště katolickou), by nebyla taková myšlenka zcela bezpředmětná – zednářům by jistě činilo velké potěšení, kdyby své rejdy mohli provádět na bývalé církevní půdě –  a stále posvátné, jakkoli opakovaně hanebně znesvěcované – , nad znovu vysvěceným pohřebištěm (1997), navíc v kostele s tak bohatou historií.

Lavírování vysokého kléru v této kauze pak dává podobným spekulacím jen za pravdu. Ve třetím díle si povíme o podivných politických machinacích v kauze kostela, v nichž může být jakousi spojovací linkou mezi různými politiky napříč politickým spektrem opět — zednářství. Ale člověk se nemůže zbavit dojmu, jakoby vše v tichosti jistili i zednáři uvnitř katolické církve.

Není jistě bez zajímavosti, že někteří výše zmínění pánové v římsko-katolické církvi, mimochodem všichni přátelé Václava Havla, jsou ve velkém podezření z členství v tomto spolku.

O Václavu Malém například víme, že se pohyboval kolem protozednářského řádu Ordo Lumen Templi, který založil zpěvák Daniel Landa. I to stačí, abychom pojali podezření, že jeho aktivity vyžitím se v podobném spolku zřejmě nekončí (zde by se navíc slušelo připomenout, že Landa podpořil Karla Janečka – všimněme si opět linky Malý – Janeček). Tomáš Halík, ač to popírá, má mezi tradičními katolíky jednoznačně pověst vysoko zasvěceného zednáře, stojícího prý dokonce nad Miloslavem Vlkem, ač v profánním životě mu má být podřízen. Někteří lidé ho údajně slyšeli na Vlka křičet tónem, který by naznačoval, že jejich role jsou ve skutečnosti prohozené.

Miloslav Vlk (který mimochodem k Landově znesvěcení vyšehradské baziliky v rámci aktivit Ordo Lumen Templi udělil kdysi souhlas) je zase členem české pobočky Rockefellerovy „Council on Foreign Relations“ (CFR – česky se to jmenuje Rada pro mezinárodní vztahy, RMV) a patří k jedněm z nejmilitantnějších havlistů v římsko-katolické církvi. Jinak je také členem (podobně jako Herman) dalšího zednářsky laděného církevního hnutí – Fokoláre.

Vlk se pozitivním vztahem k zednářství nikdy netajil. Když byl například kdysi na jedné besedě se studenty tázán, jak se mu komunikuje se zednářskými lóžemi a jaký je vztah české církve pod jeho vedením a zednářů, odpověděl, že si nemůže stěžovat, že komunikace s nimi je pozitivní, i když si trochu postěžoval na zednáře francouzské (oproti zednářům skotského ritu).

Jeho nástupce Dominik Duka sice dobře vycházel s Václavem Klausem, který je doslova Havlovým protipólem, a zdá se být (Duka) v některých ohledech konzervativnějším svého předchůdce, ale je to spíše optický klam. I on byl totiž zadobře s Václavem Havlem, se kterým ho pojilo přátelství, protože oba seděli za minulého režimu ve stejném vězení. Byl to Dominik Duka, kdo také Ivana Odilo Štampacha, dalšího odpadlého kněze, nasměroval ke svobodným zednářům, jak Štampach vzpomíná v jednom pořadu České televize:

„Někdy začátkem listopadu 1990 navštívil nějaký mladý muž provinciála dominikánů, dnešního hradeckého biskupa Duku, a říkal mu, že je členem nějaké organizace, neřekl mu jaké, která obnovuje činnost, a že ho prosí, aby se dál neptal na to, a že ta organizace má také svůj rituál, ale že v komunistické éře všechny ty texty a věci a tak dále potřebné k tomu se prostě ztratily nebo jsou rozptýlené a bude třeba to všechno teprve dávat dohromady. A jeho by prosil, jestli by neposkytl tři svícny, protože svícny jsou také k tomu rituálu potřebné. On mi potom říkal, že pochopil, oč jde, ale neříkal to dál, ty svícny mu půjčil. Nechal si zjistit číslo toho auta, na které se to nakládalo, kdyby přece jenom to bylo něco jiného. A na mě se potom obrátil s tím, že tyhle věci mě přece zajímají a že kdesi má vizitku od toho pána a že mě to jistě bude zajímat dál sledovat,“ vypráví Štampach o své cestě ke svobodným zednářům.

Někteří lidé se sice domnívají, že se tak jen Duka mohl obratně zbavit Štampacha, který byl stejně jednou nohou z církve venku a představoval v ní ideje s rozkladným potenciálem. Ale zarážející je, že Duka zednářům půjčoval církevní majetek, byť tušil, s kým má tu čest. Není jistě nezajímavá ani relativně nedávná Dukova téměř týdenní návštěva v USA, v rámci které se sešel například s členem Bilderberg Group a CFR, šedou eminencí americké zahraniční politiky, Zbiegniewem Brzezinskym a dalšími představiteli vlivných amerických kruhů.

Nemáme zde místo pro to, abychom se pravděpodobným zednářstvím (či členstvím v jiných tajných společnostech) těchto a dalších viditelných církevních hodnostářů více zabývali, chci tím jen upozornit, že možná odtud může pramenit jejich neochota aktivně se v kauze kostela SAM postavit na stranu těch, kteří požadují jeho navrácení do liturgického užívání.

Téma zednářů v souvislosti s kostelem tím ale není zdaleka vyčerpáno. Jak svůj plán na zhanobení kostela realizovali zednáři z řad politiků? Proč politici, kteří v opozici vystupovali ve prospěch záchrany kostela, ve vládních funkcích okamžitě otočili o 180 stupňů a stali se zarytými podporovateli komercionalizace tohoto svatostánku a mnozí z nich mají na zprznění kostela svou zásluhu? Jak kauza kostela souvisí se zamýšlenou iluminátskou stavbou Jana Kaplického? A má celá kauza souvislost i s plánovanou třetí světovou válkou, v jejímž předvečeru se nejspíše nacházíme? O tom v dalším díle…

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s