Pojďme se vážně bavit o odsunu muslimů z Evropy

Když Eurabia.cz před šesti lety začínala, byla vpravdě na české mediální scéně něčím nezvyklým. Pominu-li silný neokonzervativní akcent a počáteční podporu protiteroristickému tažení George W. Bushe, ze kterého jsme naštěstí včas prohlédli, byla svým obsahem – tedy kritikou islámu jako takového a kritikou jeho pronikání do Evropy – nositelem provokativních myšlenek. Zatímco v hysterii po 11. září většina médií varovala před islámskými fundamentalisty, Eurabia.cz varovala před islámem jako takovým. A zatímco média hlavního proudu bila na poplach před teroristy, Eurabia.cz zdůrazňovala zvláště islamizaci Evropy, tedy to, že nebezpečím pro Západ nejsou primárně bomby kladoucí fanatici, jako spíše časovaná bomba islámské porodnosti.

Dnes se situace změnila a Eurabia.cz se ocitla v pozici hlasatele téměř mainstreamových sdělení. Není to tím, že bychom ve svých postojích ustoupili a přiblížili se většinovému diskurzu, jako spíše naopak – nebezpečí islámu se stalo natolik zřejmým a obludným, že nám nejprve široká veřejnost a v jejím závěsu pak politická scéna dala svým způsobem za pravdu. Stalo se tak něco, co bylo ještě před několika lety nemyslitelné – spousta běžných sdělovacích prostředků už zcela automaticky referuje o problémech soužití s muslimy, o neřízené imigraci či o radikalismu nepřizpůsobivých cizinců.

Dokonce i politici se začínají předhánět ve svých odsudcích ještě nedávno adorovaného multikulturalismu. To, co jsme říkali před časem téměř sami, říkají dnes veřejně, protože si to už déle nemohou dovolit neříkat. A co ještě před časem znělo příliš radikálně, je dnes běžně akceptovaným názorem.

Jako jeden ze zakladatelů Eurabia.cz (bylo nás tehdy více, ale z ostatních se už dnes tématu nikdo nevěnuje) jsem tomu přirozeně rád, protože si mohu myslet, že tak Eurabia.cz svým dílem k tomuto posunu ve vnímání přispěla. A to není pro případné bilancování (blíží se totiž naše šesté výročí) málo.

Zároveň ale přemýšlím, jak se v debatě o nebezpečí islamizace posunout dále – ne proto, abychom byli za každou cenu o krok napřed, ne proto, abychom působili za každou cenu jako provokativní server, ne proto, že bychom si libovali v pozici hlasatele nových myšlenek za každou cenu. Ale spíše proto, že pouze předkládat jakkoli nezbytné zprávy o tom, jak se věci v zahraničí mají, nestačí. Proto, že pouze varovat a kritizovat nestačí. V neposlední řadě proto, že přesvědčovat přesvědčené by bylo málo. Tady někdy nastává okamžik, kdy bychom měli začít hledat řešení a přicházet s nápady.

Eurabia.cz se cítí zodpovědná za budoucnost této země a rozhodně se neradujeme z toho, když můžeme přinášet zprávy o tom, jak je venku špatně a jak bude ještě hůře. Láska k vlasti, pokora před tradičními křesťanskými hodnotami Evropy a úcta k lidské svobodě nás vedou k tomu, abychom se ve složitém tématu islamizace Evropy posunuli od pouhého strašení k hledání řešení.

I proto jsme spustili před časem debatu o tom, jak dál. Jako zakladatel serveru bych do ní také rád přispěl.

Nechci hledat řešení, jak intergrovat cizince muslimského vyznání, kterých v Evropě přibývá neskutečným tempem, že leckde se z menšiny stává většina, do západní společnosti. Země jako Německo, Británie i Francie přistupovaly k cizincům každá svým způsobem, jedna se pokoušela o integraci, druhá kladla důraz na sekularismus, třetí si zakládala na různosti. Přesto koncept multikulturalismu selhal všude. Hledat tedy odpověď na otázku, jak přimět muslimy, aby se intergrovali, mi připadá příliš velkým luxusem a ztrátou času ve chvíli, kdy čas jde proti nám. Zaručený recept beztak nikdo neobjeví, protože neexistuje. Kdo se intergrovat nechce a komu jeho náboženství integraci zásadně zakazuje, toho k životu po našem nikdy nedonutíme.

Proto se nebavme o tom, jak změnit muslimy, což ale neznamená, že se smíříme se změnou našich zvyků, vzhledu našich měst, demografií našich zemí a s celkovou změnou ducha Evropy. Bavme se o tom, jak se s muslimy rozejít.

Do jisté míry řešení vidím v návratu Evropy ke křesťanským kořenům, kterýžto návrat by nám umožnil nazírat opět věci správně, zbavit se přílišného humanismu a vrátit se k sebezáchovnému pudu a z něho plynoucím – na první pohled možná tvrdým, ale nezbytným – opatřením. Píši „do jisté míry“ ne proto, že bych pochyboval o tom, zda by tento návrat Evropy k Bohu mohl problém islamizace vyřešit, ale prostě proto, že v něj příliš nevěřím a obávám se toho, že Evropa pod vlivem unijních (často protikřešťansky zaměřených, protože zednářských) špiček míří směrem přesně opačným.

Mnohé návrhy současných imigraci kritizujících stran v Evropě jsou chvályhodné a mají mé sympatie (zákaz nošení burky, zákaz staveb minaretů apod.). Jejich problém je ale v tom, že řeší pouze průvodní jevy islamizace, řeší některé viditelné aspekty, ale ne podstatu problému. Jako vzkaz muslimům, že hra podle jejich pravidel končí, je to dobré. Ale Evropu to nezachrání.

Podle mne nemůže být záchrany Evropy dosaženo nijak jednodušeji, než radikálním rozchodem s muslimy. Myslím tím řízený odsun muslimů z Evropy do místa jejich přirozeného (v tom lepším případě), nebo klidně i nepřirozeného prostředí.

Takto příliš radikální řešení se zdá být nereálné, není-li naplněna výše zmíněná podmínka (že by si Evropa uvědomovala své křesťanské kořeny a proto měla odvahu k tak razantnímu kroku) – multikulturalismus je natolik silně zakořeněn, že i když ho už mnozí prohlásili za překonaný, stále ještě v hlavách mnohých existuje jako vzor a ideál. A přesvědčit takové lidi, že už ne jednota v mnohosti a různosti, ale zcela jednoznačná repatriace by měla být v zájmu naší i dalších generací, bude jistě nadliský úkol. Co ale není, může být.

V tom přece spočívá kouzlo provokativních myšlenek – jako byly provokativní ty, které jsme začali hlásat před šesti lety a dnes jsou běžně přijímané, může i dnes takto ostře formulované stanovisko znít některým uším jako utopie, ale za nějaký čas se k němu můžeme vrátit.

Know-how máme

Pro tuto chvíli tedy nemá smysl řešit konkrétní technické parametry toho, jak by takový odsun probíhal, jako spíše vůbec myšlenku odsunu zpopularizovat a představit veřejnosti. Jisté ale je, že by to nesměl být (měl-li by být úspěšný) odsun dobrovolný (tedy dát přistěhovalcům peníze na letenku), ale řízený a koordinovaný – s přesně vypravenými spoji a nasazenou pořádkovou službou, která by dohlížela na jeho pokojný průběh.

A kdo jiný, než národ, který má s jedním odsunem bohatou a pozitivní zkušenost, by tak mohl učinit lépe?

Je mi jasné, že si tímto proti sobě poštvu všechny, kteří tvrdí, že kolektivní vina je přežitek a že v dnešní tolerantní době nemůže být uplatňována. Je mi jasné, že si rozhněvám ty, kteří dosud trpí výčitami svědomí za to, že jsme celou jednu etnickou menšinu donutili k odchodu a že se při té příležitosti stalo nějaké to bezpráví. Uvědomuji si plně, že pro mnohé lidi může být podobná myšlenka zatraceně zpátečnická a neprogresivní.

Tvrdím ale, že ji čas ospravedlnil a že její uvedení do praxe se ukázalo jako moudré a plně funkční řešení. Můžeme se přít o tom, do jaké míry je to řešení ideální, ale my nežijeme v ideálním světě. Můžeme se přít o to, kolik zla jsme tím způsobili, ale nemůžeme popřít, že jsme mnoha větším zlům zabránili.

Celoevropský koordinovaný odsun muslimů by jistě přinesl mnoho podobných otázek – je v zásadě humánní nebo ne? Je riskantní nebo není? Dokážeme ho provést tak, aby při něm nikdo nezahynul a nikdo netrpěl? Dokážeme ho provést, když máme ještě v živě paměti, v co se zvrtl plánovaný odsun Židů, které ale jednotlivé země nechtěly přijmout, takže se odsun nakonec změnil v likvidaci?

Jsem přesvědčen o tom, že ano. Naše vlastní zkušenost to dokazuje. Ukázkově provedený odsun sudetských Němců z území Československa by se mohl stát vzorem pro celou Evropu, tak jako se například vzorem pro některé rozhádané federace stalo poklidné rozdělení federace československé.

A ostatně i ono Německo, které se stále a tak rádo pasuje do role někoho, kdo je zodpovědný za celou Evropu, by mohlo také konečně udělat pro Evropu něco pozitivního a jako jeden z hlavních viníků (který cizince do Evropy zval a ještě donedávna multikulturalismus obhajoval) a zároveň ekonomicky nejsilnější země Evropy vzít část odsunu na svá bedra a svým způsobem tak moci odčinit hřích holokaustu. Jsem si jist, že po tak strašlivé události má natolik černé svědomí, že by jistě odsun muslimů – který by byl pod drobnohledem celého světa – provedlo velmi precizně a dalo by si velký pozor, aby ani jednomu přistěhovalci nebyl zkřiven vlásek.

Jak dalece organizovaně by odsun probíhal, záleží na tom, zda by ještě existovala Evropská unie, nebo ne. Osobně bych se přimlouval za to, aby odsun svých muslimů byl vždy zodpovědností toho kterého státu, aby probíhal v jeho režii a na jeho náklady.

Otázkou by samozřejmě bylo, kam s těmi desítkami milionů lidí – země jejich původu by je asi stěží chtěly zpět. Ale právě i zmiňovaný holokaust nás naučil, že když je vůle, může se svět shodnout na určitém kusu země a vyhlásit nový stát. Na rozdíl od těch, kteří tvrdí, že je nás na zemi příliš mnoho a že nás planeta neuživí, jsem přesvědčen, že na zemi je tolik prázdných míst, že ustanovit nový muslimský stát by neměl být problém. Asi málokterá země by chtěla mít za hranicemi stát plný už nadvakráte vykořeněných muslimů, ale rozhodující jsou vždy peníze, takže k prodeji nějakého dostatečně prostorného území za velkorysou cenu by se určitě nějaká země nechala nakonec zlákat.

Navíc představa odsunu do zcela neznámé a prázdné země by byla pro mnohé muslimy natolik nepřijatelná, že by raději volili možnost návratu do své původní země, byť v současné době často sází na to, že zničením veškerých dokladů není možné zjistit, odkud dotyčný vlastně přišel. V takové situaci by ale možná raději volil důvěrně známé místo původního domova, než uměle vytvořený stát s nejistými vyhlídkami.

Ale ani ten by nemusel být ničím traumatizujícím a ony vyhlídky natolik nejisté, jak ukazuje stát Izrael. Přičinlivá židovská povaha je téměř neporovnatelná s povahu muslimů spoléhajících na sociální dávky, ale je-li šária skutečně tak báječným celospolečenským zřízením, jak nám muslimové tvrdí, jistě by si nenechali ujít příležitost ukázat světu, že i oni něco umí. Jistě by si nenechali ujít příležitost ustanovit svůj ideální stát podle svého právního systému. Dejme jim k tomu šanci, ale ne v našich zemích. Dejme jim k tomu šanci tam někde venku. Za hranicemi evropských národů.

autor je zakladatelem serveru Eurabia.cz

psáno pro www.eurabia.cz