<< EXKLUSIVNĚ >> S lídrem Strany svobodných občanů Petrem Machem o řecké krizi, euru, státním bankrotu Česka a pokrytectví českých politiků.
Před časem si prezident Václav Klaus posteskl, že strany nevyužívají v předvolební kampani téma řecké krize. A že kdyby byl v pozici lídra strany, on by to určitě učinil. Vy jako Svobodní, i proto, že vy sám jste ekonom a vyznáním euroskeptik, o Řecku a krizi eurozóny mluvíte a píšete. Jak svobodní ten problém vnímají?
My to říkáme opravdu, co nám síly stačí. A neříkáme to pouze teď, když už o tom vědí všichni. Já jsem psal první článek o státním bankrotu Řecka ještě dřív, než kdokoli jiný, už v roce 2009. A problém státního dluhu České republiky jsme měli na billboardech před zrušenými volbami v roce 2009. Takže to pro nás není teď nějaké módní téma, o kterém mluví všichni. Je to závažné téma a děsí nás, že politické strany, které podle průzkumů mají šanci se dostat do Sněmovny, stále jednak nezavrhují euro jako takové a vlastně ani nechtějí vyrovnat státní rozpočet. Mluví jen o nějakém snížení tempa zadlužování na 3 procenta apod. To je ale absolutně nedostatečné.
Jaká je hlavní příčina řecké krize? Je to fakt, že Řekové byli přemluveni ke vstupu do eurozóny, nebo jen špatně hospodařili?
Vidím ty příčiny v podstatě tři. Jejich evidentně špatné hospodaření, hospodaření na dluh – to Řekové dělali, ale koneckonců dělá to spousta dalších zemí, dělá to i Česká republika. Všechny země v tom pokračují, a to proto, že stále žijí v domnění, že zadlužování státu není to stejné jako zadlužování firmy nebo člověka, že státní dluh se nemusí splácet. Ono to takto fungovalo vlastně celé poválečné období, že se nehledělo na úrokové náklady a myslím si, že tato krize už snad všechny z této iluze vyléčí.
Druhý problém, který přispěl k zadlužení Řecka, byly ty nešťastné evropské dotace. Řekové patří suverénně mezi největší čisté příjemce. Od roku 1981, kdy vstoupili do společenství, tak dostali čistého od cizích daňových poplatníků, především Němců a Nizozemců, zhruba 100 miliard euro. To je obrovská částka. Bylo to kolem pěti miliard euro každý rok. A EU má to známé pravidlo spolufinancování, takže Řekové, aby čerpali, tak se zadlužovali, protože měli pocit, že se to vyplatí. Ale poslalo je to ke dnu. Žili dlouhou dobu na dluh, na úkor cizích daňových poplatníků, a nyní na to doplatili. Byli v roli jakéhosi narkomana, který potřebuje další dávku, kterou už ale nemůže dostat.
A třetí problém je euro jako společná měna, kterou sdílí s ekonomikami úplně jiného typu, s ekonomikami s úplně jinou produktivitou práce, efektivitou. A najednou se Řecko kvůli euru stalo strašně drahé pro investory, pro turisty, export Řecka byl náhle strašně drahý, takže společná měna je ekonomicky dusí a udržuje je v problémech. Kdyby měli vlastní měnu, drachmu, tak by nepochybně oslabila vůči euru, koruně, dolaru a najednou by zase bylo atraktivní do Řecka jezdit, z Řecka exportovat a řecká ekonomika by začala růst. Navíc, zpočátku, když zavedli euro, měli pocit, že na tom vydělají, že nebudou platit tak vysoké úroky, protože na začátku to vypadalo, že v celé eurozóně budou stejné úroky, protože investoři budou věřit, že eurozóna je jakoby jeden stát, kde všichni ručí za každého. Takže Řekové prvních pět let eura nedostávali ten potřebný tržní signál, že něco je v nepořádku. Kdyby měli drachmu, tak dávno vědí, že úroky rostou, že něco není v pořádku a museli by s tím něco dělat dřív – a možná by s tím něco udělali včas.
Jaké tedy plyne poučení pro nás? Nepřijímat euro, mít vyrovnaný rozpočet a co s dotacemi? Vůbec na ně nesahat?
Přesně tak, to jsou tři ponaučení, které bychom si měli jako Češi vzít a vzít si je neoddělitelně. První – nechat si českou korunu a nezavádět euro. Druhé – přestat se okamžitě zadlužovat a hospodařit s vyrovnaným rozpočtem. A za třetí, nemyslet si, že peníze cizích daňových poplatníků, nějaké evropské dotace, nám pomáhají. Měli bychom žít za své vlastní peníze, používat naši vlastní měnu a utrácet ze státního rozpočtu jen tolik, kolik vybereme.
Tedy když tady ve vzduchu visí nějaké eurodotace, je lepší je raději ignorovat? Ale pak se zase křičí, že nečerpáme, i když do EU platíme…
My pravděpodobně neuděláme s těmito dotacemi nic do roku 2013. Tak to bylo vyjednáno, vytvořila se spousta tzv. operačních programů, dotačních programů, z nichž celá řada je absolutně neefektivních a nesmyslných. Musíme na druhou stranu do EU spoustu peněz posílat, celé to „čerpání“ nás stojí spousty peněz. Já jsem byl velmi proti tomu, když se dojednávaly tyto dotační programy na období 2007-20013 begin_of_the_skype_highlighting 2007-20013 end_of_the_skype_highlighting, tak jsem psal články, že nejlepší by bylo, kdybychom si s EU vyjednali model nic neplatit-nic nežádat, žít si za své peníze. Myslím si, že tehdy by na to všichni rádi přistoupili, spousta zemí měla výjimky, nejen Velká Británie, která má tzv. britský rabat, britskou slevu, takže si myslím, že se to mohlo vyjednat. Nepodařilo se a Česká republika se zadlužuje, obce se zadlužují, aby mohly tzv. čerpat a je to dlouhodobě ekonomicky nebezpečné. Ale s tím bohužel nic neuděláme do roku 2013. Avšak přál bych si, aby si z toho všichni vzali ponaučení – občané, obce, politici.
Je Řecko spíše poučení pro politiky nebo i pro řadové občany? Narážím na to, že Kalouskova složenka spoustu lidí nadzvedla ze židle, protože tvrdí, že státní dluh nezpůsobili a ve svém osobním životě se snaží nežít na dluh, žít zodpovědně. Ti za to přeci nemohou…
Je to obrovské poučení pro obě skupiny, protože občané jsou zodpovědní jako voliči. Celou dobu volili politické strany, které tuto zemi zadlužovaly. Když řeknu příklad – v roce 2006 před volbami přišli sociální demokraté s myšlenkou zněkolikanásobení rodičovského příspěvku. Zvýšily se výdaje státu na tuto dávku, stát začal vyplácet jedenáctitisícové rodičovské příspěvky – na dluh. To je šílené. A tehdy se k tomu připojili i poslanci tzv. pravice a pan Nečas pro to hlasoval, protože se všichni báli, že by byli označeni za nějakou asociální stranu. Nesou za to odpovědnost jak politici, tak voliči, kteří volili tuto zadlužovací politiku. Co se dnes děje v Řecku a to, že někteří možná pokrytecky rozesílají své složenky občanům a jiní je zase vracejí politikům, napomáhá samozřejmě tomu, že veřejnost vnímá problém dluhu jako skutečný problém.
Mluví se o tom, že další na řadě bude Španělsko, Portugalsko. Jak je na tom Česká republika? Dá se to nějak změřit, kde přesně na oné pomyslné cestě k Řecku se právě nacházíme?
Zkoušel jsem si udělat takový žebříček, kde jsem se snažil sestavit míru rizikovosti jednotlivých zemí. To znamená, že jsem bral v úvahu to, jaké ta země platí úroky ze svého dluhu, jak ji hodnotí potenciální investoři, věřitelé. Bral jsem v úvahu, kolik činí celkové státní zadlužení v poměru k HDP, kolik činí úrokové náklady, jaké je tempo toho zadlužování. A tak vyšel žebříček, kde Řecko na tom bylo velmi špatně, podobně i další země, Španělsko a Portugalsko. Ale faktem je, že tyhle věci se nedají odhadnout dopředu. Třeba Lotyšsko, které se dostalo na pokraj státního bankrotu a muselo žebrat o nouzovou půjčku ostatní státy, mělo míru zadlužení méně než dvacet procent HDP. Řecko má 100 procent HDP. Tedy nedá se říci, že by nějaká hranice byla bezpečná a některá nebezpečná. Jde o to, že teď, po roce 2009, mnoho států od USA po Španělsko, Německo či Českou republiku emitovalo obrovské množství dluhopisů. A protože velikost úspor lidí, které mají v penzijních fondech, bankách, podílových fondech, je samozřejmě omezená, tak ti investoři si najednou mohou vybírat. Řeknou si tedy – dobře, koupíme do portfolia naší banky americké nebo britské nebo řecké nebo lotyšské nebo české dluhopisy. A pokud si řeknou, že ten lotyšský, řecký nebo ten český jim nestojí za to riziko, tak si mohou nakoupit spoustu amerických nebo britských. Takže nedokážu říci, jestli, když Česká republika bude dál pokračovat tak, jak nyní, jestli bankrot přijde za půl roku nebo za pět let. Ale je jasné, že to takto dál nejde.
Když už jste nakousl řecké dluhopisy, slyšel jsem, že i Česká národní banka má poměrně hodně peněz v řeckých dluhopisech. Víte nějaké podrobnosti?
Mám informace o tom, že se to ČNB podařilo prodat a že nemá v portfoliu žádné řecké dluhopisy.
To je tedy nějaká nová informace?
ČNB podobně jako centrální banky dalších států měla určitě ve svém portfoliu devizových rezerv i řecké státní obligace. Ale pokud vím, tak se to ČNB podařilo včas prodat.
Jak je to s českou pomocí Řecku? Zveřejnil jste text o 26 miliardách, které jsme přes Mezinárodní měnový fond (MMF) půjčili Řecku. Lidé z ČNB to nejprve popírali, pak se o tom běžně psalo, i pan ministr financí Janota se prořekl, že to tak bylo. Přesto někteří lidé to stále popírají. Jak to tedy je a zjistil jste něco nového?
Je to přesně tak, jak jsem to popsal, trvám na tom všem. Je to tam doložené příslušnými usneseními. Novináři by měli jít za vládou ČR a chtít vidět tu smlouvu mezi ministerstvem financí a ČNB, ze které je patrné, že vláda z kapes daňových poplatníků bude ČNB kompenzovat ušlý úrok. Protože ČNB je vlastně nucena na základě rozhodnutí vlády ČR prodat část devizových rezerv a peníze takto získané půjčit za jednoprocentní úrok MMF. A oni to měli v dluhopisech řekněme amerických, britských, které nesly třeba 3 procenta. To znamená, že je zde evidentně ztráta z této miliardy eur devizových rezerv. Pro vysvětlení – je to miliarda eur, ale v různých měnách. Takže toto je jedna cena, kterou neseme jako daňoví poplatníci. A bylo to vláda, která takto rozhodla na základě dojednání na Radě EU, že se pošle tato miliarda eur z devizových rezerv. Místo toho, aby se to dělalo jako dřív, třeba v případě půjčky Lotyšsku, kdy se vydaly obligace na základě rozhodnutí Poslanecké sněmovny. My jsme tímto způsobem „dobrovolně“ navýšili svůj závazek vůči MMF a od té doby je to na rozhodnutí MMF, který řekne, teď pošlete tam, teď pošlete tamhle. Tedy řekl bych, že peníze jsou v Řecku. A to je to druhé riziko, že to Řecko nesplatí. Pak tady nebude pouze ta ztráta v podobě ušlého úroku, ale přímo ztráta té miliardy eur.
Co je podle vás řešením řecké krize, jak z toho ven? Co by měli Řekové udělat? Co by měla udělat EU a co by naopak dělat neměla?
EU dělá chybu, že se snaží Řecko zachraňovat politicky motivovanými nouzovými půjčkami. Kdyby Řecko standardním způsobem vyhlásilo neschopnost splácet závazky, tak na tom samozřejmě prodělají všichni, kdo investovali do řeckých dluhopisů, to jsou převážně banky, podílové fondy, penzijní fondy. Ale samozřejmě každá banka má své portfolio diverzifikované, takže každá ta například německá banka tam má řekněme procento svých aktiv, tedy nijak by ji to neohrozilo na existenci. Ale samozřejmě je pro banky obrovsky lákavé, když se toto břemeno přenese na daňové poplatníky. Ti to zaplatí, peníze se pošlou do Řecka a investoři v klidu dostanou své investice i s tím obrovským úrokem, bez práce. Takže bych řekl, že jsou to právě německé finanční instituce, které obrovsky lobbují u německých politiků, aby přenesli ono břemeno na daňového poplatníka.
Snažit se ale takto zachraňovat z peněz daňových poplatníků řeckou ekonomiku, aniž by se odstranila jedna z fundamentálních příčin, tedy to, že sdílejí společnou měnu euro, je však nesmysl, házení peněz do černé díry. Jestliže teď EU poskytne Řecku půjčku, řekněme tříletou nebo pětiletou, a dá mu 110 mld. euro, tak samozřejmě že Řecko nebude mít za pět let 110 mld. euro, aby je vrátilo. Za pět let Řekové řeknou – fajn, my vám to splatíme, když nám dáte další půjčku. Řecko ty peníze nevygeneruje a už se bude vždycky obracet na EU. Bohužel se ale ještě nikdy nestalo, že by politici přiznali chybu. Že by řekli – byla to hloupost, podpoříme raději řízené vystoupení Řecka z eurozóny, pomůžeme mu zavést zpátky drachmu, a nechme ty, kdo špatně investovali, aby za to nesli odpovědnost.
UNIE KAŠLE NA VLASTNÍ SMLOUVY
Nebylo řecké krize zneužito k tomu, aby se zavedla opatření, se kterými by jinak země EU nesouhlasily? Mám na mysli volání po společné ekonomické vládě, kontrolování rozpočtu členských zemí apod. A nedá se spíše říci, že byla řecká krize vítaná a možná, že jí bylo i trochu pomoženo, aby se tato opatření prosadila?
My jsme proti tomu strašně bojovali, když se schvalovala Lisabonská smlouva. Na všech možných přednáškách jsem zdůrazňoval, že jedna ze zásadních věcí v Lisabonské smlouvě je pravomoc pro Evropskou unii stanovovat hospodářskou politiku jednotlivým zemím, speciálně, stanovovat dodatečná pravidla a cíle hospodářské politiky pro země eurozóny. Ale bylo to marné, říkali jsme to marně, takže EU má nyní mocné nástroje a teď má i dobrou záminku, jak je uvést do praxe.
Takže podle vás by nebylo potřeba schvalovat koncept společné ekonomické vlády, kdyby se pro ni EU rozhodla, zase celým kolečkem 27 států? Mohou to prosadit už za použití stávajících smluv?
Vždyť EU už teď koneckonců kašle úplně na všechny smlouvy a pravidla. Nejenže nikdo nedodržuje tzv. Pakt stability a růstu, ale oni nemají vůbec pravomoc pomáhat bankrotující členské zemi. Všechno to napasovali na článek ve smlouvě, který mluví o tom, že lze pomoci zemi, kterou postihla přírodní katastrofa nebo něco, co leží mimo odpovědnost nebo mimo vliv té členské země. Takže najednou překroutili všechny smlouvy a tváří se, jako že fakt, že má Řecko euro, a fakt, že Řecko je předlužené, že to je něco jako povodeň, jako sopečný prach, jako nějaká vyšší okolnost. To je podle mne flagrantní porušení smluv. Ale ono jim to úplně prochází, všichni ti premiéři a ministři financí tam jedou, odhlasují to a vrací se jakoby nic. Takže v podstatě EU kašle i na smlouvy, které má. Takže se určitě nebude snažit protlačit teď nějakou novou smlouvu. Použijí to, co mají.
Jak to celé může skončit? Jako euroskeptik cítíte spíše naději na rozpad celého toho umělého projektu, nebo si spíše myslíte, že se stane pravý opak – že se naplní to, po čem nyní Unie volá – ještě větší regulace,nadvláda nad hospodařením členských zemí…?
Mnoho ekonomů před těmito věcmi varovalo, než se zavedly. Já sám jsem o tom psal, před vstupem do EU, v knize Úskalí evropské integrace. Citoval jsem tam i tehdejšího předsedu Evropské komise Romana Prodiho, který říkal – ano, taková krize jednou přijde, a až přijde, tak přijmeme nástroje, které nám pomohou to řešit.
Napsal jsem, že mluví o nástrojích a mají na mysli fiskální nástroje, mají na mysli vytváření obrovského fondu, ze kterého se bude za peníze daňových poplatníků pomáhat krachujícím zemím. To se přesně děje. A psal jsem tehdy také – než spojovat měnově velmi odlišné ekonomiky a pak je zachraňovat, to je lepší, aby se zachovaly národní měny a každá země si pomohla sama. Takže nelze říci, že tato varování neexistovala. Pouze nikdo nevěděl, zda to přijde za pět let, za deset let, za patnáct let. Ale bylo jasné, že to jednou přijít musí.
EU strašně tlačila na pilu a euro zaváděla čistě jako ekonomický projekt. Euro je ale naprosto nepovedený projekt a to, co se teď děje, je velmi rychlé přibližování konce. Je jasné, že opačná strana barikády, federalisté, zastánci dalších a dalších pravomocí pro Brusel, to mohou ve skrytu duše vítat, že to je příležitost, jak si přisvojit další pravomoci a zavést centrální vládu v EU, ale myslím si, že to je beznadějné, že to jsou takové poslední pokusy. To, co se přijalo před týdnem, tedy příslib půjčení dalších 500 mld euro – to jsou všechno papírové peníze, žádný z těch států je nemá. Slováci byli donuceni vydat obligace, aby měli miliardu eur pro Řecko. Představa, že za měsíc zaklepe Španělsko nebo Portugalsko, že potřebuje nouzovou půjčku a najednou budou všechny ty země dohromady emitovat dluhopisy za 500 miliard, aby půjčily Španělsku a Portugalsku, je iluzorní. Nebudou vůbec schopni ty dluhopisy uplatnit, úroková míra poroste všem, koneckonců i České republice. Nebudou tedy schopni vůbec tyto sliby naplnit. To byly jen sliby na uchlácholení investorů, ale neodstranily skutečnou příčinu. Ty problémy trvají.
Na internetu se objevují zvěsti o tom, že se Německo připravuje na plán B – návrat ke své původní měně, marce. To by vypadalo reálně ve světle toho, co teď říkáte. Co o tom osobně soudíte?
Kolují různě věci. Koluje i to, co vyšlo předevčírem v německém deníku Handelsblatt, jiné typy plánů B a C (devítibodový krizový scénář Angely Merkelové, který počítá například s možností vyhlášení řízené insolvence země eurozóny, zpřísňuje pravidla evropského Paktu stability a růstu či například odebírá problémové zemi možnost hlasovacích práv v Evropské radě na jeden rok, čímž z ní de facto činí protektorát Evropské komise, pozn. red.). Jestliže se německá vláda, centrální banka, špičkoví politici a ekonomové baví, jak z toho ven, tak věřím, že zvažují i tu variantu, jak v případě, že už to bude neúnosné, bezbolestně, rychle zavést svoji národní měnu. Řekl bych, že odpovědný centrální bankéř nebo ministr financí nebo premiér by se v takové situaci, jaká je, tím skutečně odpovědně zabýval. Ne že by snad dneska začali tisknout marky, aby mohli dělat odluku, ale je jasné, že peníze se změnit dají. Zažili jsme měnovou odluku československé měny, Němci zažili sjednocení německé a východní marky, zažili si přechod na euro, takže to je něco, co se nepochybně zvládnout dá a co se čas od času děje.
Nedávno jste vydal knihu Jak vystoupit z EU. Jak se prodává a jaké jsou na ní reakce? Od řadových občanů, ale i z akademické či politické scény?
Jsem spokojen. Těch tisíc výtisků, které jsem vytiskl, je prakticky rozprodáno. Většinou to šlo přes internet, takže ačkoli v knihkupectví nebyla moc vidět, tak je to prakticky prodané. Reakce jsem měl snad samé pozitivní.
ZASKOČILA MNE MÍRA POKRYTECTVÍ POLITICKÝCH STRAN
Člověk si nemůže nevšimnout mediální blokády, které vaše strana čelí… Jak se s tím smiřujete?
Mně se stalo několik komických situací. Když jsem byl redaktorem MF DNES požádán o komentář k rozhodnutí ústavního soudu, tak jsem ho poskytl a pak byl napjatý, jak to tam vyjde – šel jsem si koupit v sobotu ráno MF DNES. A zatímco jiní politici tam byli uvedeni jako předsedové svých stran, tak u mně nestálo „Petr Mach, Strana svobodných občanů“, ale bylo tam napsáno – „člen důchodové komise“. Tak jsem se redaktorky po mailu ptal, proč tam napsali něco, co není pravda a ona se mi omlouvala, že tam bylo původně „Strana svobodných občanů“, ale že to neprošlo u redakce a že to museli změnit. Týden nato se mi stalo, že jsem opět dával vyjádření, tentokrát k Řecku, zase jsem si šel s napětím v sobotu koupit MF DNES, a koukám – „Petr Mach, analytik Liberálního institutu“. Tak jsem zase psal tomu redaktorovi, proč je tam proboha něco, co není pravda, nikdy nebylo pravda, protože jsem nikdy nebyl analytikem Liberálního institutu a dostal jsem v podstatě stejnou odpověď – že by to tou redakcí neprošlo. To říkám jako zkušenost.
Každá volební kampaň je vyhrocenější, než ta minulá. Když započteme neuskutečněné volby na podzim, je to vaše už druhá parlamentní kampaň. Co vás jako předsedu strany nejvíce zaujalo, překvapilo, zaskočilo? Co jste nečekal?
Co mne překvapilo, je ta míra pokrytectví, kdy i politici, kteří jsou za nějaké věci zodpovědní, se najednou tváří jako svatí a ti, co nyní už budou hospodařit odpovědně a už nebudou zadlužovat zemi a podobně. Když jsme si už loni na podzim říkali, že jedno z našich velkých témat bude problém státního zadlužení, tak má strategická úvaha zněla – to je strašně důležitá věc, budou se objevovat problémy Řecka, bude to něco, co se bude moci dobře komunikovat s veřejností a Svobodní v tomto budou jediní, protože všechny ty ostatní strany – ČSSD, ODS, TOP09 – mají obrovské máslo na hlavě. A tak jsem si tehdy, v říjnu 2009, vůbec nedovedl představit, že by ty strany najednou říkaly něco o tom, že zastaví zadlužování nebo sníží zadlužování. Říkal jsem si, že by to bylo přece natolik absurdní, že by tomu nemohl nikdo věřit. Ale dnes jsem z toho vyléčen.
Strany si jsou podobné, stejně jako jejich programy, jak nedávno ukázal i jeden průzkum, kde byly porovnávány předvolební sliby stran a zjistilo se, že se strany k sobě navzájem přibližují a opisují od sebe. Co tedy unikátního a originálního přinášejí Svobodní, co jinde volič nenajde a pro co by vás měl volit?
Každý, kdo chce pokračovat v tomto obrovském systému přerozdělování, kdy stát bere lidem více než polovinu jejich výdělků a rozdává peníze lidem na dávkách, podnikatelům na dotacích a podobně, tak takoví voliči mají pestrý výběr mnoha stran, které mají různé barvy a různě se jmenují. Svobodní to vidí úplně jinak. Svobodní chtějí zastavit toto přerozdělování, chtějí, aby peníze zůstaly těm lidem, kteří si je vydělávají a ne, aby to byl všemocný stát, který rozhoduje za ně. V tomto si troufám říci, že Svobodní jsou unikátní. Všechny politické strany, až na pár výjimek, jsou také v podstatě euroservilní, berou jako hotovou věc, že například musíme přijmout euro. A jediné, co jim v tom brání, je to obrovské zadlužení, takže v podstatě říkají, jakmile se dostaneme na Maastrichtské kritérium tří procent deficitu HDP, tak rychle zavedeme euro. A ten obrovský deficit je to jediné, co jim v tom brání. My říkáme – ne , pojďme se rozhodovat my sami, co je dobré pro Českou republiku, takže vyrovnejme rozpočet, skutečně, ale ne proto, abychom mohli přijmout euro, ale kvůli nám, protože žití na dluh je dlouhodobě neudržitelné. A za druhé, nechceme euro, protože nechceme doplácet na Řecko a další státy, nechceme, aby naše ekonomika byla tak přidušená jednotnou měnou, jako je tomu například v případě Řecka. Takže říkáme, že my jako Češi, jako voliči, máme právo chtít obojí – mít jak vyrovnaný rozpočet, tak chtít zachování koruny a ne její zrušení a zavedení eura.
Jak byste to snížení zadlužení řešili, kdybyste byli ve vládě, když se jedná o tak ohromné částky, kdy například jen roční obsluha dluhu stojí na úrocích kolem 70 miliard?
Deficit je 165 mld. a z toho jen na úroky z dluhu platíme nějakých 70 mld. korun. S tím, že musíme platit tyto obrovské úroky, nic neuděláme. Stát může prodat pár nějakých svých firem, které vlastní a které nepotřebuje, ale to rozhodně nevynese 1,2 bilionu korun, aby zmizel dluh a aby zmizely úrokové platby. To znamená, že bohužel musíme žít s tím, že těch 70 mld. úroků budeme platit už napořád, i kdyby od roku 2011 byl rozpočet sestavován jako vyrovnaný, protože to břemeno zděděného dluhu 1,2 bilionu tu zůstane. Ono je hrozně jednoduché udělat dluh 1,2 bilionů korun – stačí dvanáctkrát za sebou deficit 100 mld. A pak by se dalo říci, že je stejně jednoduché ten dluh zrušit, že budeme mít dvanáctkrát za sebou přebytek sto miliard. Jenže to už tak jednoduché není.
Politici, kteří mají moc, nejsou schopni ani vymyslet, jak seškrtat 165 mld. výdajů, aby deficit byl alespoň nula, když už ne přebytek. Takže co je realistické z našeho pohledu je vyrovnat státní rozpočet, dál bohužel nést to břemeno 70 mld. úroků až na pořád, s tím, že pokud ekonomika nějakým způsobem poroste, tak v relaci k HDP jako procentní zatížení každého daňového poplatníka to bude relativně stále méně a méně. Ale neustále tím budeme ochuzeni, budeme platit vyšší daně a stát bude vynakládat méně peněz třeba na silnice nebo bezpečnost, než by mohl, protože to úrokové břemeno tady prostě zůstává. Svobodní říkají – vyrovnat státní rozpočet, ne zvyšováním daní, to by nepomohlo, protože ten deficit je tak obrovský, že by zvýšení daní nefungovalo, ale seškrtáním těch nejzbytečnějších státních výdajů.
Dalo by se to udělat tak radikálně, že by už v prvním roce byl deficit rozpočtu na nule?
Já se domnívám, a mám k tomu i ekonomické zdůvodnění, že se to dá a že to je nezbytné, respektive, že to je mnohem lepší než vyčkávat. Protože když někdo říká – pojďme postupně snižovat deficit z 6 na 3 procenta, což říká například ODS nebo ČSSD, tak to znamená, že za čtyři roky nebude dluh 1 bilion, ale bude prakticky 2 biliony korun. A jestli ti politici nejsou schopni rozpočet urovnat nyní, když jsou úrokové náklady 60 mld., tak určitě ho nebudou schopni vyrovnat za čtyři roky, až úrokové náklady budou sto miliard. To mi přijde naprosto absurdní, vymlouvat se, že je třeba to snižovat pozvolna. My potřebujeme skutečně seškrtat výdaje, které nejsou nutné k chodu státu, jako například dotování stavebního spoření nebo obrovské sociální dávky. Ne pro pár cikánů, jak se někdo snaží namluvit, ale obrovské sociální dávky, které stát platí prakticky všem. A aby to nebylo tak bolestivé, tak Svobodní navrhují – pojďme nechat lidem peníze v kapsách, pojďme přestat zvýhodňovat solární elektrárny, které zdražují faktury za elektřinu, pojďme zrušit zvýhodňování biopaliv, které zvyšují náklady na benzín, na naftu a na potraviny. Lidem zbyde více peněz v kapsách a tím pádem bude docela bezbolestné ono zrušení státních dotací. To je docela rozumná cesta, bohužel Svobodní jsou v tomto osamocení.
Tím jste mi nahrál na poslední věc, na kterou jsem se chtěl zeptat. Prý se s vámi sešel šéf Agrofertu Andrej Babiš, aby lobboval za změnu vašeho postoje k biopalivům. Jak schůzka probíhala, v čem spočívala jeho nabídka a jak jste vy na jeho návrh reagoval?
Pan Babiš mne pozval na schůzku a snažil se mne přemlouvat, že mít v programu zrušení státního zvýhodňování biopaliv je hloupost. Chlubil se, jak toto zvýhodnění osobně prolobboval, ale já jsem mu oponoval, že Svobodní rozhodně tuto věc z programu nevyřadí. Že jsme prostě přesvědčení o tom, že to je drahá hloupost a že budeme dál všemi silami, které máme, bojovat proti tomu, aby to zvýhodňování existovalo.
Takže jsme velmi uvítali to, že prezident republiky vrátil Sněmovně zákon, který navýšil toto zvýhodňování biopaliv. Pro Svobodné je to vítaný krok, ale teď se ukazuje, že Sněmovna je tak zmasírovaná, že asi obejde veškerá legislativní pravidla a den před volbami ještě prezidentské veto přehlasuje. I kdyby nepřehlasovali, tak pro Svobodné je to ale stále nedostatečné. Až se dostaneme k moci, budeme chtít zrušit kompletně toto zvýhodňování biopaliv – ať už jsou to povinné kvóty na biopaliva v naftě a benzínu nebo daňové zvýhodnění vysokoprocentních biopaliv.
Jmenoval Babiš zlobbované poslance, které se mu podařilo získat na svou stranu?
Ne. Ale když se podíváte, kdo pro to navýšení hlasoval, tak to byli poslanci všech stran. To nebyli jen zelení, to byli komunisti, ODS, TOP09, ČSSD. Prostě všichni.
Děkuji za rozhovor
adam b. bartoš ||| 