Rozhovor s bývalým novinářem iDNES.cz o mediální manipulaci

Ludvík Král

Dne 3. listopadu 2009 byla českým prezidentem Václavem Klausem podepsána takzvaná Lisabonská smlouva. Ve stejný den se Adam B. Bartoš, novinář věnující se ve svých článcích tomuto „reformnímu“ dokumentu, dověděl, že zítra již nemusí chodit do práce.

Adam Benjamin Bartoš pracoval v redakci nejčtenějšího českého zpravodajského internetového portálu iDNES.cz od roku 2007. Jeho doménou bylo politické zpravodajství a během necelých tří let napsal okolo tisíce článků z této oblasti.

Důležitým tématem byla pro Adama B. Bartoše Evropská unie a dění kolem ní. O Lisabonské smlouvě, jakožto o podstatném dokumentu, psal jako jeden z prvních novinářů v České republice — jiní novináři tou dobou dost možná uvažovali o Lisabonu jen v souvislosti se svou příští dovolenou… Možná by se Lisabonská smlouva nikdy nedostala do médií více než běžná evropská byrokratická procedura, kdyby Irové tomuto dokumentu v referendu nevystavili stopku. Na kdyby se ale nehraje, Irové stopku vystavili a psát o Lisabonské smlouvě se ukázalo jako trefa do černého. Nakonec se na toto téma zrodilo více než sto článků.

Lisabon se ale také začal stávat Bartošovou oprátkou. Byl několikrát pozván na příslovečný kobereček, kde mu byla postupně vytčena témata i názory — psát o Evropské unii jinak než oslavně je nevhodné. Přišla i nabídka na „polepšení“ se, ale to neudělal, čímž de facto nechal hlavu ve smyčce. Ta se stáhla symbolicky jen třicet minut před tím, než se totožná smyčka stáhla kolem celé republiky, potažmo celé Unie.

Jakkoli je třeba respektovat, že iDNES.cz je soukromé médium, které si může publikovat cokoli chce a nepublikovat cokoli nechce, je nutné upozornit, že jen těžko může být za této situace označováno za nezávislé a nestranné.

Dále je uveden rozhovor s hlavním aktérem této „kauzy“ Adamem B. Bartošem.

L. K.: iDNES.cz s Bartošem a iDNES.cz bez Bartoše… Myslím, že každý čtenář pozná, že se iDNES.cz s Vaším odchodem zásadně změnil. Změnil odchod z redakce nějak zásadně i Vás osobně, přehodnotil jste některé své názory?

A. B. B.: Nemyslím, že by změna byla tak zřetelná. Byl jsem řadový redaktor a na iDNES.cz i nadále pracuje řada mých kolegů, kteří odvádějí kvalitní práci. Ale je pravda, že jsem se věnoval některým tématům, která tam nyní spíše chybí. Takže pokud někdo tu změnu cítí, svým způsobem mi to lichotí, ale nepřeceňoval bych to.

Odchod mne nezměnil. Určitě jsem přemýšlel, zda jsem neudělal chybu. Ano, kdybych možná pár článků nenapsal, nebo je napsal mírněji, mohl jsem ve své práci pokračovat. Ale nelituji toho a jsem hrdý na to, co jsem odvedl. Kdybych byl znovu ve stejné situaci, udělal bych to znovu. Možná jsem příliš velký idealista, ale naštěstí nejsem člověk, který splácí hypotéku, takže si mohu dovolit mít názor a nestydět se za něj.

L. K.: Myslíte si tedy, že se prezentace vlastních názorů stává jakýmsi luxusem? Nejen pro novináře, ale obecně…

A. B. B.: Je to jistý paradox. Dnešní postmoderní doba hlásá, že neexistuje jedna pravda, že pravdu mají svým způsobem všichni a měli bychom se vzájemně tolerovat. V praxi to ale vypadá tak, že se tolerují jen pokrokové myšlenky, kdežto cokoli, co zavání konzervatismem, je už podezřelé. Pokud vlastním názorem myslíte názor, který se od toho všeobecného (levicově liberálního) liší, pak ano. Myslím si, že skutečně žijeme v době, kdy nám opatrnost velí své skutečné názory skrývat, pokud si nechceme dělat problémy. To ale platí v tom veřejném, oficiálním, profesním životě. Naštěstí Internet zatím ještě pořád skýtá dostatek možností, jak své názory dávat na odiv — anonymně či pod skutečným jménem. Internet je poslední oázou svobodného uvažování. Proto také bude brzy regulován, čehož náznaky už můžeme kolem sebe vidět.

L. K.: S regulováním možností prezentace názorů máte bohužel pravdu.

Dovolil bych si ale polemizovat s tím, že bity jsou především konzervativní názory — v médiích nejsou příliš vítáni třeba ani krajní liberálové. Jedinou názorovou skupinou, která si může být jista svým místem, je takzvaný politický střed. Nechme stranou, jaké hodnoty tento střed představuje — důležité je, že je v médiích prezentován jako nejběžnější, obecný postoj.

Z jakého důvodu novináři podle Vás k tomuto středu inklinují? Například já osobně jsem přesvědčen, že vesměs nejde o záměrnou manipulaci, ale o to, že pro novináře je to tak nejjednodušší: není potřeba nic vymýšlet nebo hledat a z mála surovin lze připravit informace, které jsou docela přijatelné pro široké publikum…

A. B. B.: Máte pravdu, ani klasičtí liberálové nemají v médiích na růžích ustláno. Příklon médií k levici je obecně známým faktem, na kterém se podílí více faktorů. Jednak práce v médiích obecně přitahuje právě levicově zaměřené lidi, kteří chtějí měnit svět. Druhak média ke své podobě změní i názorově neukotveného mladého novináře — prostě vás formuje, když vidíte, jak píší kolegové kolem vás, a když se názorově uchýlíte, dostanete přes prsty, takže si příště už díky autocenzuře sami vypěstujete styl, který je v médiích vyžadován. Konečně do třetice, politický střed novinářům vyhovuje, protože je to takový hezký termín, který vypadá jako žádaný kompromis. Novinář má pocit, že není ani napravo ani nalevo, což je podle něj přesně to, čím se může obhajovat. Neuvědomuje si jen, že střed je ve skutečnosti nová levice. Ale určitě je i řada dalších faktorů, určitě i to, co jste zmínil, jakási lenost podívat se na to hlouběji a více přemýšlet.

L. K.: Drtivá většina významných českých médií se drží koncepce, že publikovat názory je špatné, neboť by to narušilo zmíněnou zdánlivou nestrannost. Názory politického středu nejsou v médiích vůbec považovány za názory, ale jednoduše za fakta, za jakési „univerzální pravdy“. Vy osobně — jako čtenář — se kloníte ke koncepci, kdy se dané médium nesnaží skrývat, že jsou mu blízké některé myšlenky, nebo je podle Vás ideální nějaká úplně jiná koncepce?

A. B. B.: Pěkně vystiženo. Názorům je oficiálně vyhrazena jen jedna strana, respektive dvoustrana v každém deníku, ale ve skutečnosti je na předešlých stránkách zpravodajství servírován názor za názorem, jen poněkud skrytě. Navenek se to vše tváří jako nezávislé a nestranné. A pozor — nejde také jen o to, co se píše, ale i o to, co se nepíše, o čem se mlčí.

Ale aby mi bylo dobře rozuměno — nekritizuji fakt, že ze zpravodajství je vidět názor novináře. To je normální a není na tom nic špatného. Ostatně i to mi vyčítali mí nadřízení. Problém je v tom, kdy se médium tváří jako neutrální a „ryze“ zpravodajské (my přinášíme jen fakta, ale nekomentujeme), ale v praxi nadržuje jedné straně, skupině. Mnohem lepší by byla praxe typická pro první republiku, kdy deníky byly vázány na politické strany a když jste si kupovali noviny, věděli jste, co v nich najdete, a nikdo se tím netajil. Když si dnes v Česku koupíte noviny, víte jistě jenom jedno — budou plné pravdoláskovských žvástů a budou útočit na Klause. Druhá jistota — ty nejdůležitější informace v nich nebudou.

L. K.: Tvrzením, že za první republiky byla média (takže tisk) často vázána na nějakou politickou stranu nebo minimálně okruh stran (zejména na tehdejší Hrad), jste mi nahrál na otázku, jak se díváte na členství redaktora v politické straně, píše-li pro nestranický tisk. Vy sám jste byl po nějakou dobu členem politické strany a také politické skupiny… Myslíte si, že vadí, když je redaktor členem politické strany? Nemyslím tím jen konzumenty redaktorovy práce, ale i redaktora samotného — nemůže jej stranická legitimace omezovat nebo brzdit?

A. B. B.: Ono není nezbytně nutné, aby dané periodikum bylo vázáno na nějakou politickou stranu, ale aby se nebálo říci — my jsme pravicové médium, my zase levicové. To u nás není, a to je právě problém. Všichni se tváří, že jsou nestranní, a levicoví jsou pouze v skrytu. Čistě stranicky sice mohou být pro Topolánka, pro ODS, pro vládu (jako MF Dnes), ale v etických, společenských, morálních, civilizačních tématech je to čistá levice, i když ve své soft podobě. Dám příklad — klidně můžete útočit na ČSSD, strefovat se do ní, vybírat k článkům ošklivé fotky Jiřího Paroubka. Ale když napíšete, že jsou feministky levicové, nebo dáte najevo názor na homosexuální svazky, je to problém. O tom bych mohl vyprávět spousty příhod.

Členství v politické straně — záleží na vydavateli. Byl jsem pár let členem ODS, ještě v její slavné fázi, dokud se z ní nestala havlovská partaj. Když jsem pracoval v Aktuálně.cz, nevadilo jim to. V iDNES.cz měli naopak obavy, že by to pak mohl někdo redakci vyčíst, a tak jsem před svým nástupem musel z ODS vystoupit. Ale když dnes vidím tuto stranu, vystoupil bych z ní dříve nebo později i sám. Na druhou stranu, v Aktuálně.cz nedokázali unést, že jsem si jako koníčka dělal web Eurabia.cz, který jsem s přáteli založil. Na iDNES.cz zase řekli — dobře, že o Eurabii víme, ale tvé jméno tam nesmí být. Takže záleží na lidech.

Osobně v tom členství vidím i jisté výhody — máte kontakty s politiky, znáte je, dokážete pak lépe psát o tom, co se v té straně děje. Což je dobré, pokud se jako politický reportér orientujete na informování právě o té jedné straně. Máte-li na starosti všechny, trochu to pak problém být může. Nikdy si nezískáte takovou důvěru třeba socialistů, třebaže s nimi jinak vycházíte korektně.

L. K.: Připadá mi legrační, že zcela jasně prohavlovskému médiu Aktuálně.cz nevadilo Vaše členství v ODS, která byla v té době přeci jen jiná než dnes, třebaže už to nebyla ta strana, kterou zakládal Václav Klaus.

Myslíte si, že máte stále možnost být u nějakého velkého a významného českého média redaktorem zaměřeným na politiku? Narážím na fakt, že většina těchto českých médií je rozdělena mezi několik málo vlastníků, většinou zahraničních. Jestliže o Vás neměli zájem u iDNES.cz, nemají o Vás tudíž nejspíš zájem ani u několika dalších médií se stejným vlastníkem. A ani jiná média podle mě nebudou mít na Vaše aktivity jiný názor než iDNES.cz…

A. B. B.: Ano, ODS mi v Aktuálně.cz tolerovali. Ale když jsem pak jeden čas měl na starosti názorovou rubriku a nadřízený se dozvěděl o Eurabii, bylo zle. Jak může názorovou rubriku vést člověk s tak xenofobními názory? řekli si. Zde je ta levicová zaujatost médií jasně vidět. Na iDNES.cz s tím problém neměli, lidé v redakci měli na islám rozumný názor.

Ale zpět k otázce. Ta možnost stále je, i když je pravda, že český mediální trh je malý a hodně propojený. Ale osobně věřím, že pravicová orientace novináře ještě nemusí být překážkou. Ba naopak. Dává to jistou možnost konkurenční výhody. Nepíšete jako všichni ostatní, píšete jinak a o jiných věcech. V MF Dnes je pár lidí, kterých si vážím. Po mém odchodu mi jeden vážený novinář řekl něco, co mne potěšilo, protože jsem si celou dobu přesně toto myslel, ale od něj jsem to poprvé slyšel zformulováno. Řekl mi: „Není přece nic špatného na tom, že někdo má nějakou politickou orientaci — američtí a britští novináři na tom dokonce stavějí kariéru. Novinář má být vyhraněný, zejména ve svých názorech. Zprávy jsou něco jiného, ale ani tam nelze vyloučit, že se projeví subjektivní názor. Pokud je pravdivý, nedá se nic namítat.“ Přesně takto jsem už dříve argumentoval svým šéfům, ale nedokázali to pochopit. Takže zase — záleží na lidech. Jsou lidé rozumní a rozumní méně, jsou lidé odvážní a odvážní méně.

L. K.: Existují podle Vás prostor, chuť a prostředky pro vytvoření nějakého nového média, které by mělo jiný přístup než například iDNES.cz? Zatím se zdá, že se názory, které ve většině médií nemohou zaznívat, publikují na mnoha místech, většinou velmi úzce zaměřených — jako je třeba zmíněná Eurabia.

A. B. B.: Prostor určitě. Zoufale chybí skutečně české médium, které by nebylo v rukou zahraničních vlastníků. To se pak objektivní zpravodajství dělá těžko, když jsou za českými deníky německé zájmy. Chuť také nechybí. Já osobně bych se do toho pustil nejraději hned. S prostředky už je to horší, ale neříkejte mi, že nemáme dost mecenášů, kteří by tomu nedokázali, alespoň v začátcích, pomoci. Navíc internetové médium není tak drahý špás, jako třeba tištěný deník. Je mnoho lidí, kteří jsou otráveni bulvárním zpravodajstvím a něco seriózního by uvítali. Takže o čtenáře, a tudíž o příjmy z reklamy, bych strach neměl. Jinak co se týče Eurabie, téma islámu už není takové tabu, jako když jsme s ní začínali. Dnes už řada internetových deníků píše celkem běžně o problémech s islámem v Evropě, až jsem sám překvapen. Zkrátka se to už nedá přehlížet, protože média na západě jsou toho plná. Ale je řada jiných témat, které jsou zatím v mainstreamu opomíjena.

L. K.: Dejme tomu, že by se dala dohromady skupina lidí, kteří by se projevovali například euroskepticky, získali prostředky a vytvořili třeba nějaký časopis. Neměla by tato skupina nakonec největší problém sama se sebou, nerozhádala by se kvůli své přílišné různorodosti?

Z onoho balíku euroskeptiků vezmu jako jednoho zástupce Vás. Vy jste euroskeptik — můžeme říci i eurorealista — zcela nepochybně. Ale nejste jen euroskeptik či eurorealista. Kromě jiného jste například podporoval Izrael, stavbu takzvaného amerického radaru v Brdech a navíc jste rotariánem klubu Praga Ekumena, jenž sám sebe popisuje takto: „Klub Praga Ekumena, o.s., je multikulturní a nenadřazuje žádné náboženství, ani kulturu. Členy klubu jsou jak přátelé, kteří nejsou nábožensky orientovaní, tak i přátelé, vyznávající např. křesťanství, judaismus a hinduismus. … Cílem RC Praga Ekumena je pomáhat druhému v každodenním životě, a to pěstováním přátelství jako příležitosti být druhému prospěšný rozvíjením ideálu pomoci a služby v osobním životě, v povolání i ve společenské činnosti každého člena RC Praga Ekumena aktivitami směřující k mezinárodnímu porozumění a míru prostřednictvím světového společenství všech, které sjednocuje ideál ochoty ke vzájemné pomoci a službě.“

Jsem přesvědčen, že pro nemalou část dalších euroskeptiků byste byl představitelem buď nepřijatelných názorů nebo naopak málo radikálních. Takže — domníváte se, že by se našlo tolik pokory a tolerance, aby se tato skupina nerozpadla, ale zároveň se jednotlivé její proudy nevzdaly svých myšlenek, díky čemuž by se tato skupina nestala dalším z „politických středů“?

A. B. B.: Nemyslel jsem ryze euroskeptické periodikum, ale médium, které by informovalo o všech možných tématech, jen z přiznaných pravicových pozic. Rozhádání bych se nebál. Novináři nemají tak silné ambice jako politici, kteří často nedokážou rozpory překonat a sjednotit se na nějakém společném základě.

Podporoval jsem a podporuji Izrael, protože jsem věřící člověk a navíc je mi sebezáchovný pud Izraele, který zbytek Západu jinak postrádá, sympatický. Radar jsem podporoval, to ano, ale člověk se vyvíjí, má podpora radaru už není tak silná jako dříve. A co se týče Rotary, jedna věc je, jak tento jednotlivý klub sám sebe prezentuje ve svých materiálech (protože sdružuje lidi křesťanského či židovského vyznání i ateisty) a něco jiného jsou mé názory. Ano, ta definice zní trochu havlovsky, přiznávám, nejsem jejím autorem, ale RC Praga Ekumena navštěvují lidé, kteří mají k havlovskému (tedy levicovému) pohledu na svět daleko. Jsou to lidé spíše konzervativní, jako například Benjamin Kuras či Martin Rejman z Konzervativní strany. Často vedeme debaty o islámu v Evropě a většina členů klubu souhlasí s tím, že multikulturalismus v podobě, jak je prezentován, je nebezpečný.

A že by mne, dlouholetého šéfredaktora Eurabie někdo považoval za příznivce multikulturalismu, toho bych se nebál.

L. K.: Když se bavíme o rozhádání zmíněné euroskeptické skupiny, bavíme se jen o možném ději v neexistující skupině. Existuje ale i opačný proces, a sice spolupráce. Ta skutečně probíhá a navíc probíhá mezi skupinami, kde to možná nebylo očekávané.

Mám teď na mysli spolupráci nejrůznějších, názorově často opačných evropských skupin, které společně bojovaly proti přijetí „Lisabonu“. V řadách této „armády“ lze nalézt odboráře i příznivce trhu bez přívlastků, ortodoxní katolíky i zapřísáhlé ateisty, konzervativce i liberály, pravicové i levicové politické subjekty… Přestože každá jednotlivá skupina bojovala z jiného důvodu, bojovalo se za věc, na které záleželo všem z nich.

Dochází k paradoxní situaci, kdy onen zmiňovaný, některými elitami budovaný politický střed nejenže nevcucnul krajní názory, ale naopak způsobil, že se jejich příznivci radikalizovali a následně, bez ohledu na to, o který kraj se jednalo, nějakým způsobem proti němu sešikovali.

Myslíte si, že se taková spolupráce může a bude v budoucnu opakovat?

A. B. B.: Nejen může, ale musí. A do budoucna je třeba, aby se to ještě více propracovalo, aby to nebyla ad hoc spolupráce, že se někdo dá na poslední chvíli s někým dokupy. Je třeba to více promýšlet a spolupracovat dlouhodobě. Lisabonem to nekončí a jiný způsob, jak se postavit evropské mašinérii, než co nejširší koalicí nespokojených, neexistuje. To, že se na některých akcích i u nás podařilo dát dohromady lidi, kteří by spolu jinak za normálních okolností asi nemluvili, je moc dobře.

Současně to bylo málo. Ona je asi taková doba, kdy demonstrace už lidi tolik netáhnou, takže jich asi nikdy nedostanete do ulic více než pár stovek (ale to se nedaří ani Pravdolásce), třebaže podle průzkumů byla proti Lisabonu polovina národa a Klause ve věci Benešových dekretů podporovalo dokonce osmdesát procent lidí. Ale obecně ten nesouhlas, odpor Čechů byl málo slyšet. Což je jednak problém médií, ale nejen jich. Rozhodovala se jedna z nejdůležitějších věcí naší novodobé historie, která ovlivní život nás a dalších několika generací, ale k nějaké protiaktivitě to vyprovokovalo jen pár stovek lidí. Kolik to je procent národa? 0,0005%? To je smutné.

L. K.: Média určitě nesou svůj podíl na neúspěchu euroskeptiků. Před nějakou dobou jsem slyšel zajímavé tvrzení: když má někde happening několik homosexuálů, jsou toho plné noviny, když ve Španělsku protestují proti potratům miliony, nikoho to moc nezajímá… S prezentací protiunijních názorů je to bohužel podobné.

Přesto si nemyslím, že média jsou hlavním viníkem. Za hlavního viníka považuji samotné potenciální euroskeptiky. Když se podíváte na Internet, na webových stránkách uvidíte mnoho přeškrtnutých unijních vlajek, mnoho log Svobodných. Když se prakticky kohokoli zeptáte, co si myslí o Unii nebo politice, většinou se Vám dostane nesouhlasné odpovědi. Ale něco udělat pro zlepšení, to se nikomu moc nechce. Tím se vlastně dostáváme k té normalizaci — mnoho lidí taky na komunisty nadávalo, ale zároveň si říkali „nedá se nic dělat“. A tehdy to vlastně byla pravda.

Dnes, alespoň zatím, lze vyvíjet určitou legální činnost, jak špatné věci měnit. A přesto je stejně nikdo nemění. Například volby do Evropského parlamentu — v České republice euroskeptické strany propadly. Ani jinde, možná až na Británii, nezískaly velkou podporu, třebaže byla vyšší, než evropské elity doufaly.

Je vůbec možné nějak donutit Čechy, Moravany a Slezany k aktivitě? Není pasivita a odevzdanost většiny lidí balvanem, který prostě nelze odvalit?

A. B. B.: To je těžká otázka. Nevím přesně, proč tomu tak je. Evropská unie mnoha lidem vadí, i mnozí z těch, kteří hlasovali pro vstup do EU, jsou nyní rozčarovaní, protože jim vadí například bruselská byrokracie, ale i arogance velkých zemí vůči těm novým a malým. Nálada je mezi lidmi k Unii stále nepřátelštější. Ale je pravda, že ve skutečnosti jen málokoho to vyburcuje k nějaké aktivitě. Ona je předně otázka, co vlastně lze v praxi dělat? Unie není reformovatelná. O Lisabonské smlouvě média až do omrzení papouškovala, že to je dokument, který má Unii reformovat. Tak to děkuji. Ona ji sice skutečně zásadně mění — ale k něčemu, co je na hony vzdálené Unii, do které Česko vstupovalo. Vzniká federativní stát, a tak jediné, co je podle mne třeba, je z Unie vystoupit. To je ale politická otázka, pro to musí být mezi politiky vůle a uznávám, že to je hodně velké sousto. Třeba do toho bodu jednou dojdeme, ale nebude to hned. A protože politici konají až podle toho, jaká je nálada ve společnosti, musí obyčejný euroskeptik-nepolitik pracovat na tom, aby co nejvíce lidem euroskeptické myšlenky zprostředkoval, aby se například zpopularizovala myšlenka vystoupení z EU. Teď jde jen o to, najít ty účinné nástroje, jak takové myšlenky šířit. Na politiky v tomto smyslu čekat nemůžeme, ti jsou pohodlní a začínají věci řešit až když není zbytí.

L. K.: K vystoupení z Evropské unie v současné době chuť skutečně asi není — ani v této republice, ani jinde. Vždyť i jeden z ideologických vůdců euroskepticismu Václav Klaus je pro setrvání v Unii…

A. B. B.: Václav Klaus je pro setrvání v Unii, Petr Hájek je pro vystoupení. Co není, může býti. Ještě musíme nějaký čas negativně pociťovat důsledky Lisabonské smlouvy (zatím nikdo přesně neví, co to přinese) a on se možná ten nápad začne jevit jako dobrý. I když osobně mám trochu obavy, do jaké míry EU onu deklaraci snadného vystoupení myslí vážně.

L. K.: O Lisabonské smlouvě jste v českém tisku psal jako jeden z prvních. Mohl byste závěrem říci svůj tip na další velké evropské téma?

A. B. B.: Nevím, jestli evropské, ale EU se týkající — boj za udržení české koruny. Pokud někdo do té doby nevymyslí další smlouvu, která Lisabon překoná… Dále nová připravovaná antidiskriminační směrnice kriminalizující svobodu projevu je velkým nebezpečím pro ty zbytky svobody ve společnosti, které nám ještě zůstaly.

·      Seznam článků Adama B. Bartoše na iDNES.cz
·      Vyjádření Adama B. Bartoše na téma jeho odchodu z redakce iDNES.cz

pro www.euportal.cz napsal Ludvík Král (ludvikkral@email.cz)