Jde policie s námi?

Ještě nyní, když píši tyto řádky (čtvrtek večer), mne bolí noha, do které mne opakovaně před Úřadem vlády v podvečerních hodinách 17. listopadu 2015 kopal jeden z těžkooděnců, když se nás snažili vytlačit do bočních ulic a rozehnali tak řádně nahlášenou manifestaci proti imigraci a za vystoupení z EU.

Většina policistů byla při smyslech a plnili (jedni s větším, druzí s menším pocitem provinění) příkazy, které dostali shora. Při tragikomičnosti celé situace si počínali poměrně slušně a snažili se nás vytlačit pouze koordinovaným postupem svého útvaru. Já měl tu smůlu na jednoho agresivního blba, který byl – alespoň soudě podle očí, které jediné mu z kukly koukaly – poměrně nenávistný a vypadalo to, že mu kopání do mne činí jisté potěšení. Ale i to se dalo pochopit – ne každý je schopen zvládat stres. I policisté, přes veškerý mundúr připomínající robocopa, jsou jen lidé.

Je pravda, že jsme nechtěli odejít. Pochod jsem sice jako svolavatel ukončil hned po příchodu k vládě (manifestaci před úřadem vlády už měl na starosti jiný subjekt, jak bylo dopředu domluveno), ale zároveň deklaroval svůj osobní postoj i nadále před vládou neorganizovaně vytrvat sám za sebe a podobně učinili všichni. Třebaže situace před vládní budovou neměla řešení (policie nás nechtěla pustit k budově, kde jsme chtěli předat vzkaz premiérovi), těch několik tisíc lidí tam vydrželo poměrně dlouho a davy začaly řídnout až po hodině. I v době zákroku policie tam bylo stále ještě nějakých 500 až 800 lidí. Jinými slovy, nikomu se nechtělo domů.

Je také pravda, že jsme neuposlechli výzvy k odchodu a policie tak mohla mít záminku k zákroku. Ať se na mne ale nikdo nezlobí – ve chvíli ohrožení národa, ve chvíli, kdy vláda pošlapává všechny myslitelné zákony, včetně Ústavy, ve chvíli, kdy jde proti vůli 95 procent lidí, já nebudu ten, kdo si bude hrát na slušňáka a na výzvu policie sklopí podpatky a zmizí. To po mně nikdo nemůže chtít. Jsme ve válce, kterou nám vyhlásila vláda a ve válce platí trochu jiná pravidla.

Na druhou stranu, policie rozehnala akci, která byla řádně nahlášená a povolená a rozehnala ji hodinu a čtvrt před jejím ukončením. Jakkoli to policisté (měl jsem možnost s některými z nich v dalších dnech mluvit) vysvětlují pádnými důvody (někteří násilníci s maskou chuligánů prý útočili nejen na policii, ale i na naše lidi, aby je vyprovokovali, což prý působilo značná rizika, kterým chtěla policie předejít), nepůsobí to dobře na lidi, zvláště ne 17. listopadu. Dalo by se totiž bez velkých nadsázek říci, že nikdy od roku 1989 policie v tento den nezasáhla tak, jako letos.

Zákrok je to o to děsivější, dáme-li ho do kontextu současné bezpečnostně-politické situace a srovnáme-li ho s péčí, jaké se dostává ilegálním přivandrovalcům. Kdyby nějaký policista napadl některého z černých vetřelců, byl by vláčen všemi médii (vzpomeňme jen na případ novinářky v Maďarsku), kopat do Čechů-vlastenců se ale smí, myslí si evidentně ministr vnitra. Vetřelcům se poskytuje vše myslitelné i nemyslitelné, ale proti vlastním lidem posílá vláda těžkooděnce. Stěží můžeme najít výmluvnější příznak zvrácenosti tohoto režimu.

A právě ve slově ‚vláda‘ je odpověď na otázku, která se vynoří ve chvíli, kdy porovnáme dlouhodobý postoj policie k protiimigrantskému hnutí (i postoj policistů v průběhu dne 17. listopadu) s výše popsaným zákrokem zásahové jednotky před Úřadem vlády. Na čí straně stojí policie? (Vím, že má být nestranná, ale to neplatí pro chvíle ohrožení národa. I ona si bude muset vybrat). Proč nyní zasáhla tak tvrdě, když v předchozích případech jsme ji za její jednání mohli jen chválit?

U tohoto rozporu bych se totiž chtěl zastavit, protože je lehce vysvětlitelný a jeho nepochopení by přitom mohlo zbytečně přinést mnoho škody.

Rozlišujme prosím dvě skutečnosti. Policisté byli po celý den skvělí, shovívaví, dokonce vstřícní, projevující porozumění a sympatie. Neříkám nic nového, všichni víme, že bezpečnostní složky má protiimigrantské hnutí na své straně. A 17. listopadu jsem se o tom (stejně jako při předchozích táborech lidu) mohl jako jeden ze svolavatelů akce několikrát přesvědčit – od začátku příprav manifestace až do příchodu ke Strakovce. Dokonce jsem okřikoval ty jedince, kteří v průvodu zcela zbytečně provolávali hesla jako „policejní stát“ či “A.C.A.B.“ ve chvíli, kdy policisté pouze zajišťovali hladký průběh akce a naše bezpečí.

Dlouhodobě totiž opakuji, že policie je s námi, že policisté jsou naši spoluobčané, kteří úplně stejně jako my vnímají nebezpečí, kterému naše země čelí a že dokonce více než kterákoli jiná profesní skupina mají v otázce vetřelecké invaze jasno. Policii MUSÍME mít na své straně, pokud chceme zvítězit a nastolit nový režim založený na obraně národních zájmů. Policie jednak při takové změně může sehrát pozitivní roli, jednak v novém režimu bude velká poptávka po těch představitelích ozbrojených složek, kteří smýšlejí pronárodně a kteří se tak stanou oporou nového režimu. Bylo by tedy kardinální chybou bojovat nyní proti policii.

Jak je tedy možné, že tatáž policie dost nevybíravým způsobem ukončila protest před vládou? Neprotiřečím si?

Rozpor v tom není. Vše je potřeba posuzovat v kontextu času a místa. Jiný tlak (vlastně téměř žádný) je na řadové policisty, kteří v uniformě nebo v civilu dohlížejí na průběh pokojné demonstrace v centru města a  v podstatě pouze hlídkují či zajišťují bezpečný pohyb pochodu, jiný je tlak na zásahovou jednotku, těžkooděnce, kteří hlídají prestižní budovu Úřadu vlády, respektive na jejich nadřízeného, kdy charakterová slabost jednoho člověka může vést ke zpackanému zákroku celé jednotky. Před Úřadem vlády jde totiž o víc, jde o symbol (který vnímají jako zásadní obě strany) a zcela určitě existuje vyšší zájem a silná politická vůle předvést sílu, než by tomu bylo v jiné části města. A pokud se navíc vláda bojí a ona se bojí (a která vláda by se nebála, kdyby se k ní hrnul pochod deseti tisíc rozhněvaných lidí, rozhněvaných ne jen v tuto chvíli, ale rozhněvaných už dobrý půlrok?), pak vydává příkazy, ve kterých myslí spíše na sebe než na výsledný obraz, který veřejnost dostane. V úterý 17. listopadu ten strach vlády byl dobře vidět – tam, kde běžně i v době demonstrací bývá jedna řada kovových zátarasů a zhruba tři uniformovaní policisté, bylo nyní policistů několik desítek, těžkooděnci za rohem a zátarasy ve třech řadách. Tak jako protiimigrantské síly se chtěly dostat přímo k budově vlády, vláda se zase přímo děsila toho, že by k něčemu takovému došlo. Obě strany tak byly maximálně motivované k nezvyklým výkonům. Proto tisíce lidí vytrvaly, i když viděly, že situace je bezvýchodná. Proto policie na příkaz vlády zasáhla tvrdě, i když věděla, že si společnost připomíná tvrdý zásah policie před 26 lety.

Druhý fakt, který odlišuje obě situace (ve vnitřním městě a před Strakovou akademií), je ten, že před Úřadem vlády ve zvýšené míře vzduchem létala pyrotechnika, bouchaly dělbuchy a kouřily dýmovnice. I během pochodu došlo k potyčkám a několikrát jsem slyšel zvuky střepů. V tu chvíli mi bylo jasné, že jde o provokace, před kterými jsem přitom na začátku akce varoval. Malé skupiny útočníků napadaly policisty, sem tam něco rozbily a zase se rozptýlily v davu. Provokatéři zaútočili, skryli se, aby se posléze vyrojili jinde. Klasický postup, který tajné služby používají, když chtějí situaci ovlivnit kýženým směrem.

Vzpomněl jsem si v tu chvíli na slova ministra vnitra Chovance, který celé pondělí před 17. listopadem na narychlo svolané tiskové konferenci varoval před blíže nespecifikovanými extrémisty. Vše do sebe zapadá – Chovancovy „poznatky“ i zakuklené bojůvky provokatérů, které si policie vzala jako záminku k rozpuštění demonstrace před Úřadem vlády. Vlastně stejný scénář jako při podobně velké červnové demonstraci v Bratislavě, kde poklidné protesty vlastenců narušovaly (a mediální obraz tak zpětně cíleně poškozovaly) skupiny vydávající se za chuligány. Ministrovi to tedy celkem vyšlo, ale z lidí se hlupáky dělat nevyplácí. Je to dost průhledný postup, který se Chovancovi se Sobotkou vrátí jako bumerang.

Podtrženo sečteno, viníka hledejme ve vyšších patrech, ne u policie. Bylo by chybou, kdybychom si ve chvíli, kdy máme všichni táhnout za jeden provaz (ozbrojené složky z toho nevyjímaje), vyprojektovali nepřítele v Policii České republiky. Mějme stále na paměti, že náš nepřítel je jinde – je jím vlastizrádná pátá kolona doma (kam patří i naši politici, ale nejen oni) coby nepřítel vnitřní a jsou jím vetřelci, nepřítel vnější. K poražení nepřítele vnějšího si musíme nejprve poradit s nepřítelem vnitřním – vlastizrádnými politiky obklopenými suitou degenerátů z řad pisálků, aktivistů neziskovek a dalších parazitů.

Tato vláda ztratila svoji legitimitu, protože už několikátým měsícem (více než půl roku v této konkrétní otázce) jde proti zájmům národa a to dokonce zcela provokativně. Nejenže vůli lidu nerespektuje, ale ještě se mu vysmívá do tváře. Klasickou ukázku takového výsměchu jsme dokonce mohli vidět přímo 17. listopadu: ve chvíli, kdy deset tisíc lidí protestuje proti vlastizrádnému počínání Sobotkovy vlády a požaduje jeho demisi kvůli tomu, že ohrozil bezpečnost země přijetím vetřelců, v tentýž okamžik premiér jedná v Kramářově vile se zástupci neziskovek a lidskoprávních nevládek (čti zahraničních agentů), kteří přijetí vetřelců organizují a tyjí z něho. Můžeme si představit větší provokaci?

Už když jsem šel v čele průvodu přes Mánesův most, všiml jsem si, že zatímco budova vlády je ponořena do tmy, v Kramářově vile svítí okna do noci. Až další den jsem se dozvěděl, co se v ní dělo, zatímco nás na Sobotkův a Chovancův pokyn policie rozháněla – v den boje za svobodu. Vždyť jen pozvat tyto agenty páté kolony zrovna do vily Karla Kramáře je nebetyčná drzost. Učinit tak navíc v den, o kterém premiér dobře ví, že je národ na nohou kvůli vládní zradě, je šklebem a jazykem vypláznutým na celý národ.

Ještě v odpoledních hodinách jsem na táboře lidu na Náměstí republiky řekl, že premiér končí – a vybrat si může jen, zda odejde dobrovolně, nebo pod tlakem událostí.

Nyní ale říkám: Každý další den, kdy tento a další podobní šmejdi sedí na svých postech, je promarněný a posouvá nás vstříc národní katastrofě. Povstaňme, dokud je čas!  A policisté spolu s námi…

Příspěvek byl publikován v rubrice Národní demokracie. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s