Pár slov před nadcházejícím sněmem Národní demokracie

Národní demokracie se chystá na svůj III. celorepublikový sněm, který se bude konat v symbolickém termínu 28. října. Hodlá na něm provést některé změny, které napomohou větší efektivitě strany tváří v tvář vetřelecké invazi, které naše země čelí a tedy i celkovému řešení krize, které od nás veřejnost, zklamaná systémovými stranami, očekává.

Poslední dobou jsme svědky vzniku nových politických subjektů, které se profilují právě na tématu nelegální imigrace. Kromě nich se také – pokolikáté už? – spekuluje o návratu Václava Klause do politiky. Co tyto spekulace povyšuje na reálné plány, jsou některé Klausem oznámené kroky, které bývalá hlava státu podniká ve snaze sjednotit opoziční síly v zemi.

Národní demokracie z mnoha důvodů nemůže tyto aktivity nechat bez komentáře. Protože se na sněmu Národní demokracie nehodlám bavit o plánech našich konkurentů a chci mluvit především o Národní demokracii samotné, o tom, jaká je její vize a jaká nabízí řešení, chtěl bych se k výše nastíněnému tématu vyjádřit samostatným textem, aby byla pozice Národní demokracie jasná už před sněmem samotným.

Je-li pravdivé Masarykovo heslo, že státy se udržují idejemi, na kterých vznikly, platí něco podobného i pro politické strany. Aby Národní demokracie obstála, musí se neustále vracet k myšlence, na které vznikla. Říkat věci bez příkras, nebojácně, tak, jak si je skutečně myslíme a jak jsme o tom hluboce přesvědčeni.

V dnešní vyhrocené situaci mnozí volí silná slova, ale některé teze jdoucí k jádru věci jsou pro některé naše případné partnery kamenem úrazu. Bylo by ale chybou jakkoli mírnit rétoriku a upravovat obraz strany tak, abychom byli pro naše politické konkurenty stravitelnějšími. To by znamenalo zánik Národní demokracie, nebo alespoň takové Národní demokracie, která před bezmála dvěma lety vznikla. Vznikla tehdy právě proto, že jsme již nechtěli brát na nikoho ohledy, chtěli jsme jít vlastní cestou, o které jsme přesvědčeni, že vede k cíli. Tím cílem je získání podílu na moci legální cestou za účelem nápravy stavu věcí.

Národní demokracie vznikla jako sebevědomá strana, je sebevědomou stranou a sebevědomou stranou i zůstane. Přesto jsme zároveň stranou pokornou, protože dobře víme, že na politické scéně nejsme jediní, komu jde upřímně o záchranu země. I proto se pokoušíme rozbitou vlasteneckou scénu pospojovat, i proto nabízíme ruku všem, se kterými se můžeme shodnout na našem odporu k EU a k NATO. Pro některé jsme prý ale „příliš radikální“. To říkají většinou ti, kteří si myslí, že dnešní situaci lze vyřešit nějakou „neradikální“ poklidnou cestou. Nelze. Jsme ve válce a řečnění na ulici a dost možná, že ani volby samotné, mnoho nezmění. Radikální znamená jít ke kořenu věci.

Národní demokracie se za uplynulý rok rozrostla, zmohutněla, zesílila a zocelila se. Naše členská základna se zdvojnásobila, představili jsme kompletní program včetně ekonomického, máme za sebou úspěšné (a na české poměry poměrně velké) demonstrace na ulicích, podařilo se nám částečně prolomit mediální blokádu (byť i nadále se o nás v systémových médiích hovoří dehonestačně), jsme docela úspěšní na sociálních sítích. Máme za sebou i demonstrace v regionech, kdy jsme prakticky jako jediní dokázali pražské demonstrace proti vetřelcům (tzv. tábory lidu) přenést do dalších měst Čech a Moravy. Také se nám podařilo vytvořit uskupení s názvem Národní kongres, ve kterém je několik stran s programem podobným našemu. S prostředky, které jsou stále ještě ve srovnání s jinými skrovné, je to velký úspěch. Ukázalo se, že Národní demokracie převzala na vlastenecké scéně vůdčí roli. Podařilo se nám také zapojit se do mohutné celosvětové vlastenecko-konzervativní sítě.

Je tedy jasné, že vznik strany v lednu 2014 nebyl pouhý rozmar či omyl. A podpora veřejnosti nás utvrzuje v tom, že nám mnoho lidí věří a vidí v nás mnohdy i poslední záchranu, ve chvíli, kdy se v jiných subjektech v minulosti zklamali.

A možná že více toto, než údajný radikalismus, je důvodem, proč i přes naši ochotu jednat s ostatními, se některé tyto subjekty (především ty mediálně protežované) spolupráci brání. Zuří totiž předvolební boj a ony nás vnímají jako citelnou konkurenci a překážku na své cestě k moci. My ale nechceme politikařit, nám jde o obnovu svrchovaného českého státu.

Dosavadním vrcholem těchto snah odstavit Národní demokracii od příležitosti podílet se na obnově země, se zdají být současné pokusy Václava Klause o návrat do politiky a s tím spojené zákulisní intriky některých jeho blízkých spolupracovníků. Ne snad, že by Václav Klaus o návrat do politiky sám nějak zvláště stál, spíše máme důvody se domnívat, že jeho poradci a lidé, kteří v něm stále touží vidět spasitele české politiky, ho k podobnému návratu přemlouvají. Patrně stále doufají, že Václav Klaus tuto zemi zachrání, ačkoli ji už několikrát v minulosti zásadně poškodil – minimálně rozprodejem národního bohatství do rukou vyvolených v 90. letech, jednak – celkem nedávno – kapitulací ve věci podpisu Lisabonské smlouvy. Mnoho lidí si jasně uvědomuje, že Klaus je mužem minulosti a nabízí pouze polovičatá řešení, se kterými si dnes už v naší době nevystačíme.

Pro Klausův okruh spolupracovníků je Národní demokracie překážkou na cestě k jeho případnému návratu do politiky. Zřejmě proto byl některými z nich vymyšlen plán, jak ve chvíli, kdy se má rodit spolupráce Václava Klause a SPD, dostat Národní demokracii, která je mnohým na obtíž, ze hry.  Před necelými třemi týdny mně byl tlumočen vážně míněný návrh nejbližšího Klausova muže, abych na chystaném sněmu nejen nekandidoval na předsedu, ale zároveň odešel z vedení strany. Pak by se prý s Národní demokracií „mohly“ vést politické rozhovory.

Tuto nabídku jsem odmítl. Tento plán se nezdál být ničím jiným, než pastí na Národní demokracii, která by takovou vnucenou změnou ztratila něco ze své ostrosti a výjimečnosti. V tu chvíli by sice možná přestala „vadit“, ale dalším politickým subjektům by zmizela jedna konkurence a na české politické scéně by ubyla strana, která se od těch ostatních v mnohém odlišuje.

V zásadním odmítnutí této politické nabídky jsem získal podporu celého vedení Národní demokracie, až na jednoho mého kolegu, který náleží do Klausova okruhu a který tuto nabídku tlumočil a o její správnosti byl přesvědčen. Vnímal jsem tento návrh jako snahu oslabit Národní demokracii a vyzval jsem ho proto k rezignaci, což následně učinil. Lidsky mne to mrzí, protože František Červenka myšlenku Národní demokracie přivedl na svět a získal mne pro ni. V okamžiku, kdy jsem o ní přesvědčen, se ale nezaleknu prvních mediálních útoků a nehodlám kapitulovat. Národní demokracii věřím, ba jsem přesvědčen o tom, že má větší potenciál, než utíkání se k někomu, kdo je figurou minulosti. Figurou, o níž navíc není úplně jasné, zda svůj možný návrat do politiky na poslední chvíli neodřekne podobně, jako tomu bylo v případě volebního bloku Hlavu vzhůru (dříve Suverenita Jany Bobošíkové).

Proč se tak poměrně obšírně věnuji tomuto tématu, když ani není vůbec jasné, zda se exprezident do politiky skutečně vrátí? Protože jde o princip a ukázkový příklad toho, jakým útokům čelíme – nejen ze strany našich hlavních ideových nepřátel, tzv. havlistů či pravdoláskařů, ale i ze strany těch, které jsme možná ještě nedávno a mylně považovali za spojence. Národní demokracie přežila tento zásadní útok na svoji integritu a vrátím-li se k onomu výše zmíněnému citátu, udržela se myšlenkou, na které vznikla.

Kdybychom na podobný kompromis přistoupili, popřeli bychom sami sebe. Takto jsme ale dokázali, že na politické scéně máme smysl a význam. Vždyť vznikla před dvěma lety právě proto, že Klaus vlasteneckou scénu zklamal a že se ukázalo, že spoléhat na něj (jak mnozí činili) je iluzorní. Rozhodli jsme se tehdy jít vlastní cestou, což nám mimo jiné umožnilo nechat za sebou zátěž kuponové privatizace a mnoho dalších Klausových strategických chyb. Národní demokracie také nikdy podporu Václava Klause neměla, nikdy o ni nestála a obejde se docela dobře bez ní. Hodlají-li se některé další subjekty podílet na nějaké koalici kolem bývalého prezidenta, propadly zřejmě iluzi, že tím zvýší svoji šanci na úspěch. Je to ale jen a pouze iluze.

Všem našim konkurentům a partnerům tímto vzkazuji – takto se s Národní demokracií jednat nebude. Národní demokracie je nezávislá, svébytná a samostatná strana. Buď bude respektována ve všem, a pak je ochotná jednat, nebo není, o čem bychom se dále bavili.

Republika potřebuje nové tváře, nová a jasná řešení. Na Václavu Klausovi můžeme mnoho věcí ocenit (a není jich málo), ale je neoddiskutovatelné, že se v očích značné části veřejnosti naprosto zdiskreditoval překotným provedením kupónové privatizace a jejími předvídatelnými výsledky (národní majetek byl de facto darován novým tuzemským oligarchiím s komunistickou minulostí, které jej následně za babku prodaly nebo převedly nadnárodním korporacím).

Klaus, jako údajně „konzervativní“ nebo „pravicový“ ekonom, nikdy ve svém životě nezmínil Zlatý standard neboli reálně krytou měnu jako základní předpoklad nedeviantního vývoje ekonomiky, politiky a tím i celé společnosti. Jeho nekritický obdiv k M. Thatcherové, která spolu s R. Reaganem uvolnila stavidla mezinárodní bankovní kabale tím, že odstranila zákony, které bankám znemožňovaly podnikat s prostředky klientů a tím zásadně napomohla rozjezdu tzv. investičního bankovnictví (derivátovým podvodům a burzovnímu gamblingu, které ve svém výsledku znamenaly obrovský nárůst moci kabaly a následné likvidaci suverénních států), ukazuje, že mu buď uniká podstata věci, nebo nikdy neměl odvahu k této podstatě jít.

Národní demokracie takové chyby opakovat nebude. Stěžejní a klíčové podniky a odvětví chce naopak dostat zpět pod kontrolu státu a bez myšlenky Zlatého standardu si vůbec neumí žádnou smysluplnou ekonomickou reformu představit. Naopak – v historii české politiky nabízí unikátní ekonomický program – zlatem krytou českou korunu, zrušení zaměstnaneckých daní, snížení firemních daní na 10% a zásadní redukci státního aparátu. Minimálně v tom tkví její politická výjimečnost. I proto nepotřebujeme, aby nás kdokoli „bral na milost“, natož za průhledně naivních „podmínek“.

Tento text budiž chápán jako vzkaz těm, kteří i v dobách kritických pro národ a stát pouze politikaří a kterým vlastně o obnovu země vůbec nejde.

Jsme sví, zůstaneme sami sebou, věříme sami v sebe a nechceme promarnit naděje, které v nás část veřejnosti vkládá. I o tom bude nadcházející III. sněm Národní demokracie.

Adam B. Bartoš
předseda Národní demokracie

Příspěvek byl publikován v rubrice Národní demokracie. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s