Prohnilý Západ na pranýři. Recenze knihy Michaela Winklera

Pokud Petr Hájek nevypustí letos na knižní trh třetí díl své trilogie „o smrti“, mohla by to být nejprovokativnější kniha tohoto roku. A to i přesto, že jde jen o sesbírané eseje, které Michael Winkler publikoval během posledních několika let.

Bývalý softwarový analytik, který se v průběhu doby přesytil konzumní společností, začal si klást otázky, dopracoval se k poznání, že věci se mají jinak, než je nám médii zjednodušeně až manipulativně předkládáno a že jezdit novým Ferrari není až tak velký posun v kvalitě života jako jezdit se starým Oplem Corsa, našel osobní uspokojení v psaní textů, kterými se snaží otevřít oči dalším svým spoluobčanům (a evidentně se mu to daří, protože je v Německu velmi oblíbeným autorem). V sérii 25 esejí (nazývá je „pranýři“) se zabývá otázkami, které se vlivem všemožných ekonomických a jiných krizí současného světa stávají stále populárnějšími i u nás: kdo nám skutečně vládne? proč se chováme jako ovce? proč je na tom naše země tak, jak je, když by na tom mohla být neskonale lépe? jaký je smysl novodobých dějin (světových i naší země)? proč politici stále jednají proti vůli občanů, ale stále jsou znovu a znovu voleni?

Kniha skýtá nebezpečí pro toho, kdo o těchto otázkách dosud nepřemýšlel, protože mu může velice snadno nabourat jeho dosavadní přesvědčení o tom, že svět se ubírá tím správným směrem a tím rozvrátit jeho vnitřní ukotvení. Chcete-li budovat kariéru, chcete-li si v životě ještě užívat, přemýšlíte-li o smlouvě na hypotéku, pak knihu raději odložte.

I pro ty, jejichž oblíbeným čtením je Hájkův Protiproud a kteří tudíž mnohé Winklerovy argumenty proti současné úpadkové společnosti znají, však kniha může být přínosná. Nejenže Winkler umí čtivě a poutavě psát a udrží s největší pravděpodobností vaši pozornost i několik hodin v kuse (protože číst o těchto věcech Vás prostě baví), ale především proto, že je zajímavé (a pro nás i poučné) si uvědomit, čemu čelí současní Němci.

Jako český nacionalista, který nemůže přehlížet dějinná příkoří, válečné viny, jakož i současná nebezpečí ze strany Německa, nemohu přijmout některé Winklerovy nediplomatické narážky na Čechy či zlehčování některých historických vin jeho otčiny. Musím ale zároveň uznat, že v jistém ohledu jsme s Němci na jedné lodi. My i oni nechtěně sloužíme stejným rodinám, jsme otroky stejných temných sil, naše národy ničí stejné politické skupiny (které se jen jinak jmenují), zde i tam je vlastenectví v posměchu, média, kterým se nedá věřit a snaha rozvrátit zemi ve prospěch nadnárodních korporací a zednářských lóží. K takovému závěru dojde každý, kdo bude číst knihu bez předsudků a dokáže se povznést nad to, že autor místy projeví sympatie k SA, zvláště když kritizuje německou kancléřku, podle které nazývá svůj stát pohrdavě Merkloněmeckem.

Jakkoli si průměrný Němec může připadat povýšeně, když přemýšlí o průměrném Čechovi (nebo vůbec obyvateli jakéhokoli státu na východ od jeho hranic), vposledku i on je jen tolik kritizovaným ovčanem, který se celý den dře, aby si udržel svoji životní úroveň, splatil své dluhy, nepřišel o místo. Po návratu z práce je tak unaven, že v tom mále času, co mu zbývá, se raději jen baví a relaxuje, než aby přemýšlel o závažných otázkách, jako je třeba ta, jestli je to takto nutné a zda věci, které jsou nám předkládány k věření jako nezpochybnitelné, nejsou ve skutečnosti jen dovedně vyhotovenými kulisami Matrixu.

Není pochyb o tom, že Německo ekonomicky vysává naši zemi, že žijeme v novodobém protektorátě, kde zájmy Bruselu jsou vlastně zájmy (především) Berlína a (pak i) Paříže. Na druhou stranu ale řadoví Němci čelí stejně zhoubným ideologiím, které chtějí zničit jejich svět, jakým čelíme i my sami. V knize je na to vtipně upozorněno i překládáním německého Gutmenschentum jako pravdoláskaři, čímž se nám německá realita zdá ještě o něco bližší, především to ale vysvítá z Winklerových textů samotných, kde popisuje trable běžného Němce, které nejsou zase až tak rozdílné od těch našich. Multikulturalismus, imigrace, všude vítězící levicový světonázor a označování všeho konzervativního za nacismus, nefunkčnost demokracie, odklon od tradic, zvyklostí a mouder předků, amerikanismus, Evropská unie, nadnárodním spolkům a korporacím sloužící politici, zvrhlá justice, holokaustová mánie a mnohé další. V leckterých ohledech jsou na tom Němci možná ještě hůře – jako ti, co prohráli válku, jsou věčně odsouzeni do role nehodných (v rámci EU sice hrají prim, ale ponížení, které my cítíme vůči Bruselu, zakoušejí oni sami vůči Washingtonu a Tel Avivu). Když člověk vezme v úvahu, že jde o stát, který je vlastně dosud okupován americkými vojsky, který nemá (protože nemůže mít) ani vlastní ústavu (jen spojenci nadiktovaný tzv. „Základní zákon“) a který je v mnoha ohledech neuvěřitelně šikanován a ponižován, pak někdy i český nacionalista s Němci soucítí. Zároveň si klade otázku, k čemu to může vést v budoucnu, protože podobné ponížení po 1. světové válce nic dobrého nepřineslo.  

Křesťanské věřící mohou pohoršit některé Winklerovy narážky, ve kterých odmítá křesťanství stejně vehementně jako islám či judaismus a považuje ho za součást tolik kritizovaného „Systému“. Český vlastenec asi nebude plesat ani nad těmi místy, kde Winkler opatrně sympatizuje s Hitlerovým režimem a různými symboly v Německu zakázané éry. Ale lze tomu – v kontextu – rozumět a je to vlastně logické. Čím oplzlejší jsou útoky německých pravdoláskařů, o to více si Němec idealizuje to, co tu bylo předtím. Známe to i u nás – a zdaleka nemusí jít jen o idealizaci, skutečně jsou některé dnešní jevy a trendy objektivně horší, než ty, které znali naši otcové z doby před „Sametem“. Z politického hlediska je i mně bližší konzervativně a vlastenecky uvažující komunista či socialista, než ten, kdo se k pravici sice nominálně hlásí, ale ve skutečnosti slouží vposledku jen zájmům Spojených států, Izraele, obecně zvrhlého Západu a zapomíná přitom na svou vlastní zemi.

Ve Winklerově „Pranýři“ si každý čtenář najde to vlastní, co ho na ní nejvíce potěší. Já osobně ocenil mrazivě vtipné poznámky k tématu Izrael či holokaust. Od obyvatele země, kde si za sebemenší zpochybnění holokaustu odesedělo tresty už několik desítek tisíc lidí (čímž je řečeno, že zde jsou tresty za „popírání“ nejpřísnější ze všech zemí), je to jistě odvážný kousek. Ačkoli Winkler na toto téma nenapsal samostatný esej, dává množstvím těchto bonmotů tušit, že to je možná nejbolestivější téma a jeden z kardinálních problémů nejen německé současnosti. Geniální věty typu „už vůbec nikdy se nesmíte zeptat, jak to, že z jednoho a půl milionu Židů v Hitlerově mocenském teritoriu jich bylo zavražděno 6 milionů a devíti milionům je vypláceno odškodné“ jsou obžalobou současného západního režimu, jehož otroky jsme stejně my, Češi, jako Němci.

Vydavatel tento citát dokonce vybral na přebal knihy, aby čtenáře nalákal. Šlo od něj spíše o kalkul, protože je znám tím, že jeho nakladatelství se pokouší přicházet s kontroverzními tituly, které vyvolají mediální bouři a tudíž i reklamu, která vede ke zvýšenému prodeji a tudíž k zisku. Je to ale dobře, protože český knižní trh, ovládaný holokaustovou hagiografií, něco podobného potřebuje jako sůl.

Kniha si zaslouží pochvalu i za čtivý překlad doplněný poznámkami, které českému čtenáři přibližují německé politické reálie (Pavel Kamas), pěknou grafickou úpravu (Lukáš Novák) a pečlivou korekturu (Erik Sedláček).

více o knize zde

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s