BARTOŠŮV SOBOTNÍK: Opožděná omluva Milanu Sedláčkovi

Následující řádky se mi nepíšou snadno. Nejen proto, že jsem nejspíše křivdil jedné osobě a uvedl ji do situace, která poškodila její profesní i osobní život, ale i proto, že jsem tím nejspíše mimoděk a nechtěně pomohl těm, proti kterým dlouhodobě vystupuji – pravdoláskařům.

Řemeslo novináře je těžké, protože jak snadno se dá něco napsat, tak snadno se dá zároveň někomu ublížit. Dělat novinařinu je zodpovědnost, při které se člověk často pohybuje na ostří nože – stačí málo a i dobře míněná snaha může skončit pravým opakem.

Před několika týdny jsem na ulici potkal Milana Sedláčka, bývalého generálního sekretáře Ministerstva zahraničních věcí. Milan Sedláček je na mne právem naštvaný, protože jsem během svého působení v idnes.cz o něm zveřejnil text, který se posléze stal „municí“ pro policii a odstartoval policejní vyšetřování a soudní řízení. Šlo o kauzu týkající se ekonomické diplomacie a já ve svých textech na adresu Milana Sedláčka a některých dalších napsal, že jsou podezřelí z toho, že uspořádali fiktivní semináře, za které předmětná firma inkasovala bezmála milion a půl korun.

Což o to, že jsem napsal, že jsou jen podezřelí, respektive, že vím o nějakém trestním oznámení, které toto tvrdí a které se policie jala vyšetřovat. Napsal jsem to tak, jak novinařina velí, naprosto korektně – ale přesto si dnes říkám, že jsem udělal chybu. Neměl jsem to psát vůbec.

Dnes jsem opatrnější. Uvědomuji si totiž, jak snadno může být člověk manipulován svými zdroji, jak snadno se dá vytvořit fiktivní kauza, jak snadno se dá sklouznout do spravedlivého rozhořčení, ve kterém člověk začne stranit jedné straně sporu a i když jí podle vší novinářské etiky dá prostor k vyjádření, je ve skutečnosti proti ní – možná i nevědomky – zaujatý a jeho článek už nikdy nemůže být objektivní.

Já nějaký takový článek před čtyřmi lety vypustil do světa. Jeho publikováním jsem ale kauzu zároveň pustil ze zřetele, jak to tak někdy mezi novináři bývá – chvilkový pocit dobře odvedené práce a pak už zase hrrr za další aférkou. Často už ani nedohlédnou, co způsobili a jaké to mělo následky. Podobně i já jsem téma nechal být a žil jinými, psal jiné texty.

Leč pro Sedláčka to znamenalo vlnu nepříjemností, o kterých jsem neměl potuchy. Až při našich náhodných setkáních (Bůh tomu chtěl, abych ho od té doby několikrát potkal) jsem se postupně dozvídal, co vše jsem tímto textem odstartoval a do jakých nesnází ho uvedl. Tehdy jsem poprvé začal vnímat, že jsem možná přestřelil a možná tomu člověku ublížil. Nebyl jsem to já, kdo ono trestní oznámení podal, ani já, kdo celou věc zinscenoval, nebyl jsem to já, kdo Sedláčka vyšetřoval či soudil. Byl jsem jen kolečkem v soukolí, někdo, kdo odvedl práci novináře, která se jinému hodila. Přesto, a nebo spíše právě proto, mne to mrzí.

***

Před několika týdny jsem pak v médiích zaznamenal, že proběhlo další kolo soudního stání v jeho případu – nebo alespoň mělo proběhnout, leč bylo odsunuto. Na 13. listopadu. A Bůh tomu opět chtěl, abych Sedláčka potkal při cestě po pražských Příkopech před těmi pár týdny – a shodou okolností pár dní (zhruba týden) před tímto stáním. Dali jsme se do řeči a z jeho vyprávění jsem si znovu uvědomil, jak jsem byl zaslepený a že jsem možná nevědomky posloužil Karlu Schwarzenbergovi, který Sedláčka potřeboval z MZV odstranit, což se mu touto kauzou podařilo.

Ne proto, že bychom se na tom s Milanem Sedláčkem dohodli, ne proto, že by mne o to žádal, ale protože jsem sám nahlédl, že mé jednání, jakkoli dobře míněné, způsobilo nesnáze konkrétní osobě, rozhodl jsem se napsat pár řádek, kterými jsem chtěl celou věc uvést na pravou míru a doplnit to, co jsem tehdy netušil a co mi tehdy nedocházelo.

Netvrdím, že je Milan Sedláček svatý a že nic neprovedl. Neznám celou jeho kariéru a nechci ho už soudit. V těch několika příbězích, které jsem ale popsal a v nichž jsem ho soudil, však uznávám, že jsem se mohl mýlit.

Psal jsem článek o tom, že semináře byly fiktivní, protože tvrzení, která jsem měl v ruce a svědectví lidí, které jsem oslovil, této verzi napovídala. Milan Sedláček tvrdí, že semináře fiktivní nebyly, že proběhly a že má důkazy o tom, že proběhly. Já tyto důkazy neviděl, nedokážu tedy posoudit, kde je pravda. Má verze se mi zdála neprůstřelná, proto jsem jí dlouhou dobu věřil a nenapadlo mne ji zpochybňovat. Jak ale pronikám do práce médií a vidím, jak fungují, jsem k práci novinářů stále více skeptičtější a tímto prizmatem hodnotím i své minulé působení.

***

A stala se i další věc, pro kterou si dnes tak trochu nadávám. Jakkoli jsem z tohoto posledního setkání se Sedláčkem odcházel pevně rozhodnut, že do chvíle onoho soudního stání musím napsat článek, který tyto záležitosti uvede na pravou míru, za celý ten týden jsem se k tomu nedostal.

Tedy přesněji řečeno – dostal. Po pár dnech jsem sedl a vskutku napsal text, který byl základem toho, který nyní čtete.

Jenže jsem s ním nebyl spokojen.

Nevěděl jsem, jak vše napsat, abych na jedné straně ulehčil Sedláčkovi a přitom neshodil svého známého, který stál v počátku celé kauzy jako můj informátor. Zvláštním řízením „osudu“ se totiž stalo, že jsem podnět ke kauze přijal od člověka, kterého znám a mám mnoho důvodů si ho vážit a o jeho mravní integritě nijak nepochybovat. Tudíž mu důvěřovat a věřit, že jeho úmysly nebyly nekalé, ba spíše naopak. Ale aby to nebylo tak jednoduché, v průběhu doby, co jsem o kauze psal, jsem se sešel s jiným člověkem, kterého si rovněž vážím a i jemu důvěřuji a mám o něm je to nejlepší mínění. Ten mi naopak otevíral oči, že vše nemusí být tak, jak se to jeví. Co s tím? Na koho dát? Kdo má pravdu?

Oči se mi nakonec skutečně otevřely, i když to docela dlouho trvalo. Možná je v tomhle Sedláček vskutku nevinně, řekl jsem si. Ale co ten můj spravedlivý zdroj? Samozřejmě, i on mohl být se stejným pocitem, že koná v dobré víře, uveden v omyl. Jenže jak toto vše napsat, abych ho zároveň neshodil? I proto jsem se svým textem nebyl spokojen a stále ho přepracovával…

Přepracovával jsem ho tak dlouho, až už nebyl aktuální. Nebyl totiž potřeba. Nebo spíše nemohl už splnit ten úkol, který jsem si předsevzal. Soud totiž po onom týdnu skutečně proběhl a oproti mému odhadu bylo stání už poslední a – pro Sedláčka osvobozující. Byl jsem rád, že někdo povolanější soudit rozhodl o jeho nevině, i když mi bylo líto, že jsem do té doby nestihl Sedláčkovi věnovat svoji veřejnou omluvu, kterou jsem cítil, že jsem dlužen. I to mne mrzí.

Činím tak proto tímto způsobem, jaksi zpětně. Nemyslím, že by se tím některé věci daly napravit a vzít zpět, ale omluvit se považuji za slušnost…

***

Stalo se mi totiž to, co jsem v jiných svých textech u druhých kritizoval. Jak to tak už bývá, když jde o nás, máme trochu klapky na očích. Byly to texty, kdy jsem popisoval nechvalnou praxi v novinařině, kdy žurnalista dostane od neznámého zdroje „materiály“, které mají jakoby odhalit nějakou nepravost, ale ve skutečnosti slouží pouze k diskreditaci toho kterého člověka. Kritizoval jsem fakt, že si novináři s takovými materiály nedají moc práce, často jim bezmezně věří a protože je to pro ně zároveň pohodlné (chtějí mít kauzu a zde dostanou vše na téměř zlatém podnose, bez větší práce), tématu se chopí.

To jsem udělal i já. Na moji omluvu budiž řečeno, že za mnou nepřišel někdo neznámý, ale, jak jsem řekl, člověk, ztělesňující pro mne poctivost a čestnost. Předal mi materiály, které slibovaly nejen jednu, ale hned několik kauz týkajících se MZV.

Jsem dalek toho tvrdit, že na MZV se žádné „kauzy“ neděly a nedějí. A dost možná, že některé z těch tipů, které jsem v tomto balíčku dostal, byly pravdivé a šly po pravdivé stopě. Jenže dnes bych byl už mnohem opatrnější. Uvědomil jsem si, že nic není tak jednoznačné, jak se tváří.

Přátelská prosba dotyčného zapůsobila, přidala se vidina zajímavých textů a já na nabídku pomoci kývnul. Několik dalších měsíců jsem strávil prací na sérii článků, kdy jeden z nich se týkal Milana Sedláčka.

Neuvědomil jsem si ale, že jakkoli je pro mne důvěryhodný kolega, který mi balíček předával, nemusí být důvěryhodný ten, kdo materiály předal jemu. Onen kolega totiž působil pouze jako spojka – kdosi mu materiály adresoval s prosbou, zdali by nemohl zařídit jejich medializaci. Dal jsem na jeho úsudek a pustil se do práce, ale dnes si říkám, že ten prvotní impuls mohl být mylný. Mohlo jít o člověka, který mohl sledovat své soukromé zájmy či zájmy, které se zároveň hodily Karlu Schwarzenbergovi. Někdo, komu mohlo jít o to se Sedláčka zbavit. Tento motiv jsem tehdy dostatečně nevzal v úvahu.

Protože mne onen kolega zapřísahal, abych jeho jméno neuváděl a nikdy ho neprozradil, Sedláčkovi jsem toto jméno neřekl, i když na mne při každém setkání naléhal.

Prozradit bych naopak mohl svůj zdroj z MZV, na který mne má spojka odkázala. Zdroj z MZV, se kterým jsem poté, co jsem se do „kauzy“ vrhnul, spolupracoval – podával mi k materiálům patřičný výklad, doplňoval je, konkretizoval a rozšiřoval. S tímto člověkem jsem se několikrát sešel (často za velmi komických konspirativních opatření vyžadovaných z jeho strany). Jakkoli jsem mu tehdy naslouchal a o jeho slovech nepochyboval (protože jsem k němu měl důvěru danou tím, že kontakt s ním doporučoval onen zmiňovaný kolega), dnes si vůbec nejsem jistý, zda šlo o člověka vedeného stejným zájmem, jakým jsem byl tehdy veden já – odhalit nepravost, napravit tristní stav. Mnohem spíše si dnes myslím, že mu mohlo jít o úzce osobní zájmy.

Prozrazovat ho ale nebudu, ničemu by to nepomohlo a Milan Sedláček jeho jméno dávno sám ví, protože se sám dovtípil, kdo z jeho kolegů ty materiály ke mně nosí. Tento člověk byl tehdy v kontaktu i s dalšími novináři, například z časopisu Týden. Těm zase „dohodil“ pacifickou kauzu, která poškodila velvyslance v Austrálii Juraje Chmiela.

A právě Juraj Chmiel byl pro mne jedním z rozhodujících momentů, který mi nakonec oči otevřel úplně. Chmielovu případu jsem se totiž předtím věnoval jen okrajově – věděl jsem o něm, ale protože už byl medializovaný časopisem Týden, osobně jsem se kauzou nezabýval, maximálně monitoroval to, co napsala konkurence.

Jen díky tomu se dnes nemusím omlouvat i Juraji Chmielovi – jinak bych se totiž do textů o něm pustil se stejnou vervou a dnes bych se musel kousat do rtů. Možná i proto jsem neměl žádné velké předsudky, když jsem se před několika měsíci s panem Chmielem při jedné příležitosti setkal a vyslechl si jeho příběh. Byl jsem proto otevřený tomu slyšet jeho verzi, která na mne působila mnohem věrohodněji, než to, co psal Týden. Navíc jsem si uvědomil, že novinář, který v Týdnu zmiňovaný článek psal, byl později Alexandrem Vondrou vzat na významnou pozici na ministerstvu obrany. Juraj Chmiel, jak jsem ho naproti tomu měl možnost více poznávat, byl naopak profilován jednoznačně jako odpůrce havlistů, který z celé zkonstruované kauzy vinil svého úhlavního nepřítele na MZV, Karla Schwarzenberga.

Tehdy jsem si začal uvědomovat, že to, co se týká Chmiela, se v mnohém zřejmě bude týkat i Sedláčka, protože jejich příběhy byly dosti podobné. Za oběma kauzami stál stejný zdroj-informátor z MZV a jak Sedláček, tak Chmiel, tvrdí, že jejich odstranění bylo dílem tehdejšího ministra zahraničí Karla Schwarzenberga. V obou případech také medializace posloužila jako impuls k policejnímu šetření a k následnému soudnímu procesu, který ale vykazoval řadu procesních chyb, dávajících tušit, že existuje nějaký vyšší zájem na tom, aby byli obžalování usvědčeni. A že tedy vůbec nemusí jít o spravedlivý proces.

I díky Juraji Chmielovi jsem si uvědomil, že jakkoli se některá kauza může zdát na první pohled jednoznačná, může být vylhaná od prvního do posledního písmene. A s tímto vědomím se nyní dívám i na to, co jsem napsal na adresu Milana Sedláčka. Jejich kauzy spolu nijak nesouvisí, ale vím, že měli společného informátora, proběhly médii ve stejné době, obě posloužily jistým kruhům na MZV, kterým byli tito pánové nepohodlní a v obou případech také MZV od žaloby ustoupilo v okamžiku, kdy Schwarzenberg už ministrem nebyl, což je moment více než zajímavý a mnohé vypovídající.

Dnes jsem rád, že jsem o Chmielovi dříve nepsal, protože bych o něm zcela určitě psal s klapkami na očích a nyní bych se za to na sebe zlobil. V případě Milana Sedláčka jsem byl bohužel rychlejší a proto je má omluva jemu na místě. On jistě namítne, že omluva nespraví poškozenou kariéru a zničený rodinný život, čtyři roky tahání po soudech apod. A bude mít v něčem jistě pravdu.

***

Píši tento text, i když riskuji, že ho někteří použijí proti mně. Ale považuji za slušné se omluvit a přiznat chybu. Vím, že se to v médiích moc nenosí a když už je nějaké médium – zpravidla soudem – donuceno k omluvě, uveřejní ji malými písmeny někde na zastrčené stránce, kde si jí téměř nikdo nevšimne a kde už nemůže napravit škodu, kterou mediální skandalizace té které osobě způsobila. Osobní zodpovědnost autora textu se už pak nenosí vůbec – novináři si s tím, že mohli někomu ublížit, hlavu nelámou.

Já si tím hlavu lámu. A protože nemohu vyloučit, že jsem Milanu Sedláčkovi ublížil, chtěl jsem mu tímto způsobem vzkázat, jak to celé bylo. Nejsem soudcem, jen k tomu „A“, které jsem napsal tehdy, dodávám to „B“, které chybělo.

Já tehdy samozřejmě druhé straně dal prostor, se Sedláčkem se už tehdy setkal a byl s ním v kontaktu, žádal od něj vyjádření a uveřejnil ho. Ale v jistém zapálení pro věc má člověk tendenci slovům druhé strany nevěřit a apriori za nimi vidět vytáčky a neupřímnost, která ho ještě více utvrdí. Až osobní setkání v úplně jiném kontextu pak může člověku otevřít oči a přivést ho k poznání, že sovy nejsou tím, čím se zdají býti.

Tento případ je pro mne velkým poučením a přál bych si, kdyby mohl být varováním i pro mé novinářské kolegy.

Příspěvek byl publikován v rubrice Média, Politika. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 komentáře u „BARTOŠŮV SOBOTNÍK: Opožděná omluva Milanu Sedláčkovi

  1. Hezky clanek ,omlouva Vas vase mlada naivita (klausstein&spol) viz vase horovani pro neho jeste zcela nedavno. Jinak se sem rad vracim malo lidi umi psat ctive a pravdive jako vy pane Bartosi

  2. proc cekam na nejake schvalovani kdyz jsem „prokadrovan jiz v Cechy Cechum ?? Je to chyba censora ci koho ???

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s