Klausův úsvit nové (sedmé) republiky

Václav Klaus sice tvrdí, že jeho poslední kniha není pouze jeho, ale autorského kolektivu (kdy jediná podepsaná kapitola je jeho předmluva) a tvrdí také, že kniha nepojednává o vystoupení České republiky z Evropské unie (protože tím se zabývá na posledních 7 stranách, kdežto předchozích 220 stran se týká toho, jak bychom my sami měli řešit vlastní vnitropolitické problémy – nehledě na EU). Přesto myslím, že si mohu po jejím přečtení dovolit zjednodušeně říci: Bohu díky, že to Klaus konečně řekl.

Až dosud jsme slyšeli spíše slova o tom, že naše členství v EU nemá alternativu, o vystoupení mluvil za Klausova prezidentování opatrně jen Petr Hájek a Ladislav Jakl (ten ho dokonce „vyhlásil“ ve svém novoročním „prezidentském“ projevu). Prezident sám se ale podobným výrokům vyhýbal a s oblibou opakoval právě výše zmíněnou repliku.

Jisté nakročení tímto směrem bylo lze sledovat při jeho projevu na konferenci Conservative Renewal Conference v britském Windsoru dne 14. září 2013. „Musíme provést zásadní změny a provést radikální diskontinuitu s dosavadním stavem. My – všichni dohromady – musíme začít organizovat radikální přeměnu institucionálního uspořádání EU nebo – individuálně – z EU vystoupit.  Žádná třetí cesta neexistuje. Pasivní alternativou je pokračování v přijímání všech velmi nekonzervativních a nedemokratických direktiv, které přicházejí z Bruselu a pokračování v budování všech možných i nemožných fiskálních, bankovních a politických unií místo toho, abychom se vrátili k demokracii a k národnímu státu,“ řekl tehdy Klaus v Británii.

Chystal jsem se už už o tomto jeho výroku napsat krátký článek, když tu náhle do českého mediálního prostoru spadla bomba. Rozhovor pro MF DNES, který upozorňoval na čerstvě dopsanou knihu, kterou Klaus pár dní na to oficiálně představil. Ta výše řečené potvrdila, umocnila a podložila argumenty.

Jmenuje se „Česká republika na rozcestí: Čas rozhodnutí“, Klaus ji nepsal sám a není jen o vystoupení z EU, ale tohle uvádění na pravou míru už novináře příliš nezajímá. Dokonce i já na ni hledím takto zjednodušeně, avšak ne proto, abych ji jako někteří mí kolegové novináři skandalizoval či protože bych nedoceňoval vše, co v ní je, ale právě proto, že tento její závěr (vystoupení z EU ne jako tabu, ale jako legitimní strategie našeho přístupu k Unii) považuji za nejdůležitější sdělení knihy.

Dokonce jsem pro ni Václavu Klausovi odpustil i to, jak si rozmyslel svoji kandidaturu v nadcházejících volbách a nechal tak na holičkách některé své příznivce, kteří – jím povzbuzeni – spálili staré mosty a odešli z ODS, aby pak zjistili, že prezident si mezitím vše rozmyslel. Myslím, že tímto nejnovějším počinem tuto chybu dostatečně napravil.

A jsem po jejím přečtení rovněž přesvědčen, že jsem pochopil, proč tak udělal. Je totiž jasné, že kyvadlo voličských nálad se už před notně dlouhou dobou vyhouplo doleva a stále tam zůstává a totální debakl pravice by nezachránil ani tento brilantní program. Zapadl by v oranžovo-rudé vlně, která se na nás chystá a která nás nemine a v jejímž lomozu zanikne každý, byť sebelepší, protiargument, protože lidé zkrátka chtějí změnu a budou tentokrát volit levicově děj se co děj. Za další tři čtyři roky, až se nálada zase změní, by strana s takovýmto programem mohla slavit vítězství – nejen vstup do Sněmovny, ale možná i zisk největšího počtu křesel. Volební program IVK, jak by se dala kniha zkráceně nazvat, je totiž skutečná bomba, ale na její prezentování veřejnosti do těchto voleb už nezbývá čas.

DO KAMENE TESAT

Napsal-li jsem výše, že za nejdůležitější považuji závěr knihy, rozhodně tím nemyslím, že by to ostatní, co závěru předchází, nebylo důležité. Ve skutečnosti by se mnohé teze daly tesat do kamene, ale úplný závěr knihy připomíná, že bez vyřešení našeho vztahu k EU si ani s těmito tezemi (dokonce ani s jejich realizací) nevystačíme, protože na jejich provedení potřebujeme svobodný prostor, který nyní nemáme. Dobrým příkladem je Maďarsko, kde sice mají odvahu zavádět mnohá smysluplná opatření (mají dobré teze a mnohé tyto dobré teze proměnili v čin), ale jsou posléze Unií nuceni své skvělé zákony pod nátlakem rušit, odvolávat a rozmělňovat. Proto jsem přesvědčen, že je třeba koncem knihy začít – vystoupit z EU a pak provádět opatření v knize naznačená.

Prvních zhruba šedesát stránek se zabývá popisem stavu české ekonomiky a všímá si negativního vývoje posledních let. Druhým největším přínosem knihy je ale fakt, že není jen o ekonomice, ale že po těchto 60 stranách věnovaných hospodářství následuje dalších 40 stran zabývajících se postupným rozkladem politického a společenského systému. Podle autorů knihy mají na vznik a trvání současné krize tyto společenské a politické faktory nemalý vliv.

Právě tyto pasáže představují to nejcennější, co kniha obsahuje – dávají totiž dnes už téměř neexistující pravici do ruky témata, která jí tak zoufale chybí a jejichž hájení a prosazování přitom téměř zaručuje příznivý volební výsledek. Jsou to navíc témata ryze pravicová, takže případná staronová pravice nemusí vymýšlet nic složitého a nového, ale stačí se navrátit k tomu, co bylo (právě o tom vlastně VK tehdy ve Winsdoru mluvil). Jsou to na první pohled triviální pravdy, na jejichž nesmírný dosah jsme ale už téměř zapomněli. Strana, která je bude jasně artikulovat a která jim dá potřebnou důležitost (tak aby nezapadla mezi sliby ekonomického rázu), s nimi může výrazně zabodovat. Jsem přesvědčen, že – mimochodem velmi široké – téma rodiny bude tématem příštích voleb.

IVK to ví a věnuje se tak kritice rozkladu rodiny coby projevu i důsledku dnešní krize – kritizuje úpadek manželství, homosexualistický pokus tento institut vytunelovat, klesající porodnost i uspokojení levicových intelektuálů nad tímto naším vymíráním, stejně jako vznik jednočlenných domácností. Věnuje se také krizi vzdělávání, kdy na jedné straně dochází k devalvaci vysokého školství, k chrlení nadbytku vysokoškolsky vzdělaných v umělých oborech, o které nikdo nemá zájem a kdy na druhé straně panuje neúcta k tradičním řemeslům a učňovství a nedostatek kvalifikované síly v technických a manuálních profesích.

Všímá si také krize politického systému – jak stran samotných (úpadku stranictví), ale i jakéhosi nevládnutí či spíše paralýzy vládnutí, kdy kromě politických stran a moci zákonodárné je ochromena i exekutiva a justice a kdy absenci skutečných a nosných politických témat nahrazují kvazipolitická témata jako například boj proti korupci. Výborná je zmínka o nátlakových nevládních organizacích, které se snaží přebírat agendy státních úřadů (a konkrétní zmínka, jako jeden příklad za všechny, o Transparency International).

Po části spíše popisné následuje část, která se snaží situaci analyzovat a hledá příčiny této krize – opět nejprve krize ekonomické, poté politicko-společenské. Jako člověk, kterého vždy spíše zajímaly ony problémy společenské než ekonomického rázu, se chci v této recenzi věnovat spíše těm prvním, ačkoli i já jsem v „ekonomických“ kapitolách ocenil různé pasáže – například podrobnější analýzu pseudotématu boje proti korupci či pasáže, které si všímají toho, jak je současný český průmysl postaven spíše na subdodávkách pro nadnárodní firmy,  zatímco skutečný český kapitál s primárními zájmy u nás je slabý. To souvisí i s nekonečným sporem o privatizaci, kdy je Klausovi neprávem vyčítáno, že rozprodal „rodinné stříbro“ do cizích rukou, přičemž privatizace byla právě naopak snahou tomuto rozprodávání zabránit a ti, kdo české firmy rozprodávali nebo chtěli rozprodávat, se rekrutovali naopak z tábora Klausových tehdejších odpůrců. Dokonce se tak dělo ještě v roce 1997 právě vinou tehdy pravdoláskou ovládané České národní banky, která záměrně vyvolala ekonomickou krizi, kterou – dodávám já – zabila dvě mouchy jednou ranou: podařilo se jí shodit Klausovu vládu a ještě nesmyslnými regulacemi navíc finančně zdecimovat řadu českých podniků, které pak spadly téměř zadarmo do klína zahraničním společnostem, jak IVK popisuje (viz s. 150 a 155).

Byla-li však místa, která jsem si v předešlých kapitolách na okrajích stran podtrhával na znamení souhlasu, od strany 158 jsem už podtrhával rovnou trojitě. Zmínky o „specificky české neodpovědnosti elit vůči vlastnímu státu“ (s. 158), o mentalitě „omezené suverenity“ (s. 159), o selhání politických elit, které se přou pouze o to, zda má země podléhat Bruselu, Berlínu, Moskvě či Washingotnu (s. 160), o nešťastné „nezávislosti“ orgánů činných v trestním řízení (s. 165) či nesmyslnosti boje proti kmotrům (s. 166), ať už je jejich autorem kdokoli z týmu IVK, jsou nadmíru inspirativní a trefné. Oceňuji rovněž, že naše civilizace vyrůstá na antických a křesťanských základech (s. 171), a ne na židovsko-křesťanských, jak je nám stále podsouváno, dodávám já. Vítám šikovný termín „demise západu“ (označující „cílevědomou a organizovanou demontáž našich vlastních společenských struktur, tradičních hodnot a ctností“), který tolik stojí, dodávám já, v kontrastu s kýčovitým líčením vybájeného střetu civilizací, které nám nutí intelektuálové z CFR.

Škoda jen, že se kniha nezabývá tím, kdo a proč tuto cílevědomou demontáž provádí, stejně jako v pasážích o nebezpečí žití na dluh chybí dovysvětleno, že tuto „chorobnou závislost na rozpočtových deficitech“ nezpůsobují jen politici, ale že jsou k tomu celé státy záměrně vedeny až nuceny mezinárodními bankovními institucemi a bankéřskými rodinami za nimi skrytými, které na státech tímto způsobem parazitují — ale to autorům nemůžeme mít za zlé, o tom kniha primárně není a nemůže být ani nafukovací.

Myšlenka, že islám není to hlavní nebezpečí (ale multikulturalismus jím bezesporu je), není u Klause nová a nehledejme za ní politickou korektnost ve vztahu k islámu, ale spíše politickou nekorektnost vůči tolik módnímu boji proti údajnému terorismu. Jak jsem napsal jindy a jinde, politicky nekorektní dnes není mluvit (jako Miloš Zeman) o naší nesmiřitelnosti vůči terorismu, ale o tom, že tento boj s terorismem je podobná chiméra jako globální oteplování.

„Strach nemáme mít z vnějšího ohrožení, ale ze ztráty sebe sama. Obnova může přijít jen s novým uvědoměním si, z čeho jsme vzešli, čím jsme po staletí žili a co nás chránilo před prázdnotou, kterou vždy něco nebo někdo zaplní. Zaplní na náš úkor, na úkor našich hodnot,“ píše se na s. 173.

„ZMĚNA VYŽADUJE RADIKÁLNÍ KROKY“

Naznačila-li předchozí Klausova kniha (My, Evropa a svět), že je třeba velká (paradigmatická) změna, aby tímto výrokem tak trochu nečekaně skončila a některé věci nechala nevyřčeně ve vzduchu, čímž se stala spíše předmluvou k nějaké další knize, víme dnes, že tímto jejím pokračováním (nová kniha na tu starou koneckonců navazuje i graficky) je právě „Česká republika na rozcestí“, zvláště pak strany 201 a dál. Klausův tým v nich přináší návrh opatření, která by mohla výše popsané negativní jevy a trendy zmírnit a dokonce obrátit.

Po přečtení nástinu domácích transformačních změn (s. 207-214) pak lze jen litovat, že Václav Klaus s tímto programem nešel do voleb. Za jistých okolností by se s ním totiž daly vyhrát volby, protože nastoluje skutečné a zásadní otázky, na rozdíl od pseudotémat současných politických stran. Ale jak jsem psal výše, i kvůli mediálnímu nepřátelství by se v tak krátké době nemohl tento program dostat k voličům a účastnit se s ním těchto voleb by bylo jen plýtváním sil. „Nevítězství“ těchto myšlenek ve volbách, ke kterému by nutně z těchto praktických důvodů muselo dojít, by pak bylo druhou stranou zneužito k diskreditaci těchto idejí samotných.

Na druhou stranu zveřejnit takový program tři čtyři roky před volbami by se v případě jakékoli strany rovnalo sebevraždě, avšak v případě toho, co tým IVK navrhuje, je to možná dobře – společnost asi opravdu potřebuje ještě pár let na to, aby dokázala takto „paradigmatické“ návrhy změn zpracovat, vstřebat a ztotožnit se s nimi. Možná prezident čekal, že volby budou v řádném termínu, na ten knihu připravoval a předčasné volby v říjnu přišly nevhod. Je-li tomu tak, pak je rozhodnutí posečkat nakonec přece jen pragmatické.

Strany 215 až 225 jsou pak ty, které byly nejvíce medializovány a mediálně karikovány. Už jsem se zmínil, že je z jistých důvodů považuji za klíčové a že jsou předpokladem pro to, aby se mohl realizovat v plné šíři „volební program IVK“.

Zatímco Václav Klaus dříve tvrdil, že naše členství v EU nemá alternativu, dnes zná další dvě alternativy. Předkládá totiž celkem tři varianty našeho vztahu k EU. Tou první je pokračování dosavadního přístupu, který ale VK zároveň tak kritizuje, že je téměř nepředstavitelné, že by se s ním smířil. Druhá varianta je snaha o změnu Evropské unie – musela by to ale být změna zásadní, spočívající „v návratu před Maastricht“. To je Klausovo dlouhodobé téma a z toho i z jiných indicií se zdá, že jde o variantu, která by byla Václavu Klausovi nejbližší nebo alespoň pro něj nejzajímavější. Zatím ztroskotává na tom, že se v Evropě nenachází dostatečně silní spojenci, se kterými by se taková změna dala provést a že pasivitou se vyznačuje i velká část řadových Evropanů. Klaus vnímá, že se evropští politici k ničemu takovému nechystají a nic také neočekává ani od slíbeného britského referenda, kterému příliš nevěří.

Zde udělejme malou odbočku. Když se po nedávných volbách v Německu nechal bývalý prezident slyšet, že „Německo nemá alternativu“ a že tedy tím pádem „nemá alternativu ani EU, ani Česká republika“, nemyslel tím jen to, že jen pár měsíců stará euroskeptická politická strana Alternativa pro Německo (AfD) (prosazující například návrat od eura k marce) zůstala těsně před vstupem do německého Bundestagu a do jisté míry tak zklamala ty, kteří v toto hnutí vkládali některé naděje, ale také to, že poměrně velké vítězství Angely Merkelové bude znamenat pokračování dosavadního stylu řízení EU, stejně jako pokračování trendů k ještě větší federalizaci kontinentu.

Merkelová totiž ve volbách zvítězila navzdory tomu, že ve svých předvolebních projevech slíbila přetvořit Evropskou komisi na evropskou vládu, Evropskou radu na horní komoru parlamentu, ze současného europarlamentu udělat dolní komoru a všem státům EU vnutit jednotnou měnu, jednotné daně, cla a jeden federativní rozpočet, který by hlídal rozpočty národních států. Zní to bláznivě, ale přesně toto Merkelová hlásala letos v Evropském parlamentu – a přesto vyhrála volby. Zdá se tedy, že v Německu se „kritická masa“ (termín z nové Klausovy knihy) jen tak nechystá a bez této změny je naděje na nějaký obrat v nedohlednu.

Týden nato ale probíhaly volby v Rakousku a v nich dosáhla skvělého výsledku strana Svobodných (FPÖ) Heinze-Christiana Stracheho, kteří tak s 21 procenty skončili jako třetí za socialisty a lidovci. A připočteme-li zisk odštěpené strany BZÖ (která ale ztratila oproti minulým volbám 7 procent a dostala tak jen 3.6 procenta, čímž z parlamentu vypadla) a zároveň také zisk další, nové, euroskeptické strany Franka Stronacha (6 procent), pak dojdeme k závěru, že strany prosazující opuštění eura a kritický postoj k EU zaujaly třetinu voličů a volil je tedy každý třetí Rakušan. To je výsledek bezesporu pozoruhodný. Zajímavý je i nárůst preferencí francouzské Národní fronty či různých dalších, například skandinávských, pravicových stran. Václav Klaus by tak mohl po rakouském výsledku cítit alespoň jisté zadostiučinění.

Jenže jak naznačuje ve své knize dále, ani takovéto výsledky, pokud se omezují jen na střední či menší země EU, nestačí. Problém je v tom, že podobné trendy nevidíme například v už zmiňovaném Německu, které je motorem EU a na kterém především záleží. Podle IVK je tudíž představa vytvoření koalice obdobně smýšlejících zemí, které by prosazovaly reformy EU podobné těm, o kterých se IVK zmiňuje, iluzorní. Proč? Takové změny jdou totiž proti zájmům určujících velmocí (Německo, Francie) a bylo by naivní si myslet, že ty by s něčím takovým souhlasily.

Právě proto je tedy varianta č. 2 během na dlouhou trať. I během tohoto běhu se sice dá pracovat kýženým směrem, například využít nálad obyvatelstva ČR, které je významně proti vstupu země do eurozóny, ale racionálnější než čekat a doufat je varianta č. 3.

Varianta třetí je vystoupení z Evropské unie. Na jednu stranu se zdá, že tuto variantu VK do výčtu umístil až po vášnivé debatě v IVK, kdy řada členů jeho týmu preferuje právě tuto možnost, ačkoli VK sám by raději alternativu č. 2. VK totiž možnost opuštění EU dlouhodobě vylučoval a i nyní, po kritice z řad médií se zdá, jakoby tuto tezi trochu relativizoval, když upozorňuje, že nejde o hlavní poselství knihy. Co naplat, je to ale hlavně logický důsledek všeho toho, co se v knize píše, a tak Václav Klaus nejspíše úspěšně „adoptoval“ myšlenku, že změny, které IVK nabízí, jsou s naším členstvím v EU neslučitelné a že „naše členství v EU je základní překážkou, která brání jakémukoli pohybu vpřed“.

VYSTOUPENÍ, KTERÉ ODSTARTUJE TRANSFORMACI EU?

Kdo tuto myšlenku nakonec prosadil a do jaké míry se s ní Václav Klaus identifikuje, není nakonec rozhodující. Klíčové je, že svým jménem toto kolektivní dílo zaštítil a nikdo mu už tuto myšlenku neodpáře, ať už se VK s variantou č. 3 identifikuje více či méně.

A možná je to vše ještě trochu jinak. Možná VK akceptoval alternativu č. 3, protože v ní vidí možný nástroj k naplnění alternativy č. 2. Možná je klíčem k pochopení Klausovy změny názoru strana 221, kde čteme: „vypracovat a uskutečnit proces vystoupení pro relativně stabilní, byť neprosperující zemi, jako je naše, by však mohlo být velmi přínosným experimentem, který Evropská unie nutně potřebuje.“

Možná právě to tedy nakonec rozhodlo, protože takový scénář by vlastně byl předpokladem pro možnou reformu EU, mohl by odstartovat jakýsi obrodný proces, který by zachvátil celý kontinent. Hádám, že to by se Václavu Klausovi líbilo ze všeho nejvíce. Ostatně soudím, že by mu taková role i slušela. Jednou už ukázkově rozdělil federaci, proč by se mu to nemohlo podařit i v tomto případě? Rozhodně si zatím neumíme představit nikoho jiného na tomto místě, kdo by byl pro takový úkol vhodnějším adeptem.

V některých starších textech jsem naznačoval, že Václav Klaus má možná ambici (a možná i od úkol) zreformovat Evropskou unii. Takové indicie bychom našli například ve výrocích některých vlivných byznysmanů (například návštěva miliardáře Steva Forbese v Praze, který „prorokoval“, že VK sehraje velkou roli v přeměně Evropy – přeje si to Forbes, nebo to ví? – a  v jehož novém časopise vyšel téměř symbolicky – protože na den přesně dva roky po Klausově podpisu Lisabonu – jeho rozhovor o tom, že by EU potřebovala naši „sametovou revoluci“) či dokonce v už zmiňované knize „My, Evropa a svět“, kdy VK hned na dvou místech cituje bonmot Miltona Friedmana, že by VK byl vhodný adept na rozdělení společné evropské měny, když se mu to tak povedlo s tou československou. Mohl-li se někdo domnívat, že v těchto návěštích se skrývá něco o budoucí Klausově roli, může mu připadat nynější exprezidentovo nepřímé zavelení k odchodu z EU jako změna plánu či něco, co do původního plánu nezapadá. Ale ono to spolu může docela dobře souviset.

I proto se na straně 225 píše, že vystoupení z EU vůbec nemusí být jednostranným krokem s (pro nás) fatálními důsledky, ale že může proběhnout kooperativně a v oboustranném zájmu.

A když čteme, že „vyjednat způsob a podmínky našeho vystoupení z EU je nepochybně racionálnější, než doufat v prosazení radikálních změn, které bychom nutně potřebovali, na evropské úrovni“, zdá se mi, že se exprezident už definitivně rozhodl a že otázka, co s ním bude dál, je vyřešena. Přece nikdo nevěřil, že bude dlít v zámečku a přednášet po světě…

Václav Klaus se rozhodl přesvědčit Českou republiku o účelnosti vystoupení z Evropské unie, čímž chce nejen vrátit zemi nezávislost a prosperitu, ale ještě navíc doufá, že se splní jeho sen – pokusit se změnit Evropskou unii. Bude Klausova reforma EU spočívat v tom, že provede ukázkové vystoupení země z EU a donutí tak Brusel ke změnám, na které by jinak nepřistoupil? Nechme se překvapit.

ÉRA NOVÉ REPUBLIKY

Čím více jsem se při čtení knihy blížil ke konci, tím bylo napětí vyšší a — kapitoly se zkracovaly. Většina posledních knih VK má to nejdůležitější sdělení právě na samotném konci. I zde proto přichází to nejdůležitější v samém zakončení knihy – jakýsi závěr závěru. Jmenuje se „Shrnuto a podtrženo“ (s. 228-231).

„Vnitřní obroda EU, která by odpovídala našim představám, námi pravděpodobně prosaditelná není, i když o ni usilovat musíme. Nebude-li se nám to dařit, nedospějí-li ke stejným závěrům i další země, nebude-li krize tak hluboká, aby bylo všem zcela jasné, že je změna nezbytná, budeme muset EU opustit. Byl by to nutný předpoklad pro start naší nové renesance,“ shrnuje a podtrhuje prezident (s. 230).

Klaus, který byl vždy mistrem v používání silných výroků a propagátorem slov a slovních spojení s velmi emotivním nábojem a nebývalým marketinkovým dosahem, přichází s několika takovými i v této knize. Je to například slovo „eurokapitalismus“, jehož pravidelné používání prý zvažuje. Je jím i „renesance“. A je jím „nová republika“.

Jsou to slova, se kterými člověk i podvědomě může spojovat jisté naděje a očekávání. Klaus sice ještě nevyhlašuje éru nové republiky (kolikátá by to byla? nejspíše sedmá), protože cesta k ní je ještě dlouhá, ale opět téměř symbolicky, protože jen den před 11. zářím, toto sousloví vypouští na veřejnost, což by se dalo při troše fantazie považovat za minimálně jakýsi úsvit této nové éry.

O tom, že přijde, netřeba pochybovat, protože vystoupení z EU je něco, co většina z nás (nemyslím ty odrodilé, kteří jsou na institucích EU finančně i jinak zainteresováni) tak nějak uvnitř cítí jako správné. I dosavadní příznivci integrace musí zpozornět, když vidí smutný obrázek toho, kam jejich idealizovaná EU došla – že její ideje v praxi znamenají například to, co se už několik měsíců děje ve Francii a o čem nás naše média raději neinformují – vnucování agendy homosexualismu, ničení institutu manželství, brutální policejní zákroky proti těm, kteří obhajují tradiční rodinu, masové zatýkání, bití lidí. Právě zde Unie ukazuje svoji pravou, totalitní, tvář.

Kniha „Česká republika na rozcestí. Čas rozhodnutí“ bude jistě vysmívána, karikována a kritizována. První mediální výstřely proti ní jsme už mohli slyšet. Pravda se ale nedá umlčet, a tak i hlavní sdělení této knihy, že totiž chceme-li učinit potřebné změny v naší zemi, musíme EU opustit, bude od této chvíle žít svým životem — a jsem přesvědčen, že bude jen a jen sílit. Někteří se mohou vysmívat tomu, že Klausova ambice je přehnaná a nesetká se s úspěchem, ale cožpak nepotřebujeme jako sůl právě takové silné a ambiciozní vůdce, kteří nevidí jen na konec volebního období, ale na několik takových období dopředu? A kteří sice nemají a nemohou mít jistotu, že jejich úsilí bude korunováno úspěchem, ale zas a znovu ho z nějakého pocitu odpovědnosti vůči vlasti podstupují a prokazují tak obdivuhodnou odvahu, pracovitost a vizionářství?

Ať si o všem, co nám v knize IVK nabízí, myslíme cokoli, jedno je jisté – naplnění jeho „volebního programu“ by bylo skutečnou revolucí v dobrém slova smyslu. Mnozí z politiků či spíše těch, co by se rádi do politiky dostali, volají po novém „listopadu“, mnozí si přejí podobně silnou změnu jako v roce 1989, ale přitom slibují jen kosmetické změny či úpravy volebního systému (a lá Janeček). Chtěli by vyhnat lidi do ulic, ale vlastně neví, proč a co by jim měli nabídnout.

Klaus nabízí hodně. Neslibuje modré z nebe, sám mluví o experimentu, ale předkládané argumenty jsou silné a stojí za zkoumání. Nabízí něco, čemu se sice jiní mohou vysmívat, ale protože tito sami nic adekvátního nenabízí, jeho nabídka je o to vážnější. Je to první skutečně relevantní plán do budoucna, plán pro český národ. Je to téměř „baťovský“ plán na silnou, zdravou, sebevědomou a hlavně suverénní republiku. Novou republiku.

http://www.prvnizpravy.cz/sloupky/klausuv-usvit-nove-sedme-republiky/

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s