NE VPŘED, ALE ZPĚT. Projev na Svatováclavské demonstraci

V době, kdy naši ideoví nepřátelé (ať už pod tlakem událostí či v pocitu jakési bohorovnosti) vykládají karty na stůl a otevřeně o sobě přiznávají to, co o nich už dávno tušíme a činí z toho dokonce jakousi přednost, na kterou chtějí získat voličské hlasy – mám na mysli přiznání některých, že jsou agenty cizích mocností – mám pocit, že by i z naší strany, tedy ze strany národovecky smýšlejících, mělo být řečeno jasně a otevřeně, bez obalu:

Naším hlavním ideovým protivníkem nejen v těchto volbách, ale od této chvíle až do jeho totální porážky by měl být politicko-nepolitický směr, kterému někteří říkají pravdoláska a jiní havlismus. Směr, který je součástí globálních snah o nastolení jedné světové vlády.

Lidé, kteří v žoldu tohoto -ismu v politických a jiných mocenských pozicích (tedy lidé s politickou zodpovědností) zpustošili tuto zemi a vydali ji všanc všemožným nadnárodním korporacím a institucím, zahraničním mocnostem a internacionálním finančním skupinám, jsou zrádci a jako se zrádci by s nimi mělo být nakládáno.

Aby se v těchto volbách zamezilo vítězství pravdolásky, která infikovala už většinu našich politických stran, je třeba volit pouze ty strany, na jejichž kandidátky se exponenti pravdolásky dostali jen minimálně a které jsou tudíž havlismem co nejméně zamořené. To, že tyto strany uvedu vedle sebe, se nemusí všem líbit, ale z mého pohledu jsou reprezentanty pronárodních sil volební blok Hlavu vzhůru, Strana práv občanů-zemanovci, Dělnická strana sociální spravedlnosti a – poněkud paradoxně – komunisté. Já budu volit Hlavu vzhůru, ale mám pochopení pro voliče dalších zmíněných subjektů.

Že volby mohou dopadnout vítězstvím pronárodních sil, jsme se přesvědčili při prezidentské volbě, kdy se podařilo společnými silami pravice i levice zabránit nástupu agenta cizí mocnosti na prezidentský post. V nadcházejících volbách se pronárodním silám zřejmě nepodaří získat takový výsledek, který by znamenal i vládní odpovědnost, nicméně jsou pro ně příležitostí, jak se etablovat na politické scéně proniknutím do parlamentu. V takovém případě by jejich hlas byl slyšet, což není nedůležité a mělo by nás to povzbudit, že náš boj není předem ztracený.

Do budoucna je pak potřeba tyto pronárodní síly (pravice i levice) spojovat – ne samozřejmě ve smyslu integrace, ale jakéhosi nepsaného spojenectví, kdy nebudou útočit proti sobě navzájem, ale společně proti stranám havlistickým. Jedině takový prozíravý přístup může zabránit tunelování české státnosti.

Zároveň jsem ale přesvědčen, že pouze volbami a pouze ryze demokratickými prostředky se zápas o zachování naší země vyhrát nedá.

Bez ohledu na to, jak volby dopadnou, světové události, které se nás – ať chceme či nechceme – týkají, jdou tak rychle, že čekat další čtyři roky na ještě lepší výsledek, který by zaručil nejen vítězství těchto pronárodních sil, ale i ustavení jejich funkční a silné vlády, prostě nemůžeme. Tolik času nemáme.

Pronárodní síly, bez ohledu na to, že takový postoj bude karikován a kritizován, by měly přemýšlet nad tím, jak se domoci vlády v této zemi i jinými prostředky, než volbami, tak snadno manipulovatelnými a v očích mnoha lidí dnes už tak zdiskreditovanými a nedůvěryhodnými.

Druhá strana, tedy tábor odnárodněných havlistických sil, demokracii nehájí. Používá ji jen jako zástěrku, ale ve skutečnosti už dnes žijeme v jakémsi polofašistickém státě, protektorátu EU. Je otázka, zda by v takové situaci národní síly měly hrát i nadále nevděčnou roli toho, kdo tuto nefunkční a ve skutečnosti už značně metamorfovanou a druhým táborem ve svůj prospěch zneužívanou demokracii má hájit. Je otázka, zda by neměly přijít s úplně jiným konceptem, který by byl alternativou k současnému polofašistickému režimu tzv. občanské společnosti na jedné straně a evropské diktatury na straně druhé.

Při hájení demokracie by totiž bylo nesmírně obtížné oddělit ideál demokracie od reálné podoby demokracie, od její současné karikatury, jak ji známe dnes, a tento rozdíl voličům objasnit. Obávám se, že demokracie je již natolik zdiskreditovaná, že obhajovat ji dále nemá smysl.

Když toto říkám, mluvím spíše o pocitu. Přesný recept nemám. To je podle mne úkol naší doby — takový funkční koncept vymyslet a zrealizovat. Považoval jsem jen za důležité říci, že v okamžiku ohrožení národní svébytnosti, kterého jsme dnes a denně svědky, bychom se neměli bát uvažovat tímto směrem a hledat poněkud méně tradiční řešení (byť pro ně v naší novodobé historii existují předlohy).

Demokracie je hezká myšlenka, ale v praxi se ukázalo, že nefunkční, či přesněji řečeno snadno zneužitelná a také proto zneužívaná. Jistým skupinám velmi vyhovuje, a tak se z tohoto slova stalo jakési zlaté tele, které povinně uctíváme, i když si naši úctu nezaslouží.

Možná tedy, že když toto zlaté tele odvrhneme, že uvidíme východisko.

Řešení není ještě více demokracie ve smyslu přímé demokracie, ale naopak popřemýšlet, zda nežijeme až příliš v jejím zajetí.

Řešení není zeštíhlování státu a rušení státních institucí a úřadů, ale – nebojím se říci – v některých oblastech naopak posílení role státu.

Řešením není ještě více národního majetku rozprodat a zpeněžit ho tak, ale popřemýšlet o tom, zda není pro zemi naopak výhodnější v některých podnicích či v některých odvětvích roli státu posílit a některé majetky v cizích rukou například vyvlastnit.

Řešením není rozšiřovat volební právo (na ještě mladší ročníky), ale naopak ho omezit a některým skupinám ho dokonce vzít.

Řešením není reformovat EU, ale z EU vystoupit.

Ruku v ruce s těmito ekonomickými opatřeními ale musí jít i prosazování konzervativních hodnot, podpora rodiny, výchova k úctě vůči vlasti a národu, podpora církve.

Řešení není ještě více se otevřít zahraničním vlivům a trendům, ale v některých ohledech se naopak prozíravě a moudře uzavřít.

Řešením není odstraňovat veškerou diskriminaci, ale naopak v mnoha ohledech je účelné diskriminaci ponechat a nebo tam, kde byla zakázána, ji znovu zavést.

Řešením není ještě více rovnosti, ale naopak záměrné a cílené zavedení nerovnosti (například ve věci platového ohodnocení muže a ženy).

A takto bych mohl pokračovat.

Suma sumárum, řešením není „vpřed“, ale „zpět“.

Zatáhnout za brzdu a dát zpětný chod.

Děkuji za pozornost.

Projev na Svatováclavské demonstraci, Praha, 28. září 2013