Tomáš Halík jak ho asi neznáte

O Tomáši Halíkovi víme všechno – a vlastně nic. Je nám médii podstrkován jako pokrokový představitel církve, patří mezi přední havlistické ikony, a jako takový na nás ze sdělovacích prostředků meditačně zachmuřen shlíží takřka obden. přece o něm – navzdory faktu, že o sobě na svém webu a ve svých knihách chlubivě napovídá tisíc a jednu věc – nevíme vlastně nic. Koho řídí? Kdo ho řídí? Pro koho pracuje? Jaká je jeho minulost a jaká je jeho skutečná role, ne ta legendovaná, kýmsi vytvořená a médii pracně udržovaná?

Tímto textem nechci fušovat do řemesla skupině několika dobrovolníků, která si vytkla za cíl zjistit o Tomáši Halíkovi víc, než co je nám dovoleno vědět, ale protože jsem kdysi slíbil čtenářům, že jeden takový souhrnný článek o tomto povedeném páterovi napíšu, plním svůj slib.

Kdo sledoval pořad České televize „Tajemství rodu“ a konkrétně díl věnovaný Tomáši Halíkovi, musel mít jednoznačně pocit, že je nám předkládán bez nadsázky příští prezident republiky (ostatně ho kdysi na tento post navrhovala už Unie svobody). Jak nám pěkně vysvětlil, je jeho rodina předurčena k obraně demokracie a s demokratickými hodnotami tak úzce provázána, že těsněji snad už ani být nemůže. Přitom jsme se vlastně opět nedozvěděli nic. Jen to, co se všeobecně ví – že otec byl editorem díla bratří Čapků apod. Jenže v pořadu, kde každý hledá stopy po svých předcích, se Halík (který vlastně po ničem nepátrá, protože všechno už dávno ví a jen se povýšeně usmívá, když mu badatelé v seriálu sdělují informace o minulosti jeho rodiny) svými kořeny až tak nezabývá.

Rozhodně zcela a záměrně vypouští větev své matky, o které jsme se v hodinovém pořadu nedozvěděli zhola nic. Asi proto, že se jmenovala za svobodna Wimmerová a že nejspíše po ní je Halík židovského původu, byť to tají a naoko předstírá, že by si jen přál, aby to tak bylo. Když ve své mailové korespondenci komunikuje s těmi, kteří se mu jako Židé představují, posmutněle a až podezřele okatě sám od sebe píše, že židovské kořeny „bohužel“ nemá.

Tento zamlčený fakt by ale vysvětloval mnohé – od Halíkova členství ve Společnosti křesťanů a židů, přes jeho pravidelné schůzky s lidmi z židovské obce (schází se s bývalými disidenty většinou téhož původu v Jeruzalémské synagoze), jeho knihy o Kabale a sedmiramenné svícny, které můžeme díky fotografiím u rozhovorů vidět v jeho pracovně, řeči o Freudovi a židovském šabatu, kterými jsou tato interview prošpikována, jeho vazby na židozednářský řád B´nai B´rith (přednášel na uzavřených setkáních i větších konferencích pořádaných tímto mezinárodním řádem v Praze) až po takové zajímavosti, jako že mu ředitel Židovského muzea v Praze Leo Pavlát poníženě přeposílá mé články a Halík si nad nimi ulevuje hanlivými poznámkami směrem k mé osobě.

Nebylo by to ostatně nic divného, židovský původ měl nejeden římskokatolický duchovní, který se pohyboval kolem disentu, kardinálem Vlkem počínaje, přes biskupa Malého až po kupříkladu faráře Reinsberga od Týnského chrámu na Starém městě pražském, kterého kromě nepřehlédnutelné fyziognomie prozrazovalo, na rozdíl od výše zmíněných, ještě i to příjmení. Však také Reinsberg byl Halíkův intimus, u Reinsberga Halík začínal a v oslavném prohalíkovském pořadu ČT (Třináctá komnata) dokonce vzpomíná, jak s Reinsbergem hovoříval o Sigmundu Freudovi (jinak též slavném členovi vídeňské lóže B´nai B´rith) – až toto souznění prý rozhodlo o tom, že Reinsberg Halíka přijal. Jsem dalek toho, abych židovský původ někomu vyčítal, nicméně je dobré tuto informaci znát. Víme-li ji, mnoho dalších věcí, které by nám bez ní nedávaly smysl, je nám poté jasnějších.

Ale ani o otcově linii jsme se toho v už zmíněném dílu seriálu o pátrání po předcích mnoho nedopátrali. Předci z otcovy linie asi byli vlastenci, to nikdo nepopírá, ale při sledování pořadu se jakoby vtírá pocit, že jeho tvůrci vaří z vody. Většina stopáže byla o přátelích Halíkových předků, než o nich samotných. A tak jsme mohli slyšet, že pradědeček sehnal bydlení pro Josefa Kajetána Tyla či že velmi dobrými přáteli Halíkova otce byli členové šlechtického rodu Bořků-Dohalských, ale dalších dvacet minut je spíše o nich samotných, než o Halíkovu otci.

V římskokatolické církvi, konkrétně v tradicionalistických kruzích, je velmi rozšířen názor, že je Halík ve skutečnosti svobodným zednářem, což je ale nesnadné dokázat. Nevíme ani, zda byl zednářem jeho otec, byť u člověka tolik prodchnutého masarykovským (dnes bychom řekli pravdoláskařským) duchem první republiky, který ale kupodivu prožil nejkrutější léta komunistického režimu (1947-1953) na Ministerstvu informací a osvěty (jeho syn pak půjde v otcových šlépějích, když bude pracovat rovněž na ministerstvu – průmyslu) by se to dalo předpokládat. Jisté jen je, že Karel Čapek i jeho bratr Josef, jejichž díla byl Halíkův otec od roku 1954 celoživotním editorem, zednáři byli.

Díváme-li se na ovoce, které Halík přináší, zkoumáme-li jeho výroky a činy, jeho angažmá, to, na čí stranu se přidává, za koho bojuje a proti komu naopak fanaticky vystupuje, nemusíme však nakonec ani po důkazech jeho zednářství pátrat. Je to skoro zbytečné, protože jasné. Na druhou stranu se Halík úzkostlivě snaží popírat, že by zednářem byl – nejde tedy cestou otevřeného coming-outu, který podnikl například jeho souputník Ivan O. Štampach (se kterým Halík několik let bydlel), ke svému zednářství se otevřeně hlásící. Halík si je zřejmě vědom toho, že by takové přiznání znamenalo konec jeho kariéry v římskokatolické církvi a znemožnění důležitých úkolů, které v církvi prosazuje, byl-li by z ní vyobcován. Byť je nejvyšší římskokatolický klérus (u nás i ve Vatikánu) zednáři doslova prolezlý, oficiálně se kněží se zástěrou ke své skutečné víře ve Velkého Architekta přiznávají jen ve výjimečných případech. Halík přece nechce skončit jako jeho slovenský kolega, bývalý trnavský arcibiskup Róbert Bezák, kterého Vatikán odvolal z funkce pro jeho přílišný liberalismus, který už byl nepřijatelný i pro postdruhokoncilní církevní představitele (ne náhodou se Halík za Bezáka oficiálně postavil). Štampach se k zednářství mohl přiznat, protože už neměl co ztratit (v té době už byl mimo římskokatolickou církev), ale Halík si to dovolit nemůže. Proto dokonce i v dopisech, které si vyměnil s vedením jedné vysoké školy, které žaloval na Daniela Solise (mimo jiné i proto, že Solis v jednom rozhovoru cosi o jeho možném zednářství naznačil), Halík rezolutně popírá, že by zednář byl, protože to přece není slučitelné s církevní dogmatikou a kdyby to tak bylo, byl by z církve vyloučen. Ale odkdy Halíka zajímá církevní dogma?

„Od svých tvrzení v tomto článku,“ žaluje Halík na Solise, „se nijak nedistancuje, naopak mne v dopise vyzývá, abych vyvracel jeho tvrzení, že jsem já (a dokonce můj otec!) svobodný zednář,“ píše Halík rektorce školy. „Toto tvrzení není tak úsměvné, jak by se zdálo – jsem katolický kněz a kdybych byl členem zednářů, vztahovaly by se na mne církevní tresty. Samozřejmě, že se zednáři nemám a nikdy jsem neměl vůbec nic společného a ´různé tajné a polotajné spolky typu svobodných zednářů, iluminátů, Bilderbergu a Trilaterální komise´ a ´vytvoření světovlády´, nějaký  ´Nový světový řád´ (který prý podle pana Solise ´prosazuji´) jsou záležitosti, s nimiž mám společného tolik co s Marťany,“ brání se Halík v dopise.

Když jsme už zmínili Ivana Odilo Štampacha, není od věci připomenout jeden jeho citát, který pěkně ilustruje, co o Halíkovi všichni beztak vědí – jeho bezmeznou aroganci, povýšenost, pocit vlastní důležitosti. Jeho bývalý přítel, (kterému se Halík kdysi vyznal, že „jsi to nejsympatičtější odilo, které znám“) a bývalý (protože později odpadlý) kněz, Halíkem tajně připravovaný na svěcení, mu později veřejně napsal:

„Kdysi, velmi dávno, na počátcích naší kooperace, jsem se k nějaké nepatrné otázce vyslovil odlišně od Tvého názoru a tehdy jsi replikoval tak, že mne budete asi muset hodit zpátky mezi malé ryby. To byl první šok. To jsem už tehdy pokládal za projev klerikální pýchy a vážně jsem uvažoval o odchodu z příprav na kněžské svěcení. Snažil jsem se však být kooperativní a leccos překousnout pro službu většímu dobru. Ukázalo se nakonec, že kooperace není možná,“ píše Štampach.

Připomínat Halíkovo pravdoláskařství, jeho bezmezný obdiv k Václavu Havlovi a až s diagnózou hraničící nenávist k Václavu Klausovi, se zdá být skoro zbytečné, ale čistě pro pořádek by zmíněno být mělo. Zavedl-li jsem před časem pojem „věční petenti“, je Halík jeden z nich a to jeden z nejpřednějších. Halík se nejen podepisuje pod každou protestní nótu pravdoláskařské kulturní fronty či pod každý jejich otevřený dopis za to či ono, proti tomu či onomu, takže na toto téma už vznikají i vtipy (třeba tento: Halík přijde do restaurace, jdou k němu číšníci s nápojákem a jídelákem a Halík povídá: Ale jistě, pánové, obě výzvy rád podepíšu), ale mnoho z těchto projektů také sám osobně inicioval (například Impuls ´99) či alespoň spoluorganizoval. Pomáhá shánět pravdoláskařské podpisy pod takové iniciativy až dosud. Však byl také externím poradcem Václava Havla. V kostele u Salvátora byl pak nejednou přistižen, kterak v kázáních zabíhá do politiky a hrubě kritizuje a zesměšňuje Havlova nástupce.

O Halíkově minulosti v době normalizace (psycholog v Institutu pro výchovu vedoucích kádrů Ministerstva průmyslu ČSR) jsem už psal, byť jde jen o zlomek toho, co se zřejmě brzy dozvíme. Jakkoli se v pořadech ČT prohlašuje za někoho, kdo stavěl mosty mezi kulturním a církevním disentem, nikdy nepodepsal Chartu 77, třebaže mu to bylo jeho přáteli disidenty vytýkáno, a v roce 1968, než aby se namočil do „opozičního“ hnutí, raději zůstal o nějaký měsíc déle na studiu ve Velké Británii, jak se hájil na výslechu StB. Oslavné pořady České televize omílají, jak byl perzekvován a že několikrát přišel o zaměstnání, přitom víme jen o tom, že z ministerstva průmyslu, kde pracoval od roku 1975, odešel jen jednou (a to až po dlouhých dvou letech od onoho nepříjemného pohovoru s StB, jehož záznam se nám zachoval), tedy v roce 1984, kdy nastoupil jako psychoterapeut na Protialkoholním oddělení Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice UK k prof. Skálovi. Tam zůstal až do pádu režimu. Tedy jaké pronásledování?

Existuje naopak důvodné podezření, že byl v určité fázi připravován jako kandidát pro komunistické předání moci. Jeho spis byl skartován hned v prosinci 1989 a do dnešní doby se zachovalo jen torzo svazku. Jak to tak u disidentů bývá, ti, kteří spolupracovali s StB či KGB, byli v novém režimu nadšenými podporovateli nové moci a stejně vydatně později spolupracovali se CIA. Často agenti jednoho režimu automaticky převzali závazek agenta nového režimu, v takovém případě v osobním svazku daného člověka jsou některé stránky zabíleny či začerněny či úplně chybí a ty nejvíce kompromitující dokumenty jsou skartovány. Zda je to případ i Tomáše Halíka, nevíme, víme jen, že jeho spis se nedochoval. Pravdou také je, že ten, kdo až podezřele snadno přežíval bez větších útrap ze strany StB za normalizace, je v novém režimu agitátorem pro USA – vidíme Halíka, údajného křesťana, kterak horuje pro humanitární bombardování Jugoslávie a vůbec pro jakoukoli špatnost, která přichází ze strany USA, EU, NATO a „mezinárodního společenství“. V jednom ze svých dopisů Čechoameričanovi Jiřímu Pehe (dříve řediteli politického odboru kanceláře prezidenta Havla) píše: hledal jsem tě ve čtvrtek marně na US-Embassy. To, že se Pehe vyskytuje často na americké ambasádě, je nabíledni – že tam dochází i Halík, je zajímavé, i když nikterak překvapivé. Vlastně to do sebe všechno hezky zapadá, stejně jako jeho podpora Evropské unie, členství ve spolku Ano pro Evropu a organizování veřejných výzev a protestních dopisů eurohujerů proti tehdejší euroskeptické politice Václava Klause. Podobně zavile se přitom Halík strefuje i do současného prezidenta, který by mu měl být v mnohém bližší (už jen svým eurofederalismem a vůbec levicovostí), nuž není tomu tak a vysvětlení hledejme spíše v tom, že Halík hájí zájmy jistých skupin, pro které jsou tito politici nepohodlní rovným dílem, ať je to Václav či Miloš.

Člověku se až na mysl vkrádá hryzavá (a hrozivá) otázka, zda Halíkovo tradiční a veřejně prezentované každoletní měsíční utíkání se do jakési poustevny v Porýní za účelem rozjímání a meditace (jehož plodem má prý zpravidla být vždy další populární knížka pod stromeček), není vlastně jen pracovní cestou do Německa pro instrukce – do Německa, kde byl ostatně za podivných okolností vysvěcen za kněze, což poměrně spolehlivě zpochybnil před časem Petr Hájek a hysterická reakce Halíka samotného i šiku pravdoláskařů pobouřených tím, že se někdo vůbec opovážil zapochybovat o pravosti Halíkova kněžského svěcení, mu v tom jen nechtěně dala za pravdu.

O tom, že své populární knížky pochybné úrovně vydává Tomáš Halík za vědecké dílo a získává za ně tímto podvodným jednáním tzv. RIV body a tudíž i finanční prostředky pro svoji katedru, psal nedávno zase akademický pracovník Jiří J. Stodola, který se hodnocením vědeckých publikací profesně zabývá (pracuje jako knihovník ve Středisku pro pomoc studentům se specifickými nároky Masarykovy univerzity). Tomu vadí, že tyto komerční knihy (podle Stodoly plné „plytkého filosofování a laciné spirituality“, vhodné leda jako vánoční dárky) Halík označuje za knihy odborné, přičemž do přehledu své vědecké práce za daný rok započítává kromě těchto titulů i jejich četné zahraniční překlady. Vedle nich pak Halík nevykazuje žádnou jinou publikační činnost a internetový nástroj Google Scholar sledující počet citací z vědeckých prací nalezne u jména Halík jen jeden záznam. Je zcela zřejmé, že žádná kniha Halíkem vykázaná jako odborná kniha nesplňuje ani v nejmenším kritéria tohoto žánru, která byla nastavena pro RIV, tvrdí Stodola.

Halík vždy chtěl být prezidentem, a tak je od roku 1990 prezidentem alespoň České křesťanské akademie, což je přes svůj honosný název jen jakési občanské sdružení (NGO), které se může pochlubit leda přednáškovou činností. Halík, jehož rigorózní práce z roku 1972 nesla název „Křesťanství jako utopie“, později vyučoval na Katolické teologické fakultě. Leč Halíkova myšlenková výbava v duchu zednářství, new age, synkretismu a liberalismu, včetně společných modliteb s buddhisty, muslimy nebo židy v kostele Nejsvětějšího Salvátora, byla pro tehdejší vedení fakulty nepřijatelná. Halík se svobodným zednářem Štampachem tak na popud Václava Wolfa, v letech 1990-97 děkana fakulty, musel odejít.

Wolf by ostatně, kdyby chtěl, mohl povídat o svých sporech s Halíkem – bylo by to pěkné svědectví o tom, jak se Halík vypořádává se svými názorovými oponenty (vedle onoho „mlč, nebo tě hodíme zpět mezi malé ryby“) . V televizním pořadu sice Halík vyprávění o sanitce popřel, ale v katolické církvi se k dobru dává historka o tom, jak se Halík snažil Wolfa diskreditovat prohlášením za blázna. Když v roce 1992 přicestoval poprvé do Prahy na Halíkovo pozvání Joseph Ratzinger, který stál v čele vatikánské Kongregace pro nauku víry (později známý pod papežským jménem Benedikt XVI.), měl na půdě Katolické teologické fakulty přednášku, před kterou Halík údajně chodil po studentech a přesvědčoval je, ať Wolfovi (s kterým už v té době měl spory) nevěří, že on je znalec, psycholog (pracoval přece u Skály) a pozná, když je někdo blázen. Wolf je podle něj schizofrenik, ale nedosti na tom, je prý životu nebezpečný a Halík se obává, že by mohl na Ratzingera při přednášce vyskočit a začít ho škrtit. Pro jistotu už měl přes studenta teologie Prokopa Remeše, který v té době pracoval v Bohnicích, zajištěnou sanitku se záměrem Wolfa alespoň na jeden den internovat, aby měl záznam z psychiatrického zařízení, kterým se pak bude moci ohánět – alespoň tak se to mezi jeho kritiky tvrdí. Důvod sporů byl prostý – Wolf nechtěl vstoupit do Halíkovy a Štampachovy party zednářských progresivních kněží, hájil naopak tradiční katolickou věrouku. Nakonec Wolfa kdosi dopředu o nebezpečném plánu varoval a jen díky tomu, že ho páter Pilík, tehdejší spirituál v semináři, ukryl ve své pracovně, se Wolfa Halíkovým pochopům nepodařilo do Bohnic násilně převést. S Ratzingerem se Wolf nakonec setkal.

Neméně mrazivá je i příhoda týkající se aféry Bartončík. Když podle amerických interních průzkumů v prvních svobodných volbách roku 1990 hrozilo, že by místo vyvoleného OF mohla zvítězit KDU-ČSL, rozhodli se havlisté k rázné akci. Těsně před volbami (byť podobnou agitaci tehdejší zákon zakazoval dokonce už tři dny před nimi) vystoupil Jan Ruml se závažným obviněním, že tehdejší předseda KDU-ČSL byl spolupracovník StB: jedna z prvních mediálních manipulací nového režimu zapůsobila perfektně, preference lidovců spadly rázem dolů a vyhrálo OF. Svoji roli v celém případu měl ale sehrát i Tomáš Halík, který, aby katolíky přesvědčil, že je Bartončík zlosyn, mával jistým prohlášením k této kauze, podepsaným kardinálem Tomáškem a dalšími biskupy, vyzývající Bartončíka k odchodu. Podle tvrzení některých dobových médií měl ale Halík minimálně jeden z podpisů církevních hodnostářů zfalšovat…

Halík byl v té době skutečně Tomáškovým poradcem, ale není jasné, jak se tento tajný kněz, vysvěcený údajně už roku 1978, ale svoji první (tzv. primiční) mši sloužící až v roce 1990, protože mu režim údajně neumožnil vykonávat duchovní činnost (od čeho byl tedy tajný kněz?), mohl už v 80. letech k Tomáškovi dostat tak blízko. Na vysvětlení těchto a mnoha dalších rozporů si budeme muset ještě počkat.

Snad to ale nebude trvat tak dlouho. Pomyslná smyčka kolem Tomáše Halíka se totiž utahuje…

Reklamy

2 thoughts on “Tomáš Halík jak ho asi neznáte

  1. Halík je prý katolík, Tak to já budu nesjpíš žid, tomu vyloženě ta židovina kouká z očí. Vlk v rouše beránčím, to je satanista Halík a kecat může co chce, on ví že mu to ovečky žerou!

  2. Zdravim, velice pekny clanek. O tomto cloveku mam svůj (negativni) názor, byt jej znam pouze z TV, novin …

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s