BÁJEČNÁ LÉTA S KLAUSEM

Bilančních textů u příležitosti odchodu Václava Klause z prezidentského postu bylo již mnoho a ještě jich jistě mnoho bude. Nemám ambici k nim přidávat další. Jako ten, kdo se nikdy netajil názorovou blízkostí k prezidentovi a kdo se v rámci své novinářské práce snažil svými texty o jeho činech a názorech v uplynulých několika letech jeho všedního prezidentování vyvažovat často neskutečné výpady svých novinářských kolegů vůči hlavě státu, necítím nyní zvláštní potřebu hodnotit ono desetileté období v Klausově nejvyšší ústavní funkci (či dokonce jeho 23 let ve vysoké politice) – co jsem chtěl napsat, jsem už napsal dříve. Beztak nevěřím, že jeho politická kariéra končí.

Přesto mám pocit, že by se v tuto přelomovou chvíli slušelo poděkovat a poděkovat o to více, oč kolem nás zuří cílená nenávistná kampaň, která přehlušuje to „díky“ těch, kteří si prezidenta vážili a váží, kterých je více než polovina národa, ale na jejichž názor se média neptají. Následující řádky jsou tedy mým osobním poděkováním prezidentu republiky a pokusím se v nich zároveň doříci to, co podle mého názoru zůstalo v bilančních textech jiných poněkud opomenuto.

Je třeba říci, že Václav Klaus byl desátým prezidentem této země, ale prvním prezidentem pravicovým. Mám obavy, že možná i posledním. Nevím, zda si to někdo uvědomuje, ale po prezidentech socialistech (Masaryk, Beneš) a komunistech (Gottwald, Zápotocký, Novotný, Svoboda, Husák) a opět socialistovi (Havel), s výjimkou jednoho prezidenta spíše úřednického a apolitického (Hácha), byl Václav Klaus jediný ryze pravicový konzervativní prezident v naší novodobé historii.

To je nejen jistý unikát, nejen jakási historická kuriozita či anomálie, byť tak může vskutku působit (s Milošem Zemanem, dalším socialistou, je to 9 levicových : 1 pravicovému prezidentovi), ale je to skutečnost, která měla své jasné konsekvence. Pokud hodnotíme éru prezidentování Václava Klause jako éru svobody (a takto bude zpětně hodnocena čím dál tím více), pak je to nepochybně právě proto, že Václav Klaus představoval a hájil myšlenkový svět tolik odlišný od světa jeho předchůdců. Myšlenkový svět pravicového konzervatismu.

Klausova dekáda tak mimo jiné znamenala, že se Hrad stal za jeho úřadování (vůbec poprvé za celé republikánské období) centrem konzervatismu, místem obrany konzervativních hodnot. Tedy i místem, ke kterému se upínaly naděje té části naší společnosti, která konzervativně smýšlí a která je zděšena rozkladem morálky, rozpadem politiky, rozvratem společenského řádu, vyprázdněním idejí a tunelováním státní suverenity. A tuto roli plnil výtečně nejen v českém měřítku, ale nebojím se říci, že i v rámci Evropy a dokonce i s přesahem do světového dění.

Konzervativní Klausova dekáda je o to cennější, že byla vystavena nepředstavitelným atakům – a přesto obstála. Ve srovnání s vyprázdněnou politikou v podhradí se navíc na svém konci jeví dokonce ještě silnější než na začátku. Hrad coby centrum konzervatismu a obrany tradičních hodnot nijak neerodoval a nebyl oslaben zvnějšku ani vnitřně, což bylo dáno i neobyčejnou loajalitou a pevností nejužšího hradního týmu, který nejenže ze svých zásad neustoupil, ale byl navíc dokonce schopen uvést do veřejného prostoru témata a myšlenky ve zdejším i celosvětovém měřítku dříve takřka nemyslitelné a jakkoli mediálně karikované, nacházející přesto odezvu a pochopení u občanů tohoto státu.

Jmenujte mi jediného státníka v našem západním civilizačním okruhu, který by tak hlasitě hájil tradiční hodnoty jako rodina či stát. Jistě, známe pár výtečných politiků, řečníků a myslitelů s podobnými názory, ale nikdo z nich nehájil tyto hodnoty z tak exponovaného postu prezidenta země, byť země maličké (což vyžaduje mnohem více odvahy).

Konzervatismus v prezidentově pojetí přitom nebyla nikdy pouhá slovní hříčka, fráze, formule – ale nacházel jasné vyjádření v nekompromisní obhajobě národních zájmů, státní suverenity, normálnosti. Ač neskutečně vysmívané a nesčetněkrát zpochybňované, nikdy dříve podobné myšlenky z Hradu nezaznívaly a bojím se, že dlouho zaznívat nebudou. Prezidentova obhajoba konzervativních hodnot nebyla pouhým účelovým krasořečněním – bylo v ní naopak upřímné hledání příčin současného společenského úpadku a ústupu z konzervativních pozic, pokus tento trend zvrátit, snaha najít řešení, jak konzervativní myšlenky znovu učinit pro veřejnost přitažlivými. V tomto hledání se prezident nebál jít až na kořen problému a říkat věci nejen nepopulární, ale i pro většinu politiků krajně nebezpečné – jmenujte mi jediného státníka na světě, který by upozorňoval na hrozby globálního vládnutí a Nového světového řádu nebo v jehož blízkosti by vznikla kniha vážně kritizující svobodné zednářství jako příčinu mnoha zel na světě, stejně jako kritizující mocné rody držící prst na tepu doby – nenajdete takového. Bez odpovězení si i těchto otázek (proč se děje, co se děje, kde se stala chyba) přitom není možné v obhajobě konzervativních hodnot uspět. Prezident to ví a vážně o tom uvažuje, jak dokazuje i jeho poslední kniha „My, Evropa a svět“, v jejímž závěru nahlas přemýšlí, jak ze současného rozvratu hodnot a idejí zpět k řádu. Jak na Západ vrátit Západ.

S konzervatismem souvisí i pokora. Pokora před hodnotami vybudovanými a předanými našimi předky a pocit zodpovědnosti vůči generacím nadcházejícím. Takovým pocitem odpovědnosti není jen snaha o vyrovnaný rozpočet (známá spíše z dřívějších Klausových politických funkcí ministra financí a premiéra), takovou pokorou není jen vědomí si důležitosti státní suverenity či nutnosti zachování společenského řádu (o které pečoval v prezidentské funkci) či třeba s tím související snaha o udržení stability na politické scéně (Klausovy intervence, které úspěšně oddálily několikrát hrozící pády vlád), ale patří mezi ně i takové na první pohled méně mediálně viditelné záležitosti, jako je neobyčejně citlivý, pokorný, ryze konzervativní přístup k údržbě a rekonstrukci Pražského hradu, který vynikne zvláště ve srovnání s nepokornými zásahy Klausových předchůdců.

Absence architektonických výstřelků, neokázalá, ale tichá a samozřejmá péče o toto kulturní dědictví (které je novému nástupci předáváno v nesčetněkrát lepším stavu, než v jakém ho přebíral Václav Klaus), odolání pokušení, pro prezidenty typického, zanechat po sobě na Hradě jakýsi pomník (ač právě tímto postojem výraznou stopu paradoxně zanechal), stejně jako až úporná snaha po uvedení prostor do co možná nejpůvodnějšího stavu, to vše je odkaz Klausovy prezidentské éry a zároveň přímý projev a důsledek (a nemůže tomu být jinak) Klausova konzervatismu. A nejde jen o rekonstrukce budov a interiérů, jde vůbec o pokoru v celkovém přístupu k danému místu v každodenním práci své a svého týmu – jaká to změna po všech disidentských večírcích minulosti, po všemožných párty, Valících se kamenech, pozvracených prezidentských leteckých speciálech, po všech těch šípcích a kaplických, po postmoderním stylu, koloběžkách na Hradě a (naštěstí nenaplněných) plánech na eurovesničky. Tato jeho uměřenost a civilnost na jedné a pokora k duchu místa na druhé straně – i to je v kontextu historie Pražského hradu do jisté míry unikátní. I to by mělo být oceněno.

Jistě pro prezidentský úřad nezbytná důstojnost, zároveň ale oproštění se od jakéhokoli patosu a pompéznosti, bylo koneckonců dobře vidět i ze způsobu, jakým se prezident republiky loučil ve svém úřadě. Jazzový koncert na Hradě jako poděkování prezidentovi („nejen za jazz“) byl vážný a odpovídající důležitosti chvíle, ale nikoli honosně efektní – stál tak v přímém kontrastu s neonovým srdcem na Hradě a s bombastickým rozloučením, které Václav Havel pořádal v Národním divadle za účasti zahraničních hostí a s teatrálním a rozpačitým programem. Klausova střízlivost bude chybět.

Ke konzervatismu patří i pracovitost a píle. Prezident Václav Klaus si svůj úřad odpracoval. Podnikl 278 zahraničních cest, vydal více než 20 knih (a vyšlo mu přes 30 zahraničních překladů), několikrát procestoval všechny kraje Čech, Moravy a Slezska, často navštívil i obce, kde žádný prezident od Masarykových dob nebyl. Moderoval přednášky, účastnil se akademického a společenského života. Prezidentem samým zdůrazňované vlastní pracovní nasazení a píle bylo často v médiích vysmívané, je ale důležitým symbolem – málokdo si uvědomuje, že jde o pozitivní a tolik žádoucí vzor, o příklad tak důležitý pro morálku národa. Každý jeho projev, každá předmluva ke knize (vlastní či cizí), každá vykonaná návštěva obce – to vše je onou drobnou každodenní (chcete-li masarykovsko-čapkovskou) prací, ve které šel příkladem i nám – jak je to opět tak neskutečně vzdálené od pouhých ostentativních gest a planého kavárenského filosofování a moralizování, jak odlišné od povýšeneckého a bohémského způsobu života těch z tábora Klausových odpůrců, od jejich lenosti (i myšlenkové), od jejich utíkání se k velikášským a líbivým, ale vskutku prázdným a klamným heslům, gestům a symbolům (které mají zakrýt nedostatek vlastních myšlenek a vlastní práce) či k jejich – pro ně tak příznačnému – zákulisními intrikaření. Jestli si havlolog Martin C. Putna naříkal, že Václav Havel posledních několik let v úřadě nepřišel s novou myšlenkou a působil unaveným dojmem, pak o Klausovi se něco podobného říci nemůže ani náznakem – originální myšlenky říkal do poslední chvíle svého úřadování a jeho svazky Roku prvního až desátého byly každé funkční období silnější a silnější (zatímco Havlovy tři roky se leckdy vešly do jedné knihy, a ještě útlé). Pěkně to ilustruje i to, že Václav Klaus okamžitě po páteční inauguraci Miloše Zemana (a po náročném několik týdnů trvajícím loučení) ihned odletěl na pracovní návštěvu Spojených států, aniž by si jediný den odpočinul. Tuto pracovitost představovala a ztělesňovala i první dáma, které se též sluší poděkovat. Jakkoli nepodezřívám Miloše Zemana z toho, že by na Hradě objímal stromy, chodil v papučích a bafal z dýmky, mám pocit, že podobně pracovitého prezidenta už mít nebudeme. Pracovitost totiž také souvisí s pravicovostí.

Chtěl bych také zmínit přínos prezidentových nejbližších spolupracovníků, lidí, kteří byli nejvíce vidět a proto také nejvíce karikováni a nejvíce na ně bylo útočeno, protože bez nich by Václav Klaus-prezident nebyl tím, čím byl. Ladislav Jakl a Petr Hájek byli díky svým úřednickým pozicím často snazším terčem nenávisti novinářů, kteří neměli tolik odvahy útočit na prezidenta samotného, terčem však nikoli nutně jen zástupným. Mnohdy byli kritizováni za své původní myšlenky, tedy nejen proto, že to byli „prezidentovi muži“. Jejich myšlení, koncentrovaná obhajoba svobody, bylo pro mediální mainstream trnem v oku stejně tak jako myšlení samotného prezidenta. Jde o výjimečné postavy, v žádném případě ne o přikyvovače, ale o samostatně myslící a autentické osobnosti české pravice. Oba se vyznačovali stylem, který byl často zlehčován jako provokativní, ale nebyl provokativní prvoplánově – v drtivé většině případů vůbec o žádnou provokaci nešlo, to jen společnost pod vlivem médií (a nebo možná ani ne společnost jako taková, ale její mediální popis) mezitím ukročila tak dalece od dříve běžně přijímaných názorů a vyznávaných hodnot, že Hájkovo a Jaklovo urputné setrvávání na nich mohlo být médii snadno vykresleno jako nemoderní a zpátečnické.

Myšlenky prezentované Petrem Hájkem, tak příkře jdoucí proti mainstreamu a vracející debatu k už téměř zapomenutým pojmům a idejím, myšlenky odvážné až vizionářské (stejně jako jeho neochvějné se přihlášení k dnes tolik pranýřované římskokatolické církvi), zasluhují obdiv. Podobně Jaklovy logické, úsporně vyjadřované a precizně vycizelované argumenty ve prospěch svobody, jeho rétorická schopnost a neotřelé myšlení z něj činí jednoho z největších obhájců svobody u nás. Jak je to – tato vzájemná souhra a doplňování se těchto tří mužů, jejich nevídaná loajalita – opět tolik odlišné od toho, co jsme znali dříve: od těch desítek především zahraničních Havlových poradců, od těch arogantních úředníků, kterými se exprezident Havel na Hradě po Listopadu obklopil, lidí opilých mocí, hřejících se pouze na výsluní, bez špetky zodpovědnosti k této zemi. Kdo si na ně dnes vzpomene? Ale má-li se pravice v této zemi obrodit, pak se to nejen bez Klause, ale také bez Hájka a Jakla nepovede. Klausova éra, to je i Jakl a Hájek, přičemž tito nejvíce viditelní symbolizují celý tým podobně oddaných prezidentových spolupracovníků, kteří v médiích tak často spatřování nebyli, ale kteří poctivě a svědomitě pracovali v pozadí: aparát neskonale útlejší a levnější a štíhlejší (viz několik pracovníků tiskového odboru proti dřívějším desítkám pracovníků tamtéž), přitom ale výkonnější v porovnání s týmem předchozího hradního pána. I to je průvodní jev pravicového prezidenta.

Obrana svobody a národní suverenity (třebaže se někdy dostala do bezvýchodné situace – viz smutný podpis Lisabonské smlouvy) nebyla nikdy tak jasně artikulovaná, jako za hradní trojice Klaus – Jakl – Hájek. To, že tato trojice byla často sdělovacími prostředky a kolaborantskými aktivisty tupena a hanobena, jen potvrzuje sílu, kterou pro nepřítele představovala a míru zděšení těch, jejichž zájmy ohrožovala a ohrožuje.

V tomto smyslu byla uplynulá dekáda jedinečným obdobím. I kdyby obrana svobody pokračovala i s Klausem v podhradí (jako že tomu tak bude), z hlediska historie prezidentského úřadu šlo vskutku o něco unikátního a neopakovatelného. Šlo o epochu.

Byla to skvělá doba. Byla to „báječná léta s Klausem“.

Díky za ně, pane prezidente…

www.prvnizpravy.cz

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s