Vojensko-průmyslové komplexy Romana Jocha

Když mne před časem Roman Joch vybídnul, abych ho zařadil na seznam pravdoláskařů, zdráhal jsem se. Nepřipadal mi jako tuctový havlista a abych se přiznal, příliš jsem si ho vážil na to, abych ho zařadil na seznam lidí, kterých si naopak vážím jen pramálo.

Člověk ale zraje a Roman Joch uzrál v pravdoláskaře takřka ukázkového. A pokud by měli pravdoláskaři nějaký iniciační obřad (krom toho jejich zednářského), kdy by si vstup do pomyslného bratrstva zasluhovali nějakým protiklausovským činem, myslím, že by nejnovější počin Romana Jocha katapultoval hned mezi pravdoláskaře vyšších stupňů. Mohl by přeskočit Učedníka a Tovaryše a být rovnou Pravdoláskařem Mistrem.

Od distingovaného muže, který se úzkostlivě snaží mluvit spisovně a decentními pohyby si narovnává brýle na nose, je totiž článek „Atentát to nebyl“ snad tím nejvulgárnějším a zároveň nejtrapnějším, co jsem kdy od něj slyšel či četl. Hádám, že musel být notně opilý, když ze sebe tyto věty v noci soukal – a když je pak dopoledne dával na internet, přemýšlel, že to je možná příliš, ale nechtělo se mu zároveň svůj noční článek hodit do koše. Mrzelo by ho, kdyby se s ním nemohl pochlubit. A tak to risknul. Bude to padesát na padesát – buď mi to projde, nebo letím, řekl si.

A letěl.

Roman Joch se neztratí. Neumírá, neodchází, takže nemá smysl nad ním pronášet dlouhé proslovy. Jen už nebude poradcem premiéra Nečase, kterým byl dva roky.

Škoda to ale nebude.

Člověk, který je v takové pozici schopen říci na aresu nejvyššího ústavního činitele, že je „ufňukanou kremlofilní bábou“, se tak propadá na úroveň pokleslého spisovatele Viewegha nebo údajného komunisty, agenta-provokatéra Vondrouše. Společnost, před kterou by si mohl konzervativec, do jehož role se Joch stále stylizuje, leda tak uplivnout. Co se to ale stalo s Romanem Jochem, že se spolu s těmito lidmi chápe dlažebních kostek a v revolučním zápalu je hází po hlavě státu?

Něco se zřejmě děje a Jochovi ruply nervy. Jeho velký vzor – USA – se poroučí do propadliště velmocí, putinovské Rusko se má naopak čile k světu a přebírá roli ochránce tradičních hodnot. Američtí agenti v ČR typu Erika Besta či Karla Janečka zjišťují, že to s jejich plány na barevnou revoluci bude o něco složitější. A Klaus na Hradě teď dokonce podkopává vládu (tvrdí nám MF DNES) Jochova přímého šéfa. To je příliš frustrace i na jednu neokonzervativní mysl.

Do toho atentát na prezidenta, který ale nezapadá příliš do Jochových představ z jeho oblíbených bondovek. Roman Joch má rád mučení zajatců a věžňů, má rád hodně krve, má rád zvuk nabíjejících se automatických pušek střílejících ostrými do demonstrantů proti Novému světovému řádu. Má rád války, humanitární bombardování, invaze, intervence, vojensko-průmyslový komplex, americká komanda vojáků-strojů, bomby, popravy, neokonzervativní válečná tažení. Airsoft je mu k smíchu.

Do toho roste, mohutní a sílí jeho nenávist k Václavu Klausovi a k Hradu obecně. Není to překvapení, ví se to o něm dlouho. Nemůže to ani být jinak, protože Klausův boj za svobodu, za národní stát a proti světovládě a Jochovo neokonzervativní řinčení zbraněmi ve prospěch americko-sionistického imperialismu k sobě jaksi neladí. Kde jsou ale ty časy, kdy Joch – když pomlouval prezidenta v soukromém mailu a tento mail unikl na veřejnost – vymlouval se jako malý kluk, že mailová adresa není jeho a někdo se za něj jen vydává? Tehdy mu ještě záleželo na tom, aby si trapas urovnal a vůči prezidentovi loajalitu alespoň předstíral. Nyní ale na plná ústa Klause veřejně uráží. Asi nám chce ukázat, jaký je jestřáb.

Romanu Jochovi nikdo jeho neokonzervativní choutky neupírá a nikdo ho ani nenutí, aby měl Václava Klause rád. Když už ale jeho obsese z Ruska přesahuje rozumné meze a zasahuje do jeho pracovních povinností, měl by si alespoň ohlídat, aby prezidenta republiky veřejně neurážel a aby nepsal nesmysly. Takové sebereflexe už ale Joch zřejmě není schopen.

Joch například píše, že Reagan při skutečném atentátu vtipkoval a žertoval a naznačuje, že Klaus místo toho fňuká a staví se do role oběti. Nevím, ale nějak jsem si nevšiml, že by si tak prezident Klaus počínal. Když po něm útočník vystřelil, mračil se, divil se, pak pokračoval dál a dokonce se už pár vteřin na to usmíval. Nevšiml jsem si, že by se litoval a naříkal. Nevšiml jsem si, že by ukončil návštěvu Chrastavy a pro strach utekl. A když ho při cestě z vojenské nemocnice zastihli reportéři a zpovídali ho, nebylo Klausovi příjemné o věci mluvit, protože v podobných situacích si nelibuje.

Řekl to totiž o sobě už několikrát a zopakoval to i v rozhovoru pro pondělní MFD: „Nemám chuť ze sebe dělat oběť, když jsem si zranil kotník při košíkové, vždy jsem chtěl hrát dál. Za své zranění a nemoc se spíše stydím, než bych je dával na odiv.“ Znám tuto větu z Klausových knih a rozhovorů – je to autentický životní postoj, ne něco, co by si v rozhovoru pro danou chvíli vymyslel. A spousta lidí kolem něho to může potvrdit.

Naopak si myslím, že Václav Klaus jako jeden z mála českých politiků je schopen unést enormní tlak a útoky na svou osobu, pod kterými by se mnozí jiní už dávno zhroutili. A při tom všem si udržuje nadhled a vtipkuje. V Chrastavě tomu nebylo jinak. Nevím tedy, kde Joch přišel na svá tvrzení.

Legrační naopak je, jak proti Klausovi staví za příklad Havla. K popukání je předně to, jak se tento konzervativec hlásí k levicové ikoně bývalého prezidenta a jak je schopen si jeho obrázek zpětně poupravit tak, aby se s ním mohl bez problému ztotožnit. Nemluvě o tom, že Roman Joch přesně ví, jak by Havel jednal. Odvážné je i tvrzení, že komunisté prý Havla nezlomili.

Historická fakta mluví však spíše jinak. Havel byl loutka bez vlastního názoru, konající, co mu jeho poradci doporučili. Osobní statečností neoplýval, podle svědectví spoluvěžňů se při výsleších hroutil, ochotně spolupracoval a vypovídal, podepsal jim, co chtěli. Však také za to měl fajnové vězení – s kaviárem a doutníčky. Byl to alkoholik, který neměl pevnou vůli a nevládl svým životem – dělal jen to, co mu přikazovali ti, kteří na něj měli kompromitující materiály. A pokud mne má paměť neklame, byl to on, kdo si ve své prezidentské funkci stále stěžoval, naříkal, žehral, kdo demonstrativně opouštěl svůj post, když dostal vajíčkem za uši, kdo neustále moralizoval a naříkal, že mu nikdo nerozumí. O jaké statečnosti se tu tedy bavíme? Havel byl možná statečný maximálně z paluby vrtulníku, když létal nad bombardovanými oblastmi bývalé Jugoslávie či před novináři, před kterými obhajoval humanitární intervence.

Joch v závěru píše, že má tisíc důvodů si Havla vážit. Těch 999 by si ale mohl nechat od cesty – stačí, když přizná ten jeden jediný. Havel byl totiž stejný neokonzervativní válečný štváč a služebníček Američanů, jako je Roman Joch. Proto mu je tak sympatický.

A proto mu je tak vrcholně nesympatický současný prezident, který takovou hru s Bílým domem odmítl hrát a přesto je stále tu.

Nic víc v tom není. Jen frustrace z toho, že neokonzervatismus v Čechách zašel na úbytě.

Dost možná, že to vlastně Joch celé napsal úmyslně, aby premiéra přiměl k ukončení spolupráce. Správně totiž cítí, že jeho období je už dávno pryč. Marxistický neokonzervatismus netáhne, jako táhnul dřív.

A to je důvod dát si skleničku. Třeba suchého martini. Protřepat, nemíchat…

www.freeglobe.cz

Advertisements

One thought on “Vojensko-průmyslové komplexy Romana Jocha

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s