Poslední dnové Davida Ratha?

Není pochyb o tom, že kvůli „kauze“ Rath, která zaplňuje stránky novin a kilobajty webového prostoru až nepochopitelně zbytečnými podrobnostmi, unikají mezitím naší pozornosti mnohem důležitější zprávy, které by jinak jitřily naši mysl. Leč nejitří, protože jsou přebity pikantnostmi z Rathova života a Rathova zatčení.

Na druhou stranu nesdílím přesvědčení některých, že kauza je nezajímavá a měli bychom ji tudíž pustit ze zřetele. Že zloděj byl chycen a má co zasloužil a nic víc pozoruhodného na tom už není.

Věřím naopak, že je svým způsobem přelomová – ne však tak, jak by si někdo myslel, tedy tím, že se orgánům činným v trestním řízení konečně podařilo chytit nějakou „velkou rybu“ a předhodit ji po spravedlnosti lačnící veřejnosti. Průlomová je spíše v negativním slova smyslu – pokud tento politický proces jeho strůjcům projde, pak jsme zase o něco blíž totalitnímu státu. A pro mne osobně je totalitní stát horší, než stát, ve kterém politici kradou. Je přece menší problém, že politici kradou, než když vytvářejí takové podmínky, kdy vás může státní mašinérie za cokoli vsadit do vězení bez sebemenší možnosti se bránit.

Proto bychom se neměli na Ratha škodolibě šklebit a jeho neštěstí mu přát, ale pokud se mu děje příkoří, zastat se ho. Nikdy nevíme, jestli se neocitneme v jeho situaci.

I proto se vracím k tomuto tématu i po týdnu, třebaže jsem o Rathovi psal už minule.

Rovnou se také přiznám, že následující myšlenka není z mé hlavy, protože si souvislosti, o které se chystám psát, dříve všimli jiní a upozornili mne na ni. Je také zajímavé, že se ke mně dostala z vícero stran a že tudíž více lidí vnímá s krajní nedůvěrou některé informace, které se ve sdělovacích prostředcích objevují. A nejsou to žádní „konspirační teoretikové“.

Jde především o vyjádření psychiatra Jana Cimického, který nepozorovaně do éteru (nebo spíše do kybernetického prostoru) vypouští slova o tom, že by David Rath mohl svůj nejnovější úděl nést tak těžce, až by ve vězení klidně i spáchal sebevraždu. Cimický tuto svou úvahu docela sáhodlouze rozebírá, přičemž se odvolává na svědectví o Rathových ztrhaných rysech, o kterých svědčili poslanci z imunitního a mandátového výboru, kteří ho viděli naposledy.

Jistě, Cimického vyjádření můžeme vnímat jako určitou krajnost, snahu říci něco zajímavého, přebít bulvární výkřiky mediální konkurence ještě ostřejším bulvárním výkřikem. Možná to ani není úplně z jeho hlavy, ale byl třeba k takovému výroku dotlačen redaktorem, který ho zpovídal a který se třeba na tuto možnost cíleně zeptal.

Tak jako tak ale výrok zazněl a byl dost otřesný i pro redaktora (či editora) samotného, který se o své zděšení podělil se čtenáři v titulku (Nad slovy psychiatra Cimického mrazí…).

Možná to ale mohl být i vypuštěný balónek, který má osondovat situaci a pomalu nás připravit na tuto eventualitu, aby se – když by „náhodou“ nastala – nad tím nikdo nepozastavoval a všichni si vybavili psychiatrova slova, že to se vlastně občas přihodí a není na tom nic až tak divného…

Rathův případ totiž už nyní vykazuje tak velké procento nepřesností, pochybností, nepříjemných otázek a indicií toho, že je jím z vyšších míst manipulováno, že by takové „vyústění“ případu mohlo být pro některé jeho scénáristy téměř vysvobozením.

Každý den přibývá lidí, kteří si všímají nesrovnalostí a protichůdných informací, až začíná být jasné, že se drama svým autorům zřejmě vymklo z rukou. Sebevražda Ratha by tedy byla vítaným řešením, jak z této šlamastyky ven, aniž by se provalilo, že věci byly trochu jinak, než jak nám je vyprávěli v televizi.

I proto můžeme sledovat až hysterickou reakci předsedkyně Poslanecké sněmovny, která šílí z představy, že by Rath mohl vystoupit před poslanci a mluvit – a můžeme slyšet její neuvěřitelná slova o tom, že si nepřeje, aby vůbec překročil práh Sněmovny. To jsou skandální a naprosto nepochopitelné výroky a jejich nositelka tím u mne rázem ztratila veškeré své politické body, pokud jaké kdy měla. Opět jsem si potvrdil, že žena do politiky nepatří, protože svým emocionálním myšlením není schopná rozumově rozeznat manipulaci a účinně se jí postavit. Její okamžité vyhovění policii, která ji navštívila rozespalou v noci s jakýmsi papírem, by se ještě dalo s přimhouřením obou očí omluvit, ale nynější chování už nikoli.

Leč její mužští kolegové na tom nejsou o moc lépe. Téměř jsem neslyšel o žádném, kdo by se Ratha a jeho práva na spravedlivý proces zastal. Možná nemusel být oblíbený, ale svým mlčením si poslanci v této tragikomedii píšou ortel i nad sebou samými. Příště mohou být na Rathově místě oni. Copak se mezi nimi nenajde nikdo, kdo by bouchnul do stolu a učinil blábolům, podobným těm, které vypouští Němcová, přítrž?

Ne při tahanicích kolem prezidentské volby, jak se často tvrdí, ale právě teď a právě v tuto chvíli, se poslanci ztrapňují před celou zemí a přicházejí o zbytky své autority, když nejsou schopni se postavit mediálně-fízlovské lobby a ochromení strachem klidně obětují jednoho ze svých nejschopnějších kolegů.

Je jasné, že jsme svědky psychologické operace, kdy vlivné síly v pozadí rozehrály hru, která má za cíl vyvolat jisté nálady ve společnosti. Nevěřme tomu, že jde o normální příběh.

Mohou to být síly, které se obávají rozvášněné veřejnosti a chtějí ji tímto způsobem uklidnit (předhozením obětního beránka). Může to být ale i opačně – může to být cílena snaha kompromitovat zavedené politické strany (a jejich konkrétní křídla a zcela konkrétní, příliš viditelné, politické představitele) ve prospěch jiných lídrů, ve prospěch nějakých nových volebních uskupení a ve prospěch jiných volebních výsledků – tedy může to být naopak součást rozvášňování veřejnosti.

Ono totiž není jasné, zda rozzuřená ulice je žádoucí nebo naopak. Pokud by byla přemýšlivá a následovala islandského příkladu (tedy věděla, proti komu svůj hněv nasměrovat a co skutečně požadovat), pak bych takovým náladám fandil. Pokud jde ale jen o tupé volání po změně, pak bych raději doporučoval mlčet – z vlastní zkušenosti víme, jak snadno se dá vášeň davů různými dramatiky a jejich našeptávači zneužít.

Otázka to je tedy nejednoznačná, protože mezi těmi, kdo chtějí změnu, jsou zajisté lidé upřímní, kteří si z celého srdce přejí jen trochu více práva a pořádku. Stejně tak jsou ale mezi nimi i ti, kdo volají po změně z ryze účelových a zištných důvodů – kdo chtějí lidi vyhnat do ulici a slibují „nový Listopad“, aniž by jim na lidech a této zemi vůbec nějak záleželo, ale spíše proto, že to dostali za úkol a slouží cizím zájmům a svým sobeckým choutkám.

Stejně tak na straně stávajícího „systému“ najdeme ty, kterých je možno si vážit, a jejichž varování před neuváženými revoltami je pochopitelným výrazem jejich přirozeného konzervatismu, zdravého rozumu a potřebné rozvážnosti a opatrnosti. Ale najdeme mezi nimi i ty, kdo z tohoto systému osobně profitují a jejichž strach před hlasem rozzlobené ulice je výrazem jejich nečistého svědomí.

Na vynášení soudů o tom, komu kauza Rath slouží, je tedy ještě brzy. Ti, kdo si myslí, že je to projev blýskání na lepší časy a začátek uplatňování spravedlnosti, by totiž mohli být snadno zklamáni, kdyby se ukázalo, že jde o rafinovaný pokus, jak ve zlodějinách pokračovat a získat ještě nějaký čas k dobru. Tomu, že by Rath byl nějaká „velká ryba“, snad nikdo příliš věřit nemůže, ale veřejnost to nejspíše jako vždy přijme.

A naopak ti, kdo si myslí, že jde o další důmyslný útok na politickou scénu jako takovou, by se mohli cítit rozpačitě, pokud by se ukázalo, že jde vlastně o poslední zoufalý pokus této politické scény, jak obětováním jednoho z nich odvrátit nepolitickou politikou rozdmýchávanou vzpouru davů, která už už klepe na dveře.

Ať je to tak nebo onak, jedno je ale jisté. Rathův proces neprobíhá procesně správně a to ho vyřazuje z kategorie obyčejných případů. Proto bychom měli zpozornět a nenechávat se strhnout k případnému masovému šílenství.

A aby toho nebylo málo, ještě jedna věc je krajně nezvyklá. Týká se Rathovy etnické příslušnosti. Nestává se tak často, aby tito lidé končili ve vězení. To dělá z beztak zašmodrchaného případu ještě větší hádanku…

Pro Prvnizpravy.cz