Islámská rozpínavost včera, dnes a zítra. Recenze knihy Martina Janečka

V předvánočním čase se na trh dostalo druhé rozšířené vydání knihy dlouholetého spolupracovníka a redaktora našeho serveru Eurabia.cz Dr. Martina Janečka.

Poměrně obsáhlá kniha „Islámská rozpínavost včera, dnes a zítra“ skutečně dostála svému názvu – mapuje všechna místa, kde se islám kdy zabydlel a kde působí a zároveň toto působení popisuje v čase – zabývá se historií, současností i možným výhledem do budoucna.

Svým způsobem by mohla být českou verzí Huntingtonova „Střetu civilizací“, protože vychází ze stejného paradigmatu – kdekoli islám zapustil kořeny, jsou s ním potíže. Islám má krvavé hranice. V jakémkoli regionu dosáhne jisté úrovně vlivu, počíná si násilně, což je skutečnost, která platí v průběhu věků téměř neměnně.

Janečkův „Střet civilizací – Islámská rozpínavost“ je také klasickým neokonzervativním spisem nejen proto, že je vystaven na této huntingtonovské tezi, ale i proto, že opakuje celou řadu neokonzervativních argumentů, které jsme posledních deset let slýchali tak často, až se pro někoho staly pravdou pravdoucí a u jiného zase časem vyvolaly až averzi k podobným výrokům.

Přiznám se, že to druhé je tak trochu můj případ – tak dlouho jsme vystavováni určitým tvrzením, až se na ně staneme alergičtí a začneme si klást otázky, proč nám jsou podsouvána. Začneme tato sdělovacími prostředky předkládaná „fakta“ vnitřně zpochybňovat, přemýšlet o nich, porovnávat mediální realitu s tou, kterou skutečně vidíme kolem sebe. Někdy se tato tvrzení změní až v jakási klišé, módní mediální vyznání víry, které působí na oko zdáním politické nekorektnosti (nadávat na Araby a muslimy přece vypadá jako odvážné počínání tváří v tvář vlezlé ideologii multikulturalismu), ač je vpodstatě politicky korektní celým svým rozsahem, protože bylo sdělovacími prostředky přijato, zdomácnělo v nich, stalo se jakousi obecně sdílenou pravdou, čtenáři bez přemýšlení konzumovanou. Dnes je naopak téměř zakázané o těchto věcech pochybovat. Tak se vlastně politicky nekorektní myšlenky (kterými kritika islámu v době před deseti lety byla) staly politicky korektními, protože současná geopolitika na těchto předpokladech stojí jako na jistých pilířích, které nesmí být narušeny, pokud se nemá celé paradigma hrozby politického islámu coby nástupce nacismu a komunismu zhroutit jako domeček z karet.

Nemá smysl citovat konkrétní příklady z knihy, ve kterých autor takto pracuje se zažitými proklamacemi, postačí i pouhý symbol Usámy bin Ládina jako zosobnění celého problému s islámem. Pro autora knihy je víra v legendárního arciteroristu evidentně nezpochybnitelná, line se celým jeho spisem, stejně jako nekritické přijímání událostí ze září roku 2001 a jejich interpretace v rámci dobových mediálních mantinelů, nijak nerevidovaná, nijak nepodrobená kritice. Zdá se, jakoby autor nedokázal překročit stín těchto tvrzení, jako kdyby věřil, že to, co se píše v novinách, je možno brát vždy a všude za bernou minci. K výrokům amerického prezidenta George W. Bushe (jakož i dalších politiků) přistupuje s bezmeznou důvěrou, že znamenají skutečně to, co znamenají a nepřipouští si vůbec, že mohlo jít o politické výroky, o součást jakési kampaně. USA je vždy kladný hrdina, CIA to s námi všemi myslí dobře a James Woolsey (kterého několikrát cituje na podporu svých tvrzení) je nejspíše fajn chlapík, i když víme, že tento bývalý ředitel CIA zakazoval řadovým hasičům zasahujícím při útoku na Dvojčata mluvit do sdělovacích prostředků o tom, co viděli a slyšeli, protože se to neshodovalo s oficiální verzí. Tuto druhou část mince celého teroristického příběhu ale v knize ani náznakem nenajdeme, což je u historika trochu zarážející. Stejné je to s pohledem na blízkovýchodní konflikt a podobně – Janeček se drží zavedených schémat a jen málokdy se pokusí přijít s nějakou provokativní tezí, která by ukázala, že si nad věcí drží potřebný nadhled.

To je o to překvapivější, když i oficiální americké kruhy dnes takříkajíc „zařazují zpátečku“ a ti, které bychom ještě nedávno nazvali jestřáby a architekty amerického imperialismu (v jehož duchu se uplynulá dekáda nesla), dnes relativizují dřívější prohlášení a minulé skutky. Například šedá eminence americké zahraniční politiky Zbigniew Brzezinski (tak jako Huntington člen CFR – Council on Foreign Relations, která vlastně Huntingtonovu knihu sponzorovala) nedávno (loni v září) při setkání s českým primasem Dominikem Dukou řekl, že „současná hrozba extrémního islámu není jeho většinovým projevem“ a jako příklad největší muslimské země uvedl Indonésii, „kde spolu žijí lidé nejméně tří náboženství v míru.“ „Proto by odpovědí Západu neměla být jakási křížová výprava proti muslimům,“ řekl a dodal, že „všichni muslimové jistě nechtějí džihád a prezident Bush ve svém zákroku zašel příliš daleko.“

Ostatně, už jen ten fakt, že včerejší nepřítel (Al-Kájda), líčený ještě donedávna jako téměř největší zlo na světě, se před časem Američanům tuze hodil ve válce v Libyi (kde Al-Kájda – jak jsme četli v novinách a kroutili nad tím hlavou – bojovala po boku „povstalců“ proti režimu Muamara Kaddáfího), by nás měl trochu přimět k přemýšlení, protože přinejmenším relativizuje to, co nám bylo vštěpováno dříve, nedokazuje-li to dokonce i jistou účelovost této organizace, která jednou slouží za strašáka a podruhé Spojeným státům vydatně sekunduje. O její historii se přitom můžeme na internetu dozvědět spoustu zajímavých skutečností, stejně jako existuje několik verzí, podle kterých byl Usáma vycvičen buď samotnými Američany, nebo naopak Sověty (jak tvrdí například kniha Roberta Buchara „Revoluce 1989“).

O těchto věcech se přitom v Janečkově knize nedočteme, ač by to jistě problém nebezpečí islámu nijak neumenšilo. Janeček zcela důvěřuje mediální verzi událostí a teroristé s letadlem jsou mu důkazem nebezpečnosti a zrůdnosti islámu. Jakoby problém islámu (kupříkladu v Evropě) nebyl dost velký i bez onoho proklatého vousáče s kalašnikovem…

I proto je pro mne těžké (a těžší o to spíše, že autora považuji za přítele a nerad bych, aby si bral moji kritiku osobně) psát recenzi knihy, která jakoby celá vychází z onoho starého neokonzervativního pohledu na svět, kterému jsem já sám už před lety přestal věřit. V jeho rámci je to kniha bezesporu dobrá. Neokonzervativec by si v ní umocnil svou víru. Ale má-li být knihou pro běžné čtenáře, kteří jsou trochu více přemýšliví a zdaleka nevěří tomu, co se tvrdí v televizních novinách, pak jsou některé její pasáže nutně naivní.

Janečkova kniha je v podstatě jakýmsi shrnutím toho, co desetiletí oficiální „propagandy“ o islámském terorismu přineslo. Opakuje známé případy, známé argumenty, známé citáty. Dokonce i tam, kde se autor pouští do vlastních úvah, používá myšlenky, které jako bychom už tolikrát slyšeli. Na obhajobu je ale třeba přiznat, že jde o druhé – rozšířené – vydání a že tedy mnohé z věcí, které nám dnes už připadají důvěrně známé, mohly v roce 2007, kdy kniha vyšla poprvé, znít mnohem zajímavěji.

Přesto si myslím, že je dobré – pro toho, kdo se tématem zabývá – knihu přečíst. A to z několika důvodů.

Předně je Janeček vystudovaný historik, který se islámem zabývá už roky a osobně řadu muslimských zemí na svých cestách procestoval a poznal. To se mu nedá upřít a na knize je to vidět. Dává věci do historických souvislostí, sleduje problém v jeho komplexnosti, prokazuje hlubokou znalost tématu (což dokazuje i obsáhlý soupis odkazů na literaturu). „Islámská rozpínavost“ není kompilací toho, co se o islámu napsalo někde na internetu, což se už tak říci nedá například v případě protimuslimsky zaměřených knih Benjamina Kurase, který sice – jazykem o poznání vytříbenějším a se svým nezaměnitelným ostrovtipem – glosuje západní trable s islámem, ale glosuje převážně to, co si přečetl v tisku a na webu a zábavnou populárně naučnou formou tak recykluje už napsané. Janeček naproti tomu má širší záběr – není sice tak čtivý, ale je vidět, že téma sleduje dlouho, historii má v malíčku a nevěnuje se jen Evropě, ale i muslimům v Africe či v Rusku, což jeho pohled na tématiku činí celistvým.

Zároveň už přes čtyřicet let žije ve Francii, takže problémy soužití s muslimy zná nejen takříkajíc z první ruky, ale mohl navíc sledovat to, jak přistěhovalecký problém ve Francii v průběhu doby narůstal a jak všelijaké koncepty politiků bojovat s ním postupně selhávaly a selhávají. Vychází také z knih a textů ve francouzštině, ke kterým se český čtenář jen tak nedostane. A konečně si všímá i náboženských otázek, protože v jeho rodině se snoubí křesťanská a židovská tradice a víra. Nepopisuje tedy problém islámu jako sekulárně smýšlející politolog či orientalista, ale jako věřící člověk, který je schopen rozumět i duchovní rovině problému a navíc se islámem cítí osobně ohrožen, takže jeho výpověď je o to naléhavější.

Ač jsem na začátku vyslovil výhradu, že Janeček podle mne zbytečně opakuje řadu klišé a frází (ač by knize nepochybně prospělo, kdyby tyto už zažité argumenty revidoval a podrobil je kritickému zkoumání), jeho spisu se přesto nedá upřít jistá preciznost v tom, jak si všímá problematiky islámu v její celistvosti. Autor skutečně podrobně rozebírá situaci ve všech regionech světa a v tom je jeho kniha přínosná a nová. Popisuje tak například vliv islámu v současné Indii či Pákistánu, v Libanonu a Sýrii, v Bahrajnu či Jordánsku, Libyi či Jemenu, stejně jako na Balkáně. Kdo chce mít podrobný přehled o tom, kde všude vznikají konflikty mezi islámem a jinými konfesemi, Janečkova kniha mu bude cenným průvodcem. Dokonce je i aktuální, protože zahrnuje rovněž události posledních měsíců, jako je například pověstné arabské jaro.

Autor se také věnuje počátkům muslimské expanze, vysvětluje podstatu šáríe či džihádu a zajímavá je i jeho kapitola věnovaná roli islámu v první a druhé světové válce a ve válce studené. Rovněž kapitola „Arabsko-izraelský konflikt“ obsahuje řadu zajímavých informací i s přesahem do českých reálií, byť není a nemůže být objektivní, protože autor jakožto věřící křesťan židovského původu řadící se k sionisticky smýšlejícím evangelikálům kolem české pobočky Mezinárodního velvyslanectví v Jeruzalémě (ICEJ) vůbec nepřipouští, že by postup Izraele byl v něčem nesprávný a zastává nekompromisní proizraelská stanoviska.

Sympatická jsou i jeho slova přiznání v úvodu, kdy píše, že se nechce stylizovat do role nezávislého soudce, ale raději rovnou advokáta obžaloby a proto se necítí povinnen vyvažovat svůj pohled argumenty druhé strany. Někdo mu tak může vytknout příliš jednostranný pohled na islámský svět, ale „v dnešní Evropě islamistům advokáti nechybějí,“ píše Janeček a dodává: „Ať je mi tedy dovoleno stát se příležitostným obhájcem té druhé strany. A veřejné mínění bude hrát roli soudce.“

***

Islámská rozpínavost
Včera, dnes a zítra
Martin Janeček
Nakladatelství Epocha 2011
vázaná, 320 stran

knihu je možné objednat zde
http://www.kosmas.cz/knihy/166626/islamska-rozpinavost/

www.eurabia.cz

Reklamy

One thought on “Islámská rozpínavost včera, dnes a zítra. Recenze knihy Martina Janečka

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s