Recenze knihy Lukáše Lhoťana „Islám a islamismus v České republice“

Brožurka Lukáše Lhoťana „Islám a islamismus v České republice“ je důležitější, než se na první pohled zdá být. Po dlouhé době, ne-li vůbec poprvé, poukazuje na stinné stránky české muslimské komunity, které je Lhoťan sám členem. O to je jeho svědectví cennější.

O islámu vycházely dosud jen nekritické práce českých arabistů a orientalistů, vyprávění o životních osudech žen v islámských zemích či překlady zahraničních kritiků islámu.

Nikdo se dosud nevěnoval specifické otázce života českých muslimů a cizích vlivů, kterým je jejich komunita vystavena. Sám autor si je toho vědom a připouští, že jde o neprozkoumané téma – jednak proto, že neexistuje jasná definicice toho, co je islamismus (byť se pak o jistou definici pokouší), a pak proto, že do života muslimské komunity není pro toho, kdo stojí vně, vidět. Lhoťanův příspěvek je proto potřebným úvodem do tématu.

Úvodem proto, že je stručný a připomíná spíše jakousi zprávu, jak Lhoťan ostatně sám uvádí. I přes svou stručnost – knížka má jen 111 stránek a to ještě díky poměrně velkorysé sazbě – disponuje ale řadou důležitých informací, místy až citlivými daty, ke kterým Lhoťan přišel v době svého patnáctiletého působení mezi muslimy.

Hlavní tezí publikace je tvrzení, že česká muslimská komunita je posledních několik let ovládána lidmi, kteří jsou pod vlivem zahraničních islamistických skupin. Podle Lhoťana je řada českých muslimů a muslimských organizací, které jsou označovány (nebo se samy vydávají) za umírněné, ve skutečnosti netolerantními a extrémistickými. Lhoťan také kritizuje fakt, že si těchto varovných indicií politici a státní orgány nevšímají.

Krátce se věnuje historii českých muslimů od třicátých let minulého století až po současnost. Připomíná muslimské spolky, sdružení a organizace aktivní po roce 1989 a působící i v současnosti a rozebírá jejich vzájemné personální propojení. Poněkud překvapivě také uvádí, že kvůli osobním sporům, ideologickým rozdílům a selháním došlo na přelomu století k rozpadu české muslimské komunity.

Jaká je vlastně muslimská komunita v České republice? Podle Lhoťana ji tvoří především imigranti první a druhé generace, čeští konvertité (mezi něž patří manželky provdané za rodilého muslima) představují jen malou část muslimů v Česku. Etnicky je třetina tvořena arabským sunnitským etnikem, ze dvou třetin jde o etnikum turkistické, další skupiny jsou pak okrajové (perskošíitská – 1,8 %, indoárijská sunnitská – 6,3 %  a indomalajská sunnitská – 0,7 %). Mnoho muslimů přišlo do Československa během normalizace jako studenti (Jemen, Irák, Jordánsko).

Zatímco před převratem patřila většina českých muslimů ke stoupencům sekularismu (šáriá pro ně byla historický archaismus, tedy ne podmínka víry), po pádu komunistického režimu začali v ČR působit emisaři saudskoarabských organizací, kteří propagovali politický islám, tak jak jej známe z médií poslední dekády. Tito vyslanci začali organizovat buňky muslimských studentů, kteří už byli ovlivněni počáteční vlnou islamismu pod dojmem porážky SSSR v Aghánistánu, která podle nich byla Alláhovým dobrodiním.

Podle Lhoťana nebyla tato stará generace muslimů (tvořících tzv. muslimské obce v Brně, Praze, Třebíči, Ostravě či Olomouci) ochotná ideově se podřídit islamistickým věrozvěstům, ti proto vsadili na paralelní strukturu – tou je dnes Islámské centrum v Praze a v Brně. Postupně veškerá finanční podpora ze zahraničí začala proudit právě do Nadace pro zřízení Islámského centra v Praze a Brně, jejíž představitelé začali být považováni za jediné zástupce muslimů v Česku – třebaže mezi čekými muslimy neměli a nemají takovou podporu, jakou předstírají. V důsledku finančního oslabení se původní struktura muslimských obcí a jejich zastřešujícího Ústředí (ÚMO) zhroutila a došlo k jejímu praktickému zániku. Členové těchto skupin (podle Lhoťana muslimové odmítající islamismus) se uchýlili do kulturních organizací (Česko-arabská společnost, Česko-íránská společnost aj.) nebo odešli do soukromí a náboženského života se přestali účastnit. „Od konce devadesátých let 20. století českou muslimskou komunitu ovládali plně prosaudští islamisté a jimi financovaní muslimové,“ píše Lhoťan.

Takovýto vývoj dokládá na popisu situace v muslimské komunitě v Praze a Brně, kterým se věnuje podrobněji. Například předseda Islámské nadace v Brně Hassan Muneeb Alrawi, se kterým se osobně zná, protože pro něj roky pracoval, je podle Lhoťana představitelem frakce těch brněnských muslimů, kteří v polovině 90. let provedli „puč“ proti původním vedoucím (kteří pocházeli převážně z Bosny či Sýrie) a kteří si vedle jejich Islámského centra vytvořili vlastní Islámskou nadaci s cílem vybudovat vlastní mešitu. Na svou stranu přetáhli postupně i dosavadní zahraniční sponzory. Současná brněnská komunita tak je tvořena převážně iráckými a jemenskými studenty, podporována oficiální nevládní saudskoarabskou organizací World Assembly of Muslim Youth (WAMY, založenou v 70. letech za účelem šíření wahhábismu) a taktéž saudskoarabským ministerstvem náboženství.

Zatímco v Brně se ale původní komunita nevzdala a založila si alternativní modlitebnu při jazykové škole Alfirdaus (orientované na kuvajtské sponzory), která je hojně navštěvovaná (takže oficiální, tj. Muneebem ovládaná, mešita na Vídeňské ulici je prakticky přes týden uzavřená a prázdná a navštěvována jen v pátek a o svátcích), v Praze byl vývoj podobný, ale „puč“ se podařilo dokonat. Muslimům kolem Islámské nadace v Praze vyšel jejich tah otevřít si vlastní mešitu vedle už existující modlitebny blízké lidem kolem Mohameda Abbáse z Muslimské unie a směsí pomluv a lží Abbásovu modlitebnu přivést k uzavření. Pražská komunita je tak skutečně plně pod kontrolou kruhů, které Lhoťan nazývá islamistickými.

Autor blíže popisuje představitele jednotlivých frakcí a jejich vzájemné boje i metody, které tyto skupiny používají ve svém soupeření. Cennou je i kapitolka o finančních vztazích v muslimské komunitě, ne příliš čistých finančních praktikách a o tom, přes jaké firmy tečou saudskoarabské peníze do Čech.

Vedle pražské a brněnské nadace ovládají islamisté i Svaz muslimských studentů a mládeže (SMSM), který je s nimi personálně propojen. Je opět finančně podporován ze Saudské Arábie a propaguje politický islám, právo šáría a ortodoxní podobu sunnitského islámu. Svaz pravidelně pořádá semináře a letní soustředění, kde se káže radikální islám. V dalších kapitolách pak Lhoťan předkládá výběr různých citátů z muslimské, v Česku vydané, literatury, které podle něj dokládají radikálnost českých muslimů ovlivněných wahhábistickou verzí svého náboženství.

Nutno ale podotknout, že ne každý jím uváděný citát vyrazí čtenářům dech – některé nejsou až tak zajímavé a při jejich čtení se na mysl vkrádá otázka „no a co?“ Takové jsou například příliš obecné citáty Lukáše Aliho Větrovce nebo citát pražského imáma Karama Badawiho, který například tragické zemětřesení v jihovýchodní Asii v roce 2004 označil za „poselství od Alláha, které má vzbudit srdce spících a lhostejných lidí a zároveň je lekcí a ponaučením lidstvu.“ Osobně nevnímám podobné citáty jako příklad fundamentalismu, čímž osoby, které je pronáší, neomlouvám. Lhoťan si měl podle mého soudu dát jen lepší práci s nalezením výstižnějších citací – takto vzniká dojem, že se vlastně nic zase až tak radikálního v mešitách nekáže.

Lepším dokladem podřízení se české muslimské komunity wahhábistické ideologii je tak spíše Lhoťanem připomínaná skutečnost, že Islámská nadace v Praze propaguje myšlenky a texty islamisty Bilala Philipse, kterého přitom loni Německo kvůli jeho extrémistickým názorům vyhostilo ze svého území.

Wahábistická indoktrinace probíhá podle autora i na náboženských poutích do Mekky, které bezplatně nabízí saudskoarabská vláda právě prostřednictvím WAMY i českým muslimům. Ti pak jsou během pobytu v Saudské Arábii proškolováni saudskoarabskými duchovními. Za posledních 20 let absolvovalo tuto cestu 700 muslimů z ČR, píše Lhoťan.

Pracovníci Islámských nadací se také snaží infiltrovat svou vizí politického islámu uprchlíky přicházející do České republiky a šíří tak brožurky v rodných jazycích uprchlíků v uprchlických táborech (Bělá pod Bezdězem, Stráž pod Ralskem, Červený Újezd, Kostelec nad Orlicí, Zastávka u Brna a další). Působit se snaží i na základních a středních školách. Vliv se pokoušejí získat také v neziskových organizacích a jejich úsilí dopadá na úrodnou půdu – za velký úspěch považují prý čeští islamisté propagaci politického islámu v institucích typu Člověk v tísni, Multikulturní centrum Praha, Asociace pro mezinárodní otázky a další.

V druhé polovině publikace se Lhoťan věnuje problematice výstavby mešit (Teplice, Hradec Králové, Kolová, Brno), kandidatuře českých muslimů ve volbách (uvádí pěkný příklad Libora Matouše, kandidáta za Suverenitu v Brně-Starém Lískovci, který před voliči zapíral své náboženství, i když byl usvědčen bývalými a současnými muslimy) či vazbám muslimů na české politiky a na tajné služby. Tyto kapitoly přinášejí řadu zajímavých podnětů a postřehů.

Hodnotu publikace zbytečně snižuje pouze řada hloupých pravopisných chyb a překlepů, jako kdyby knížka neprošla žádnou jazykovou úpravou a korekturou (jak jinak by se mohlo stát, že například v jednom nadpisu nalezne čtenář hned dvě chyby?). Vzhledem k obsahové atraktivnosti to ale autorovi budiž pro tentokrát odpuštěno.

autor je spoluzakladatel Eurabia.cz

***

Islám & islamismus v České republice

* Nakladatel: Lhoťan Lukáš
* ISBN: 978-80-904932-1-6, EAN: 9788090493216
* Popis: 1× kniha, brožovaná, 116 stran, 15 × 21 cm, česky
* Rozměry: 15 × 21 cm
* Rok vydání: 2011

www.eurabia.cz

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Islám, Politika. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

4 thoughts on “Recenze knihy Lukáše Lhoťana „Islám a islamismus v České republice“

  1. Největší překážkou některých idejí jsou tyto ideje samotné.

    Je úplně jedno, jak umírnění či radikální zastánci této ideologie jsou, když sám zakladatel byl bigamista, pedofil, iniciátor/spoluviník vražd
    a myslím nikdy v životě ani pořádně nepracoval. Dnes by z kriminálu či blázince vůbec ani nevylezl.

    Kdo mi nevěří, nechť pořádně studuje historii.

    Nenávist je vložena v samém základu této ďábelské ideologie, i když 99% toho co hlásá špatné není. Ďábel je však ukryt v detailech.

  2. Fundamentalistický islám je zlo a liberálové a levičáci by měli být první kdo na to upozorní místo strkání hlavy do písku poněvadž v zemi kde by vládla šarija by to obsrali hned po homosexuálech jako první. Alternativou k islámu je samozřejmě svobodná společnost a ne směšné pobožnůstkářství vydávané za konzervatismus a obranu tradičních hodnot které tady předvádí Adam Bartoš.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s