O falši vzletných slov

Lidskost. Humanista. Demokracie. Hrdina. Lidská práva. Dobrý člověk. Velký člověk. Mravnost. Slušnost. Pluralita. Svoboda. Pravda. Láska.

 

Podobná slova jsme poslední dny slýchali nesčetněkrát, podobná slova jsme četli nespočetně. Ještě je jistě slýchávat a číst budeme.

Útočí na nás ze všech stran, jako kdyby znamenala něco posvátného a vznešeného. Dáváme jim nepřiměřenou váhu. Vzletná slova. Vzletná slova představující vzletné ideály. Ale co když jsou ty ideály klamné, špatné, pomýlené? Co když adorujeme něco, co si vlastně adoraci nezaslouží? Co když se upínáme k něčemu nevýznamnému jen proto, že jsme kdysi pustili ze zřetele to skutečně významné?

Vždyť co ta slova vlastně představují? Neděláme z nouze ctnost? Vždyť jsou to často bezobsažné fráze, za které lze schovat téměř cokoli.

Často jsou dokonce – v jakémsi orwellovském smyslu – svým pravým opakem. Svoboda je otroctví, válka je mír.

Jsou jimi už ze své podstaty. Lidskost je hříšnost. Humanista je ten, pro kterého je člověk vším. Demokracie je vládou hříšných lidí, ve své pravé podstatě ale navíc vládou jen několika málo elitářských hříšníků nad hříšníky ostatními. Pluralita je jen líbivým slovem pro názorový relativismus. A dobrý člověk? Co je to dobrý člověk? Na pohřbu to říkáme o každém, i o tom největším lumpovi. Velký člověk? I tím je většinou spíše ten, kdo hodně vraždil a byl nelítostný. Nebo neznámý člověk, ze kterého média utvořila legendu. Mravnost? V jakém smyslu? Ti, co se mravností nejvíce ohánějí, jsou často spoutáni těmi nejhoršími choutkami (opět jsme u té přirozenosti). Svoboda v dnešním pojetí je často svévolnost, představa, že si mohou dělat, co chci. S pravdou je ještě větší potíž – na jednu stranu slýcháme, že je několik pravd a mnoho lidí může mít pravdu, na druhou stranu ti samí lidé jsou přesvědčeni, že pravdu mají vždy jen oni sami. Láska je mnohdy spíše volná láska a nebo sebeláska.

Za lesklou fasádou těchto velkých a nabubřelých slov se navíc dá pohodlně skrýt bída jejich pravého významu a proto jsou někdy záměrně používána k oklamání.

Za lidskost a humanitu se skryje válečné úsilí, dobyvačné války, humanitární bombardování nebo třeba potratový byznys. Za lidská práva právo ženy zavraždit své dítě. Demokracie je vlastně umně skrytá oligarchie. Hrdina může být jen pouhou loutkou nebo výtvorem mediálního showbyznysu. Disident může být jen herec předurčené role, elitami k roli opozice naprogramovaný pěšák. Dobrý člověk (z hlediska médií) je často spíše záporná postava. Mravnost může ve skutečnosti znamenat pořádnou porci nemravnosti.

Problém těchto slov, respektive idejí a ideálů, které symbolizují, je v tom, že se stále točí kolem jednoho. Kolem člověka, který svévolně zaujal místo Boha. Člověk je měřítkem všeho. Člověkem se vše posuzuje. Jeho rozumem nebo jeho emocemi, ale pořád člověkem. Boha jsme poslali na výlet. Nezbývá nám proto než se upínat k sobě samým a mezi sebou hledat někoho, kdo je pro nás hrdinou, ač je ve skutečnosti stejný jako my všichni nebo možná ještě horší. Proto si musíme nacházet nová slovíčka, kolem kterých budujeme atmosféru posvátna. Nové náboženství, nové kulty, nové víry. Víry v lidská práva, v Matku přírodu, v hrozbu přelidnění země, v pokrok, v celosvětový mír, v celosvětovou vládu, v jednotné lidstvo, v ideály francouzské revoluce, v rovnost všech se všemi, v rovnost všech ras a etnik, v konec historie nebo naopak v střet civilizací, v konec světa, v pozitivní vibrace, v energie, v zaopatřovatelský stát, ve věk vodnáře… Všechny tyto naše upachtěné a upocené víry máme jen proto, že jsme zavrhli víru našich předků. Proto všechna ta falešná slovíčka, zaklínadla dnešní doby, všechny ty fráze, všechna ta klišé.

Když z těchto slov sejmeme jejich falešný patos, zůstane jen jedno velké nabubřelé nic.

A co pak?

Věděl bych. Existují jiná slova.

Spasitel. Milost. Víra. Bůh. Kristus. Boží království

Mají jasný význam. Pravda je totiž jen jedna a je absolutní.

Bůh je jen jeden. Ne „něco“ nad námi, ne něco prostupujícího námi všemi. Ne Velký architekt.

Konkrétní osoba, Boží Syn, Ježíš Kristus, jehož narození si dnes připomínáme.

Místo klanění se památce „dobrých“ a „velkých lidí“ se raději skloňme před Tím, kdo nás stvořil, zachránil, kdo nás miluje a před kým jednou budeme skládat účty.

Místo klanění se pozemským králům, ať už živým nebo mrtvým, se pokloňme Králi králů.

Pro Prvnizpravy.cz

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Prvnizpravy.cz. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

One thought on “O falši vzletných slov

  1. Pingback: O falši vzletných slov (převzato) | MariaPRO

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s