Nad výročím sarajeva

V pondělí uplyne čtrnáct let od tzv. Sarajevského atentátu, jak Miroslav Macek kdysi trefně nazval neúspěšný pokus o puč v ODS. Tehdejší události ale měly mnohem širší souvislosti, než jak je od té doby prezentováno. Nešlo o reakci údajně zodpovědnější části ODS na nejasnosti kolem financování strany, ale o pokus přeměnit stávající systém a hlavně odstranit jeho autora.

Můj text nebude žádnou studií – nejsem historikem a nemám ani čas se probírat řadou dobových materiálů. Chtěl bych pouze načrtnout některé myšlenky, jak se mi – se čtrnáctiletým odstupem – tehdejší události jeví. Klíčem k jejich pochopení je totiž nejen to, co „Sarajevu“ (budu v textu používat pro zjednodušení tento zkrácený výraz) předcházelo, ale i to, co po něm následovalo, stejně jako realita, kterou dnes prožíváme.

Má úvaha je také opožděnou reakcí na text brněnského politologa Lubomíra Kopečka (Sarajevský atentát, nebo sarajevský syndrom?), který sice sarajevské události popsal do detailu přesně, ale právě bez zmínky oněch širších souvislostí (jeho text vyšel v Revue Politika a posléze v jeho knize „Éra nevinnosti. Česká politika 1989-1997“). Nečiním si nárok na neomylnost svých tvrzení, ale mám pocit, že některé věci, které v tomto a podobných textech nezazněly, by měly být řečeny.

Kopeček si totiž všímá především onoho osudného dne 28. listopadu, jakoby mu nic nepředcházelo. Tedy, abychom byli upřímní, přiznává sice, že mu něco předcházelo, ale ve výčtu toho, co to bylo, jde maximálně pár měsíců dozadu. Všechny jím uváděné příčiny Sarajeva mají jedno společné – jde veskrze o pouhé rozmíšky, neshody a hádky v koalici, která měla tehdy velice těsnou většinu a často závisela na vstřícném opozičním poslanci. Nesoudržností koalice ale stěží vysvětlíme chuť některých jejích představitelů k odstranění Václava Klause a to, k čemu tato chuť nakonec vedla. Abychom ji pochopili, musíme se na věc podívat s větším odstupem.

Tehdejší politické drama nebylo náhodným jevem a počínání některých koaličních politiků, kteří se v Sarajevu angažovali, nebylo, jak Kopeček píše, „spontánní akcí“ či jen pouhým „morálním apelem v zájmu zachování koalice“, sice „nešťastným a politicky amatérským“, ale jinak nevinným a dobře míněným.

Šlo naopak o cílený útok na dosavadní politické klima, který se po převratu v roce 1989 podařilo v zemi navodit. Můžeme mu vytknout různé nedokonalosti a dětské nemoci, ale šlo o autentickou a unikátní přeměnu socialistické společnosti v demokratický systém parlamentní demokracie a tržního hospodářství. Politické síly, které si ale přály systémy alternativní (ve kterém by jejich role byla větší než byla ve skutečnosti) se pokoušely tento režim destabilizovat celou dobu, ale bez úspěchu. Podařilo se jim to až právě v závěru roku 1997. Sarajevo tak bylo vyvrcholením dlouhodobých snah o destabilizaci čerstvě ustanoveného systému a o změnu české společnosti.

Protože se ale nic neděje náhodně a ve skutečnosti jsou věci složitější, než jakými se jeví býti, existuje mnoho důvodů si myslet, že šlo ještě o něco více – nejen o tuzemský střet dvou ideových směrů, nejen o vnitrostátní souboj zastánců stranického systému a kapitalismu bez přívlastků na jedné a nepolitické politiky a socialismu s lidskou tváří na druhé straně, nejen o domácí přetahovanou o moc.

OPERACE HAVEL

Pravdoláskařský boj o vliv ve státě, který doznal agresivní podoby ponejvíce právě po volbách v roce 1996, měl (a má) dlouhodobou podporu ze zahraničí (jak se snažím ve svých textech upozorňovat). Proto bychom si měli klást otázku, zda ve svém základě není tento boj bojem cizích sil o charakter republiky, než jen vyřizováním vlastních sporů mezi dvěma výraznými představiteli polistopadového vývoje. Jinými slovy – zápas Václava Havla a Václava Klause může být jen domácím názvem (vhodným pro domácí média) mnohem širší, protože hranice našich zemí přesahující, operace, ve které jde o to, kdo bude mít vliv na Českou republiku. Zda globalistické síly (zastupované u nás Havlem), nebo její vlastní občané (vize Klausova).

Není žádným tajemstvím, že Václav Havel a jeho věrní od počátku sloužili cizím zájmům, jmenovitě zájmům USA (které však nejsou ničím jiným, než zájmy konkrétních elitních a elitářských amerických rodin). Dokazovat toto tvrzení by bylo nad rámec úvahy, proto tu jen ocituji slova jednoho z nejvýznamnějších československých agentů – Karla Köchera, který o tom ví zřejmě více než kdokoli jiný.

„Operace Václav Havel probíhala po mnoho let a byla přímo řízena americkou Ústřední zpravodajskou službou CIA. Bez její intervence by se asi prezidentem stal Dubček. Ale byla obrovská snaha učinit Havla známou osobností a pak i prezidentem. Tuto operaci řídil Pavel Tigrid, americký občan a důstojník CIA. (…) V Havlovi Američané viděli osobnost, která bude mít vždy pochopení pro jejich zájmy. Proto ho podporovali jako vůdce disentu a po listopadu 1989 jako hlavu státu.“ (Rozhovor s Karlem Köcherem, in: Milan Syruček, Diplomacie v negližé, Mladá fronta 2005)

Zde tedy musíme hledat kořen veškerých problémů. Sametová revoluce nebyla spontánní revolucí, ale převratem. Domluveným a řízeným. A trváme-li přece jen na slově revoluce, pak tedy byla ´barevnou´ revolucí, což je ale jen jiný název pro totéž – domluvený a řízený převrat. Má všechny jejich rysy a existuje až příliš mnoho indicií, že tomu tak bylo, než aby to bylo možné popřít.

Je to ostatně v české historii téměř tradicí, že vedle okamžiků totalitní nadvlády a tudíž přímého a neskrývaného řízení země z cizích center moci (Berlína, Moskvy, Bruselu), byly i ty okamžiky české historie, které bývají vydávány za světlé a slavné, taktéž řízeny ze zahraničí. Ať už to byli členové Maffie, kteří domlouvali nový stát z ciziny (dokonce dvakrát), na popud CIA spuštěná Charta 77 či poté i samotný listopadový převrat v americké režii. I proto existovaly spory o to, kdo má na zlomových okamžicích Československa větší zásluhy – zda ti, co zůstali doma a kladli odpor v domácích podmínkách, nebo ti, kteří pracovali v zahraničí, kterýžto spor se vedl jak o 28. říjen (kupříkladu mezi Kramářem a Benešem), tak o 17. listopad (mezi z ciziny podporovaným disentem a těmi, kteří proti režimu bojovali vlastní cestou). A vždy to byl také spor, ve kterém ti ze zahraničí pracující nebo ze zahraničí podporovaní považovali sami sebe za vyvolené, předurčené k osvícenému vedení všech ostatních. Vidíme to pěkně na Masarykově okolí, kdy i členové Masarykovy rodiny věřili v doslova božské vyvolení TGM (viz dopisy Alice Masarykové svému otci), stejně jako na elitářích z řad disentu přesvědčených o své neomylnosti. To ale nepíši proto, že bych si zoufal nad tím, že jsme si nikdy sami nevládli a nedokázali vládnout, jak se často módně a falešně tvrdí – do jisté míry je totiž přirozené, že Spojené státy coby velmoc ovlivňují vnitřní politiků ostatních zemí, i svých spojenců, Brzezinským bez ostychu nazývaných „vazaly“. Československo / Česká republika v tom není žádnou výjimkou, naše barevná revoluce byla jen jednou z mnoha a péči, kterou USA našemu domácímu dění věnují, věnují i celé řadě jiných států. Jde jen o to, zda těmto atakům dokážeme vzdorovat, nepodléhat jim a svoji nezávislost si uhájit jim navzdory.

Ale zpět k převratu. Pro jeho úspěšné provedení byl Spojenými státy vybrán už v šedesátých letech jako budoucí politický „vůdce“ průměrný dramatik Václav Havel, ze kterého byla následně vyrobena „legenda“ a který měl být zárukou toho, že po změně režimu (který se přirozeně netýkal jen Československa, ale celého tehdejší sovětského bloku) se bude popřevratový stát ubírat jistým směrem (za současné garance toho, že se protagonistům režimu minulého nic nestane). Přesně podle domluveného scénáře také nakonec vše probíhalo.

Ale až do času. Do času, než do této situace vkročil „faktor Klaus“.

UKRADENÁ REVOLUCE?

Těžko říci, proč právě Václava Klause, který byl už za komunistického režimu znám svým silným názorem na to, že není reálné spojit nespojitelné a místo vytváření ekonomického kočkopsa preferoval od počátku příklon ke kapitalismu bez přívlastků, pustili tito elitáři mezi sebe. Jak sám přiznává, přivedla ho do Občanského fóra Rita Klímová, manželka Zdeňka Mlynáře, jejíž syn Vladimír Mlynář pak stál v táboře těch, kteří se Klause později pokoušeli z politické scény vymazat.

Klímová, Havel a spol. museli vědět, kdo je Klaus zač, i když je zároveň možné, že ho nijak osobně neznali – ostatně Havel si na prvním jednání s Ladislavem Adamcem Klause pletl a představil ho tehdejšímu komunistickému premiérovi jako Wolfa (asi podobně, jako Albrightovou překřtil na Fulbrightovou). Brzy jim ale Klaus přerostl přes hlavu. A to se – z jejich pohledu viděno – nemělo stát.

Znamená to, že Klause podcenili? Znamená to, že se operace Havel tak úplně nezdařila, protože se zde objevil prvek, se kterým nikdo nepočítal – Klaus a jeho unikátní občanská pravice, strana, která neměla ve střední Evropě obdoby? Je to možné.

Nucená koexistence pravicového premiéra s levicovým prezidentem se sice neobešla bez vzájemného popichování, ale v podstatě tlumila od počátku doutnající spor, který se započal už v roce 1990, kdy se Václavu Klausovi podařilo ovládnout Občanské fórum a o rok později z něho učinit pravicovou konzervativní ODS. Premiér byl realista a pragmatik (věděl, že si nemůže dovolit jít proti Havlovi naplno, protože ho do jisté míry potřebuje), prezident byl zase bohémský snílek, navíc bojácný (neměl odvahu jít proti Klausovi naplno). Přesto se už v té době síly pravdy a lásky snažily politika, který jim „ukradl revoluci“, odstavit. Navenek to ale nebylo až tak zřejmé.

Proto mohlo být pro někoho překvapením, když slyšel Václava Havla, jak v Rudolfinském projevu tvrdě kritizuje odstupujícího premiéra, nebo když četl slova odstupujícího premiéra v novinových rozhovorech, kterak vysvětluje, že s Václavem Havlem byl vlastně v ideově nepřátelském vztahu už od samého počátku. Vytýkal mu, že odmítá klasickou politiku, trh a politické strany a místo toho věří, že se „dá vládnout humanistickými apely, že se dá měnit lidská přirozenost vnějším moralizováním, že se problémy řeší svoláváním veřejných celosvětových konferencí o třetím tisíciletí, i neveřejných, velmi výběrových i vybíraných pátečních diskuzních kroužků.“

Bylo ale to, co se jevilo jako pouhá řevnivost dvou politiků, skutečně jen řevnivostí dvou politiků? A to, co se zdálo být střetem dvou koncepcí, skutečně jen střetem dvou koncepcí? Nebo za tím bylo něco více? V logice toho, co jsem řekl výše, že Havel byl do své funkce instalován na přání zahraničních elit, je třeba i všechny další kroky Václava Havla (a jmenovitě ty zaměřené proti Václavu Klausovi) vnímat jako minimálně konzultované, ne-li přímo řízené ze zahraničí. Těm samým elitám, které Havla objevily, velice záleželo na tom, aby operace, do které tolik investovaly, nesla své plody. Rozhodně nepotřebovaly, aby se k faktické moci dostal někdo, s kým by jen těžko manipulovaly.

To, že mnohé útoky na Václava Klause měly zahraniční krytí, víme nejen podle toho, že Havel byl – jak bylo řečeno výše – vyvolencem amerických bezpečnostních složek, ale i mnozí lidé v jeho blízkosti, kteří mu pomáhali (a pomáhají až dosud) byli vyškolení v USA a dalších západních zemí a odsud také finančně podporováni.

Vidíme to na příkladu Lípy, mocné finančně-podnikatelské skupiny fungující na principu zednářské lóže (možná nejen na principu, ale může jít o profánní název skutečné zednářské lóže – ostatně, jedna z obnovených svobodozednářských lóží u nás se jmenuje stejně), která prorostla do české politiky a učinila si z České republiky zlatý důl. Především těmto lidem bychom měli klást za vinu tunelování republiky a vysávání peněz do zahraničí. Ne náhodou vznikla Lípa na popud lidí, kteří s Českou republikou mají společné jen kořeny, víc nic. Takovým je finančník Zdeněk Bakala, emigrant, který se po revoluci vrátil z USA či zakladatel Lípy Pedro J. Pick, syn českého emigranta a americko-venezuelský občan (1937-2004). Z ciziny se do České republiky vrátila i řada dalších emigrantů, kteří se dali Havlovi do služeb – z USA Jiří Pehe, diplomat Karel Kovanda, ekonom Jan Švejnar, podnikatel a manažer Gabriel Eichler (člen Trilaterální komise), z Rakouska Ivan Medek, Karel Schwarzenberg (dlouholetý Bilderbergovec), z Francie Pavel Tigrid (Schönfeld) a další. Pro Klause byla naopak představa emigrace vždy vzdálená.

Drtivá většina z těchto lidí jsou obhájci zájmů mocného finančního magnáta a architekta světových událostí Davida Rockefellera, jehož „přízeň“ k České republice, jak jsem ukázal v jiném článku (Zednářský boj o Hrad začíná), jsou dlouhodobé a mají i historickou tradici už od první republiky. Všichni tito členové Trilaterálních komisí, návštěvníci Bilderbergu, lidé na rockefellerových výplatních páskách a zároveň tvořící suitu Václavu Havlovi, dlouhodobě usilují o podvracení stávajícího uspořádání České republiky.

KONZERVATIVNÍ REBEL

Důvodů, proč zahraničním elitám Klaus vadil a vadí, bylo a je jistě vícero, než jen snaha mít porevoluční vývoj pod kontrolou. Najít tu hlavní, kvůli které usilovaly o jeho svržení, bude asi úkolem historiků. Ale na některé můžeme přijít sami.

Nepřátele mezi globalisty si mohl Václav Klaus učinit už v počátku devadesátých let, kdy z Prahy vykázal Sorosovu Středoevropskou univerzitu, která posléze našla útočiště v Budapešti. Soros je štědrým donátorem všech možných i nemožných pravdoláskařských spolků a NGO´s, stejně jako jím byl už před revolucí, kdy finančně podporoval Chartu 77.

Finančním institucím a bankovním domům se například zase nemuselo líbit, že v čele země stojí premiér, který nejenže razí myšlenku co nejmenšího zadlužení vlády, ale kterému se i v praxi daří hospodařit se státním rozpočtem bez dluhů a dokonce i vytvářet přebytkové státní rozpočty. Později pak chtěl dokonce vyrovnaný rozpočet uzákonit jako normu. To musí být pro bankéře hotová pohroma.

Můžeme se také ptát, zda mohly vlivné síly ze zahraničí tolerovat na tak významném postu člověka s tak pozitivním vztahem k národu v době, kdy odnárodnění států se stalo téměř zaklínadlem doby? Nebyl Klaus nepohodlný už jen tím, že to byl vlastně národovec, byť tehdy ještě ne tak tvrdošíjný jako dnes?

Jistě – v něčem Václav Klaus změnu prodělal. Listováním v jeho starších knihách najdeme třeba text, ve kterém suverenitu popisuje jako novodobé strašidlo, které obchází Evropou (O naší suverenitě, 17. 11. 1991), což by naznačovalo, že se ve svých názorech na důležitost suverenity země posunul (tehdy vnímal důležitost především suverenity jednotlivce). Na druhou stranu v jiném textu přiznává, že to byla vždy ODS a to už v době jeho první vlády (na rozdíl od Čalfovy vlády a na rozdíl od jeho druhé vlády, která na taková témata kvůli vzájemné koaliční řevnivosti neměla čas a sílu), která se jako jediná z politických stran nebála mluvit o národu.

Klaus také kritizoval bombardování Jugoslávie, což byl důležitý mezník pro upevnění Nového světového řádu, protože v praxi poprvé předvedl, co znamená nová strategicko-bezpečnostní koncepce NATO. Ti, kdo změnu dosavadního mezinárodního systému, založeného na státní suverenitě, v globalistický systém preventivních úderů a humanitárních intervencí nesdíleli, nebo ho dokonce kritizovali – jako Klaus, nemohli zůstat s elitáři zadobře. To jsme sice už v roce 1999, ale tyto postoje byly u Klause přítomny už dříve – navíc v jeho textech nenajdeme nikde žádnou pochvalnou zmínku o Novém světovém řádu, kterými se naopak Havlovy projevy, eseje a stati jen hemží.

Nemůžeme nezmínit ani kritiku evropské integrace, protože už v roce 1993 Klaus varoval před nebezpečím rozpuštění se v evropeismu.

Možná právě i v těchto, naši domácí politiku přesahujících, souvislostech, bychom měli hledat důvod, proč se Klaus stal nepohodlným a proč se odehrálo jisté Sarajevo, které bylo ale zároveň až několikátým pokusem, jak Klause dostat od moci.

LÍPA V ČNB

Proto bych kořeny Sarajeva nehledal jen v koaličních rozmíškách, o kterých píše Kopeček, ani v podivném financování ODS (ostatně sám politolog přiznává, že problémy se sponzory měla v té době celá politická scéna – lidovci, ODA, ČSSD a je tedy evidentní, že kauza černého konta v zahraničí, které se navíc nikdy neprokázalo, byla jen záminka ke spuštění „operace“), ale podívat bychom se měli ještě dál, například do roku 1996, kdy Česká národní banka po volbách dramaticky zvýšila úrokové sazby a zdražila tak bankovní úvěry.

Vyvolala tak ekonomickou krizi, která na sebe upozornila právě v třaskavém roce 1997. Nabízí se proto otázka, zda už v těchto událostech nebylo možné najít záměr odstavit Klause od moci – právě pomocí uměle vytvořené hospodářské krize, kterou by vláda nemohla ustát. Tomuto vysvětlení by napovídalo, že Klaus ve svých textech z té doby a doby pozdější skutečně vinil z ekonomických problémů ČNB, která byla tehdy pod vedením pravdoláskařských lípařských kádrů. Ty se – jakoby náhodou – ocitly po pádu Klausovy vlády v samém centru moci, když například guvernér ČNB Josef Tošovský Václava Klause nahradil na postu premiéra.

„Ze zásahů ČNB v posledních letech byly nepochybně nejvýznamnější dva: zahájení restriktivní politiky v červnu 1996 a přechod na inflační cílení v prosinci 1997. Obě věci se udály v době, kdy jsem ještě byl předsedou vlády. V obou případech jsem se o tom dozvěděl až následně. Nevím, je-li to normální,“ napsal dnešní prezident v lednu 1999.

Klaus ale i ekonomickou krizi přežil (vláda schválila tzv. ekonomické balíčky), a tak se zřejmě muselo přejít k jiným metodám, jak jeho vládě učinit konec. Když nevyšel ekonomický tlak na vládu zvenčí, přistoupilo se k atakům vnitřním, v samotné vládě. Kopeček správně připomíná roli Josefa Zieleniece, který přispěl k napětí ve straně a koalici, když se vzdal svých funkcí a ještě tajemně naznačil něco o hospodaření strany, čímž dal návěští novinářům. Stejně tak odchodem z koalice vyhrožoval tehdejší předseda lidovců Josef Lux, který nakonec svou výhrůžku dotáhl až do konce. Jistou – všem diplomatickým zvyklostem odporující – roli v Sarajevu sehrál i diplomat Petr Kolář, jinak též Zieleniecův spolupracovník, který kauzu rozvířil, když tvrdil, že Klaus o černém kontu věděl. V samotném Sarajevu pak bylo zapojeno kromě tehdejšího prezidenta Havla samotného až příliš mnoho lidí, kteří měli k Havlovi blízko, což myšlenku pravdoláskařského spiknutí více než podporuje.

Samotný puč pučistům nevyšel, jak si představovali, byť se jim podařilo Klause přimět k odchodu z vlády a rozštěpit ODS. Bylo to ale méně než čekali – nepočítali s tím, že za Klausem mnoho lidí nadále stojí a že někteří navíc byli vyprovokováni k tomu, aby se za něj v kritické chvíli postavili ještě urputněji a nabídli mu své služby (viz například Ladislav Jakl či Miroslav Macek). To je důvod, proč boj proti Václavu Klausovi pokračuje doposud. Nebyl totiž dosud úspěšný a bude pokračovat tak dlouho, dokud se ho nepodaří druhé straně vítězně dobojovat.

Nikdo totiž nečekal, že Klaus, zpočátku zahnaný do kouta, nabere síly a vrhne se do protiútoku. A že se mu nejen podaří v předčasných volbách získat nečekaně silnou pozici, ale poté i umně pravdoláskaře vyšachovat ze hry uzavřením opoziční smlouvy s ČSSD. Další rána přišla jeho zvolením do křesla prezidenta a jeho potvrzením v křesle prezidenta. Jeho vliv na Českou republiku je tak stále silný a proto je i nadále terčem útoků té stejné skupiny lidí, která na sebe jen postupem doby bere jiné převleky a používá novou rétoriku, byť cíle zůstávají stále stejné. Nejnovější kapitola tohoto téměř nekončícího souboje se jmenuje Babiš.

A nepřestává provokovat ani Klaus sám, který se v průběhu doby ještě více vůči elitářům vyhranil a rozhodl se hájit národní zájmy, což se rovná mávání rudým hadrem před očima býka. Klaus „zlobí“ zahraniční elity i ty, kteří jim doma posluhují. Jako kdyby se chtěl pomstít těm silám, které ho tehdy odstranily a protože zná jejich slabá místa, respektive ví, oč usilují, dělá pravý opak. Chtějí zničit národní stát? Klaus ho brání. Chtějí jednotnou Evropu? Klaus ji napadá a zpochybňuje. Chtějí Nový světový řád? Klaus říká, že tu levicovou smyšlenku rozcupuje.

Počínaje volební kampaní v roce 1998, stal se Klaus ještě více ztělesněním všech těch hodnot, které se elitáři snaží zavrhnout a které jsou jim z duše protivné, protože stojí v cestě jejich plánům. Stal se ještě konzervativnějším, zaujal pozici nejhlasitějšího kritika evropské integrace, později i globálního oteplování. Vidíme tu opět přesah domácí politiky do světového dění, tentokrát jen v opačném směru. Spor Klaus vs. Havel na domácí scéně, ale Klausovy údery zároveň mířící do Bruselu, New Yorku, Washingtonu – zkrátka k elitám. Útočí-li zahraniční elity skrze domácí figurky na Klause, Klaus si vyřizuje účty nejen s domácími figurkami, ale útočí zpět i na zahraniční elity.

(To pro nás může být útěchou, psal-li jsem výše, že často je dění v České republice manipulováno zvenčí – někdy i z České republiky může vzejít iniciativa, která má kontinentální nebo i globální význam, který elitám není po chuti).

Klausova kritika globalistů se těmto přirozeně nemůže líbit a souboj Havel – Klaus tak nutně neustále pokračuje a ještě nějaký čas pokračovat bude, dokud některá ze stran nesloží zbraně.

ZAKOPÁNÍ VÁLEČNÝCH SEKER?

Souboj může ale také překvapivě skončit dohodou. ´Dost špičkování, bereme tě do party, jestli chceš. Je lepší tě mít na naší straně, než proti tobě neustále štvát, což k výsledku stejně nevede…´

Jako nabídka na usmíření totiž vypadala nedávná návštěva miliardáře (a tudíž elitáře) Steva Forbese v Praze, který v České televizi (!) s vážnou tváří předvídal, že Václav Klaus  – který měl v podstatě vždy pravdu – se bude podílet na zásadní přeměně Evropské unie.

Byla to podaná ruka, vábení a snaha dostat toho nepohodlného Klause, když už ne po zlém, pak alespoň po dobrém, na svou stranu?

Zatím ale nic nenasvědčuje tomu, že by proběhlo zakopání válečných seker. Další díl seriálu o zlém Klausovi totiž právě nyní probíhá před našima očima. Hrají v něm Babiš, Kraus, Randák, Janeček a Hnízdil a celý zástup všech těch, kteří si žádný z předchozích dílů nikdy nenechali ujít. A opět slyšíme řeči o tom, jak jsou lidé nespokojení, jak se revoluce nepodařila a jak je potřeba opět zacinkat klíči. Přesně takto se mluvilo i před Sarajevem.

V podstatě jde stále o totéž. I proto jsem měl potřebu sarajevské výročí připomenout, protože jeho poselství je aktuální i dnes.

Zní asi takto:

Pravda-a-láska útočí pomocí lží a nenávisti. Ale naštěstí nevítězí.

Prvnizpravy.cz

1 komentář u „Nad výročím sarajeva

  1. … pokud by zde vypukla revoluce pak by to byla revoluce proti havlovským vlastizrádcům pomáhajícím vykrádat každoročně stamiliardy do zahraničí a dokončovat ekonomickou okupaci naší země naším zadlužováním, v takové revoluci by shořeli ti kdo jí rozdmýchávají pokud by nestihli nasednout na letadlo směr Langley, London City či Tel Aviv .

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s