Alexandr Bátora: Havlovci nám chodí vytloukat okna (nezkrácená verze rozhovoru)

S Alexandrem Bátorou o mediální štvanici na jeho otce, o nacionalismu a o nechutných metodách pravdolásky.

Nemohu se nezeptat na věc, která se stala jaksi neplánovaně, protože když jsme tento rozhovor domlouvali, byl tvůj táta ještě na MŠMT a nic nenasvědčovalo tomu, že by odešel, ale v pátek 14. října oznámil, že po dlouhé kampani, která je proti němu vedena, se rozhodl odstoupit. Probíral to s tebou? A jak toto jeho rozhodnutí vnímáš?

To víš, že jsme s otcem o různých možnostech, jak celá kauza může skončit, hovořili za těch osm měsíců mnohokrát. Čili ano, probírali jsme spolu i možnost tuto. A vzhledem k tomu, že otec předminulý pátek skutečně rezignoval, vrátili jsme se k tomu i během následujícího nedělního rodinného oběda. Víš, nevzpomínám si, kdy naposledy jsme během posledních osmi měsíců obědvali v podobné atmosféře. Otcovo rozhodnutí však pochopitelně vnímám jako nezbytný krok.

V jaké atmosféře? Myslíš v klidné – po tom všem?

Ano, v klidné. Úleva je přece klidná emoce.

Navenek to může být vnímáno jako prohra a vítězství té skupiny, která usilovala o to, aby odešel. Nemáš ten pocit? Nebo myslíš, že mu to naopak rozvázalo ruce k dalším krokům…?

Myslím, že to bude přesně takhle vnímáno. Příliš mi nevadí, že budou naši nepřátelé slavit, i když v následujících týdnech určitě nebudeme ušetřeni mnoha uštěpačností, což nebude nijak příjemné. Spíš mě mrzí, že mnoho našich příznivců bude velmi zklamaných. Ale nedalo se nic jiného dělat, vždyť jak sám správně odhaduješ – otec teď aspoň bude mít volnější ruce.

Volnější ruce v šéfování DOSTu nebo, jak se v médiích naznačuje, v přebudovávání DOSTu na případnou novou konzervativní stranu?

To jsou spojité nádoby. Čili ano, volnější ruce v DOSTu, což může případně znamenat i transformaci v politickou stranu. Ale to je zatím nejspíš dost vzdálený cíl.

On sám ve svém prohlášení o těch osmi měsících intenzivní pomlouvačné kampaně mluvil a přiznal, že to bylo nejtěžší období jeho života. Jak jsi toto období vnímal ty jako syn? Jak moc jste spolu mluvili o všech těch věcech, které se za bátoriády den za dnem děly? Probírali jste je pravidelně? Radil jsi tátovi?

Ano, určitě šlo o jeho nejtěžší životní období, to mi potvrdil mockrát. Mimochodem – pokud se otec dnes cítí nesvobodněji, než když byl v třiaosmdesátém stíhán pro hanobení socialismu, tak to snad dostatečně vypovídá o dnešních poměrech. I když – jak pro koho…
Bátoriádu jsme pochopitelně probírali (nebo možná spíš „prožívali“) den za dnem, aby taky ne. Čeští novináři a politici (nebo snad jejich živitelé) se rozhodli mého otce zničit; to není věc, kterou bych přešel mávnutím ruky. Nezapomeň, že když čteš ty lži v novinách, když vidíš ty šílené konstrukce, kterým jsou navíc čtenáři schopni uvěřit, když vidíš, jací mravní giganti typu Kalouska či Hvížďaly se do mého otce pouštějí, když tě bývalí, současní i budoucí komunisté přesvědčují o nebezpečnosti legálních politických stran, no prostě když na vlastní kůži prožíváš takovouhle aféru, tak zkrátka potřebuješ s někým mluvit, jinak by ses z toho pominul. Ale že bych otci radil… no to ne. Co bych mu asi tak já mohl radit? Naopak, to prosím, to ano. Ale já jemu ne.
Ačkoliv teď si vlastně vzpomínám, že jsem se na jedné schůzi Akce D.O.S.T. obrátil na Michala Semína s takovým upřesňujícím návrhem ohledně našeho vztahu k českým novinářům, který poté rozproudil dlouhou, vášnivou a snad i prospěšnou debatu. Ale to bylo opravdu jen jednou.

Když jsem mluvil o té skupině, která usilovala o to, aby z ministerstva odešel, co je to podle tebe za skupinu? Kdo za tím hlavně stojí? Bylo tam spousty spolků, organizací, nátlakových skupin, NGOs, ale co bylo společným jmenovatelem? Kdo tahal za nitky? Zelení? Liška? Schwarzenberg? Jak to vidíš takto zpětně?

Výhoda takové otázky je v tom, že na ní odpověděl otec sám v tom svém prohlášení a já se s jeho vysvětlením ztotožňuji. Jsou to jednak jeho ideoví odpůrci především ze strany ultralevice, jako například tebou zmiňovaní zelení, ale taky samozřejmě všichni ti paraziti, kteří se v uplynulých letech přisáli na státní rozpočet, a kterým vyrazil na čele smrtelný pot při představě, že by se všeobecný kurs ministerstva školství mohl změnit a oni by přišli o snadné živobytí v podobě různých nesmyslných „grantů“ ze strukturálních fondů. Mezi ně opět můžeš počítat zelené. Ale že by celou kampaň řídili zrovna oni? To ne, na to jsou moc bezvýznamní a neschopní, oni se spíš přidali k něčemu, co řídili místní neokoni. V celé kauze také spousta lidí hledala prostředky pro naplnění svých partikulárních cílů: příkladem budiž třeba ministr Kalousek, kterému jistě nějaký údajný otcův neo/paleo/ultrafašismus nepřidělal ani jednu vrásku, ale který pouze vycítil příležitost, jak poškodit svého koaličního partnera a zároveň zasadit preventivní nebo dokonce preemptivní úder nově vznikající politické síle soustředěné okolo Akce D.O.S.T.
Ale tohle nikomu neříkej, vždyť víš jak Čechové a Češky milují svého nejlepšího ministra a nejčestnějšího muže ve státě.
Čili loutkovodiči nebyli zelení, ani neseděli v černém hradě, to spíš v nějakém útulném holandském hotýlku.
Dost důležitým fenoménem je pak stav společenské mysli, který Tomáš Pecina (a mám dojem, že si vypůjčil termín z oblasti sociologie) popsal jako „morální paniku“, to znamená stav, kdy se (třeba i jen zdánlivé) nebezpečí zveličí do absurdní míry a tím spíše je vnímáno jako obzvlášť nebezpečné, což vede k ještě vyšší vnímavosti vůči němu, čímž roste dojem, že se jedná o obzvlášť nebezpečně nebezpečné nebezpečí… a tak dále. K něčemu takovému pak musí zaujmout stanovisko každý uvědomělý soudruh – a hleďte soudruzi, aby to stanovisko bylo správné!

Jak jsi všechny ty útoky, celou tu pomlouvačnou kampaň snášel? Co bylo nejtěžší? Člověk určitě zažíval pocit bezmoci, protože proti tomu mohl jen máloco dělat – co u toho člověka napadá? Jaké druhy myšlenek v něm taková diskreditační kampaň způsobuje?

Jak jsem ji snášel? Především – jak kdy. Nejtěžší je určitě ta bezmoc, když vidíš, jaké nesmysly jsou novináři schopni plácat. A hrůza z toho, že s podobnou erudicí a nezaujatostí nás informují i o jiných věcech, důležitějších než je jeden ministerský úředník. A smutek z toho, že jim národ věří.
Vůči mnoha lidem se můj vztah velmi změnil a troufám si říct, že už asi navždy. A tím nemyslím politiky nebo novináře, o těch jsem iluze ztratil už dávno. Spíše myslím lidi z nejbližšího okolí.
Ptal ses, co je nejtěžší, tak ti to prozradím. Nejtěžší bylo, když za mnou přicházeli přátelé nebo dobří známí a říkali mi, že je tomu tak dobře, protože můj otec je nebezpečí pro nás všechny a pro demokracii obzvláště, že by chtěl zavést plynové komory a vůbec všechny ty žvásty, kterými je nakrmila Mladá fronta, Respekt a další krabice od mlíka. A vůbec jim nepřišlo na vteřinu na mysl, že i kdyby tyhle lži byly pravdivé, tak je krajně nezdvořilé mě oblažovat názory typu „Jestli s otcem v jeho názorech souhlasíš a podporuješ ho, je to smutné,“ zrovna v okamžiku, kdy tátovi celá místní novinářská sebranka tančí po obličeji.
K takovým lidem budu hodně těžko hledat cestu zpět, a asi ji ani nikdy hledat nebudu.
Na druhé straně musím zmínit, že se mi ozvalo mnoho lidí, se kterými jsem třeba i dlouhé roky nemluvil a kteří mně, a hlavně tedy otci, vyjádřili podporu a přání mnoha sil a úspěchů. To byly okamžiky k nezaplacení! Všem těmhle lidem moc děkuji.

Co myslíš, že bylo podstatou těch útoků? Vadila osobnost tvého táty, nebo názory, které prezentoval? Kandidatura za NS byla záminkou, to je jasné, co tedy vadilo nejvíce? Že je to národovec? Klausovec? Předseda DOSTu? Pravý opak všeho toho, co bylo na MŠMT běžné v době Lišky? Vadilo to, že šlo zrovna o MŠMT? Nebo by vadil na jakémkoli ministerstvu?

Vadí oboje, osobnost i názory. Ono to vlastně asi ani nejde rozdělovat, vždyť osobnost tvoří i její názory, ale tuším, kam míříš…
Jim pochopitelně vadí otcovy čtyři vysoké školy, protože pak ho nemohou jen tak jednoduše odbýt jako nevzdělaného hlupáka, ale musejí (no, spíš možná „měli by“) s ním polemizovat. Zkušenosti z vrcholného managmentu má, ze školství taky, čili to je v JEJICH očích další jasné minus pro práci na MŠMT.
A co se názorů týká… No, budu teď citovat pana Jakla, i když asi dost nepřesně. Ten odpovídal na podobnou otázku takto: „Jim přece na Václavu Klausovi vůbec nevadí jeho legrační knír, nosový hlas nebo nedostatek smyslu humor, prostě ty věci, které mu obvykle vyčítají. Jim jde právě a jen o jeho názory.“ Takhle nějak odpovídal pan Jakl a podobně bych mohl odpovědět i já. A stejně jako v případě pana presidenta, i v případě mého otce našim soupeřům ze všeho nejvíc vadí, že my máme pravdu a oni se mýlí. Strašení fašismem a podobnými nesmysly je jen zástupné, těžko může vylézt Liška před kamery a přiznat, že ho naštvalo, že přišel o peníze.
K tomu připočti určitou setrvačnost v názorech, kvůli které se dodnes někteří lidé drží havlismu, takže věří každé hlouposti, kterou vypustí zdejší noviny nebo hňuptube.cz z Kavčích Hor.
Co se těch dvou termínů „národovec a klausovec“ týká, tak to bych byl velmi opatrný. Ten druhý termín může mít určité negativní vyznění, novináři tak popisují lidi, kteří vůči panu presidentovi vzhlíží s nekritickým odivem. Přitom bych řekl, že ačkoliv se o panu presidentu tvrdí opak, rozhodně takové lidské typy nevyhledává. Pokud ale termínem „klausovec“ myslíš člověka, který s panem presidentem souhlasí v těch názorech, ve kterých má onen pravdu, a že tento svůj souhlas neváhá dát najevo nahlas a případně i pana presidenta veřejně podpořit nějakou formou drobné občanské angažovanosti… tak to ano, to asi otec bude jeden z nás, z klausovců.
Z toho vyplývá i má odpověď na závěrečné podotázky – ano, otec by vadil na každém ministerstvu. Pravdoláskaři prostě nesnesou ztrátu jakéhokoliv území.

Co jsi vnímal jako největší podraz? To, že se Nečas, který se tváří jako konzervativec, proti tátovi postavil? Nebo to, jak vůči němu vystupoval Schwarzenberg? Nebo Kalousek? Myslíš, že kdyby tenkrát ministr Dobeš vše lépe domluvil s premiérem a ten se tehdy nepostavil proti, že se vše mohlo vyvíjet jinak?

Tyhle věci mě příliš nevzrušovaly, především proto, že mě uvedení pánové svým jednáním zase tolik nepřekvapili. Snad tedy kromě ministra Kalouska. Moc nerozumím, proč se při svém brilantním politickém odhadu a mnohaletých zkušenostech zamotal do téhle zbytečné a podivuhodné aféry, ale snad to bylo tím, že už nechtěl odkládat onen zmiňovaný preventivní úder proti konzervativní pravici, nebo snad bylo jeho rozhodnutí důsledkem nějakého zdravotního výkyvu. Ovšem bilderbergovec Schwarzenberg ani slaboch Nečas nezklamali.

Na druhou stranu je pravda, že táta dokázal té kampani vzdorovat tak dlouho. To se dá brát jako určité vítězství nad tou skupinou, co se ho snažila uštvat. Museli použít dost nechutných metod a myslím, že došli na kraj svých sil a dost se sami zdiskreditovali. A že tím spíše lidi znechutili a podpora veřejnosti pro jejich počínání nebyla skoro žádná, protože lidé tušili, že je to diskreditační kampaň. Cítíš to také tak? Tedy, že byli hysteričtí a lidé to vycítili?

Tak to ano, řekl bych, že se zase dalším lidem otevřely oči a vidí, jaké zlo představuje myšlenkový směr, pro který se ujal název havlismus nebo pravdoláskařství. Co se těch nechutných metod týká, to by vydalo na samostatný článek. A tím vůbec nemyslím nějaký souhrn bátoriády den za dnem, všechny lživé, manipulační, pomýlené články a televizní příspěvky. Mám teď na mysli opravdové odpornosti, zastrašování a trestné činy, jichž jsme byli oběťmi. A jen dodám, že to vše začalo už před samotnou bátoriádou.
Nám chodí havlovci vytloukat okna, vyhrožují nám smrtí, vloupávají se nám do soukromí, ale ne, největší nebezpečí je ten zlý, zlý fašista Bátora. Věř, že mnoha lidem, často dokonce velmi blízkým, bych přál prožít si bátoriádu na vlastní kůži. A ne ze škodolibosti, to ne. Ale jako terapii, která by je vyléčila z obdivu vůči našim nepřátelům a naivity, se kterou spolknou každou udičku, kterou jim předhodí.

Krom toho, že se tě bátoriáda dotýkala jako syna, všiml jsem si, že trochu média zacílila i na tebe, respektive na konzervativní revue Národní myšlenka, kterou rediguješ. To asi nebyla náhoda, že? A jak ten zájem médií vnímáš?

Náhoda to nebyla. Myslím si, že to byl další pokus jak otce, Akci D.O.S.T. a celé naše hnutí diskreditovat. Ale tenhle útok byl vedený opravdu neobratně. K věci jsme se již několikrát vyjádřili na svých stránkách narmyslenka.cz, tak snad jen ve stručnosti. Novináři nám vytýkají propagaci toho či onoho, ale už si nedají tu práci, aby odkázali na naše články, citovali z nich delší úseky, nebo nám dokonce dali prostor k vyjádření. To samé v bleděmodrém se týká našich publikací – netušil jsem, že vydávání knih s politickou či historickou tematikou je pro některé vydavatele zakázané. Nebo jindy zase expert na extremismus napíše, že se radikalizujeme. Že by? Ale kdepak, my píšeme pořád totéž. Akorát doba je čím dál tím víc na hlavu padlá, takže naše „extremistické“ názory (mezi něž patří třeba neochota platit řecký dluh či podporovat americká válečná tažení) působí čím dál staromódněji.
Ale já ten zájem vnímám pozitivně, vždyť takové PR, kterou nám udělala třeba ČT svou slavnou reportáží, bychom sami nezvládli.

Kdy vyjde nové číslo a ovlivnilo tě nějak v jeho přípravě to, že bude mediálně sledováno – i když teď už možná zase tolik ne, když už není třeba proti tvému otci mediálně válčit…

Začnu od konce. Ano, ta aféra nás ovlivnila, ale trochu jinak, než by si leckdo mohl myslet. Pochopili jsme, že své čtenáře nesmíme zklamat a že padesátá Národní myšlenka musí být na výši. Zároveň bylo potřeba se k aféře vyjádřit. Rozhodně jsme ale „nevyměkli“ nebo tak něco, vždyť koneckonců jsem už říkal, že většina novinářů o nás beztak bude lhát, ať už napíšeme cokoliv. Čest výjimkám.
A kdy nové číslo vyjde? No to se mě raději ani neptej. Snad brzo. Mimochodem, když už ses ptal, jak celá aféra ovlivnila fungování časopisu, tak mohu přiznat, že zásadně. Den za dnem přinášel nové povinnosti, na úkor kterých jsme časopis odsouvali, pak se mi zase naboural hacker do emailové schránky, čímž jsem ztratil nejen kontakty a spoustu času, ale bohužel i některé příspěvky. Zábavy bylo dost.

To se právě málo ví, že kromě otcova facebooku a mailu se hacker vloupal i do tvého mailu. Dá se nějak popsat ten pocit, když víš, že ta skupina – já jim říkám pravdoláskaři – se nezastaví ani před takovýmito nechutnostmi?

Tak první pocit je děs. Protože co bude příště? Vloupají se mi do bytu? Zmlátí mě na ulici? Pak přijde zlost, když si člověk uvědomí, co všechno je nenávratně ztraceno a že se ti někdo hrabe v soukromí. Navíc nemohu tušit, kam všude ten člověk napsal pod mým jménem. No a postupem času začneš být z takové věci moc a moc smutný. To když si uvědomíš, že zatímco my vedeme svůj zápas čestně, naši soupeři se neštítí ničeho. A ještě jim určitá část populace tleská.

Pravdoláskaři často používali argument, že je otec rasista a že snad chtěl vystěhovat Cikány z České republiky a kdesi cosi. Jak se vůbec dá na takové hrubé útoky, vyloženě lživé, reagovat? Pokud vím, tak otec se hájil tím, že si váží například čínské civilizace, zabýval se genocidou ve Rwandě apod., takže rasistou může být stěží. Co ještě všechno by člověk musel udělat, aby je přesvědčil, že rasista není?

Na to se nedá reagovat nijak. Když chceš, aby svoje tvrzení doložili citací z nějakého otcova vystoupení či článku, tak řeknou, že kandidoval za Národní stranu, která vymyslela ono slavné „Konečné řešení otázky cikánské“. Když namítáš, že to nebyl oficiální dokument NS, a že navíc vznikl tři roky po otcově kandidatuře, tak řeknou, že to je jedno, protože to stejně byli extremisti, takže otec je taky extremista. Když řekneš, že otec jen těžko může být extremista, když má osvědčení BIS pro stupeň „NATO Secret“, tak si zase něco najdou, a tak dále. Vždyť to jedno, co Bátora říká nebo dokonce píše. „Mámo, musíš umět číst mezi řádkama!“ A Čechové jsou mistři v tomto čtení mezi řádky. Škoda jen, že samotné řádky se ještě číst nenaučili.
Otce tohle vše dvojnásob mrzí především proto, že je mu rasismus nejen velmi vzdálený, ale cítí k němu doslova odpor. Co ho znám, tak velmi ctí asijské národy, především Číňany, Japonce či Vietnamce. Když jsem byl malý kluk, dostal jsem od něj soubor čínských lidových pohádek a později zase Tao-te-ťing. V devadesátých letech otec dokonce dvakrát navštívil Japonsko.
Zda si zamiloval Dálný Východ na studiích, nebo jestli ho naopak tahle láska dohnala ke studiu kulturních dějin Dálného Východu, to já nevím. Ale můžeš se ho na to zeptat. Byl bys první novinář, který by to udělal.
A nezapomeň, že po pětadvaceti letech se ke studiu Dálného Východu vrátil ve své disertační práci o okupaci Japonska.
Stejně tak v dobách, kdy o deset let později psal svou práci o rwandské genocidě, často mluvil o tom děsivém neštěstí, které tuto krásnou zemi potkalo, a byl zničený ze všech hrůz, se kterými se každý může prostřednictvím archivních dokumentů také seznámit. Chápeš proto, jak strašně okrajovou záležitostí je jeho účast na nějaké přednášce? Proč radši novináře nezajímá jeho tisícistránková, v českých poměrech naprosto ojedinělá vědecká práce? No protože jim to nezapadá do obrázku starého rasisty k pohledání. Tahle novinářská omezenost mě strašně štve, a dokonce i mrzí.

Tak mne tak napadá, zda má vůbec smysl se nějak před médii bránit a zda není lepší přístup je úplně ignorovat, protože takový Ondřej Šťastný pak stejně napíše, co chce. Poučili jste se nějak z bátoriády, co příště udělat jinak, jak s novináři pracovat?

No, moc velký smysl to nemá, protože je to přesně jak říkáš – většina novinářů stejně opakuje stále tytéž lži a lidi jim je věří. Na druhé straně, úplně rezignovat na obranu člověk nemůže. Vždyť otec nereprezentuje jen sebe, navíc je takové mlčení vždycky chybně interpretováno. Nepřátele jen vyprovokuje k ještě větší aktivitě a ještě nestoudnějším lžím. A velká část obyčejných lidí to spokojeně papá, protože komu by jen přišlo na mysl, že by snad v novinách mohli lhát, že ano? Nebo dokonce to, že i noviny mají nějakého majitele, který možná sleduje svoje zájmy.
Jak s novináři pracovat? Novinářů, kteří stále ještě pracují s fakty a přinášejí objektivní informace, už mnoho není. S nimi není práce nijak těžká, řekneš jim svůj názor, dáš jim podklady, oni z toho udělají článek, pak třeba dají prostor protistraně, a tak dále. A pak jsou ti ostatní novináři, kteří z hlouposti či pro peníze lžou. Jak s nimi pracovat? To je otázka spíš pro lékaře či duchovního. Nebo krotitele kvazisanitárních hyen.

Další nálepka se týkala nacionalismu. Jak vnímáš nacionalismus? Jak je možné udělat ošklivou nálepku z něčeho, co je (jako nacionalismus) ve skutečnosti ctností – hrdost na to, že člověk patří ke svému národu. Nebo bys používal raději jiný pojem? Někteří tvrdí, že nacionalismus je slovo zprofanované.

Dohodněme se nejprve, co vlastně pod samotným slovem „nacionalismus“ chápeme. Nacionalismus je láska k národu, nejčastěji asi k národu vlastnímu. Je to „emocionální pouto mezi živými, mrtvými a ještě nenarozenými“. Nacionalismus je touha být s těmi, které mám rád, s nimiž si rozumím, jejichž historii, kulturu, jazyk, osudy a životní prostor sdílím. A je to také – a na to se dnes velmi rádo zapomíná – touha dopřát totéž i jiným lidem, příslušníkům jiných národů. Protože nacionalista, který miluje svůj národ a nese těžce, když se mu děje křivda, ten chápe, že i ostatní lidské bytosti by těžce nesly křivdu páchanou zase na jejich národu. A při představě, jakou bolest by on cítil, kdyby jeho národu bylo ubližováno třeba ve válce, nesnese představu, že by se tak mělo dít i jiným lidem. Nacionalismus je jako rodinné pouto. Přece to, že miluji svou rodinu, neznamená, že jiné rodiny nenávidím.
Pro mě nacionalismus není hospodářskou otázkou nebo záležitostí historických dat či bust a památníků. Rozhodně ne v prvé řadě. Nacionalismus je láska, takže nejde moc snadno vysvětlit. A ti, kteří v sobě tuhle emoci zabili, ji nebudou chápat a bude jim k smíchu.
A jak by jen nešlo udělat z něčeho tak krásného ošklivou nálepku? Vždyť není květina tak krásná, aby se nenašel slimák, který by ji okousal.
Svatý mučedník vladyka Gorazd II. píše v Pravoslavném katechismu toto: „Kdyby zneužívání mělo být dostatečným důvodem k zamítnutí toho, čeho je zneužíváno, pak by nic neobstálo, neboť špatní lidé dovedou zneužívat všeho: víry, naděje, lásky, náboženství, národnosti i jiných nejcennějších hodnot.“ Tento citát se pochopitelně netýká primárně nacionalismu, ale jako jeho obrana snad poslouží dobře.
Samozřejmě, že existují i racionální argumenty, které kritici nacionalismu proti němu vznášejí. Ano, jenomže ti, kteří je vyslovují, neútočí na nacionalismus, ale na jakousi svou představu, kterou o něm mají. A když už jim to nedá a zeptají se opravdových nacionalistů, jak oni sami věci vidí, tak většinou dostanou odpověď, které jim nezapadá do představ o vyholených mladících se zdviženými pravicemi. Takže ji buď zvesela ignorují, nebo rovnou zesměšní s poukazem na to, že je přece potřeba číst mezi řádky…

Cituješ z pravoslavného katechismu. Jsi tedy pravoslavný? Pokud vím, otec je katolík. Jak si v tomto ohledu rozumíte?

Ano jsem pravoslavný. A oba moji rodiče jsou katolíci.
Pochopitelně, že v některých otázkách se neshodneme. Ale rozhodně to není z toho důvodu, že by otec skutečně byl ultrabigotní lefébvrista či jak všelijak ho nálepkují neuvěřitelně desorientovaní novináři a bloggeři.

Oba jste tedy věřící, jak bys pak odpověděl tomu, kdo by namítal, že nacionalismus a křesťanství nejdou dohromady? Já obvykle říkám, že národy najdeme v Bibli od začátku a že to byl Bůh, kdo způsobil, aby si lidé nerozuměli a zmátl jejich jazyky, čímž překazil stavbu jejich pyšné věže. A dnes tu máme Brusel se svou stejně pyšnou budovou podobnou babylonské věži a snahy sjednotit lidstvo pod jednu vládu… Není to tak, že každý správný křesťan by naopak měl být nacionalista a všechny ty řeči o světoobčanství přenechejme raději zednářům…?

Tak především si nevzpomínám, že by kdy Bůh zakázal lásku, byť by k vlastnímu národu byla. Při své poslední návštěvě tak neučinil, a já tudíž nemám důvod se této emoci bránit. Obvyklá křesťanská argumentace proti nacionalismu (a budu-li teď mluvit o křesťanství, tak nejen proto, že sám křesťan jsem, ale hlavně proto, že žádná jiná víra není tak universální, není tolik určená všem lidem bez rozdílu rasy či národa), čili obvyklá křesťanská argumentace proti nacionalismu je založena na chybné interpretaci nacionalismu jako něčeho, co je z principu nepřátelské vůči cizím. To je představa mylná, to jsme si snad vysvětlili.
„Není už Žid ani Řek, není otrok ani svobodný, není muž ani žena, neboť vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši,“ pak pro mě neznamená popření objektivně existujících rozdílů mezi lidmi (a tudíž i mezi národy), ale příslib spásy pro všechny ty, kdo uvěří v Krista, nezávisle na tom, jakého jsou původu. Je to potvrzení universálnosti křesťanství, a je to také potvrzení jeho pravdivosti. Jenom Bůh, který miluje všechny lidi nezávisle na jejich původu, může být pravý. Bůh, jenž miluje především Árje, mě překvapuje a zdráhám se uvěřit, že by taková víra byla stejně pravdivá jako křesťanství. Ačkoliv jinak si zoroastriánství velmi vážím.
Co se vztahu křesťanství a nacionalismu týká, budu se tedy i nadále řídit raději srdcem a katechismem, než hraběcími radami různých knížat či špatných dramatiků.
Je zvláštní, jak tihle „velcí milovníci odlišností“ najednou mají potřebu regulovat a unifikovat věci tak niterné jako je vztah k jiným národům či náboženská víra každého z nás. Útok na národní cítění, respektive útok na národ samotný, je pokusem o zničení té jediné možnosti, pomocí které se člověk může bránit lidské moci, která ho jinak naprosto převyšuje. Národ se může bránit tyranii mnohem snáze než pouhý jednotlivec. „Oni“ to vědí. Proto se rozhodli národy zničit. Je to tak do očí bijící, že mě až mrzí, jak často to musíme opakovat. A k čemu slouží útok na křesťanskou víru? Na to si musí odpovědět každý sám.

Tou zmínkou o zednářích se mi vybavil další mediálně propagovaný střípek z bátoriády, kdy měl tvůj otec napsat nějaký dopis poté, co byl hnán k zaplacení pokuty – a učinil tam ne moc lichotivou zmínku o zednářích. To je zajímavé, protože i hacker, který se vloupal do jeho facebookového účtu, se snažil zmínkou o zednářích vyprovokovat další pokračování vládní krize. Nicméně, jaký je tvůj názor na zednáře? Mají zednáři vliv na českou politiku?

To nevím. Ke členství v zednářské lóži se málokdo otevřeně přízná. Není to zvláštní? Vždyť se prý jedná především o charitativní společnost a klub filantropů.
A ten otcův dopis, to je stará záležitost, navíc zcela okrajová. Nebuďme jak Ondřej Šťastný a nechejme některé věci odpočívat.

K tomu dalšímu údajnému pochybení: může být účast na přednášce o antisemitismu důkazem antisemitismu? Není to jako kdybych já, novinář, šel na tiskovou konferenci KSČM a někdo, kdo mne tam zahlédne, by řekl, že jsem tudíž komunista, protože mne viděl v jejich sídle v ulici Politických vězňů? Alespoň takto trapně na mne tato mediální zkratka působí.

No to jsi vyjádřil dokonale. A něco podobného vlastně vyšlo i na webové stránce našeho sdružení.
Je pro mě skutečně nepochopitelné, jak může to obvinění z antisemitismu brát tolik síly z tak bídného argumentačního podhoubí. Že svým vlastním konstrukcím věří novináři, to mě ještě tolik neudivuje, protože jsou to z naprosté většiny prajednodušší lidé. Ale spíš mě překvapuje, že se uchytilo i mezi jejich čtenáři. „Bátora byl na přednášce o antisemitismu, takže nenávidí Židy!“ Aha… A co třeba takhle: „Bátora byl na přednášce o vypálení Lidic, takže nenávidí Němce!“
To je přece tak strašně dětinské uvažování. Copak ti lidé nikdy nebyli na přednášce? Inu, asi ne…

Jak jsi vnímal podle mne podpásový útok pražské židovské obce, která DOST – aniž by to jakkoli vysvětlila – zmínila ve své zprávě o antisemitismu v ČR za rok 2010 jako zdroj možného nebezpečí a ohrožení. Jako novinář jsem po těch důvodech pátral, a nikdo z židovské obce se o tom se mnou nechtěl bavit. Jaký na to máš názor? Bylo to na objednávku od pravdoláskařů, aby to mohlo být později proti DOSTu a tvému otci používáno? Nebo to bylo opačně – že ta nevraživost vůči DOSTu pochází primárně z židovské obce a pravdoláskaři se toho pak už jen chytili?

Tohle je velmi těžká otázka. Kdo je pražská židovská obec? Pan Bányai ano a pan Tomský ne? Kdo jsou čeští Židé? Paní Tydlitátová ano a pan Sidon ne? Kdo jsou židovští publicisté? Já znám pana Kurase. A přestože byli s otcem ve stejné politické straně, nejsou nepřátelé. Myslím, že židovský pohled na Bátoru je ve skutečnosti mnohem pestřejší, než nám prezentují mainstreamová média. Nic takového jako židovská nevraživost vůči Bátorovi neexistuje.
Jiná věc jsou pravdoláskaři, ti ho opravdu zuřivě nenávidí. A to bez rozdílu původu či víry.
Ono je to s tím původem a vírou vůbec zvláštní. Před několika měsíci začali pravdoláskaři zažívat orgasmy z našeho příjmení a objevem století bylo, že můj otec je česko-maďarského původu. Když odmyslím, že oni by tohle téma neměli vůbec otevírat, vždyť v jejich podání je národ dávno přežilý koncept 19. století, tak mě na tom fascinuje ještě jedna věc. A to sice to, s jakou stádovitostí se chytají tak podružných detailů a jak jim naprosto uniká smysl pro realitu a pro jakákoliv rozumná hodnocení. Prosím tě, co je na naší rodině maďarského? Můj otec je asi takový Maďar, jako je premiér Fischer Žid. Ano, moje praprababička Gizela ze mlejna v Majosháze, dcera Béniho Galambose a Zsófie, rodem Besencziové, ta byla Maďarka. Ale že by můj otec byl Maďar? Nebo dokonce „politik maďarsko-českého původu“ jak hlásá česká Wikipedie, zdroj všeho vědění? No nevím. To mi k němu snad víc sedí ten český nacionalista.
Jenže fakt je, že mi už pár měsíců vrtá tou mou českomoravskou hlavou, proč si táta vždycky po přečtení nějakých obzvláště tupých a sprostých českých komentářů pod články k bátoriádě pouští tuhle písničku
A trochu mě to i znepokojuje.

vyšlo na www.prvnizpravy.cz v kratší verzi

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s