Československo a svobodní zednáři

„Bratře První Strážce, co vidíš na Východě?“ tázal se Ctihodný,
celý černý, s bílou koženou zástěrou a stříbrným kladívkem v ruce.
„Vidím Mistry shromážděné v Dílně a připravené k Práci,“ řekl První Strážce.
Ctihodný udeřil kladivem. „Bratře Druhý Strážce, co vidíš na Západě?“
„Vidím Mistry shromážděné v Dílně a připravené k Práci.“
Ctihodný třikrát zaklepal kladivem: „Práce se počíná.“

(Karel Čapek: Továrna na Absolutno)

 


Před časem jsem se článkem „Českou politiku ovládají zednáři“ pokusil otevřít debatu o vlivu členů tajného řádu svobodných zednářů na českou politickou scénu a tedy na každodenní život naší země. Mnozí mi vytýkají, že jsem byl příliš neurčitý a že jsem nepřinesl žádný důkaz o tom, kdo ze současných politiků je zednářem. Můj článek byl přitom postaven na logickém argumentu, že byla-li zednářstvím prodchnutá celá první republika, není důvod si myslet, že by tomu dnes mělo být jinak.

V textu ale nebyl prostor pro to, abych uváděl celou řadu zajímavých skutečností dokazujících, jak dalece byla první republika zednářstvím prodchnutí a že masarykovské Československo bylo vystaveno na zednářských idejích a jimi cele ovládáno. Bylo mi jasné, že se k tomuto tématu budu muset vrátit podrobnějším textem.

Záměrně se budu věnovat pouze zednářství prvorepublikovému, což ale v žádném případě neznamená, že by v českých zemích nebyl silný vliv zednářů už v dobách starších. To by ale přesahovalo rámec tohoto textu, zvídavý čtenář si proto určitě informace o starších formách zednářství snadno dohledá v rozsáhlé zednářské či protizednářské literatuře. Starší dějiny českého zednářstva jsou dobře a podrobně popsány v doslovu od Miroslava Martínka v knize Eugena Lennhoffa „Svobodní zednáři“ (reprint z roku 1933, vydalo nakladatelství Pertrklíč 1993), ze které jsem vycházel i při psaní tohoto textu. Jen pro pořádek ale uvedu, že nejstarší zednářská lóže byla v českých zemích založena roku 1741.

***

V období první republiky bylo členství v řádu svobodných zednářů vysoce prestižní záležitostí. Mezi zednáři tak najdeme přední osobnosti politického, hospodářského a kulturního života Československa. Jen deset let po vzniku novodobého československého státu bylo na jeho území 1600 členů lóží. Dnes je přitom svobodných zednářů v České republice zhruba 600.

Lóže začaly ve velkém vznikat počátkem minulého století (Teplice 1907, Brno 1910, Františkovy Lázně, Nový Bor 1906 a Mariánské Lázně). V Praze působily před první světovou válkou dva spolky – „Harmonie“ a „Amicitia“. V Bratislavě se svobodní zednáři scházeli v lóži „Hiram u tří hvězd“, jejíž členové působili i v Praze pod hlavičkou spolku „Charitas“.

První obnovenou českou lóží se měla stát lóže „Bohemia“ (1910), kterou pod záštitou Velké Lóže Rumunské chystal Jan Maštalíř s přáteli. Protože bylo ale zednářství zakázáno, nebyla uznána jako řádná a brzy zanikla.

Na začátku první světové války v českých zemích pracovalo celkem 12 zednářských organizací, z toho 9 v pohraničních oblastech osídlených Němci. Roku 1913 se počet českých zednářů odhaduje na 500, přičemž Češi jsou mezi nimi menšinou.

Se vznikem Československa ale myšlenka svobodného zednářství zažívá rozmach, mimo jiné i proto, že všichni „otcové zakladatelé“ novodobého státu, jak si později ukážeme, se k zednářství hlásili. Dochází tak k velkému početnímu nárůstu zednářstva, stejně jako ke změně jeho složení – zatímco dříve, v 19. století, se k zednářství hlásili především podnikatelé, před první světovou válkou a po ní v zednářství převládaly spíše osobnosti z kulturního života či z řad soukromých zaměstnanců. Na druhou stranu je pravdou, že rychlý nárůst členů s sebou nesl i nadšence, kteří brzy „odpadli“, jejichž zájem o zednářství byl dán spíše prvorepublikovou módní oblibou elitních společností a tajných spolků.

Myšlenka vzniku národnostně české organizace svobodných zednářů se rodila už za války. A nejen samostatnosti svobodných zednářů, ale i samostatnosti českého státu: samostatnost českých zemí doporučovali za jeden z cílů dohodových mocností koncem první světové války účastníci zednářského světového kogresu, který se konal v červnu 1917 v Paříži.

Dne 26. října 1918 se sešlo několik bratrů zednářů pod vedením dramatika Jaroslava Kvapila, kteří se dohodli na pořízení překladu zednářských obřadů z francouzštiny a na vytvoření české zednářské terminologie. Dne 12. května 1919 tak vznikla lóže „Jan Ámos Komenský“ (JAK), která se řídila francouzským obřadem.

Paralelně vznikala – pro změnu pod italskou obediencí – lóže „Národ“ (jak si ukážeme později). „JAK“ a „Národ“ byly lóže nejprve konkurenční, později se ale spojily (1925) ve velkolóži, ve které však představitelé lóže „JAK“ zaujali vedoucí místa (J. Kvapil, L. Tichý, B. Thein, L. Vaněk).

Z lóže „Národ“ vznikly lóže „28. říjen“ (29. října 1920) a „Dílo“ (5. listopadu 1920) pod italskou obediencí. Z „Díla“ později vznikla „Sibi et posteris“ (Sobě a potomkům), z lóže „28. říjen“ zase lóže „Bernard Bolzano“.

Kromě nich v Praze v té době působí ještě lóže „Josef Dobrovský“ (která se roku 1923 spojila s lóží „Národ“), dále „Týn“ (též „Umění“, někdy „Týn-Umění“) a „Fügner“.

V Plzni působil dvojjazyčný kroužek, který se roku 1921 přeměnil v lóži „Sinceritas u čtyř řek“ a v květnu 1922 vznikla v Plzni další lóže „Josef Dobrovský“. V Brně byla založena lóže „J. E. Purkyně“.

Dne 7. května 1922 se vytvořila v Lausanne podle obřadu skotského „Nejvyšší rada pro Československo“ a dne 25. února 1925 sloučením všech lóží československých vznikla „Národní veliká lóže československá (tzv. Velký Orient) (NVLČ). „Dílnou“, jak se říká zednářskému chrámu, se stal prozatímně zřízený chrám v Husově třídě.

Tato „Národní veliká lóže Československá“ „vnesla světlo“ (neboli zaštítila vznik) do dalších šesti lóží: „Ján Kollár“ v Bratislavě (původně zednářský kroužek spadající pod německou lóži „Zur Verschwiegenheit“), do maďarské lóže „Testvériség“ (Bratrství) (vznik 31. října 1925), do lóže“Pavel Josef Šafařík“ v Košicích (9. ledna 1926), do brněnské lóže „Cestou  Světla“ (18. prosince 1926), do pražské lóže „Bernard Bolzano“ coby pobočky lóže „28. říjen“ (vznik 26. listopadu 1927) a do další pražské lóže „Pravda vítězí“ (17. listopadu 1928), která zase vznikla jako dceřinná lóže lóže „JAK“, podobně jako lóže „Sibi et posteris“ (Sobě a potomkům) (6. dubna 1930).

V té době (1929) tak existuje celkem 11 lóží s asi pěti stovkami členů. Sídlo veliké lóže se nachází v nově adaptovaných prozatímních místnostech, které se v profánním (tj. světském, nenáboženském) označení nazývají „Památník Komenského“. Svou „práci“ zde konají (tedy scházejí se) všechny pražské lóže.

V roce 1925 dokonce vzniká časopis „Svobodný zednář“, jehož redaktory se stávají Jan Kapras, Julius Myslík a Josef Volf.

Kromě ryze českých působí v Československu i lóže v převážně Němci osídlených oblastech (Karlovy Vary, Liberec, Žatec, Teplice, Jablonec, Most), německé lóže jsou i v Praze a Brně.

Rozmach lóží byl velký. Zatímco v roce 1929 měla „Velká národní lóže československá“ celkem 11 lóží a 416 členů, v roce 1935 zahrnovala už 20 lóží a pět zednářských kroužků s celkem 992 členy.

Ještě početnější byly ale německé lóže. Německá velkolóže „Lessing zu den drei Ringen“ v roce 1929 čítala 20 lóží, jeden kroužek a celkem 1175 členů, v roce 1935 pak 29 lóží, dva kroužky a celkem 1410 zednářů.

Maffie a zednáři

Snad nejzajímavější a nejvýmluvnější skutečností, která prokazuje provázanost tehdejšího Československa se svobodnými zednáři (a která už stěží může být překonána něčím ještě průkaznějším), je práce tehdejšího konspiračního spolku „Maffie“, který sdružoval vlastenecky smýšlející Čechy usilující o vznik svobodné československé republiky. Jednak za 1. světové války sami uvažovali o založení lóže, která by kryla jejich aktivity, jednak na principu lóže celá „Maffie“ svým způsobem fungovala a konečně za třetí, i když už bylo po odboji a vznikl nový stát ČSR, členové „Maffie“ se přesto stali jedněmi z prvních svobodných zednářů – a to za velmi podivných a nestandardních okolností.

„Maffie“ byl tajný pracovní výbor československého odboje, ve kterém kromě Masaryka a Beneše najdeme i pozdější přední české politiky a kulturní osobnosti jako Kramáře, Rašína, Hajna, Šámala, Soukupa či Scheinera. Skupina se postupně rozrůstala o další, jak byli někteří zatčeni (Kramář, Scheiner, Rašín) nebo odešli do zahraničí (jako třeba Beneš). Počátkem roku 1917 vznikla také z okruhu mladočeských politiků, stejně jakož i realistů, státoprávníků či vůbec představitelů českého kulturního života skupina „Národ“, která vydávala stejnojmenný časopis. Členy „Maffie“ i „Národa“ později najdeme mezi prvními svobodnými zednáři.

Jedním z nejradikálnějších představitelů „Maffie“ byl politik, novinář a vydavatel František Sís, který se ještě před první světovou válkou seznamuje s Italem, pracovníkem tehdejšího italského zastupitelského úřadu v Praze, Ugo Dadonem (který ho učí italsky). Dadone je svobodný zednář, jeden z důvěrníků římské Velké národní lóže (Gran Loggia Nazionale). A protože je Dadone zapřísáhlý odpůrce habsburské monarchie, seznamuje Sís Dadoneho s dalšími členy „Maffie“, včetně Aloise Rašína. Vzájemně si „Maffie“ a Dadone vyměňují zprávy – Dadone přinášel zvěsti z ciziny, „Maffie“ skrze něho posílala novinky z Čech. Je pravděpodobné, že skrze Dadoneho se Sís dostává i ke svobodnému zednářství.

A byl to právě Sís, kdo přišel s nápadem, že by nejlepší formou konspiračního působení „Maffie“ mohla být zednářská buňka. A to ideově (podobnými myšlenkami) i prakticky (prací v utajení). Se svým záměrem seznámil Rašína, který souhlasil – zednářská lóže připadala Rašínovi, Scheinerovi a Sísovi jako dobrá základna pro krytí české odbojové činnosti. Navíc jim imponovala semknutost členů lóže.

S realizací měl pomoci Sísův novinářský kolega z Národních listů a svobodný zednář V. Červinka, který působil v pražské zednářské lóži „Hiram“. Pro Němce (kteří v této lóži převládali) ale bylo spojení lóže s protirakouským odbojem nemyslitelné, takže sám Sís později musel tuto myšlenku opustit a píše: „Přirozeně, že jsme nemohli počítat pro založení revoluční lóže se zednáři aktivisty, a tak jsem uvažoval, zda se nenajde jiná cesta k zednářské lóži než přes členy pražské lóže, když tato cesta se ukázala neschůdnou.“

Vypomohl až opět Dadone, kterého Sís požádal, zda by osondoval možnost založení revoluční pražské lóže pod ochranou Velké národní italské lóže. Té se Dadone na počátku roku 1915 písemně optal, jak by takový nápad byl reálný a dostal potěšující odpověď: vybraní lidé by mohli být přijati za členy římské lóže, v Praze by pak založili českou lóži. Zatčení Rašína, Scheinera a Červinky ale učinilo podobným záměrům konec.

Úzké kontakty pro změnu na svobodné zednáře francouzské udržoval zase Edvard Beneš. Po příjezdu do Paříže našel pomoc u člena tamní lóže „Fraternité des Peuples“ K. Vydry a s pomocí historika Ernesta Denise pronikl k dalším významným zednářům. Zednářem ve Francii byl také člen Československé národní rady M. R. Štefánik, stejně jako malíř Alfons Mucha, který ostatně zednářství do Čech z Francie přinesl a byl pak zde vůbec prvním velmistrem.

Zednářská Maffie po převratu

Když už bylo po válce a říjnovém převratu, který dal povstat novodobému československému státu, „Maffie“ i skupina „Národ“ stále pokračovala ve svých schůzkách. Sís měl i nadále v úmyslu založit zednářskou lóži, a to i přesto, že úkol, kvůli kterému o ni původně usiloval, byl už splněn.

„Mým programem bylo, aby lóže ustavená z naší válečné skupiny pokračovala v činnosti duchem, v jakém pracovala skupina Národu za války, a jako válečný kruh Národa a Maffie připravovala svobodu národa, tak aby v osvobozeném národě stala se lóže stráží naší mladé svobody“, napsal tehdy Sís ve svých vzpomínkách.

Proto obnovil styky s Dadonem, když se tento vrátil roku 1918 do Prahy a zasvětil do svého úmyslu i kolegy ze skupiny „Národ“. Mezitím i Dadone získal své italské bratry zednáře pro myšlenku založit v Praze italskou lóži. Postup měl být následující: alespoň sedm českých uchazečů pošle písemnou žádost, velká italská lóže dovolí, aby byli přijati do „Gran Loggia Nazionale“, následně budou novým členům vydány průkazky a Řím dokonce na dotaz projevil ochotu zkrátit předepsané lhůty pro dosažení vyšších stupňů zasvěcení.

Plány na vytvoření pražské lóže tak o vánocích 1918 projednávali členové „Maffie“ ve složení Rašín, Šámal, Sís, Scheiner a Bohumil Němec. Přítomní se jednomyslně usnesli přistoupit k svobodnému zednářství. Do plánu byli zasvěceni i další: Ventura, Thon, Jindřich Čapek, Dvorský, Syllaba, Matys, dr. Stašek, Nušl, Folprecht, ing. Dvořáček, Emil Svoboda, Dyk a Kapras. Pozváni byli i další lidé ze skupiny Národ.

V lednu 1919 se za Dadoneho přítomnosti sešla první schůze zájemců o členství a to v zasedací síni „Národních listů“. Podle Sísových poznámek byli přítomni: dr. Němec, ing. Dvořáček, dr. Dvorský, F. Táborský, dr. Syllaba, Jindřich Čapek, Josef Čapek, Karel Čapek, redaktor Vilém Heinz, J. Ventura, dr. Chotek, dr. Matys, dr. F. Stašek, dr. E. Svoboda, V. Dyk, dr. Hoch, dr. Folprecht, dr. Nušl, dr. Borovička, dr. Pospíšil, dr. Kapras, dr. Babák, dr. Vladimír Slavík, dr. Thon a dr. Krofta. Po Dadoneho přednášce o smyslu zednářství všichni se vstupem do řádu souhlasili a vyplnili své přihlášky. Do rukou italského delegáta pak složili zednářskou přísahu prvního stupně a přijali závazek poslušnosti Nejvyší radě starého a přijatého skotského obřadu v Římě. Dodatečně přihlášku podepsali i Alois Rašín, Přemysl Šámal a Josef Scheiner.

Odpověď z Říma přišla až v březnu 1919 a potvrzovala, že všichni jmenování byli přijati v stupni učedníků, že lhůty pro povýšení byly skutečně zkráceny a že jmenovaným tak byl zároveň udělen titul ´pomocníků´ a ´mistrů´ a jmenovaní byli zmocněni založit v Praze řádnou lóži skotského ritu.

Dne 21. března se pak sešli v prostorách Národního klubu k vydání písemných průkazek těm, kteří měli titul mistr (3. stupeň), osm dní poté proběhla i volba hodnostářů. Dadone zdůraznil, že odbojovou činností za války všichni v praxi prokázali porozumění zednářským zásadám a proto mohou být osvobozeni od symbolických zkoušek, které jinak přijímání do řádu doprovázejí. Založená lóže dostala jméno „Národ“. Stala se základem „Veké lóže československé“, jejímž velmistrem se stal 29. prosince 1919 básník a generální inspektor čsl. armády J. S. Machar a náměstkem sokolský předák Josef Scheiner.

„Národ“ ale nebyla jediná česká lóže. Dva dny před 28. říjnem 1918 se odloučili čeští členové pražského spolku „Charitas“ (neboli lóže „Hiram u Tří hvězd“), který existoval už od roku 1909 pod ochranou velelóže uherské, od členů německo-židovských a v roce 1919 založili první českou lóži „Jan Amos Komenský“ pod záštitou Velkého Orientu Francouzského. Konkurenční lóži „JAK“ vyčítali ale odbojáři z lóže „Národ“ i poté přílišnou spjatost s prorakouskou orientací česko-německé lóže „Hiram“.

První veřejné uznání pražské lóže vůči mezinárodnímu zednářství proběhlo v ročence „Annuario 1918/1919“, kde byla pražská lóže uvedena pod názvem „Praga-Nazionale 40“ a pod číslem 339.

Otevření lóže vůči české veřejnosti, jakési slavnostní přiznání se k zednářství, bylo stanoveno na první výročí vzniku republiky, na 28. října 1919 (byť pak bylo z praktických důvodů posunuto o pět dní). To připomíná podobnou porevoluční událost, kdy obnovení zednáři se slavnostně předvedli přesně rok po převratu – 17. listopadu 1990.

Sís, který se o vznik lóže zasloužil, byl posléze odměněn jmenováním za člena Nejvyšší rady starého a přijatého skotského obřadu, povýšen do 33. stupně, byl jmenován delegátem Nejvyšší rady pro Itálii a dostal i zmocnění, aby Italům přednesl návrhy, kdo z čerstvých českých zednářů lóže „Národ“ by měl být za své zásluhy přednostně povýšen do vyšších stupňů. Italové totiž poskytli jakési bianco schválení pro přednostní a zrychlené zasvěcení až pěti členů 33. stupně a 26 schválení pro členy 4. až 32. stupně. Jeho návrhy byly odsouhlaseny, takže Sís věnoval 33. zasvěcení Rašínovi, Šámalovi, Scheinerovi, Němcovi a Macharovi, 32. stupeň obdržel Jan Dvořáček, 31. stupeň J. Syllaba, 30. stupeň dr. Dvorský, 18. stupeň pak dr. Svoboda, Jindřih Čapek, Viktor Dyk, J. Ventura, V. Pospíšil, dr. Kapras a dr. Thon. Další byli povýšeni do 9., jiní do 4. stupně.

Vliv zednářů v první republice

Kromě politických, akademických a kulturních kruhů se zednáři pokoušeli ovlivnit a pro své záměry získat i řadu dalších organizací. To se stalo osudné například Sokolu, jehož dlouholetý starosta Josef Scheiner, jak jsme si ukázali výše, byl významným svobodným zednářem a podle některých indicií jím mohl být už před válkou. Ten se spolu s dalšími „bratry“, například Jindřichem Vaníčkem (jednatelem Obce sokolské  a organizátorem sokolských sletů), podílel na infiltraci Sokola zednáři tak, aby sokolstvo mohlo být využíváno pro zednářské účely.

Zednáři tak v sokolstvu prováděli personální politiku, kdy své bratry jmenovali do ústředního předsednictva i do vedení jednotlivých žup. Při otevření lóže „Národ“ bylo dokonce rozhodnuto o založení speciální lóže „Fügner“, která by přijímala za členy představitele Sokola a fungovala by jako sokolská lóže. Za zakládající členy této lóže byli jmenováni Scheiner, Vaníček, Urban, Šámal, Dvorský, Jindřich Čapek, Heller, Jeřábek, Štěpánek a Obešlo. Scheiner se stal jejím stoličním mistrem, takže šéfoval Sokolské obci i zednářské sokolské lóži zároveň.

Sokol a zednář v jedné osobě, profesor ČVUT v Praze dr. ing.  Rudolf Bárta přišel dokonce s plánem využít Sokol pro rozvinutí zednářské činnosti (protože má společnou myšlenkovou náplň a obojí jsou pokrokové organizace). V rámci svého plánu navrhoval například utvořit mezilóžovou skupinu zednářů-sokolů, jejichž úkolem by bylo přivádět co nejvíce schopných sokolských činovníků do lóží a naopak šířit zednářské zásady v Sokole.

Stejně tak se zednáři pokoušeli působit i v mládežnických organizacích, jako byl Junák, jak například dokládá důvěrná publikace „Skaut – malý zednář“, kterou pro nejužší kroužek vedoucích Junáka nechal vytisknout moravský zemský vedoucí Junáka MUDr. Zdeňko Štekl v roce 1938. Na skautský svaz se pohlíželo jako na předsíňovou organizaci svobodného zednářství. V Šteklově spise najdeme řeči o Sionu, o T. G. Masarykovi jako ideálu svobodného zednářství a vůbec o zednářské symbolice a zednářském pojmosloví. Junák pak byl také propojen se zednáři například v osobě velmistra Národní veliké lóže československé Karla Weignera.

Štekl ve svém spisku skládá skauting k nohám zednářů, když píše:

„Vy velicí zednáři zašlých věků, shlédněte z Věčného Orientu na naši mládež; snad potěší vás vzrůst sémě, vámi v lidstvo zasetého! A ctihodní mistři dnešních dob, Svou pevnou rukou nám pomozte budovati nový Chrám míru, lidskosti a lásky, jak je to cílem naší práce. Prosím vás o to. Chrám Šalamounův je v troskách, jen vzpomínka zbyla. Chrám dnešní kultury se v základech otřásá a hrozí zhroucením. My junáci skauti chceme být hrubými balvany tvé nové stavby, Veliké Královské Umění!“

Později se jednotlivé lóže vyprofilovaly podle různých odvětví, tak aby byl co možná nejvíce zastoupen v lóžích celý kulturní život mladého Československa. Lóže „Umění“ například sdružovala umělce a výtvarníky, hudebníky a spisovatele, lóže „Dobrovský“ vědecké pracovníky, „Šafařík“ zase představitele české a slovenské vzájemnosti. Lóže „Dílo“ byla pak určena pro techniky, průmyslníky a praktická povolání.

TGM a zednářství

Otázka, zda první československý prezident byl či nebyl svobodný zednář, vzrušuje mysl už od jeho dob a jsou na ni různé názory. Řada zednářských autorů (Lennhoff, V. M. Havel, Sýs) například popírá, že by byl TGM členem zednářského řádu.

Masaryk sám prý odmítal opodstatněnost další existence zednářství v moderní době. Napsal například, že „nemáť smyslu organisovat se pro cíle kulturní v tajných a obřadnických spolčeních, chceme dnes ve všem světla veřejnosti; také politicky minula doba tajných spolků, demokratism je také veřejný a vystupuje již pod veřejnou kontrolou. V každém ohledu je zednářství dnes zastaralým; vykonalo mnoho dobrého, ale dnes již nemá značného významu … jen katolická církev šíří o něm svou pověrečnou a slabošskou pověst.“

To je ale v přímém rozporu s tím, co jsme si ukázali výše, a sice, že jeho kolegové z „Maffie“ nejenže chtěli vstoupit do zednářské lóže, aby kryli své odbojové aktivity, ale dokonce do ní vstoupili až ve chvíli, kdy už bylo vše vybojováno a svobodný československý stát existoval. Tedy i ve chvíli, kdy už pro scházení se v tajných spolcích neměli skutečně žádný pořádný důvod, přesto tak činili.

Zajímavé je i to, že Masaryk ve výše zmíněném citátu zednářství hájí jako hnutí, které přineslo mnoho dobrého a staví se proti kritice, které se zednářům dostávalo především od římskokatolické církve, kterou Masaryk neměl rád.

A opět v rozporu s tím, co sám říkal, byl členem svobodných zednářů jeho vlastní syn Jan a to od samotného vzniku čsl. zednářství.

„Zednářství je vlastně osvícenství 18. století, jak mu rozuměli angličtí protestantští ateisté a moralisti. Při přechodu do katolických zemí, zvláště do zemí románských, přijali zednáři vlivem aristokratů ke svému protestantskému jádru i katolické řády, takže se stali proticírkví a protivěrou, řídíce se namnoze taktikou svého katolického odpůrce, zejména jezuitů,“ napsal také Masaryk v Naší době (ročník XIII.).

Ve spise „K ruské filosofii dějin a náboženství“ pak zednáře chválí: „Obzvláště důležitý byl zednářský řád jako organizátor evropského vzdělání, jako horlivý propagátor humanitních ideálů.“

A když přijímal při audienci zednáře na Hradě u příležitosti svých 80. narozenin, nechal se slyšet: „V dřívějších letech jsem byl několikrát vyzván, abych vstoupil do zednářského svazu. Neudělal jsem to proto, protože jsem vše, co po svých členech zednářství žádá, považoval za samozřejmou povinnost… Otázky humanity a etiky řeší se nejlépe individuálně.“

Zednářský historik Karel Sýs se domnívá, že pravda je nejspíše trochu jinde a že zednářství člověka, který se uchází o vedení národa, by zřejmě vzbudilo nežádoucí ohlasy a proto se mu Masaryk vyhýbal. Podotýká také, že v roce 1930 dopomohl ke vstupu do lóže svému osobnímu fotografovi Jano Šrámkovi.

Například prvorepublikový list „Čech“, jehož redakce měla blízko k pražskému arcibiskupství, však často psal, že Masaryk k zednářům příslušel.

A v časopise Vlasť z roku 1904-05 se dočteme následující tvrzení: „Mezi těmi, kdo zajišťovali spojení českých a moravských zednářů se zahraničními lóžemi, vynikl zejména TGM. K jeho odpadu od katolické Církve a vyhranění proticírkevního postoje došlo zejména pod vlivem manželky hugenotského původu. Již v roce 1904 je doloženo jeho členství v řádu říšsko-německých Guttemplářů.“ (In. Čas Vlasť, Praha, XXI /1904-5/, s. 1051).

V mnoha zednářských publikacích byl navíc Masaryk jako zednář zmiňován. Také kancelář Československé národní rady v době 1. sv. války sídlila v Paříži v budově „Grand Orient de France“. Po Masarykově smrti některé francouzské lóže uspořádaly smuteční slavnosti, ve kterých Masaryka nazývaly zednářem.

Nakonec je ale jedno, zda byl nebo nebyl svobodným zednářem, protože i sami zednáři tvrdili, že je jím celým svým založením, i kdyby jím nebyl oficiálně.

Mezi některými zednáři tak byl nazývám „svobodným zednářem bez zástery“, což mělo symbolizovat, že „je jejich“, i když není přímo členem. Případné členství TGM by tak bylo stejně spíše formální záležitostí, protože TGM především zednářsky smýšlel.

U členství dalšího prezidenta, Edvarda Beneše, spory nejsou – sám se k něm hlásil, například ve svých Pamětech. Zednářem se stal 19. února 1927 poté, co ho k členství v lózi „JAK“ přemluvil jeho kolega z ministerstva zahraničí, tajemník J. Sedmík.

Zajímavá je i úvaha o tom, jak zednáři měli „ošetřenou“ prezidentskou volbu, takže ať by zvítězil kterýkoli z kandidátů, na Hradě by seděl svobodný zednář. O hlasy volitelů se totiž v roce 1935 v době hledání Masarykova nástupce ucházel kromě zednáře Beneše i univerzitní profesor Bohumil Němec, který – jak jsme si ukázali výše – byl zednářem z popřevratové lóže „Národ“.

Vzpomínky zednáře Havla

Zajímavý pohled do československého prvorepublikového zednářství přinášejí také memoáry Václava M. Havla, otce bývalého českého prezidenta. Ve svých pamětech „Mé vzpomínky“, věnuje zednářské tématice hned dvě kapitoly („Jak jsem se stal svobodným zednářem a „Mezi svobodnými zenáři a rotariány“)

Popisuje, že pro jeho duševní pokrok mělo pozvání, aby vstoupil do zednářské lóže, mimořádný význam. „Na to, že zvali mne, tehdy ještě poměrně mladého člověka, měla jistě vliv – nezištná a celkem úspěšná – tvořivá práce ve studentstvu, kterou jsem si získal sympatie u řady předních členů naší kulturně politické společnosti. Ti zakládali novodové čsl. zednářství skotského ritu,“ vzpomíná Havel.

Popisuje, jak jeho přijetí mezi zednáře probíhalo. Na jaře 1923 za ním do kanceláře v Lucerně přišli „dva pánové, kteří si přáli mluvit se mnou o samotě. Byl to spisovatel Karel Čapek a městský knihovník Zdeněk Gintl. Byli pověřeni lóží ´28. říjen´, aby se mne dotázali, zda bych byl ochoten ucházet se o vstup do jejich zednářské lóže a sdělili mi podmínky. Mlčenlivost a ochota podřídit se obřadu při vstupu do zednářského bratrství byly předpokladny dalšího řízení.“

Havel pozvání pokládal za velkou čest. „Požádal jsem je bez dalšího uvažování, aby řízení vyžadované pro vstup do zednářské lóže bylo se mnou zahájeno.“ Upozornili ho, že může být přijat jen ten, pro kterého se v tajném hlasování rozhodnou všichni a že tam bude mít svého tajného garanta, kterého ale zná a najde tam prý i řadu dalších známých osob, kterých si váží.

Protože jde o otce exprezidenta a tudíž zajímavou spojnici mezi současným a prvorepublikovým zednářstvím, ocitujme Havlovy vzpomínky týkající se zednářů celé:

„Přirozeně jsem byl zvědav, co se se mnou stane dále. Jednoho dne, asi po dvou měsících, mě navštívil Zdeněk Gintl a sdělil mi, kdy a kam se mám dostavit, nejlépe ve smokingu. (…) V ustanovenou večerní hodinu jsem se dostavil do 2. patra starého, do dvora ustupujícího domu v Husově třídě na Starém Městě. Zdeněk Gintl již na mne čekal, uvedl mne do šatny a odtud mne odvedl do malé temné místnosti bez výzdoby. U židle na stole svítila svíčka a vedle ní ležela lidská lebka. Zde jsem měl čekat, až pro mne někdo přijde. Po delší době se tak stalo. Zednář-obřadník, v černém hávu a bílých rukavicích, dal mi pásku přes oči a vedl mne křivolakou cestou do místnosti (chrámu), kde se započal zednářský přijímací (zasvěcovací) obřad. Pokud si vzpomínám, byli jsme tři, kteří měli být zasvěceni. Po uvítacím projevu, předneseném pravděpodobně Mistrem lóže, nadzvedl mi někdo pásku z očí a uviděl jsem v pološeru asi třicet vážných pánů v bílých červeně lemovaných zástěrách a s červenými stuhami s odznaky na krku. Na rukou měli bílé rukavice a v pravé ruce proti nám napřažené meče. Uprostřed na pódiu před námi stál Mistr lóže, oslovil nás a vysvětlil nám symbol proti nám namířených mečů. Načež nám byla spuštěna páska na oči a byli jsme odvedeni do šatny, kde nám byla páska s očí sejmuta a kde jsme si upravili šat, neboť jsme byli bez kabátů a s vyhrnutými nohavicemi u kalhot. Pak jsme byli již bez pásek na očích znovu uvedeni do chrámu. Mistr lóže řídil další obřad. Poznal jsme hned, že je to náměstek pražského primátora dr. Vaněk, s jehož dvěma syny jsem se znal. Vedle něho, ve funkci tajemníka lóze, seděl Zdeněk Gintl, v němž jsem později poznal velmi zasloužilého zednáře a historiografa zednářství. Na místě řečníka usedl Antonín Pavel, tehdy odborový rada ministerstva zemědělství….“

Havel se také zmiňuje o tom, že Karla Čapka už po vstupu do lóže nenašel. „Prý zednářsky ´kryl´, což znamená, že vystoupil z řádu se závazkem mlčenlivosti. Jaké měl k tomu důvody, jsem se nikdy nedozvěděl. Jen mi bylo podivné, že tehdy také ´kryl´ J. S. Machar,“ píše Havel.

Havel vůbec prozrazuje mnoho zajímavého ze zednářského světa, nejen jak prožíval své přijetí do lóže, ale kdo všechno tehdy mezi zednáři byl a kdo z jeho známých se k zednářství připojil. Projevit totiž sebe jako zednáře je přípustné, zednářským slibem je ale zakázáno sdělovat jména jiných žijících zednářů nezednářům. Havel tak ale činí u těch, kteří jsou už po smrti, nebo kteří se k tomu sami jinde přiznali či od kterých k tomu měl souhlas.

Ačkoli Havel byl v lóži „28. říjen“ v době svého vstupu věkově nejmladší, hned získal „funkci“, které si vážil (vedl zápisy o neobřadných schůzích) a podílel se na dalším rozšiřování lóže tím, že do ní přivedl řadu svých známých: Antonína Hartvicha, prof. Jana Hejmana z obrodného hnutí čsl. studentstva, dr. Štěpána Ješe, Eduard Grégra, arch. Vladimíra Grégra a Jaroslava Horejce.

Později se podílí i na zakládání další lóže, když dosavadní byla už příliš velká. „Když měla lóže 28. říjen nadpočetný stav členů, rozhodli jsme se v čele s bratrem Františkem Kadeřávkem a Zdeňkem Gintlem založit novou lóži Bernard Bolzano,“ píše Havel a zdůrazňuje, že byl mezi jejími sedmi zakladateli. Mezi její první členy patřili česko-židovský architekt Max Bittermann, osobní tajemník Jana Masaryka dr. Antonín Sum, ředitelský rada v investiční bance Rudolf Kadeřávek, generál Jaroslav Hrbek, Jiří Beaufort, Vladimír Holub, Karel Pacovský, Ladislav Veselý, Jan Nušl a František Mašlaň.

Havel popisuje i zednářské chrámy: „Největších nákladů si vyžadovalo zřizování zednářských chrámů. V Praze jsem postupně navštěvoval čtyři zednářské stánky. První, nejprostší, byl v Husově třídě čp. 242-I, kde jsem byl přijat, druhý na rohu Trojanovy a Dittrichovy ulice v Praze II v domě, který tehdy vybudovala kterási česká pojišťovna. Třetí, který existoval až do okupace, byl největší – byl na Smíchově, v budově Křižíkových závodů. O jeho zřízení a pěkné vybavení se zasloužili zejména bratr Riesinger, gen. ředitel firmy Křižík-Chaudoir a bratr arch. Machoň, oba z lóže Sibi et posteris. Poslední náš stánek byl zřízen po válce ve Valetinské ulici 1-I v místnostech po České národní radě.“

Během války a po válce

Po Mnichově byly zednářské spolky a jejich činnost zakázané. Přesto bylo i ve vládě za druhé republiky mnoho zednářů – například předseda úřednické vlády po Mnichovu generál Jan Syrový byl sám zednář a stejně tak i jeho ministři Vladimír Fajnor a Ladislav Feierabend, zmíněný Kamil Krofta, Stanislav Bukovský či Havlův tchán Hugo Vavrečka.

V Beranově vládě najdeme vedle Syrového zednáře Jana Kaprase, Vladislava Klumpara, Vlastislava Šádka, Ladislava Feierabenda, Dominika Čiperu a generála Aloise Eliáše. Ti samí zasedají poté v protektorátní vládě zednáře Eliáše.

Ve skutečnosti byli tehdy mezi zednáři skoro všichni, jak vypraví strýc Karla Schwarzenberga František Schwarzenberg v knize svých vzpomínek (Vladimír Škutina: Český šlechtic František Schwarzenberg, s. 118-119, Praha, 1990, Rozmluvy):

„Když bylo při schůzi čs. vlády čteno německé nařízení proti zednářům a zákaz, že žádný svobodný zednář nesmí být ministrem, tak prof. Kapras (prof dějin českého práva, od začátku okupace ministr školství a národní osvěty) povstal a řekl: tak já jdu domů, načež ho jeden z kolegů ministrů zadržel: Jen si zase sedni. Zednáři jsme tady skoro všichni, ale co je komu do toho.“

Zednáři v té době dobrovolně ukončili svoji činnost, za hranice jich odešlo asi 200. V exilu ale pracovala jen asi padesátka z nich.

Po válce pak obnovili lóži za pomoci těchto emigrantů až v roce 1947. Měla zhruba 600 členů a po roce 1948 byla prý ostře sledována. Ještě v březnu 1949 se ale v Praze konal 1. poválečný zednářský kongres.

V zednářské literatuře se tradičně píše, že ani komunistický režim nebyl k zednářům přívětivý (podobně jako nacistický) a že se proto zednáři znovu dobrovolně rozešli roku 1951, kdy své organizace tzv. „uspali“. To ale nezní příliš přesvědčivě, protože pro ukončení činnosti nebyl žádný konkrétní důvod – neexistovalo žádné nařízení (podobně jako po Mnichovu), které by zednářství zakazovalo. Byli-li zednáři pronásledováni, byli pronásledováni spíše pro svoji politickou orientaci a vazby na první republiku a západní země, než z důvodu svého zednářství. Zednářství a komunistická myšlenka totiž nejsou v žádném protikladu, to druhé je výplodem toho prvního, takže tvrzení o tom, kterak se měli zednáři za komunismu špatně, jsou spíše uměle vytvářeným dojmem a kouřovou clonou, která měla zastřít myšlenkovou blízkost pokrokového komunismu se zednářskými myšlenkami volnosti, rovnosti a bratrství.

Karel Sýs nicméně cituje Memorandum zřejmě z roku 1952 o návrhu tehdejší Velké rady na uspání Národní Veliké Lóže Československé:

„Proto v letech nesvobody se musel tento svobodymilovný řád rozejít a svobodní zednáři trpěli obzvláště ničivou perzekucí. Pokud bylo lze zjistit, z těch, kteří se účastnili národního odboje, 52 bylo popraveno a 175 zahynulo v mučírnách a na následky věznění (…) Podle Kaprasova dopisu Háchovi bylo v protektorátu 900 až 1000 českých zednářů (z toho 30 až 40 Židů). Zahynul každý pátý svobodný zednář. Žádná jiná společenská skupina neměla tak vysoké ztráty z odboje, jako svobodní zednáři. Byli doslova dvojnásobně zdecimováni.“

Po roce 1989

Z původních několika stovek svobodných zednářů zůstalo prý po listopadovém převratu jen 28 členů, kteří začali s obnovou. V té se hodně angažovali francoužští zednáři, když například v dubnu 1990 byl v Praze s velkými poctami přijat ministerským předsedou, místopředsedou federálního shromáždění a pražským primátorem svobodný zednář M. Jean – Robert Rachage, velmistr „Grand Orient de France“, tj. hlavní francouzské velkolóže. Dostalo se mu nevídané pozornosti, mimo jiné i od Československé televize.

Velmistr zde jednal o obnovení zednářských struktur, v Praze se setkal s 24 žijícími zednáři, původně zapojenými do francouzské lóže, vesměs důchodci, dřívějším povoláním většinou lékaři nebo architekty. Krátce po své misi obdržel až 1200 nových přihlášek do lóže.

Dnem legálního znovuotevření viditelných struktur zednářských lóží se zakrátko stal 17. listopad 1990 (sic!), kdy se na shromáždění v Martinickém paláci otevřela obnovená lóže, kterou uznaly Spojené velké lóže anglické s podporou Francouzského Velkého Orientu.

V roce 1993 pořádali svobodní zednáři tiskovou konferenci, na které prohlašovali, že k dnešnímu dni (psal se červen 1993) působí v ČSFR 100 svobodných zendářů v Praze, Brně a Plzni.

Ale o novodobém českém zednářství zase příště…

Literatura:
Kolektiv autorů: Svobodné zednářství. Stručný výtah z rozsáhlejšího díla. SVAM Praha 1992
Václav M. Havel: Mé vzpomínky, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1993
Eugen Lennhoff: Svobodní zednáři, Petrklíč, Praha 1993 (reprint z roku 1933 s aktuálním doslovem)
Vladimír Škutina: Český šlechtic František Schwarzenberg, Rozmluvy, Praha 1990
Walter Jacobi: Golem… Metla Čechů. Rozklad českého nacionalismu, Orbis, Praha 1942
Karel Sýs: Praha zednářská, BVD, Praha 2011

www.freeglobe.cz

Advertisements

7 thoughts on “Československo a svobodní zednáři

  1. Jak už jsem napsal jinde, je zde drobný zmatek ohledně novodobé historie. Velký Orient Francie (GODF) a Sjednocená Velká Lóže Anglie (UGLE) jsou dva nezávislé subjekty. GODF sice považuje členy UGLE za zednáře, naopak však nikoliv. V roce 1990 pomohli obnovit zednářskou činnost američtí zednáři (USA) „založením“ lóže v Praze, kterou následně UGLE uznala, GODF však působil samostatně a jím „založené“ lóže vytvořili Velký Orient Český (VOČ) až v roce 1993. Bylo by vhodné komentovat aktivitu těchto dvou samostatných subjektů odděleně, jinak vznikne zmatek.

  2. cituji: „Můj článek byl přitom postaven na logickém argumentu, že byla-li zednářstvím prodchnutá celá první republika, není důvod si myslet, že by tomu dnes mělo být jinak.“

    To je dost zjednodušující a povrchní argumentace. Podívejte se na to např. z pohledu kvality politiků, kteří se k řádu hlásili. Mladý Masaryk a další byli „osobnosti“ s vysokým morálním kreditem, který je obdivuhodný. Myslíte si, že má řád zájem na politicích dnešní garnitury, kteří jsou namočeni v korupcích, neprůhledných aktivitách, obecně řečeno lidé nad kterými si většina odplivne? Pokud opravdu hledáte odpověď na to, kdo řídí politiku, hledejte ji ve velkých firmách, které těm politikům platí jejich kampaně a oni jim na oplátku podsouvají státní zakázky a lobují za úpravy v zákonech, které jim vyhovují.

  3. Pingback: Československo a svobodní zednáři

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s