Je větší nebezpečí NWO, nebo islamizace?

Často bývám čtenáři vyzýván – v mailech nebo komentářích pod články – abych se vyslovil k rozporu, který někteří vnímají mezi posláním dvou sesterských, ale názorově na první pohled rozdílných webů internetového vydavatelství Český portál. Byl jsem u zrodu obou, což některým lidem připadá zvláštní a ještě více zvláštním se jim jeví, když se přiznám k tomu, že se kolem toho prvního (oproti jejich očekávání) točím i nadále.

Řeč je o webech Eurabia.cz, který letos na jaře slavil šesté narozeniny, a webu freeGlobe.cz, který v čase téměř podobném slavil narozeniny první. Jeden byl svého času silně proizraelský (a nyní již není, není ani protiizraelský, Izraelem se zkrátka nezabývá), druhý se nebojí poukazovat kriticky na počínání státu Izrael. Jeden svého času podporoval tažení proti mezinárodnímu terorismu (už nepodporuje), druhý před podobnými taženími varuje. Jeden je kritický k muslimům, druhý připouští, že se muslimové mohli stát obětí smyšleného Střetu civilizací (čímž neomlouvá násilnou podstatu islámu coby bojovného a dobyvačného náboženství). Jak to může jít dohromady? ptají se proto někteří.

Moje odpověď, že se člověk ve svých názorech mění a z neokonzervatismu se může propracovat k paleokonzervatismu, z nadšeného huráfilosemitství k realistickému pohledu na události Blízkého východu, někdy nestačí. Protože se kolem webu Eurabia.cz pohybuji stále (a není to pro mne uzavřená minulost), mohu některým lidem připadat názorově rozpolcený. Jsem tedy na té, či oné straně? Ještě by dovedli pochopit, že jsem téma kritiky islámu před časem opustil, abych varoval před nebezpečím mnohonásobně větším – před nebezpečím Nového světového řádu, ale když se dozví, že se islámu v Evropě obávám i nadále (a v některých textech se na toto téma i nadále vyjadřuji), nerozumí mým pohnutkám. Je možné být proti Novému světovému řádu a přitom kritizovat islám v Evropě? Pro někoho je už kritika islámu jako taková podezřelá a ten, kdo se jí zabývá, podle některých slouží k rozdmýchávání umělých vášní.

Záměrem tohoto článku však není obhajovat se ani vysvětlovat, ale protože výše položené otázky obnažují jisté nedorozumění mezi kriticky uvažujícími lidmi a staví oba problémy (islamizaci i Nový světový řád) proti sobě, třebaže reálná jsou obě nebezpečí a navíc spolu úzce souvisí (islamizace je součástí agendy Nového světového řádu), rozhodl jsem se vysvětlit svůj pohled na tuto problematiku.

Pro někoho má totiž onen rozpor ještě hlubší podobu – je multikulturalismus skutečným nebezpečím, nebo nebezpečím smyšleným, které má odvést naši pozornost od podstatnějších nástrah? A jak je to s oponováním přistěhovalectví? Nevyvoláváme naopak střety a chaos, jak si mocní přejí (podle hesla rozděl a panuj, tedy vyvolej v Evropě sociální zmatek a nepokoje, abys ji snadněji ovládal), když burcujeme proti islamizaci a sílícímu vlivu muslimů v Evropě? A nebo je střet bílé Evropy s jejím barevným přistěhovaleckým apendixem nevyhnutelný, i při vědomí toho, že někdo z této (zatím ještě stále studené) občanské války profituje? A ptát bychom se mohli (a někteří se tak vskutku táží) ještě jinak – je islám skutečně nebezpečí an sich, nebo je to nebezpečí pouze předstírané, uměle probuzené za určitým dojmem, zneužívané k určitým záměrům? Jinými slovy, sloužíme Novému světovému řádu spíše tehdy, když hájíme původní identitu evropských národů proti muslimům, či naopak tehdy, když vírou v multikulturalismus muslimům ustupujeme a bráníme je (často třeba jen proto, že nám připadá, že jsou obětí americké hegemonie)? Tyto otázky se znovu oživily s případem norského teroristy Anderse Behringa Breivika, který se k boji proti muslimům hlásil.

Pokusím se odpovědět několika tezemi.

1) Naše přemýšlení o dvou nebezpečích (nebezpečí islamizace a nebezpečí světovlády) může zdánlivě připomínat vybírání si mezi dvěma zly a zvažování, které je větší a které menší a proti kterému je tedy prioritou bojovat. Někdo může vnímat barbarský džihád proti evropským hodnotám jako větší hrozbu, než snahy o vytvoření světové vlády, třeba proto, že světovou vládu koneckonců vnímá jako rafinovaný projekt západní hegemonie nad zbytkem světa (čímž opravdu je), což někomu může imponovat (Kuras, Joch), pročež se rozhodne ho akceptovat a veškerou sílu napřít k boji proti džihádu. Druhý by zase mohl říci, že větším nebezpečím je světovláda a že karta islamizace je jen pragmaticky zneužívána coby součást plánu, jak lidi rozeštvat proti sobě a uspíšit rozvrat starého světa a příchod nového řádu a tím i oné světové vlády. Takový člověk je ochoten akceptovat probíhající islamizaci evropských zemí, protože hlavního nepřítele vidí právě ve světovládě a jejích protagonistech. Do jisté míry může takový člověk mít i sympatie k muslimům, někteří jdou dokonce tak daleko, že v nich vidí i spojence proti Novému světovému řádu.

Je ale tento postoj správný? Musíme si vybrat jen jedno téma, jen jedno nebezpečí a druhé zavrhnout?

Domnívám se, že oba přístupy jsou špatné, respektive, že je správné (a nutné) bojovat proti oběma nebezpečím najednou, byť v praxi musíme dát některému prioritu. Dát jednomu z témat prioritu ale ještě neznamená, že druhé nebezpečí trivializuji a přestanu ho jako nebezpečí vnímat.

Osobně vidím nebezpečí jak v islamizaci Evropy (tedy v násilné podstatě islámu jako takového, který ve stále větší míře do Evropy proniká), stejně jako vidím nebezpečí v lidech, kteří s islamizací kalkulují, protože se jim hodí do jejich plánů, jak Evropu uvrhnout do chaosu a snáze ji ovládnout. Neštěstí Evropy (a Západu obecně) pak spočívá v působení obou tragických vlivů společně – v invazi islámské víry do původně křesťanských zemí na jedné a v slabosti evropské společnosti, která tomuto tlaku podléhá (a nemá sílu se vzepřít) na straně druhé (což je dané právě tím, že už je jen „původně“ křesťanská, nikoli současně křesťanská). Řečeno ještě jinak, nepřítel je nejen za branami (i když dnes už toto přirovnání neplatí, dávno je v našich městech), ale zároveň i mezi námi samotnými působí jakási nepřátelská pátá kolona. Tragédii Evropy pak působí součinnost obou nepřátel civilizace – vnějších (kteří ji dobývají) a vnitřních (kteří vlastní společnost oslabují a nepříteli – obrazně řečeno – otevírají brány města).

2) Výše zmíněnou úvahu už přede mnou ale napsali mnozí jiní, není to nic nového. Já bych ji ale přesto posunul trochu dál.

Naskýtá se totiž otázka, jak se to stalo a kdo tento stav zapříčinil. Jsou barbaři před branami i zrádcové mezi námi běžným jevem, ke kterému by dříve či později bývalo došlo, nebo si někdo dal záležet na tom, aby k muslimské invazi i k otevření evropských bran došlo a aby k tomu navíc došlo ve stejný čas? Nenaplánoval to někdo právě tímto způsobem?

A ptejme se ještě konkrétněji: Je příliv muslimů (byť ekonomicky motivovaný a ne vojenský, jako v minulých staletích) samovolným jevem, jakousi nahodilostí, nebo naopak osudovou neodbytností, dějinou daností, v každém případě ale na nás nezávislým jevem, nebo je – jednoduše řečeno – někdo pozval a vyprovokoval? A stejně tak – je evropská slabost pouze důsledkem ničivé ideologie tolerance, známkou únavy evropské civilizace, známkou pohodlnosti jejích obyvatel, nebo následkem (někým) řízeného rozvratu Evropy? Je-li příliv muslimů důsledkem pozvání a zároveň je-li rozvrat Evropy důsledkem něčího cíleného plánování, pak kdo to je? Co je to za skupinu lidí? A jsou to ti samí lidé v obou případech?

Islám vždy byl pro křesťanskou Evropu vnějším nepřítelem. Současné ohrožení Evropy islámem v tomto smyslu tedy není ničím smyšleným, neuvěřitelným, nepochopitelným, co by historie neznala. Na druhou stranu je ale pravda, že od porážky u Vídně byl islám ponížený, zpacifikovaný a víceméně nepředstavoval pro Evropu (či Západ obecně) v tomto novém období žádné velké nebezpečí.

Jak se to tedy stalo, jak (a komu?) se podařilo tento zpacifikovaný islám uměle vybudit ke konfliktům, násilí, terorismu, k rozpínavosti, k jistému druhu náboženského procitnutí, ke stvoření al-kájdy a všeho toho, čeho jsme se za posledních deset let naučili bát? Jak je možné, že to, co vypadalo jako nepravděpodobné (že by se islám znovu vzmohl a zaútočil na Evropu), se skutečně stalo a děje? Je to náhoda, nebo si to někdo přál?

Jisté odpovědi nás napadnou okamžitě a patří mezi ně obecně přijímané postřehy – blahobytný a lehce zneužívatelný a zneužívaný sociální systém, který cizince z převážně muslimského náboženského prostředí přivádí do Evropy. Rozhodnutí pozvat do Evropy tzv. gastarbeitry, kteří se podíleli na obnovování poválečného hospodářství. Podpora myšlenky multikulturalismu, který z přistěhovalectví činí ctnost a preferuje co nejpestřejší společnost. Vojenská agrese USA a „mezinárodního společenství“ vůči muslimským zemím, která posiluje imigraci do Evropy a mezi emigranty jitří atmosféru. Nesmyslná zahraniční politika USA, která v Evropě podporuje vznik účelových islamistických států (Kosovo) či občanských válek, ve kterých bojují džihádisté, často původně vycvičení CIA (války v bývalé Jugoslávii) a kdy se mezináboženské konflikty záměrně přenášejí stále více do středu Evropy.

Vidíme tedy, že je to západní společnost především, která sama islám kombinací válečné agrese a slibem ekonomických výhod vyprovokovala k tomu, aby opustil svůj tradiční geopolitický prostor a vydal se na cestu (z toho či onoho důvodu, s tou či onou motivací) do Evropy. Tedy významní představitelé západní společnosti metodou cukru i biče tlačí islám do konfliktu s Evropou / Západem, do konfliktu, který sice má svou historii, ale který byl ve dvacátém století jevem mnohem více uměle vybuzeným než přirozeným.

A co ona evropská / západní slabost? Je i ona něčím přirozeným (ve smyslu evolučním, byť v tomto případě spíše degeneračním), nebo opět revolučním? Poddává se Evropa islámu proto, že sama chce, nebo proto, že ji k tomu někdo politickými kroky tlačí?

Opět bychom mohli najít řadu logických a obecně přijímaných vysvětlení pro mravní a morální úpadek evropské potažmo západní civilizace a s tím spojenou neochotu se bránit: odklon od křesťanství, pohodlnost evropských obyvatel, vítězící levicová ideologie, multikulturalismus, politická korektnost, úpadek vlastenectví a národní hrdosti, demontáž národní suverenity. Mohli bychom se ale také ptát, zda tyto jevy něco navzájem nespojuje a zda nemají nějakou ještě hlubší příčinu. Mohli bychom se ptát, proč se Evropa odklonila od křesťanství a kdo si to přál a kdo na tom pracoval. Mohli bychom se ptát, kdo propaguje konec národního státu. Mohli bychom se ptát, kdo vymyslel a v Evropě prosadil zhoubný koncept multikulturalismu. Mohli bychom se ptát, zda takto rozvrácená společnost není pro někoho cílem.

Koho mám na mysli? Politici sami o sobě to podle mne nejsou (ač nesou odpovědnost, nejsou to tvůrci jízdních řádů, jen se jimi řídí), ani intelektuálové a proklínaní salónní levičáci, kteří mnohé z výše zmíněných trendů obhajují, ale ani oni nejsou motorem těchto změn, spíše jejich popularizátory či apologety. Dokonce to nejsou ani úředníci a byrokraté na národní i nadnárodní úrovni (protože ač leckdy disponují velkou mocí, jsou stále jen úředníky, zaměstnanci úřadů, kteří společně s politiky společenské změny realizují, ale nevymýšlejí je). Tím vším neříkám, že v té skupině, kterou podezírám, zástupci politiků, intelektuálů a byrokratů nejsou – jsou, ale společným jmenovatelem zde není ani tak profese (stejně jako jí není ani státní příslušnost), jako spíše jiný druh vzájemně sdílené identity.

Dále už na onu otázku odpovídat nebudu, ale zvídavý a pozorný čtenář se jistě dovtípí, komu daný stav vyhovuje a kdo za ním může stát (jistou odpověď jsem dal už v textu „Evropská nová pravice ve službách Izraele“, ale viníků bude více a nezúžoval bych je pouze na okruh sionistů).

Řeknu pouze tolik, že ruku v ruce jdoucí zranitelnost Západu a vyprovokovaná muslimská agrese jsou podle mého soudu obojí důsledkem cíleného a pomalu uskutečňovaného plánu elit, těch samých elit, které viníme z prosazování Nového světového řádu. Jeho architekti, aby mohli vystavět svůj vysněný chrám vysněného nového světa, musí nejprve svrhnout ten starý. K tomu potřebují zrušit monarchie (což se jim už podařilo), zrušit vliv církve a nejlépe zničit církev jako takovou a také národní státy (na rozkladu obojího se pracuje). Takoví lidé vítají jakoukoli příležitost oslabit donedávna křesťanskou Evropu a hordy islámských přistěhovalců, měnících starý kontinent k nepoznání, se jim k tomu náramně hodí.

3) Zopakuji na tomto místě tezi, kterou jsem použil už několikrát předtím. Nebezpečí islámu nespočívá v jakémsi islámském terorismu (ten existuje spíše v mediální rovině, než ve skutečnosti), ale v muslimském přistěhovalectví do Evropy, ve vysoké natalitě těchto příchozích, v jejich neochotě řídit se pravidly a normami naší společnosti a v jejich arogantních požadavcích po přizpůsobení se nás (většiny) jim (menšině), než aby tomu bylo logicky naopak. To vede k pocitu ztráty jistot původních obyvatel, k permanentnímu pocitu ohrožení občanů, k frustraci z toho, že je menšinám ustupováno a dovolováno to, co by si bílý muž dovolit vůbec nemohl, k odbourávání národních a náboženských symbolů, zvyků, obyčejů a tradic, které mají imigranty údajeně pohoršovat (ale některým politikům je toto odkládání symbolů náramně příjemné) a k mnoha dalším jevům, jejichž popis by byl daleko nad rámec této úvahy.

Problémem tedy není to, před čím varoval Bush a evropští politici (islámský terorismus), ale to, před čím Bush a evropští politici naopak nevarovali (islamizace). Islamizace coby označení pro stále se rozšiřující a sebevědomější menšinu muslimů, která si nárokuje stále více práv a okolní společnost tlačí k ústupkům a pouze k jednostranné toleranci. A toto už nikdo nepopře. Islámský terorismus můžeme hravě připsat na vrub instruktorům ze CIA a některé velké atentáty poslední dekády dokonce tajným službám. Tažení proti mezinárodnímu terorismu můžeme velice snadno demaskovat jako uměle vytvořený problém. Ale rostoucí počet muslimů v Evropě a jejich radikalizaci nikdo popřít nemůže – je to realita, ve které žijeme (naštěstí ne my, Češi, ale mnohé západní národy bohužel ano). A pro mne to je tudíž problém a nebezpečí, před kterým je třeba varovat.

Říkám-li proto, že vnímám islám jako nebezpečí, pak ale jen v tomto a ne jiném smyslu. Nevadí mi islám ve svém tradičním geografickém prostoru a nevadí mi jakékoli muslimské zvyky (jakkoli ohavné), které muslimové na svém území praktikují. Vadí mi ale rozpínavý islám v Evropě, už nejen za našimi humny, ale přímo uprostřed naší civilizace.

4) Z výše naznačeného vyplývá, že neblahé trendy jako je například multikulturalismus, nevnímám jako pouze „slepou uličku“ společenského vývoje, jako projekt, který evropští politici zkusili, přesvědčili se, že nefunguje a nyní ho pomalu opouštějí, ale jako záměrnou „slepou uličku“ a jako záměrně vytvořený projekt či nástroj sloužící k rozkladu společnosti.

Vše, co přinesl, se totiž dalo už od počátku předvídat a ten, kdo je za něj zodpovědný (ten, kdo o jeho zavedení rozhodl, ale i ten politik a ten byrokrat, který to poté realizoval a ten levicový intelektuál, který to v médiích obhajoval), musel všechna jeho úskalí znát a tušit, k čemu povede. Musel ho s tímto vědomím zavádět.

Ostatně podezřelý je multikulturalismus už svou vlastní rétorikou. Sám sebe prezentuje jako myšlenkový směr, jehož záměrem je vytvořit jednotný svět, jednotu v mnohosti, pestrobarevnou civilizaci, univerzální společnost, což jsou slova a dikce, která by nám – kritikům světové vlády – měla být sama o sobě podezřelá.

To, že ve skutečnosti vede k chaosu, neklidu, občanským neopokojům a válkám, tedy tomu, co je pravým opakem zamýšlené ideální pestrobarevné společnosti, je už jiná věc. Navenek to vypadá, že jako koncept selhal, ale co když neselhal? Co když právě toto je jeho posláním – přinášet zlou krev mezi domorodé obyvatele a příchozí, rozdělovat, ničit mezilidské vazby, vykořenit původní obyvatelstvo, zničit národní svébytnost, rozložit společnost? Pak by neselhal, pak by byl velice úspěšným.

Je mi proto s podivem, že existují lidé, kteří vidí spiknutí sil Nového světového řádu za každou událostí, přesto multikulturalismus jim nijak podezřelý nepřipadá. To je divné.

Ono by nám už mělo být určitým vodítkem, když vidíme, kdo multikulturalismus kritizuje a kdo ho naopak brání. Zůstaneme-li v českých poměrech, pak není bez zajímavosti, že multikulturalismus tvrdě kritizuje prezident Václav Klaus, který je zapřísáhlým odpůrcem světovlády, neboli nového světového řádu, kdežto jeho názorový oponent Václav Havel, který je nového světového řádu naopak horlivým podporovatelem, je zároveň velkým obhájcem multikulturalismu. Havel sám i řada jeho pravdoláskařských přátel se například angažuje v projektu , který má podporu multikulturní společnosti přímo v popisu práce (tzv. Aliance civilizací). (to, že je Václav Havel i přes všechny své řeči o potřebně multikulturního soužití zároveň členem štvavého amerického neokonzervativního think-tanku jestřábovského ražení /The Committee on the Present Danger/, není přitom důkazem nepravdivosti této úvahy, jako spíše její pravdivosti, protože podobné pokrytectví a faleš není (pro Havla, ale ani pro ostatní jemu podobné elitáře) ničím nezvyklým.

5) I kdyby se nám vše výše řečené zdálo natolik bláznivé a neuvěřitelné, že bychom nad tím chtěli mávnout rukou jako nad další konspirační teorií, jak si ale potom vysvětlíme to, že Evropa do islamizace zapadá stále hlouběji už léta a není schopná s tím nic učinit, třebaže ví, že ji to vede do záhuby?

Je totiž skoro nepředstavitelné, že by se tolik vlád tolika zemí a v tak dlouhém časovém údobí dopouštělo jedné a téže chyby a postupovalo by v otázce imigrace proti zájmům vlastní země a vlastního obyvatelstva – a to vše jen náhodou. Mnohem spíše se jeví pravděpodobnějším, že se levicové i pravicové vlády západních zemí řídily a řídí jakýmsi doporučením a multikuluralismus propagovaly a propagují ne ze své vůle, ale jako jakýsi celoevropský koncept. Ten ale musel někdo vymyslet a prosadit.

Stejná nelogičnost, skoro by se dalo říci abusrdnost, je pozorovatelná na druhém břehu Atlantiku, kdy americká administrativa řeší vše možné i nemožné a posílá své vojáky umírat při „vývozu demokracie“ do muslimských zemí, ale přitom není schopná ochránit vlastní hranice s Mexikem, aby nekontrolovatelná imigrace z jihu neničila Spojené státy podobně, jako přistěhovalectví z třetích zemí ničí Evropu. Na válčení všude po světě peníze jsou, ale na obranu hranic s Mexikem se jich americké vládě – podezřele – nedostává, takže lidé musí sami od sebe tvořit jakousi domobranu a hlídat ony chatrné ploty a zdi sami s puškou v ruce.

To bylo pro mne dlouho nepochopitelné, ale když se na to podíváme ze zorného úhlu výše naznačeného, smysl to dává. Tam, v USA, stejně jako zde v Evropě, ve skutečnosti vlády nemají zájem na pocitu bezpečí svých obyvatel, ale jde jim o udržování řízeného chaosu. Americká administrativa záměrně neřeší problém se svou jižní hranicí, protože jí vyhovuje napětí, které přistěhovalectví v tomto regionu způsobuje. Ono se totiž náramně hodí pro potřeby demontáže národního státu, protože multikulturní stát snáze přijme pravidla Nového světového řádu, než stát národnostně homogenní. Ale dnes už zkrátka myšlenka, že „ploty dělají přátele“ a že člověku je nejlépe v jeho vlastním a domácím prostředí, než v jednom velkém propojeném světě, není moderní…

6) Skončím otázkou, co s tím. Vidíme, že islamizace je trend negativní a nebezpečný, což snad nemohou popřít ani ti, kteří jsou ve vztahu k muslimům útlocitní. Vidíme, že negativně působí na daný národ, že rozkládá celou společnost, protože vnáší ne-řád a zmatek do pravidel, na kterých dosud úspěšně fungovala. Přesto někteří říkají – nebraňme tomu, smiřme se s tím, protože bojem proti tomuto jevu pouze napomáháme vytváření chaosu.

Já naproti tomu tvrdím, že onen chaos tu již je a vznikl právě aplikováním konceptu multikulturalismu, jeho prováděním v politické praxi. Naší snahou by tedy mělo být vrátit se k původnímu stavu, než jen trpně přihlížet a nechat si vše líbit.

A i kdyby obrana bílého křesťansky smýšlejícího vlastence vůči pronikání islámu do Evropy měla vyvolat ještě větší chaos (který se někomu líbí), nebo dokonce občanskou válku (kterou si někdo přeje), pak jde pro mne o přirozenou reakci člověka, který hájí svůj domov a svou vlast a je to proto plně ospravedlnitelný postoj. A to i přesto, že může vést k eskalaci násilí. Nebo si snad máme nechat své země změnit k nepoznání a čekat, až se z nich stanou společnosti podle blízkovýchodního střihu? To po mně nemůže nikdo chtít.

A pro ty, kteří mají obavu, že bojem proti islamizaci nám uniká ze zřetele ten hlavní viník, ten, kdo to v pozadí režíruje, mám nápad. Až budeme, třeba i se zbraní v ruce, hájit naše země v případné občanské válce bílých proti barevným (ne kdesi ve světě, ale zde, u nás, v našich otčinách), cožpak nebude nic snadnějšího, než v další fázi této restaurace starých dobrých časů obrátit ty stejné zbraně i vůči oněm novosvětořádovníkům, kteří byli a jsou za to vše zodpovědni a kteří si zaslouží patřičný trest? Kdo říká, že necháme elitáře proklouznout? V oné velké obranné reakci, k níž jednou bude muset Evropa chtě nechtě dospět, a kterou ostatně oni sami svým zlým jednáním vyprovokovali, klidně budou moci být svrženi a rozdrceni i oni.

Závěrem jen podotknu, že celá otázka souvisí i s otázkou mnohem hlubší (na jejíž diskuzi už v tomto článku není prostor), a sice – jak se vůbec Novému světovému řádu bránit, zda násilně (protesty, demonstracemi, sabotážemi apod.) či zda jej ignorovat a učinit sám sebe co nejvíce nezávislým na systému a uchýlit se někam do ústraní. Je jasné, že ti, kteří naivně velí Nový světový řád zničit naším nicneděláním (protože případný střet je prý přesně to, co on potřebuje k tomu, aby mohl ještě více utáhnout šrouby), nemají chuť se jakkoli bránit ani v případě invaze muslimů do Evropy. A to je na delší debatu, zda je vůbec možné v tomto velkém boji (za navrácení našich svobod) zvítězit bez odhodlání, bez nasazení a bez zbraní v ruce. Já myslím, že nikoli.

Mým kritikům, kteří se podivují nad tím, že v islámu v Evropě vidím nebezpečí, tedy vzkazuji: Budu bojovat proti přistěhovalcům, stejně jako proti elitářům. Bojovat na dvou liniích je těžší, ale nic jiného nám totiž nezbývá.

www.freeglobe.cz

Advertisements

4 thoughts on “Je větší nebezpečí NWO, nebo islamizace?

  1. Řekl bych že i tady bude platit „follow the money“. Do čeho investuje finanční přebytky a s čím spekuluje horní střední vrstva? Asi před dvaceti lety jsem četl článek, že Německo má velký problém s trhem nemovitostí. I lukrativní domy byly téměř neprodejné, neobydlené a majitelé museli platit daně, poplatky, údržbu. Čili pro investory velmi ztrátové. Byl to důsledek klesající porodnosti a tím i počtu obyvatel, který snižoval poptávku po nových nemovitostech, způsoboval neprodejnost starých, snižoval ceny nájmů, …. Tento problém měla zřejmě celá „západní“, „vyspělá“ Evropa s porodností 1.1 až 1.3 dětí na ženu. Řešení se našlo v imigraci z muslimských zemí a záminka v „kolabujícím důchodovém systému“. Což je při rostoucí produktivitě práce dost diskutabilní. Podobné řešení v Česku nabízí romská porodnost a rozbýjení rodin sociálně-justiční mafií. Obojí zvyšuje poptávku po nemovitostech. Sociální vrstva, která to má řešit, by tím přicházela o svoje investované peníze, bezpracné příjmy z pronájmů a enormní zisky ze spekulací.

  2. Dobrý den pane Bartoš, taková technická věc – čtu vaše stránky na Firefoxu a protože mám velký monitor a velké rozlišení, musím si text zvětšit na cca 150%. Bohužel při tom se text nezalamuje (jako jiné weby..), ale schová se za okraj a stránka se musí lištou posouvat, což je nepraktické. Šlo by s tím něco udělat?? Děkuji za pozornost.

  3. Havel nám přeci sebral i povinnou voj. službu a zbrojovku. Odzbrojování a trhání koulí národu. Pletu se nebo další puzzle?

    Odzbrojování se pokud vim děje, nebo bude dít, i v USA. Celá Evropa je v podstatě odzbrojená. Akorát rusové jsou záštita. Pletu se?

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s