9/11 a co na CEPu nezaznělo

Tématem 11. září 2001 jsem se už zabýval minule. Ale nedá mi to, abych se k němu ještě jedním textem nevrátil. Zúčastnil jsem se totiž semináře Centra pro ekonomiku a politiku (CEP), který se desetiletému výročí smutné události taktéž věnoval. Na jiném místě jsem onen debatní večer krátce popsal a snažil se zachytit to podstatné, co na něm zaznělo a co zasloužilo pozornost.

Jedna věc ale na semináři nezazněla vůbec, k mému velkému překvapení. Je sice pravda, že panelisté (Jakl, Eichler, Joch a Bureš, společně s moderátorem Weiglem) se vesměs zabývali důsledky 11. září na americkou politiku a vůbec mezinárodní vztahy a že název „11. září 2001 – Deset let poté“ sváděl spíše k balancování oné dekády, než k otázkám o přesných příčinách pádu Dvojčat. To byl nejspíše i záměr organizátorů večera.

Přijde mi přesto prazvláštní mluvit o 11. září a nové éře, kterou odstartovalo, a přitom vůbec nezmínit pochybnosti, které panují ohledně samotných teroristických útoků a toho, komu je jejich provedení oficiálně přisuzováno. Pochybnosti o události, která stála na počátku všech těch hrozivých trendů, které přednášející svorně kritizovali či (v případě Romana Jocha) obhajovali. Několika větami a pouze v obecné rovině toto téma nakousl jediný řečník, tajemník prezidenta Ladislav Jakl, a to spíše proto, aby v tomto případě konspirační teorie, které jinak považuje za projev zdravé skepse, spíše vyloučil. Pak už byla řeč jen o amerických válkách a omezování občanských svobod a k pochybnostem o 11. září se už nikdo nevrátil, a to ani z publika.

Přitom by stačilo tak málo – aby tam někdo tak nějak „hájkovsky“ řekl, že všechno je složitější a že bychom ohledně osudného dne 11. září neměli věřit všemu, co se v médiích šustne a co nám v nich promítnou. Rozebírání jednotlivých detailů, které by vyvracely vládní verzi události, by se na CEP ostatně ani nehodilo, po tom nevolám. Překvapovalo mne zkrátka jen to, že všichni řečníci k tématu přistupovali jaksi s automatickým předpokladem (nebo spíše vírou?), že onen den útočili muslimové. Kritizovali pak už jen to, co následovalo (a ve své kritice byli dobří, to uznávám – až na fanatického Romana Jocha, kterého odklon Čechů od neokonzervatismu vnitřně užírá a vede k stále větší radikálnosti), ale zcela opominuli skutečnost, že stran události, která byla v názvu večera, má dnes už každý čtvrtý Američan své pochybnosti. Dokonce i v České republice se podle nedávného průzkumu agentury SANEP téměř třetina dotázaných vyjádřila k oficiálnímu výkladu tehdejší tragédie podobně skepticky.

Ale nechci lidem z CEPu křivdit. Je možné, že by Petr Hájek na takové akci klidně i vystoupit chtěl, ale možná to nebylo taktické a Hrad se třeba rozhodl, že nebude příliš píchat do amerického hnízda. To je pochopitelné – určitě nemá zájem opakovat nedávné pozdvižení, které americká ambasáda za spolupráce s protihradními českými novináři rozpoutala kolem jiného nevinného Hájkova výroku stran smrti Usámy bin Ládina.

Bavil jsem se pak o svém pocitu ze semináře s pár kamarády, kterým důraz, který jsem postrádal, nijak nechyběl. Argumentovali, že je důležité kritizovat především následky 11. září, tedy arogantní zahraniční politiku USA či okleštění našich svobod v politice vnitřní na obou březích Atlantiku. To že je prý krásně jasné, viditelné a nezpochybnitelné a tudíž lehce napadnutelné, zatímco konspirační teorie se svými tvrzeními o tom, kdo akci provedl respektive neprovedl, stojí na vodě a bez důkazů.

Nemyslím si to. Důkazů je spousta, dokonce tolik, že existují specializované webové stránky, které do detailů rozebírají jeden aspekt onoho smutného rána za druhým, stejně jako vzniklo několik celovečerních filmových dokumentů plných svědectví očitých svědků a všemožných odborníků, kteří běžně uváděné argumenty rozbíjejí na padrť. Proto nemá smysl, abych zde jednotlivé pochybnosti o 11. září uváděl a to ani v náznacích – koho to zajímá, může brouzdáním na internetu strávit nad tímto tématem hodiny času.

Důkazy tedy jsou, ale není jim nasloucháno a v hlavních sdělovacích prostředcích nejsou reflektovány. A to je potíž, protože to o celé záležitosti říká mnohem více, než možná všechny ony důkazy, webové stránky, filmové dokumenty nebo i ony průzkumy veřejného mínění. A to je další věc, která na CEPu měla zaznít ale nezazněla – mrtvolně podivné ticho, které ve sdělovacích prostředcích ohledně „konspiračního“ vysvětlení útoků panuje.

O tom, že za vše může Usáma, se totiž v médiích nepochybuje, což je jev takřka celosvětový (ve smyslu západní civilizace). V USA vše zašlo dokonce tak daleko, že navzdory rostoucím počtu „popíračů“ 11. září sdělovací prostředky drží basu i nadále a stále urputněji, takže dnes už téměř žádný novinář, žádná redakce, žádná reportáž nenajde odvahu k tomu, aby prezentovala i argumenty druhé strany. To je minimálně zvláštní, podezřelé. Bývalý Reaganův poradce Paul Craig Roberts například popisuje, jak dokážou reportéři a moderátoři znejistět až zpanikařit, když jim jejich host ve studiu nebo zpovídaný člověk v rozhovoru prezentuje pochybovačný názor na 11. září. Strach dotknout se citlivého tématu je tak velký, že novináři nejenže nemají odvahu sami zapochybovat, ale dokonce i odvysílat kritiku někoho jiného na události 11. září, byť by i zazněla od bývalého vysokého politického činitele nebo experta s tématem dobře obeznámeného a takřka zasvěceného.

U nás je to něco podobného – novináři zmíní opačný pohled maximálně v kontextu konspiračních teorií, kdy z kritiků vládní verze udělají blázny a paranoiky. A zmiňovaný Petr Hájek je při – tehdy velmi obecně řečeném a poměrně opatrném – „pochybovačném“ výroku považován téměř za exota a jeho slova poté donekonečna opakována při každém dalším jeho pro média kontroverzním výroku, třebaže pouze vyjádřil pochybnosti, které cítí čtvrtina Američanů či třetina Čechů. Tento mediální bobřík mlčení o jiných než oficiálních vysvětleních 11. září (při současné existenci tak velké masy lidí, kteří si myslí opak), nemůže být vysvětlen jinak, než tím, že média (rozuměj jejich vlastníci) pravdu znají a proto ji úzkostlivě tají.

Ale zpět k otázce, do jaké míry je dnes vůbec relevantní a důležité zkoumat skutečný běh tehdejších událostí a zda se nezaměřit spíše na kritiku toho, co 11. září přineslo (a tedy spíše zkoumat ovoce, podle biblického principu „po ovoci je poznáte“). Má smysl pátrat po tom, jak to tehdy bylo a má pak smysl na podobných seminářích vůbec toto téma otevírat?

Jsem přesvědčen, že zcela určitě a to minimálně ze tří důvodů. Tím prvním je to, že si zkrátka odpověď na otázku „kdo to vlastně udělal?“ zasloužíme. K tomu ostatně všechna hnutí, aktivisté, spolky a webové stránky za pravdu o 11. září směřují. Nikomu nejde o to, aby do nejmenších podrobností rekonstruoval tehdejší sled událostí – zametávání stop bylo tak enormní, že celou pravdu se už nikdy nedozvíme. Neměli bychom ale proto rezignovat na hledání odpovědi na otázku, do jaké míry do toho byla vláda či jiné složky amerického státu (či jiných států, kupříkladu Izraele) zapojeny. Tvrzení, že to byl útok muslimů pod vedením al-kajdistického Usámy bin Ládina (který to ostatně popřel, místo toho, aby se podle vší logiky k tak velkému úspěchu hrdě přihlásil), věří totiž dnes už jen ta média a pár jejich nekriticky uvažujících konzumentů. Ale existují-li pochybnosti o tom, jak skupina devatenácti Arabů mohla provést sama tak dokonalý teroristický útok (a takové pochybnosti vskutku existují), pak otázka, kdo jim v tom pomáhal, nebo podle mne ještě lépe – kdo to tedy byl, když ne oni, je na místě a je zcela legitimní. Deset let od události, které naše pochybnosti nijak nevyvrátily, jen nás v nich utvrdily (mimo jiné i další neuvěřitelnou historkou, kterou celá ta trapná záležitost alespoň naoko skončila – myšleno nedůvěryhodnou zkazkou o dopadení onoho Usámy), je dost dlouhá doba na to, abychom pravdu skutečně požadovali.

Za druhé, kdyby se podařilo prokázat, že to muslimové nebyli (a nebo byli pouze využiti jako figurky, tedy, že nešlo o obávané islamisty a radikály, ale pouze o lidi muslimské fysiognomie, zkrátka o nastrčené agenty blízkovýchodního zevnějšku), pak padá celá ideologie Střetu civilizací, kterou na objednávku CFR napsal Samuel P. Huntington. A pak bude pro Spojené státy každá další válka obtížněji obhajitelná (byť nepochybuji o tom, že by si nakonec vždy našly důvod, jak ji vysvětlit, viz současný útok na Libyi, kde se USA neštítí proti Kaddáfímu používat nenáviděnou Al-Kájdu, kterou ještě před pár lety honila!) Celý strašák muslimské hrozby by se pak zcvrkl na problém přistěhovalectví a vzrůstajících muslimských komunit v Evropě (který je stále ještě řešitelný), kdežto neustálá hra kartou údajného Střetu civilizací řešení nemá a povede jen k novým a novým násilnostem, konfliktům a válkám, neřkuli k válce třetí světové, té konečné, poslední, onomu pověstnému Armagedonu, který se určité politické a náboženské kruhy v USA a Izraeli neustále snaží vyprovokovat. Vyvrátit proto nesmyslné tvrzení o Střetu civilizací by bylo proto dílem více než záslužným, protože těm, kdo chtějí uspěchávat konec tohoto světa, bychom pak mohli snáze vzít vítr z plachet. Upevňováním paradigmatu o útočících muslimech se ale točíme v bludném kruhu permanentní, takřka orwellovské války.

A za třetí – jsem zkrátka přesvědčen, že je to i otázka míry provinění a míry případného trestu. Něco jiného je, kdyby vrcholní američtí činitelé pouze zneužili situace k – řečeno slovy Ladislava Jakla – k oprášení několik let starých doktrín a k napadení určitých států (které vždy napadnout chtěli, jen pro to neměli patřičnou legendu a tu jim najednou 11. září poskytlo). A něco jiného je, když by se podařilo prokázat (jak se stává více a více zjevným), že si ti samí lidé tuto záminku dokonce bez sebemenšího ostychu vyrobili, tedy, že obětovali životy svých občanů (ten, kdo říká, že toho by americká vláda přece nikdy nebyla schopna, by si měl uvědomit, že v následných válkách v Afghánistánu a Iráku obětovala klidně dvojnásobek – padlo v nich až 6.000 amerických vojáků).

Kam tím mířím? Chci říci, že větší zločin než využít (nebo správněji zneužít) situace k dobyvačným válkám, je odsoudit k smrti 3.000 lidí a pak si tím ještě ospravedlnit dobyvačné války. Tím zase nijak nesnižuji dobyvačné války samotné, kvůli kterým padlo 100 x více lidí, než kolik jich zahynulo v troskách WTC – obě války mají na svém kontě už 300.000 civilních obětí. Chci tím poukázat jen na to, že zabývat se důsledky 11. září je dobré a správné, ale mnohem více o lidech, které kritizujeme, vypovídá to, že jsou pro své zvrácené vize schopni obětovat i nic netušící vlastní obyvatelstvo. A to je podle mne zločin mnohem větší, zločin nepopsatelných rozměrů. Je to asi takový rozdíl, jako je rozdíl mezi tím, kdo okrade už mrtvého a tím, kdo sám nejprve vraždí, aby svou oběť poté ještě okradl. Jinými slovy, můžeme kritizovat některé americké činitele za to, že jsou bezskrupulozními jestřáby a že jejich války jsou drahé, protiprávní a krvavé, a nebo je můžeme kromě toho všeho kritizovat i za to, že napomohli masové vraždě vlastního obyvatelstva. V tom vidím zásadní rozdíl.

Kritizovat proto Američany, že invazí do cizích zemí porušili mezinárodní právo a dopouštějí se válečných zločinů, je proto pouze polovinou obžaloby. Zavírání očí před existencí indicií, které ukazují na americké autorství (ale i kdyby jen spoluautorství…) teroristických útoků z 11. září je projevem strachu. Chceme-li ale porazit Nový světový řád, budeme muset jít ve své kritice hlouběji a nesmíme pouze klouzat po politicky korektním povrchu. Dokázat, že v čele Nového světového řádu stojí lidé, kteří se nebojí obětovat tisícovky vlastních lidí, by totiž byla skutečná trefa do černého, protože z těch, kteří se zaklínají naší bezpečností a lidskými právy všude po světě, by se rázem stali ti největší masoví zločinci. To je podle mne nejspíše i důvod pro už zmiňované mediální mlčení – kdyby taková věc praskla, byl by to pro elitáře vážný problém. Oni se totiž musí vždy a za všech okolností tvářit jako nositelé míru, dobra a demokracie…

Ty, kteří si myslí, že blouzním a žiji v paranoidním světě (protože v tom skutečném by takový cynismus politiků nebyl přece možný), odkazuji pak na plán operace Northwoods, který připravila americká armáda už v 60. letech a který počítal s fingovanými teroristickými útoky na americkém území, se ztrátami na životech vlastního obyvatelstva a s použitím prostředků ne nepodobných těm z 11. září (únosy letadel apod.), které měly jen ten účel (opět podobný tomu z 11. září), aby se podařilo změnit veřejné mínění a získat řadové Američany pro invazi na Kubě. Plán tehdy naštěstí zhatil prezident John F. Kennedy. Nejde o konspiraci, dnes se o něm běžně dočteme ve všemožné literatuře, dokonce i na Wikipedii. Proč je tedy pro nás tak těžko představitelné, že by něco takového Američané nakonec vskutku realizovali o 40 let později?

Pravda o 11. září je proto více než potřebná. Je klíčová. Je to přesně ten důkaz, je to přesně ta ještě dosud žhavá a kouřící zbraň, která usvědčuje viníka a která dokáže přesvědčit lidi, že se jim snaží vládnout (a zavádět nový řád světa) lidé sloužící zlým a temným silám. Je to klíč k pochopení problému, že to, čemu dnes čelíme, není jen další z pokusů o lepší zítřky (tedy v zásadě dobře míněný pokus, který se „jen“ nepodaří), ale že je to ve skutečnosti od začátku zlý záměr zlých lidí. Čím dříve to pochopíme, tím lépe.

http://www.prvnizpravy.cz

One thought on “9/11 a co na CEPu nezaznělo

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s