Spolubojovníky obklopený. Recenze Festschriftu Václavu Klausovi

Stěží může něco lépe demonstrovat nepravdivost úskočných titulků, kterými některé magazíny vypravily své první stránky v týdnu, kdy prezident Václav Klaus slavil sedmdesátiny, než kniha, kterou k narozeninám darem obdržel.

Tradičně nepřátelsky zaujatá média se ani tentokrát nevzdala konfrontačního stylu, a tak například časopis Reflex vypodobnil prezidenta jako stařičkého rakousko-uherského mocnáře s otázkou „Proč je tak osamělý?“ v titulku.

Kdo přitom vzal do ruky knihu nakladatelství Fragment, kterou pod názvem Václavu Klausovi neboli Festschrift k významnému životnímu jubileu sepsala zhruba padesátka autorů, z nichž jen dvacítka je z České republiky, zbývajících třicet pak z Evropy a dalších kontinentů, musel mít dojem přesně opačný. Ti všichni si prezidenta Klause váží a oceňují jeho přínos evropskému i světovému myšlení. Rádi se pochlubí tím, že s ním udržují přátelský vztah, přičemž jde o významné politiky, státníky, vědce, byznysmeny či zakladatele a ředitele prestižních think-tanků a institucí.

Festschrift, neboli slavnostní spis, je tak důkazem o pravém opaku toho, co se některá média dlouhodobě a opakovaně snaží české veřejnosti vnutit. Ne osamělý, ale s řadou politických i akademických spojenců, ne opuštěný, ale inspirující a povzbuzující ostatní po celém světě, ne izolovaný, ale v čele boje za svobodu s mnoha spolubojovníky po svém boku. Takový je Václav Klaus sedmdesátiletý.

Někdo by mohl namítnout, že takový obraz není vyvážený, protože do knihy přispěli jen ti, kteří jsou s prezidentem na stejné myšlenkové vlně, nebo ti, kteří i přes drobné názorové nesouhlasy k prezidentovi chovají úctu. Na druhou stranu je ale obraz Václava Klause, který čtenář z Festschriftu získá, mnohem realističtější než ten mediální – už jen proto, že ho nevykresluje jeden autor, ale hned autorů padesát. A to už je dost početná skupina lidí na to, aby o Václavu Klausovi podala důvěryhodné svědectví.

Myšlenkový svět VK

Festschrift je ale nejen svědectvím o Václavu Klausovi coby politikovi a ekonomovi (což by přitom stálo za samostatný článek, protože způsob, jakým – především zahraniční – přispěvatelé Festschriftu o Václavu Klausovi hovoří, je tak neskonale odlišný od toho, jak se o hlavě státu vyjadřují někteří čeští závistivci a co mu jsou ochotni přiznat /nebo spíše nepřiznat/ jako přínos a vklad do českého, ale i evropského či rovnou světového myšlení), ale je i uvedením do myšlenkového světa Václava Klause coby intelektuála.

V tom se liší od o deset let starší publikace s částečně podobným posláním, kterou jsem při psaní této recenze vyhrabal ve své knihovně. Václavu Klausovi k šedesátinám (vydání publikace tehdy iniciovala ODS) přáli tehdy pouze lidé z domácí politické, intelektuální a akademické obce (tedy nikdo z ciziny) a mezi jeho příznivci (devět z nich přispělo i do letošního Festschriftu) v ní najdeme i příspěvky lidí, kteří s Václavem Klausem vedou mnohaleté boje (například Jiří Pehe, Martin Komárek, Petr Pithart, Václav Fischer) nebo se vůči prezidentovi vymezili až v poslední době – což ale nesvědčí o názorové proměně Václava Klause, ale jich samotných (Petr Havlík, Jiří Gruša). Tehdejší sborník byl ale skutečně jen o Václavu Klausovi, kdežto nynější Festschrift se osobou oslavence zabývá zhruba jen v třetině příspěvků.

Nevím, zda je to tím, že původní idea poslání knihy se během její přípravy vyvíjela, nebo proto, že někteří přispěvatelé zadání příliš nepochopili, ale řada z nich místo esejí či různých zamyšlení na témata Václavu Klausovi myšlenkově blízká psala osobně laděné vzpomínky na to, jak Václava Klause znají a co podle nich dokázal a vykonal. To není špatné od knihy, kde bychom něco takového na první pohled čekali, ale myšlenka, se kterou sborník vznikal, je mnohem hlubší.

Editorům šlo totiž o to sestavit knihu vysoce kvalitních, odborných a fundovaných textů, ve které by si prezident mohl číst o tématech, se kterými je tradičně spojován, ke kterým se vyjadřuje a která ho zajímají a vzdělává se v nich. A to se nakonec podařilo, pročež psát recenzi takové rozsáhlé a argumentačně nabité publikace vidím jako úkol nesmírně obtížný.

V tom je zásadní rozdíl od „Václavu Klausovi“ z roku 2001 a „Václavu Klausovi“ z roku letošního. Zatímco první publikace je spíše místy vtipným čtením, protože sledujeme, jak se jednotliví autoři snaží originálním způsobem tehdejšímu předsedovi ODS blahopřát (často i básničkou), ve Festschriftu najdeme až na výjimky samé odborné texty.

A tak vedle už zmíněných vzpomínkově laděných příspěvků (Aznar, Nečas, Macek, Lindsay, Busek, Feulner, Gabr, Gauweiler, Zeman, Knížák, Koukal) si zde můžeme přečíst eseje a analýzy na téma globálního oteplování (Carter, Kukla, Singer, Plimer, Motl, Lawson), evropské integrace (Železný, Vaubel, Schwarz, Niskanen, Janáčková, Herzog, Gerken, Coughlan), obrany kapitalismu (Christensen), eseje o významných světových ekonomech, kteří jsou Klausovými vzory (Smith, Mingardi, Leube) či dokonce texty na tak odborná témata, jako je medicína v 21. století (Kolář), jakozykovědná úvaha o vývoji češtiny (Piťha), úvaha o dekriminalizaci drog (Becker) či roli církve ve společnosti (Duka). To vše zakončeno brilantním zamyšlením z pera Petra Hájka.

Ekonomická témata přirozeně převažují, ať už jde o texty hodnotící Klausův podíl na přechodu země k tržnímu hospodářství z pohledu domácího (Kočárník, Holman, Dyba, Tříska, Singer, Loužek) i zahraničního (Goldscheider), zamyšlení nad eurem (Feldstein, Dlouhý) či všemožné úvahy o ekonomice a kapitalismu (de Jasay, Ebeling, Walker, O´Sullivan).

Tím je zaručeno, že čtenář jistě najde téma sobě blízké, přičemž při čtení může v knize libovolně listovat a číst na přeskáčku, protože příspěvky jsou řazeny abecedně podle jmen autorů.

Vybral jsem si i já, proto bych se chtěl zaměřit na ty příspěvky, které se věnují Evropské unii a její budoucnosti, či přímo evropské a světové vládě.

Od evropské vlády k vládě světové

Bezprecedentní popis evropské reality po přijetí poslední novely evropských smluv poskytuje ve svém textu „Lisabonská smlouva – utajovaná ústavní revoluce“ Anthony Coughlan, emeritní profesor sociální politiky na Trinity College v Dublinu a ředitel National Platform EU Research and Information Centre v Irsku. Coughlan si všímá změn v textech evropských smluv, které vypadají na první pohled jako kosmetické, ve skutečnosti jsou ale zcela zásadní a posouvají původní společenství k superstátu.

Klíčovou změnu vidí v institucionální formě EU – zatímco dříve byla Unie svazkem spolupracujících zemí a její občané primárně občany svého státu, dnes dostává EU právní subjektivitu a občané členských zemí zároveň občanství EU, které jim vůči Unii dává práva, ale i povinnosti. Lisabonská smlouva ústavně nadřazuje Unii jednotlivým státům a činí z nich nesuverénní provincie jedné mnohonárodnostní federace. Mnoho unijních výrazů a slovních obratů zní stejně jako před Lisabonem, říká Coughlan (a proto si lidé změnu neuvědomují), ale po právní stránce jde o kvalitativní proměnu a výrazný posun k federaci. Coughlan dokládá, že Lisabonská smlouva je vlastně onou požadovanou (ale v referendech zamítnutou) ústavou EU, protože „ustavuje“ EU jako federativní stát (jakkoli k tomu nepoužívá ústavu, ale jen novelu předchozích smluv) – s vlastní právní subjektivitou, téměř veškerými pravomocemi a občanstvím EU, které už nemá jen symbolickou hodnotu jako dříve, ale stojí na úrovni občanství jednotlivého státu.

Podle Coughlana je další velkou změnou enormní posílení velkých států na úkor malých, ke kterému dojde v roce 2014 aktivací jednoho z článků smlouvy. Německo, Francie a Británie svoji hlasovací váhu zdvojnásobí nebo alespoň zvýší (Německo z 8 % na 16 %, Francie z 8 % na 13 % a Británie z 8 % na 12 %), kdežto například České republice se váha hlasu sníží z 3,5 % na 2 %. Jde o uchvácení moci největšími státy a nejvýznamnější změnu, kterou Lisabonská smlouva přináší, píše Coughlan.

Změnou projdou i orgány EU. Například Evropská rada se v podstatě stane (resp. už se stala) kabinetem postlisabonské Unie a její summity už nebudou pouhými mezivládními schůzkami, ale exekutivním orgánem Unie. Coughlan připomíná rozčarování některých ministrů zahraničí, kteří už na tyto schůzky nejsou zváni (protože je na ně zván premiér). V této souvislosti nelze nevzpomenout podobné spory mezi českým premiérem a ministrem zahraničí stran funkce vládního tajemníka pro věci EU, které v principu spočívaly v tom, kdo má mít evropské věci více na starosti – zda Schwarzenbergův aparát, nebo ten na Úřadu vlády.

Předseda Centra pro evropskou politiku ve Freiburgu a zároveň předseda Friedrich August von Hayek Stiftung Lüder Gerken se v textu „Co přijde po Lisabonské smlouvě“ zamýšlí nad dvěma koncepcemi směřování EU – mezivládní spoluprací (neboli Evropou národů, konfederací) na jedné straně a federalismem na straně druhé. Hledá konkrétní příčiny centralizace a unifikace EU i demokratického deficitu na úrovni členských států i Unie jako celku. Gerken se zamýšlí také nad tím, jak ze složitého problému ven, nevěří ale v to, že by se mohlo podařit vrátit se k pouhému hospodářskému modelu – to je podle něj politická utopie. Předkládá tedy konkrétní návrhy, jak Unii pomoci – posílil by například Evropský parlament, EU by jednou provždy vypracoval přesný seznam kompetencí a některými dalšími návrhy by reformoval unijní legislativní procesy.

Bývalý německý spolkový prezident Roman Herzog se zamýšlí nad smyslem Evropské unie a vývojem, kterým si během desetiletí prošla. Dnes podle něj čelí novým výzvám, zcela jiným, než kvůli kterým byla zakládána, a v dramaticky měnícím se světě získává nové poslání, byť si to ještě neuvědomuje. Právě tato její těžkopádnost a neschopnost si nové poslání uvědomit je podle Herzoga jejím hlavním problémem, vedle přehnané byrokracie (která je prý ale nemocí každého moderního státu). Myšlenku jednoho velkého celku ale vítá; Herzog věří v přednosti evropského projektu, vidí je v rozšíření trhů, udržení blahobytu v Evropě či rozvoji znevýhodněných regionů. Mluví z něj klasický Němec, který chce velkou a silnou Evropu, který by si přál, aby se EU proměnila v novou instituci se společnou zahraniční politikou, a který vyjadřuje politování nad tím, že se to zatím příliš nedaří. V tomto ohledu je jeho příspěvek pro české euroskeptiky spíše zklamáním, protože až příliš oplývá frázemi, které tak dobře známe od našich domácích prodejců globalistických myšlenek (čelíme novým globálním výzvám apod.).

Americký ekonom, bývalý předseda CATO Institute a šéf ekonomických poradců prezidenta Ronalda Reagana William Niskanen (text „Alternativy politické a ekonomické budoucnosti Evropy“) se zamýšlí nad různými variantami evropského uspořádání. Evropa by mohla být buď Evropou plně suverénních národních států, nebo Evropou, kde se tyto státy budou selektivně v určitých oblastech integrovat (zemědělství, obrana, ochrana životního prostředí), nebo Evropou států, které se budou integrovat úplně – do podoby jednotného evropského státu. Připomíná i čtvrtou variantu – Václavem Klausem navrhovanou Organizaci evropských států. Niskanen se nevyjaduje přesně, která z variant je mu nejbližší, odmítá pouze myšlenku evropského superstátu.

Bývalý europoslanec Vladimír Železný se EU věnuje především ve svých vzpomínkách na kuriózní případy evropských směrnic a regulí, jejichž projednávání byl v Evropském parlamentu svědkem. Upozorňuje na to, že tyto regulace poslední dobou stále více zasahují i do soukromé sféry. Evropská unie podle něj miluje revoluce a propadá levicovému revolučnímu zápalu pro budování nového světa, což dokládá na různých příkladech. Protože instituce EU samy nic nevytvářejí a za nic nenesou odpovědnost, mohou beztrestně upadat do utopií a jsou dnes rozsáhlým rezervoárem levicového myšlení, varuje Železný v příspěvku, ve kterém také velmi oceňuje slavný projev Václava Klause na půdě Evropského parlamentu.

V článku „Evropské a světové vládnutí“ od emeritního profesora ekonomie na Université Paris-Dauphine a bývalého předsedy Montpelerinské společnosti Pascala Salina se dostáváme k tématu, kterému se Václav Klaus věnuje už několik let, ale akcentovat ho začal až poslední dva roky – k hrozbě světové vlády. Salin se z pohledu ekonoma dívá na globalizaci, kterou vnímá jako celosvětovou konkurenci, a oponuje rozšířenému názoru, že globalizace vyžaduje harmonizování ekonomických politik. „Jestliže globalizace znamená diferenciaci, pak by ekonomická politika jednotlivých zemí v globalizovaném světě měla být rozdílná, nikoli stejná,“ píše. A vyslovuje podle mého soudu závažnou myšlenku, že „světový a evropský systém vládnutí, pokud chce přinášet prospěch, by tak měl být založen na konkurenci mezi zákony a ekonomickými koncepcemi, nikoli na harmonizaci“.

Za pozornost stojí i další Salinova úvaha, podle které je pokrytecké, když vlády trestají kartely soukromých firem, ale samy vytvářejí kartely na úrovni zemí. „Jestliže dohody o sladění politiky uzavírají vlády, nemluví nikdo o ,kartelech‘, ale o ,mezinárodní spolupráci‘. Jenomže mezinárodní spolupráce – taková, jaká nyní existuje v rámci G20 – není ničím jiným než kartelem vlád a světové vládnutí neznamená nic jiného než kartelizaci vlád světových zemí,“ píše trefně Salin s tím, že proti vládním kartelům, které ho poškozují, je občan bezmocný a to, co mu vnucují, musí přijmout.

Excelentní je pak příspěvek ředitele studií na Institute of Democracy and Cooperation v Paříži Johna Laughlanda s názvem „Od Lenina k Lennonovi: Levicová ideologie na Západě před studenou válkou a po ní“. Laughland oceňuje prezidentův projev u příležitosti státního svátku 28. října 2010, ve kterém Václav Klaus mluvil o hrozbě světovlády a o potřebě hájit národní stát. Je vzácné slyšet ekonomického liberála, jak brání stát, říká Laughland, podle kterého je totiž v poslední době právě ekonomický liberalismus zneužíván k potírání suverénního národního státu.

Laughland pak podává krátký historický exkurz, kterým dokládá, jak levice vždy zastávala antistátní ideologii – počínaje Lvem Trockým, který sny o světové revoluci zatáhl po svém vypuzení ze SSSR na Západ, kde jimi nakazil revolučně naladěnou mládež, jejíž výkvět najdeme dnes mezi americkými neokonzervativci či současnými politiky EU. Nejnovějším projevem antistátní ideologie v EU je propagace globalizace coby nástroje demontáže národního státu, tvrdí.

„V 90. letech pak postnacionální myšlenka zařadila nejvyšší rychlost. Začalo to 11. zářím 1990, kdy prezident George H. W. Bush vyhlásil ,nový světový řád‘,“ píše Laughland a vyjmenovává další milníky na této cestě: Chartu pro novou Evropu, vytvoření Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, Maastrichtskou smlouvu, Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii a mnohé další, až po bombardování Jugoslávie letouny NATO či angloamerický útok na Irák.

Současná levicová ideologie věří, že národní stát je v zásadě zdrojem zla a nestability, a proto se ho snaží omezit shora – prostřednictvím mezinárodních orgánů – i zdola – přes nevládní organizace, které jsou mnohdy ve skutečnosti ovládané ze zahraničí, vysvětluje pak.

Co nakousl Laughland, poté shodou okolností podrobně analyzuje prezidentův tajemník Ladislav Jakl. Jeho příspěvek „Občanská společnost – nevinná bestie“ se zabývá ideologií nevládních organizací, které by rády nahradily instituce státní. S výše zmíněnými tématy nesouvisí jen na první pohled; ve skutečnosti ale přesně popisuje jeden z nástrojů rozkladu národních států za účelem vzniku nadnárodních celků. Jaklův velice hutný text přináší celou řadu výtečných postřehů a vysvětluje médii nepochopený a zkreslovaný postoj prezidenta k občanské společnosti.

Spolu s Laughlandovým a Coughlanovým patří Jaklův text k těm nejlepším z celého sborníku. To je ale můj subjektivní názor. Výhodou Festschriftu je totiž to, že si v něm každý najde to, co ho zajímá.

psáno pro www.revuepolitika.cz

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s