Evropo, povstaň!

Nejsem nadšený Evropan a svoji identitu odvozuji v prvé řadě od národa. Raději bych zvolal Palackého „Nic než národ“, než „Evropo, povstaň“. To druhé mi totiž zní jako jedna z nekonečných laciných frází pánů Barrosů, Van Rompuyů a dalších eurobyrokratů.

Mohla by to klidně být první nebo poslední věta jejich projevu, ve kterém burcují obyvatele ujařmených evropských národů k úsilí ekonomicky dohnat a předehnat Spojené státy. V takovém případě by zřejmě bylo vše v nejlepším pořádku. Sousloví „Evropo, povstaň“ by se chápalo jako projev uvědomělého evropanství.

V okamžiku, kdy tato slova vysloví vandasovci z Dělnické strany, jde bezmála o nacistický zločin, za který klidně můžete jít bručet. „Evropo povstaň“ je náhle politicky nepřístojným výrazem, provokací, rouháním.

Za tyto paradoxy protichůdného chápání identických výrazů můžeme poděkovat zmíněným Barrosům a Van Rompuyům, kteří v členských zemích EU nestrpí žádnou opravdovou opozici a uměle zde udržují při životě životu nepřirozenou a životu nebezpečnou politickou korektnost. Ale nemysleme si, že všechno zlé přichází jen z Bruselu. Netolerantní lidé (kteří mají plná ústa tolerance, ale myslí tou tolerancí jen toleranci k sobě samým a svým myšlenkám, kdežto ostatním ji upírají) žijí i u nás.

Zhovadilému systému pronásledování národoveckých či vůbec radikálnějších stran než jsou ty parlamentní bychom totiž měli poděkovat předně našim politikům. A zvláště těm, kteří svým nicneděláním a politickou bezpohlavností kralovali žebříčkům popularity. Například premiérovi Janu Fischerovi, u kterého si jeden nebyl jist, zda hájí zájmy národa českého, nebo toho svého.

Jeho jednadvacetiletý syn, který v komunistickém kariéristovi city vůči víře svých předků probudil, se dokonce stal expertem na „extremistickou“ scénu a působil jako poradce při úřadu vlády svého otce. Jako kdyby přináležitost k nějaké rase už automaticky z někoho učinila odborníka, který rozhoduje, co extremismus je a co ještě ne. Tak daleko jsme to dopracovali.

Jistě, perzekuce radikálních stran a myšlenek tu byla už za Grosse a jeho sociálnědemokratických následovníků, stejně tak i za pravdoláskařského Ivana Langera, ale korunu všemu nasadil až Fischer, který funkci (alespoň to tak vypadalo) vzal jako příležitost k osobní pomstě za své tragické rodinné zkušenosti. Že tím působí malé tragédie mnoha různým jednotlivcům, byť široké veřejnosti veskrze neznámým a pro média proto nezajímavým, ho už nijak netrápilo. Že se za jeho éry svoboda slova stala zase o něco prázdnějším pojmem (přičemž kde je jednou uzmuta, nikdy se už zpravidla nevrátí, takže svobody nepřibývá, pouze ubývá) a nastartovala se kriminilizace ultrapravicových myšlenek, se kterou se dosud potýkáme, bylo pod jeho rozlišovací schopnost.

Co nám tato éra zanechala?

Nespravedlivé věznění za vylepování neškodných samolepek, zakázání regulerní politické strany, postihy za používání číslovky 88 či nejnověji za heslo „Evropo, povstaň“. Hitler by měl z takového omezení politické soutěže radost.

Necháme si brát číslice a slova jen proto, že se některým lidem zdají být podezřelé? Vypustíme některá slova ze svého slovníku jen proto, že zamindrákovaní a útlocitní tvůrci panevropského newspeaku se rozhodli, že jim něco připomínají?

Nuže, uzavřemež s nimi dohodu. Nechme pány Fischery a další rozsvěcet každoročně obří chanukový svícen na Staroměstském náměstí a nebudeme jim do toho mluvit, i když si myslíme, že to k naší civilizaci a kultuře nepatří (nějaká exotika pro zpestření se vždy může hodit). Na oplátku (za tuto toleranci k cizím hodnotám a k menšinám – jde skutečně o toleranci k cizímu, není to nějaké uvědomování si kořenů, jak by někteří chtěli, abychom si mysleli) žádejme jejich toleranci k našim názorům, i kdyby mělo jít o názory okrajových skupin, toleranci k našim číslovkám, toleranci k našim sloganům i k provolání dělníků „Evropo, povstaň“.

Za prvé jsme skutečně v Evropě (a ne někde na Blízkém Východě), za druhé sloveso „povstat“ pak asi nejpřesněji vyjadřuje to, co by starý kontinet měl učinit, pokud se nechce Blízkým Východem vbrzku stát.

Ostatně, soudobý Izrael politickou korektností zrovna neoplývá a leckdy by se dalo říci, že si počíná rasisticky a šovinisticky (což se ale nesmí říkat nahlas, a když se na to přece jen někdo nahlas odváží upozornit, je hned zván antisemitou). U nás doma přitom vidí rasismus za každým bukem a  pořád by nám chtěli určovat, jaké názory jsou přijatelné a jaké už nikoli.

Nesmiřme se s tím. Nenechme si naši svobodu – mluvit, psát, provokovat, pochybovat i popírat – vzít. Jsme tu přeci doma.

Proto: Evropo povstaň. A klidně to ještě napíšu osmaosmdesátkrát…

www.prvnizpravy.cz

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s