TRAGÉDIE V TUCSONU: Nehoda či záměr?

Spojené státy už několik týdnů žijí velkou tragédií. Mladík střílel do davu a zabil několik lidí včetně kongresmanky demokratů. Je to ale celá pravda?

Podobné masakry nejsou v USA nikterak nezvyklé, média ale neštěstí povýšila na neštěstí celonárodní ve chvíli, kdy jedna z obětí je politička. Kongresmanka Gabrielle Giffordsová s prostřelenou hlavou bojuje o přežití. Je to první politický atentát po dlouhé době – a hlavně první atentát, kdy je obětí žena.

Média proto kauzou žijí po celou dobu a informují o každém posunu ve vyšetřování či o sebenepatrnějším zlepšení zdravotního stavu političky.

Téměř vzápětí se také začali hledat další viníci, než jen střelec, kterým je údajně dvaadvacetiletý samotář Jared Lee Loughner, nyní čekající na rozsudek. Chytit za nos by se měli hlavně přívrženci protestního hnutí Tea Party či republikánská exguvernérka Sarah Palinová, která v předvolební kampani v přeneseném slova smyslu vyzývala k zacílení a odstřelu levicových oponentů, tvrdí americká liberální média.

Ta se také začala vyžívat v sestavování profilu střelce. Různé nátlakové a lidskoprávní iniciativy, libující si v monitorování údajného pravicového extrémismu (SPLC aj.) a jejich komentátoři (Mark Potok, něco jako u nás Ondřej Cakl či Věra Tydlitátová), zasvěceně analyzují jeho smýšlení a snaží se z něj vytvořit prototyp pravičáka. Příliš přesvědčiví ale nejsou – Loughner se na webu vyznal z obdivu k dvěma knihám – Hitlerově Mein Kampfu a Marxova Komunistického manifestu. Obojí je levicová literatura jak řemen.

I proto se jeden čas spekulovalo, zda nešlo o antisemitistický útok, protože Giffordsová byla první židovskou kongresmankou státu Arizona. Pak ale někdo zjistil, že židovské kořeny má i sám útočník, takže zamýšlený „spin“ vyšel naprázdno.

Vyšetřování pak provází řada podivných zvratů. Jednou vletěla kulka do hlavy zezadu a vyletěla předem, později zase policisté a lékaři hlásí pravý opak, což může znamenat, že na kongresmanku mohl střílet i někdo další. Navíc je hodně nepravděpodobné, aby ze zhruba dvaceti vystřelených nábojů všechny trefily cíl – spoušť po sobě zanechala šest mrtvých a dvanáct zraněných.

Stopy, které policisté objevili v útočníkově bytě (nepřehlédnutelně umístěné lístečky se vzkazy dokládajícími, že atentát plánoval) jsou až příliš okaté. Věrohodnosti střelcova profilu na facebooku pak příliš nepomáhá, když o svých zálibách píše v minulém čase. Narážek na Giffordsovou je tam pak právě tolik, aby o úmyslu zabít političku nikdo nepochyboval. Facebook může být vynikající prostředek, jak odkrýt své soukromí před druhými, ale stejně tak může posloužit i opačně – kdokoli může komukoli vytvořit takový profil, který bude zapadat do potřebného scénáře. Dychtivá internetová komunita se už sama postará o to, aby se nastrčené pikantnosti rozšířily po světě.

Zpochybňuji tedy motiv střelce a jeho vlastní podíl na tragédii? Ne tak docela. Chci jen naznačit, abychom slepě nevěřili úředním a mediálním verzím. Skutečný příběh bývá často mnohem hlubší.

Při požáru říšského sněmu sice zatkli komunistu van der Lubbeho s podpalovačem, za vraždu Kennedyho poslali za mříže Lee Harvey Oswalda a v na padrť rozdrceném mrakodrapu WTO našli téměř neporušený pas Mohammada Atty, přesto dnes víme, že praví viníci na místě činu nebyli.

Nezastávám se zde vraha, jehož rukou bylo zabito mnoho nevinných lidí. Mám ale vážné pochybnosti o tom, zda jednal ze své vlastní vůle. O kontrole mysli, oboru, který je v USA už desetiletí zkoumán a v mnoha různých operacích praktikován, se už napsalo mnoho knih. Případy zmanipulovaných jedinců naprogramovaných k vykonání konkrétní mise až nápadně připomínají arizonskou tragédii.

Stačí jen vzpomenout na podobně mladého Timothy McVeigha, jehož malá dodávka s výbušninami téměř rozmetala ohromnou osmipatrovou federální budovu. V rozporu s oficiální verzí ale byly další nevybuchlé nálože nalezeny přímo v budově. S těmi měl McVeigh máloco společného. Přesto byl popraven a bombový útok se stal záminkou ke schválení Clintonova přísného bezpečnostního zákona namířeného proti údajným místním skupinám „teroristů“, podobně jako Patriot Act po 11. září.

Oba zákony pod hysterií z údajného terorismu utáhly šrouby osobní svobodě. Světlo světa spatřil i nespočet dalších analýz ministerstva vnitra, které varují před rostoucím rizikem útoků protivládně zaměřených jedinců, osamělých střelců či ze Zálivu navrátivších se rozzlobených veteránů.

Jeden z takových dokumentů („Pravicový extrémismus: Aktuální politické a ekonomické klima posiluje obrodu radikalismu“) vytipoval potenciální domácí nepřátele USA – mají protivládní smýšlení, bojí se krize, staví se proti potratům, nelegální imigraci či homosexuálním svazkům a zastávají právo vlastnit zbraň.  Podle jiného dokumentu by měli být v hledáčku příznivci Rona Paula, lidé, kteří nosí na tričku pravicové symboly či ti, kteří si libují v konspiračních teoriích o připravované světové vládě a ekonomickém kolapsu řízeném z Wall Streetu.

Nevyvolávají ale podobné nenávistné vládní dokumenty větší napětí, než ostrá rétorika pravicových představitelů Tea Party? Není pak divu, když v takové podezíravé atmosféře, kterou stát vytváří, někomu selžou nervy a problém s federální vládou si jde vyřešit s prvním politikem, který se mu namane. Takový incident se pak vládním analytikům náramně hodí, pokud ho dokonce záměrně nerežírovali.

Pravdu se nejspíše nikdy nedozvíme. Zcela jistě ale bude neštěstí v Tucsonu využito k urychlení legislativy na zákaz nošení střelných zbraní běžnými Američany. To ale bude tragédie nesrovnatelně horší.

pro www.prvnizpravy.cz

Reklamy

One thought on “TRAGÉDIE V TUCSONU: Nehoda či záměr?

  1. Chtěl bych poprosit mediálně činné pravičáky, jestli by se mohli pokusit nějak vymezit proti dlouhodobé mediální manipulaci, kdy jsou levicoví zmetci vydávání za „extrémní pravici“.

    Věřím, že je mnoho těch, kteří tomu prostě stále nerozumí, ale spíš si myslím, že od určitých kruhů se jedná o záměrné spojení slova „pravice“ s takovými živly. A jsem přesvědčený, že by mělo být zájmem každého pravičáka, aby toto s ním nebylo účelně spojováno.

    Bohužel s touto interpretací jsem se setkal i v materiálech např. ministerstva vnitra, kde se psalo o „pravicových radikálech“ ačkoli to samozřejmě byli národní socialisté (tzv. neonacisté). Je tristní, že takový materiál vznikl na ministerstvu, které řídil člen ODS (Langer). Ale je možné, že to ani nečetl, nebo tomu nerozumí sám…

    Takže jenom pro osvětu. Tzv. extremistická hnutí jsou vesměs všechno levicová hnutí, akorát mají jinou „barvu“. Je totiž jedno, jestli je ten kolektivismus rudý (komunismus), hnědý (nacismus), černý (fašismus), šikmooký (maoismus), zelený (ekologismus) nebo modrý se žlutými hvězdami (europeismus), vždy se jedná o řízený útok na lidskou individualitu a svobodu vedený ve jménu nějakého vyššího kolektivního dobra. Socialismus totiž socialismem nečiní cíl, ale již prostředky, které k dosažení takového vesměs utopického a nedosažitelného cíle slouží!

    Zkuste toto pochopit a zkuste s tím začít něco dělat. Díky.

    Mimochodem, extrémní pravice existuje, ale je neškodná, dokonce bych řekl, že by pro ODS měla být inspirativní – měla by jí sloužit jako kompas, který určuje, kde je „vpravo“. Za extrémní pravici lze totiž považovat anarchokapitalisty a další libertariány 🙂

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s