Šokující příběh, který média nikdy nezveřejní

Recenze knihy Bernarda Goldberga „Arogance“

Hlavní americké deníky a televizní stanice jsou silně levicově zaujaté. Vědí to všichni čtenáři a posluchači, novináři sami si však nejsou ochotni tuto skutečnost přiznat. Já to však mohu potvrdit, protože jsem mezi nimi pracoval a vím, jak to v redakci chodí. Takové je poselství knihy BIAS (česky „Jak novináři manipulují“) bývalého reportéra televice CBS Bernarda Goldberga. Před dvěma lety ji vydalo nakladatelství Ideál, nedávno ji pak doplnilo o další knihu téhož autora, ve které své tvrzení dále dokládá a rozebírá.
„Arogance“ je tak volným pokračováním Goldbergovy první knihy, která se mezitím ve Státech stala bestsellerem a svého autora vynesla mezi celebrity.

Třebaže na americké půdě zdaleka nejde o jedinou práci, která se úpadkem médií zabývá, její vydání působilo jako dynamit. Předně proto, že Goldberg svůj útok vede z pozic toho, kdo byl dlouhou dobu součástí tohoto systému a jeho kritika proto působí hodnověrně. Jeho bývalí kolegové navíc vyjevené tajemství chápou jako zradu, která se neodpouští, a z Goldberga učinili zlosyna první třídy, čímž jeho slova ještě zpětně potvrzují.

Goldbergovo svědectví je ale silné i proto, že sám nepochází z pravicových kruhů. Média, o kterých mluví, tak nemohou jeho kritiku jednoduše odbýt pouze jako pravicovou zapšklost (jakkoli se o to snaží). Goldberg se svým vymezením se vůči agresivní levici sám dostal do pozic, které bychom nejspíše mohli nazvat neokonzervativními. Přesto jeho příběh nezní jako klasické pravicové obvinění mainstreamu, které v Americe zaznívá tak často, až se ho levicová média rozhodla ignorovat opačným nařčením z konzervativního spiknutí. Právě naopak. Goldberg vyrostl v dělnické rodině, sám se dosud považuje za staromódního liberála a k některým levicovým myšlenkám se nadále hlásí. Kritizující levičák Goldberg je tak pro média větším nebezpečím, než kritika od jakékoli pravicové osobnosti.

To vše přineslo novináři sympatie americké nelevicové veřejnosti, takže na téma zaujatosti médií začal psát knihy a přednášet. Jeho tvrzení nejsou nijak převratná pro člověka, který smýšlí pravicově a je zvyklý nad zprávami ve sdělovacích prostředcích kriticky přemýšlet. Pro čtenáře, kteří se nad tím, jak média fungují, nikdy nepozastavovali, může ale být překvapivá a – jak se v podtitulu knihy píše – i šokující.

Sdělovací prostředky jsou pokrytecké, píše autor, a manipulují veřejným míněním, když své zprávy z důvodů politické korektnosti přibarvují, lakují. Prodávají jen takové příběhy, které se hodí a které veřejnost (dle jejich úsudku) vyžaduje. Zdaleka nesdělují všechna fakta a jindy je zase míchají s polopravdami. Novináři si informace neověřují, ale často spoléhají na údaje od jednotlivých nátlakových skupin, jejichž motivace je přitom zcela odlišná. Výsledkem tak je často směsice nepravdivých informací či zavádějící a manipulativní reportáže.

Předpojatost médií pak Goldberg charakterizuje jako to, „o čem se informuje, jak se o tom informuje a o čem se informovat nechce“. Kromě toho pranýřuje i nesnášenlivou aroganci novinářů, jejich elitářství a pohrdání obyčejnými Američany.

Goldberg se také snaží odpovědět na otázku, proč tomu tak je, že americkým novinářům jejich levicové názory připadají tak přirozené. Žijí totiž v uzavřeném světě, odpovídá si, obklopeni (což platí hlavně pro New York) stejně smýšlejícími, takže si svoji levicovou zaujatost ani neuvědomí. Ti výše postavení, kteří o ní vědět musí, ji pak záměrně a vytrvale zapírají.

Goldberg však vidí zaujatost ne jako výsledek levicové konspirace, ale jako důsledek víry jednotlivých žurnalistů, že jejich názory jsou morální a správné. Jinými slovy, média jsou levicová, protože je tvoří lidé, kteří sami uvažují levicově, aniž by si to chtěli připustit. „Zkrátka a dobře, jde o lidi, kteří sami na sebe pohlížejí jako na fantasticky charakterní a dokonale vznešené jedince. Jsou to ve skutečnosti slušňáci, kteří se snaží udělat svět lepší.“

Zatímco ve své první knize (BIAS) se Goldberg obšírně snaží popsat okolnosti svého vyhazovu, v Aroganci své předchozí tvrzení rozebírá více do hloubky a snaží se ho popsat na řadě příkladů. Případy levicové zaujatosti médií rozdělil na několik kapitol podle společenských témat, kde se liberální předpojatost nejvíce projevuje – věnuje se tak tématu homosexuality, rasové problematiky, pozitivní diskriminace, feminismu, potratům, nadržování levicovým politikům, otázkám držení zbraní, válce v Iráku či sexuální výchově. Svižně a vtipně psaný text doplňuje kvízy, neuvěřitelnými (leč pravdivými) citáty novinářů, rozhovory s novinářskými ikonami, kterých si váží a které mají podobný názor na věc a v neposlední řadě i sérií vlastních rad, jak levicově zaujaté žurnalisty opět naučit nestrannosti.

Poučná i u nás

Kniha má slušnou šanci zaujmout i v českém prostředí, jakkoli je zdejší mediální svět od toho amerického v mnoha ohledech odlišný. Fenomén levicové zaujatosti mediálního mainstreamu už totiž zdaleka není pouze záležitostí Spojených států, ale začíná se přesouvat i do obnovených demokracií střední Evropy.

Protože mi novinářská praxe není cizí, mohu potvrdit, že to, před čím Goldberg varuje (a co je už v USA v natolik pokročilé fázi, že jeho kritika na věci nic nezmění), lze pozorovat i v našich podmínkách, a to na obou stranách pomyslné barikády.

Stále více médií a těch, kteří tvoří jejich obsah, se hlásí k politické korektnosti, která není ničím jiným, než levicovou ideologií, agresivně útočící na vše, co vychází z historických tradic západní civilizace. Na druhé straně se podobně rychle posilují a nabývají na sebevědomí různé zájmové skupiny, které média k proklamaci svých politických a společenských cílů potřebují. Například česká homosexuální či feministická lobby si tuzemská média omotala kolem prstu už natolik, že sebemenší kritická zmínka je dovádí k zuřivosti a organizovanému útoku na konkrétního novináře. Z vlastní zkušenosti vím, že nejradikálnější v žalování a stížnostech na redaktory, kteří politicky korektní myšlenky nezastávají, jsou právě feministky. Homosexuálové jsou hned na druhém místě.

Goldbergova kniha je tak poučná pro novináře, kteří si chtějí zachovat vlastní rozum a na podivnou postmoderní hru nechtějí přistoupit. Goldberg jim může být dobrým příkladem a vzorem a v jeho knize mohou najít řadu argumentů, kterými se proti případným útokům od zájmových skupin či výtkám od svých nadřízených mohou bránit.

Ne náhodou také předmluvu k oběma knihám napsal hradní vicekancléř Petr Hájek, sám bývalý novinář, který sdělovací prostředky přivedl téměř k nepříčetnosti svou vlastní knihou Smrt ve středu. V ní, podobně jako Goldberg, i když z odlišných pozic, kárá média z tendenčnosti a manipulace.

Co Goldberg nedomyslel

Knize by se na druhou stranu dala vytknout určitá naivita autora, který se snaží proti fenoménu bojovat radami a doporučeními, které v praxi nemohou fungovat. Pro čtenáře sice mohou být trefné a vtipné, ale novináři se jimi řídit nebudou a stav médií se nezlepší. Levicová zaujatost médií není daná jen levicovými názory těch, kteří v nich pracují, ale mnohdy jde o záměr podporovaný z nejvyšších míst. Proto je bláhové věřit, že se vše změní tím, když novináři „půjdou do sebe“ a začnou psát objektivněji. Tomu snad nevěří ani Goldberg a své rady předkládá spíše jen proto, aby nemohl být obviněn z toho, že pouze nadává a kritizuje, aniž by přišel s vlastním řešením.

Oba svazky (ten první ve větší míře) jsou pak také hodně ovlivněny touhou autora obhájit se a svůj vyhazov z přední televizní stanice vysvětlit jako nespravedlnost. Leckdy tak na mnoha stránkách kniha působí spíše jako Goldbergova apologie, když přetiskuje svou osobní korespondenci a snaží se co nejvíce doložit zhýralost prostředí, kde ještě donedávna pracoval. Často je také mezi řádky znát, že ho mrzí, že už cesta zpět do světa médií je pro něj uzavřená. Proto ani Goldbergovi nic jiného než tvrdá kritika nezbývá.

Do třetice, Goldberg v drtivě většině svého textu politickou korektnost médií popisuje, aniž by více vysvětlil, kde se v Americe vzala, co je její příčinou a z jaké ideologie vychází. Čtenář tak je na každé stránce pohoršován dalšími a dalšími případy záměrného matení veřejnosti, ale nechápe, odkud tato manipulace bere své živiny, co ji žene dopředu a proč je tak těžké ji vykořenit. Goldbergovu Aroganci tak je dobré číst spolu s další knihou, která nedávno na českém trhu vyšla a politickou korektností se zabývá i z hlediska jejího původu. Mám na mysli titul Úprk rozumu, tentokrát od britského novináře Anthony Browna.

Možná je to proto, že Goldberg sám opravdu věří tomu, že jsou média levicová jen proto, že v nich jsou náhodou lidé s levicovým viděním světa. Pokládá to za jakousi náhodu, ale nepřizná si, že jde vlastně o záměr – že levice ve svém desetiletí aplikovaném dlouhém tažení institucemi média ovládla cíleně jako součást své strategie. Právě proto jsou jeho doporučení nereálná, protože levice své vydobyté pozice neopustí pro Goldbergovy modré oči. Nevzdá se svého úspěchu jen proto, že Goldberg apeluje na morálnost a novinářskou etiku.

I přes občasnou sebelítost autora, některé jeho nepoužitelné rady pro novináře a chybějící exkurz do historie ideologie politické korektnosti, která by byla pro lepší pochopení problému nezbytná, je kniha – i její české vydání – výborným počinem. Bude totiž i v českých podmínkách – bohužel – stále aktuálnější.

Bernard Goldberg:
Arogance. Největší příběh, který média nikdy nezveřejní
Nakladatelství Ideál 2009
352 stran, předmluva Petra Hájka

vyšlo v Reflexu ve zkrácené podobě

Příspěvek byl publikován v rubrice Média, Reflex. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s