Rozhovor pro D-FENS.cz: O médiích a politice s bývalým novinářem iDNES.cz

Adam B. Bartoš psal pro iDnes. Za svou kariéru novináře napsal nespočet článků. Spousta článků byla na téma Lisabonská smlouva, ke které se jako euroskeptik stavěl, jak jinak, než skepticky.

V posledním půlroce působení sesbíral spoustu materiálů na téma korupce na Ministerstvu zahraničních věcí, ale deník iDnes už mu je neotiskl. Bylo mu líto celou práci jen tak zahodit, tak vytvořil web Černínské rozhledy a tam vše opublikoval. Doporučuji k přečtení, je to velmi výživná látka.

Já jsem si jeho práci přečetl a přišlo mi to natolik zajímavé, že jsem Adama oslovil a požádal ho o rozhovor.
¨
L: Byl jste z iDnes odejit kvůli svým názorům na Lisabonskou smlouvu. Já chápu, že žádné médium nemůže být nestranné. Malé weby prezentují názory svých vydavatelů a noviny, vlastněné politickou stranou, společností, či organizací píší tak, aby nepoškodily svého chlebodárce. Ale jak konkrétně se můžou euroskeptické názory prezentované v článcích dotknout vlastníka takového média, tedy konkrétně RBDV? Mají ty rodiny vlastnící RBDV nějaký ekonomický zájem na tom, že se EU pomalu transformuje ve stát federativního typu?

AB: Pokusím se odpovědět trochu jinak. V Irsku během prvního referenda vystupovala řada firem proti Lisabonu. Například RyanAir. A řada těchto firem, nejprve euroskeptických, byla v druhém referendu už pro LS Například RyanAir. Proč to říkám? Jde často o peníze. Unie ty firmy podplatila. Nebo jim pohrozila. Třeba řekla – chystáme na vás razii (podobnou té, jakou zažil nedávno český ČEZ), ale když budete hodní, razie nebude. Takhle se v Unii vydírá. Rodiny RBDV mohou mít třeba kritický názor na Lisabonskou smlouvu, to já nevím. Ani nevím, abych se přiznal, jak o Lisabonu psal Rheinische Post. Ale jsem bytostně přesvědčen, že si Unie nenechala ujít příležitost, aby RBDV poučila o tom, jak o Lisabonské smlouvě informovat hlavně v České republice, když má zde tak výsadní postavení na mediálním trhu a Česká republika byla navíc zemí, kde byl Lisabon nejvíce ohrožen. Ani si neumíme představit, kolik za tím vším bylo peněz – nejen u nás, ale v Evropě jako takové – aby se ten sen evropských pohlavárů naplnil. Řekl bych, že v souvislosti s přijetím Lisabonské smlouvy zažila Evropa, všechny členské státy EU, největší korupci ve svých dějinách. Uplácely se celé národy.

A dám ještě jeden druh odpovědi. Lisabonská smlouva vlastně obhajuje korporátně fašistický systém. V legislativě zakotvuje větší pravomoci korporacím. Velké firmy, nadnárodní koncerny, ti všichni budou z Lisabonu profitovat. Proto jich tak málo bylo proti této smlouvě a nebo pokud vystupovali proti (jako RyanAir), nakonec si to rozmyslely. Mediální impéria, zvláště nadnárodní, jsou jen další z řady těch, které Lisabonská smlouva posílí.

L: Jaký je vlastně ten mechanismus ovlivňování redaktorů shora dolů? Jsou na to nějaké směrnice, anebo je to spíše takový všeobecný tichý konsensus o tom, jaký směr bude médium razit?

AB: Směrnice na to nebudou nikdy, to si sdělovací prostředky nedovolí, protože by se bály, že to někdo vynese a budou z toho mít ostudu. Takové věci se říkají mezi čtyřma očima a ještě spíše nepřímo – mimo řádky. Musíte je jaksepatří odtušit, i to je část vaší práce. U mne to bylo zvláštní v tom, že šéfové mé názory znali a celou dobu tolerovali. Měl jsem v práci na stole například vylepenou přeškrtnutou vlajku EU, věděli o tom, že nemám Unii v lásce a Lisabonská smlouva se mi příčí. Přesto jsme vycházeli velice dobře. V určitém okamžiku se ale vše náhle změnilo jako mávnutím kouzelného proutku. Najednou už mé názory byly problémem. Zřejmě jim došla trpělivost, protože si na mne neustále stěžovaly různé nátlakové skupiny – feministky, homosexuálové, pravdoláskovci, eurofilové a podobně.

L: Někteří redaktoři ve mně vzbuzují dojem, že jsou v iDnes drženi pro pobavení veřejnosti. Například exskinhead-anarchista pan Eichler s jeho squatterskými excesy, nebo pan Gazdík, o kterém kolují vtipy, že vidí Hitlera i v kávové sedlině po kávě, podávané v 8:08. Jaký na ně máte názor?

AB: Pavel je člověk silných levicových názorů, kterého ale redakce nakonec vždy podrží. I přes jeho dřívější hajlování, které vysvětloval docela kuriózním způsobem – „buď jsem byl opilej a nevím o tom, protože to je dávno, nebo je to fotomontáž“. Nechci si stěžovat na rozdílný přístup, ale je pro mne nepochopitelné, jak člověk, který nemá úctu k soukromému vlastnictví a přespává s pochybnými existencemi v cizích domech, může nakonec z takového průšvihu vybruslit tak hladce a ještě si na něm iDNES.cz udělá několik měsíců se vlekoucí kauzu o jeho nespravedlivém zatčení a zlé policii. Ale chápu, že šéfredakci nic jiného nezbývalo, než ono faux pas zakrýt tím, že přejdou do protiútoku. Pana Gazdíka osobně neznám, jen podle vidění, proto bych se k jeho osobě nerad vyjadřoval. Jeho články jsem četl spíše sporadicky.

L: V rozhovoru, který jste nedávno otiskl na svém webu, jste naznačil, že Aktuálně je výrazně havlovské médium a iDnes je proevropské médium… Já si například všiml, že zmíněné Aktuálně, kromě toho, že je havlovské, je i silně do zelena. Věnuje se globálnímu oteplování a nedává prostor klimaskeptikům. Máte nějaký přehled, jaké směry obecně jednotlivá média razí?

AB: Aktuálně – silně levicové médium. Ano, je zelené a ano, silně prohavlovské (proto říkám levicové). MF DNES a iDNES.cz – jsou asi tak pravicové, jako je pravicová ODS. Silně protopolánkovské médium, podporuje současnou zprzněnou ODS, v poslední době jde silně na ruku TOP 09, ze které se může zbláznit, podobně jako ostatní média. Lidovky tištěné i internetové – silně prohavlovské a proevropské noviny, i když v čase se měnící podle toho, zda má navrch levicová skupina Plesl-Palata-Zavadil nebo konzervativci Kaiser-Weiss-Petráček. Vůbec mezi LN a MF DNES je zajímavý vztah. Tím, že obě patří stejnému majiteli, mezi nimi dochází k určitému chameleonskému přebarvování. Jeden čas byly Lidovky tak prohavlovské, že to mohl nevidět jen slepý. Teď se to trochu zlepšilo a havlismus pomalu pohltil MF DNES, kdežto Lidovky naopak zrozumněly. Ale jsou to jen triky vydavatele, žádná ryzí změna vyvěrající z nějakého prozření. HN a iHNed.cz – další pravdoláska, vlastní je jeden z bratrstva. Silně havlistický je i Týden. Právo – jediné české noviny, ale v poslední době i tam začíná prosakovat německý kapitál. Redaktory tvoří lidé, kteří myslí zeleně, deník jako takový je proti ČSSD. Názory nestojí za nic, jsou levicové, ale jinak politické zpravodajství má Právo ze všech deníků nejlepší. Respekt – koncentrovaná pravdoláska, z které to jen kape. Reflex? Dříve jsem ho považoval za rozumný časopis, ale od chvíle, co jsem se dozvěděl, že i tam jednomu redaktorovi zakázali psát kriticky o EU a Lisabonské smlouvě pod pohrůžkou vyhazovu, si i o tomto médiu myslím své. Inu, co čekat, když majitel, pan Ringier, se účastní schůzek Bilderberg Group. Takto bychom mohli pokračovat.

L: V poslední době se nedala na iDnes přehlédnout řada negativních článků na téma GO, což se dá téměř považovat za revoluci. Je to reakce na nedávné kauzy Climatgate, ve kterých se provalila řada průserů ohledně manipulace s měřenými daty?

AB: Nevšiml jsem si, že by se na iDNES.cz o té kauze nějak více psalo. Pouze Adéla Dražanová, která z iDNESu odešla do MF DNES, jinak neúnavná fanynka Husejna Obamy, o tom napsala článek, kde existenci zfalšovaných údajů odbyla jednou větou a ve zbytku článku rozvíjela spekulace o tom, že to provedli ruští hackeři najatí ruskou tajnou službou. Jako by nebylo jedno, kdo to udělal, ale že se to stalo.

L: Když jsme u toho ovlivňování, před pár lety, za Paroubkovy vlády, proběhla internetem kauza ovlivňování médií, kdy Paroubek požadoval odchod několika redaktorů a grafiků. Šlo o nějaké karikatury a články a pokud vím, alespoň u jednoho případu k tomu skutečně došlo. Vy sám jste se zmínil, že pan Kalousek ovlivňoval vaše nadřízené v iDnes, aby vás vyhodili. Jak je podle vás tato věc závažná? Jak daleko do médií ve skutečnosti sahají pazoury politiků a kam až média jsou ochotná zajít?

AB: Jak daleko sahají pazoury politiků, si netroufám říci. Sám jsem pracoval v internetovém médiu a tam je to přece jen trochu jiné, než v celostátních novinách, protože politikům pořád nedochází, že novinám klesá prodej a budoucnost je na internetu. Proto se pořád více zaměřují na tisk, který si více hlídají, a tam bych očekával, že ty tlaky budou větší. Internetové servery jdou trochu mimo ně. To je spíše práce pro všelijaké Dimuny a další PR mágy, kteří se pak zlobí a píšou směšné SMS, abyste tam něco opravili v článku, protože ví, že na internetu to opravit jde, kdežto v tisku ne. Takže – nepracoval jsem v novinách a tak přesně nevím. Co ale vím, je to, že Kalousek si na mne nejednou stěžoval a protože má vazby právě na MF DNES, tak vždy, když jsem napsal na iDNES.cz něco, co se mu nelíbilo, nestěžoval si u mne, nebo u šéfů iDNES.cz, ale volal přímo do Mladé fronty. Ale jak se internetová a printová redakce stále více propojují, je to poslední dobou skoro totéž.

Jak je to závažné? Jedna věc je, že se Kalousek kasá tím, že v redakci žádal moji hlavu, druhá věc ale je, že mne vyhodili kvůli Lisabonu a mým pravicovým názorům. Jen se ty věci seběhly náhle a v jeden čas, takže Kalousek volal, když už byla sepsána naše dohoda o ukončení mého pracovního vztahu. Čímž netvrdím, že by to nezvládl zařídit.

Ale řeknu ještě jeden příklad, který jsem slyšel od člověka, kterému nemám důvod nevěřit. Pro dokreslení situace, protože z něj je ještě více patrné, jak to v médiích chodí. Jistá euroskeptická strana si v MF DNES objednala před evropskými volbami inzerát. Ten vyšel. Člověk zodpovědný za prodej inzerce dostal od šéfů pořádně vynadáno, protože MF DNES přece nebude podporovat euroskeptické strany. Když si ta strana zadala inzerát podruhé, už to nevyšlo. Jakási firma, prý napojená na ODS, to místo určené pro inzerát několikanásobně přeplatila. Když se ten inzerát zadával potřetí, vyšlo to jen proto, že člověk z prodeje inzerce místo pro inzerát zamluvil pro fiktivní inzerát a teprve pár minut před tiskem tam protlačil původní inzerát oné strany. Takto fungují média. Určité strany se tam nedostanou, i když si za to zaplatí…

L: Média a politici jsou na sobě navzájem závislí. Je to asi stejné jako s takzvanými celebritami, které by bez bulváru nepřežily, a bulvár by nepřežil bez nich. Kdo komu podle vás víc leze do zadku, média politikům, nebo politici médiím? Typicky, nedávno jsem na iDnes zaregistroval sérii článků a videí o rodině Jiřího Paroubka. Třeba video o tom, jak manželé Paroubkovi křtili dceru v kostele. Má to náš „nejserioznější zpravodajský portál“ zapotřebí? To si Paroubek za to PR platí? Jaké jsou vlastně vazby mezi médiem a politiky?

AB: To mi teď berete z úst má vlastní slova. Přesně tímto připodobněním jsem vždy vztah politika a médií popisoval, když se mne na to někdo ptal. I když nějakého politika naštvete, zpravidla vám po čase odpustí, protože váš zájem potřebuje. Nevím, kdo leze komu častěji do zadku – ale třeba Miroslav Kalousek sám od sebe zavolá (mně ne, mě rád nemá, ale kolegovi) a řekne: „Kdybyste se mne chtěl zeptat na to a to, tak bych vám odpověděl toto…“ Podobně jako Iveta Bartošová potřebuje i politik někomu oznámit ty své vrtochy a ukázat – jsem tady, žiju. K tomu Paroubkovi – iDNES.cz ani MF DNES nemá Paroubka v lásce a ani Petr Dimun mu tu reputaci nevyspraví. V tomto konkrétním ohledu šlo spíše o něco, co bych nazval strachem nebýt u toho. Je to povrchní mediální zpravodajství, kdy jde především o kliknutí myší, než o nějaké myšlenky, principy, zásady. Většina lidí, jak jsem je v iDNES.cz poznal, s výjimkou Pavla Eichlera a několika dalších, jsou lidé uvažující vcelku konzervativně. Ale když jde o konkurenci, tak jde konzervativní rozvaha stranou. Nemůžete si dovolit neuveřejnit fotky Paroubka, když je budou mít novinky.cz, týden.cz, ihned.cz či nějaký zapomenutý server. Jde o čtenost, peníze, kliky…

L: V poslední době se stále častěji mluví o novinářské etice a o tom, že noviny už dávno neplní svou úlohu. V kauzách nejdou pořádně do hloubky, o všem referují povrchně a leckdy až servilně pochlebují „systému“. Když otisknou nějaký článek, dozví se čtenář maximálně pár obecných frází, přečte si oficiální vyjádření mluvčího nějakého ministerstva, či jiné organizace, dostane se mu ujištění, že se na něj myslí, a že je to všechno k jeho dobru, a vůbec, nemá důvod se strachovat, všechno je naprosto pod kontrolou. A když leckdy dočte těch deset krátkých odstavců, zjistí, že si v podstatě mohl přečíst jen název článku, který jádro sdělení již obsahuje. Spousta článků jsou jen nějaké agenturní zprávy, které se publikují formou Copy&Paste, aniž by se někdo vůbec obtěžoval zkontrolovat formální správnost článku. Pak se často stává, že odborník na dané téma žasne, kde ten novinář vzal takovou hovadinu, zatímco laik se diví. Kam se poděla novinářská etika? Kam se poděl archetyp novináře, co s nezbytnou cigaretou a stejně nezbytným zápisníkem šťourá do kdekoho a kdečeho, prolézá stoky i popelnice, jen aby se dobral pravdy? Kam se poděly obsáhlé kauzy, které plnily noviny a rozkrývaly korupci a špínu? V našich médiích znám snad jedině Sabinu Slonkovou, jako novinářku, který se nebojí zveřejnit politickou špínu. Vnímáte to obecný úpadek novinařiny, anebo pouze současný trend, kdy je každý předposraný, aby náhodou nešlápl, do něčeho nepříjemného?

AB: Nepokládáte vůbec jednoduché otázky. Vždy je tam řada různých rovin toho problému, který je mnohovrstevnatý. Jak trefně poznamenal Petr Hájek ve své knize Smrt ve středu, není-li člověk vyloženě hloupý, pak může dnes zkusit štěstí v médiích a zpravidla se tam chytí, protože dnešní novinařina je profese nenáročná. Musíte psát o něčem, o čem nic nevíte, což se sice může jevit jako problém, protože odborníci vás dříve či později načapají, ale jsou lidé, kteří si s tím poradí. Je v tom stres, spěch, zvláště u internetových serverů, které mají uzávěrku takříkajíc 24 hodin denně. Nemáte na promýšlení celý den, článků musíte vychrlit x a ještě sledovat konkurenci, kde se sleduje každá minuta toho, kdo s jakou zprávou kdy vyšel a kdo byl rychlejší. V tom je část problému. Novinářská etika, to je zase trochu něco jiného. I před sto lety si konzervativci stěžovali na bulvarizaci médií, takže to není jen problém dneška. Ale dnes je to horší v tom, že navíc žijeme v politicky korektní době, kdy se lidé bojí psát pravdu, a píší jen to, co se všeobecně očekává, že psát budou. Nepouštějí se do věcí, které jsou kontroverzní, a ty jsou přitom ty nejdůležitější. A co se týče politických kauz, nedělejte si iluze. Novinář nemůže vyčmuchat kdejakou nepravost. Vždy píše jen to, co dostane na stůl od svého zdroje, často už jako dopředu připravený balíček. Nejsou to žádná jeho objevná sdělení, ale často kompromitující materiály, které si jedna strana schovává na tu druhou a pak je jen v pravý čas nějakému novináři doručí. Novinář není detektiv, aby něco vystopoval a šel po tom. Když jsem psal o Kalouskovi, všichni byli nervózní, že to je téma na dlouho, neměl jsem k tomu ty správné podmínky. Dnes jde především o rychlé informace o nedůležitých věcech. Svým způsobem je to jistý druh zábavy.

L: V médiích se běžně o kdejakém uskupení, hlásícím se k odkazu nacionálního socialismu píše jako o „krajní pravici“, přičemž toto spojení je zdůrazňováno jako „extrémní“. Toto byla oficiální doktrína komunistů, kteří hodili nácky napravo, aby s nimi nemuseli sdílet levou část spektra, do které nacisté politicky i ideologicky patří. Nacionální socialismus je vzhledem ke svému programu v politickém spektru silně nalevo. Nechápu však, proč se tato doktrína v mainstreamu tak zarputile drží i dnes. Chápu, že levice v Evropě dnes v podstatě vládne, ale je to silně umírněná levice, která má blíže spíše ke středu, než ke komunistům. Je opravdu v něčím zájmu i nadále klást mimoděk rovnítko mezi pravici a plynové komory?

AB: Je těžké rozklíčovat, zda je více na vině nevzdělanost redaktorů, přetrvávající klišé nebo nějaká řízená snaha kompromitovat pravicové myšlenky. Nemám na to vyčerpávající odpověď. Do určité míry je to skutečně nevědomost, takové chození s proudem, kdy se to už v médiích uchytilo a je to těžké někomu vyvrátit, že neonacisté nemají s pravicí nic společného. Protože ale v médiích pracuje spousta levičáků (média levičáky přitahují), pak nepochybně musíme podstatnou část těchto falešných nálepek připsat na vrub levicové zaujatosti, která se tím snaží zároveň diskreditovat pravici. Ale není to jen výsledek novinařiny, ale celospolečenský problém. Žijeme v době, kdy je za extremismus považované to, co ještě dříve patřilo do ranku klasické pravice. To vše kvůli posunu pravice do středu a kvůli ideologii zvané politická korektnost.

L: Z předchozí praxe mám zkušenosti, co se týče spolupráce se státní správou, obzvláště ministerstvy a různými státními organizacemi. Vím, jaká je to díra na peníze. Osobně si myslím, že ve velkých státních organizacích existuje jen málo projektů, které by se nedaly zpochybnit. Například váš popis analýzy s recyklovanými texty za miliony je přímo ukázkový. Také jsem podobný dokument zažil. Recykloval se několik let, pokaždé byl vydáván za novou analýzu, pokaždé za něj daná firma zkasírovala pár milionů a  pokaždé v něm provedla jen pár formálních úprav, tudíž když jsem ten dokument viděl já, většina textů v něm nedávala smysl. Studie o proveditelnosti výstavby letiště v Indonésii má všechny znaky podobného mnohonásobně předraženého šuntu. Podle své zkušenosti vím, že podobné dokumenty nikdo zevnitř zpravidla neaudituje. To se dá pochopit, ale absolutně nechápu, že nefunguje ani žádný vnější audit. Psal jste, že Kalousek prostě na tu analýzu vydal z kasy deset mega. Není nikdo, komu by na takové pozici musel skládat účty? Jak to vlastně funguje s financováním takových projektů?

AB: Z jeho strany to bylo absolutně čisté. Jako ministr financí má právo poslat kamkoli bez souhlasu kohokoli, jen na své uvážení, až 50 milionů korun v rámci provizorního rozpočtového opatření.

L: Ad dovolená v Thajsku . Z článku jsem pochopil, že bylo obtížné získat jakékoliv, natož podrobné informace o této akci. Nemáme snad zákon o svobodném přístupu k informacím?

AB: Zákon máme, ale ministerstvo se podle něj neřídí. Hned několik zdrojů včetně vysoce postavených lidí z ministerstva mi tvrdilo, že se ta akce bude konat, pak že se koná a později, že se konala, ale MZV ústy svého mluvčího vše popřelo. V tu chvíli mne to ale nepřekvapilo. Už několik týdnů předtím jsem totiž dostal z MZV na svých asi dvacet precizně formulovaných konkrétních otázek odpověď v tom smyslu, že své vyjádření poslali už v předešlém mailu a protože to vypadá, že je chci jen poškodit, tak už na žádný můj dotaz nebudou reagovat. A jen si počkají, co napíšu a případně se budou bránit soudně. To mi opravdu napsali, černé na bílém. Byla to nesmírně arogantní odpověď. Teď mne tak napadá, že by nebylo špatné ji zveřejnit na Černínských rozhledech, aby lidé viděli, jak taková komunikace tiskového oddělení s novinářem probíhá.

L: Zmínil jste se o generálním sekretáři MZV, Milanu Sedláčkovi, který byl ve spisech StB označen veden pod krycím jménem Ochotník. Jaký máte názor na aféry okolo „odhalování“ estébácké minulosti? A je podle vás správné, že takoví lidé obsazují leckdy poměrně důležité pozice ve státní správě?

AB: To je na dlouhé téma. Vím, že se říká, abychom se neohlíželi zpět, nekádrovali jako „oni“, ale z mého pohledu křesťana existují věci, které nelze přejít a mávnout nad nimi rukou. Člověk, který vědomě spolupracoval s minulým režimem, musí počítat s tím, že se z toho bude muset zodpovídat. Že jsou někdy mediální útoky těžké, uznávám. Že někdy míří mimo, to se také děje. Ale tvářit se, jakoby nic, to je pokrytecké. Stejné to je i s členstvím v KSČ či studiem na Moskevském státním institutu mezinárodních vztahů, abychom od Sedláčka nechodili tak daleko. To, že Kohout je absolventem této školy, je samo o sobě výmluvné.

L: Co si myslíte o TOP09 a obzvláště panu Kalouskovi, coby „dobrém hospodáři“, jak se prezentuje na billboardech? Nebyl to on, kdo jako koaliční partner spolupracoval s ČSSD na největší díře v rozpočtu veřejných financí mezi lety 2003-2006 a pomohl tak zatnout sekyru ve výši 355 mld. korun? Dokážete si tu stranu představit jako „dobré hospodáře“?

AB: Kalousek je hlavně nejlepší ministr financí roku 2008. Takže to se asi mýlíte…

L: V seriálu „Ano, pane ministře“ byla řečena jedna, i vzhledem k naší realitě, zábavná věc. Nikoliv ministři, nýbrž řadoví úředníci rozhodují o chodu ministerstva. Myslíte, že je to pravda? Mají ty řadové šedé myši na pozadí větší moc, než volený zástupce občanů?

AB: Je to ještě horší. Nejen, že to je pravda na úrovni státu, ale v dnešní době to má ještě rovinu zvanou EU, kdy rozhodují hlavně a v prvé řadě šedé myši v bruselských chodbách spolu s šedými myšmi na českých ministerstvech a ti společně řídí naše ministry a poslance. Vždyť i Jiří Paroubek přiznal, že po Lisabonu bude 90 procent zákonů z Bruselu. Naše poslance tu máme jen na parádu, aby noviny mohly psát o jejich žabomyších sporech. Vše podstatné se děje jinde. Totéž platí o ministerstvech. Vše se domluví v Bruselu, dohodnou to mezi sebou bruselští a tuzemští úředníci a ministři už pak pouze přijedou na kafíčko do Bruselu a tam prezentují to, čím je myši zavázaly. Je to směšné, nebo spíše trapné a nedůstojné. Je to zvrácený systém.

L: Korupce není jen v ČR. Jen je tady nejvíc vidět. Obhájci Lisabonské smlouvy a vůbec celé EU zpravidla argumentují potřebou skřípnout lokálním politickým mafiánům křídla, a to že by měla provést právě EU. Co si o takovém argumentu myslíte? Myslíte, že rozdíly v míře korupce a vůbec v politické etice jsou až tak markantní, abychom potřebovali dozor?

AB: Jsem rád, že jste to nakousl. Připadá mi to jako největší a nejdemagogičtější argument, jaký od eurofilů slýcháme. Oni si snad myslí, že EU je čistá jako lilie, morálně na výši, že ji řídí andělé. V EU je korupce větší úměrně tomu, o kolik je větší EU než Česká republika. V Bruselu pracují tisíce lobbistů a zákony, s kterými komise přichází a které poté musíme my všichni aplikovat v našich národních parlamentech, jsou ušité na míru lobbistům. A ti, kdo je šijí, to nedělají zadarmo. Evropská komise už více než deset let neprošla auditem, odmítá audit, tají své účetnictví, které ani není podvojné, nespolupracuje s vyšetřovateli, mstí se těm úředníkům, kteří jen naznačí, že něco není v pořádku. Proběhlo už tolik kauz, kdy se prokázala korupce i u jednotlivých eurokomisařů. Santerova komise musela kvůli korupci dokonce odstoupit celá. Od té doby se audity raději nedělají. Zlatý Kalousek….

L: Proč jste vlastně vystupoval proti Lisabonské smlouvě? Jaké konkrétní důvody jste měl?

AB: Teď se můžu buď dlouze rozhovořit a snažit se postihnout všechny aspekty toho, co mne k tomuto postoji přivedlo, anebo odpovědět lakonicky, stručně. Zkusím to druhé: miluji svůj národ, svoji zem, nezávislost, svobodu a konzervativní hodnoty. V takovém případě člověk musí být proti Lisabonské smlouvě.

L: Založil jste server EUrabia.cz. Co jste tím tehdy sledoval?

AB: Spoluzaložil. Nerad bych si to přivlastňoval. Nebyl to můj nápad, ale byl jsem u toho od začátku. Z té původní sestavy lidí, se kterými jsme projekt rozjížděli, nakonec všichni nějakým způsobem odpadli, nejčastěji kvůli zaneprázdněnosti. Redakci jsem kompletně proměnil. Ale je pravda, že jsem jako jediný z té původní sestavy zůstal. Co jsme tím sledovali? Po 11. září to bylo hodně živé téma, ale mainstream stále psal jen o tom, jak islám není problém a že hrozbou jsou pouze teroristé. O nebezpečí islámu jako takového se nikde nepsalo a tuto mezeru jsme chtěli vyplnit. Dnes je to už lepší a myslím, že se o to Eurabia i určitou měrou zasloužila – myslím o popularizaci tohoto tématu. I mainstream to už pochopil a píše docela otevřené články. To mne těší. Proto teď přemýšlíme, že založíme nový web, který bude stejně tak průlomový, jako kdysi Eurabia.cz, protože jeho téma je opět tabuizované a ještě to nějaký čas potrvá, než ho hlavní proud sdělovacích prostředků přebere. I když v tomto případě myslím, že asi sdělovací prostředky neprocitnou vůbec.

Ale chci zmínit ještě jednu rovinu – nešlo nám jen o to informovat, ale informování bereme jako součást boje. Nechceme islám v Evropě, nechceme ho v České republice. Je to nenávistná, zlá ideologie. Jako způsob boje proti jeho rozpínavosti jsme zvolili sdělovací prostředek coby nástroj šíření osvěty. Takže původní motiv je zabránit tomu, aby se islám v naší zemi zakořenil. A v tomto smyslu, i když mainstremová média píší dnes daleko otevřeněji, náš boj nekončí.

L: Nedávno jsem četl o exodu původních Britů. Za 12 měsíců jich z Velké Británie odešlo na 400 tisíc, zatímco na jejich místo přišlo za stejnou dobu zhruba 800 tisíc muslimských imigrantů. Četl jsem o žalobách za Hate Crime, kterého by se údajně měli dopouštět původní Britové vůči muslimským imigrantům jen tím, že kritizují islám (Typicky třeba případ Bena Vogelenzanga). Od člověka, který v Británii pár let pobýval, jsem slyšel, že muslimů je tam opravdu hodně, tvoří uzavřená společenství a nikoho nepustí mezi sebe, a že leckde už otevřeně vystupují i proti majoritnímu obyvatelstvu. Zapálená předměstí ve Francii snad nemusím připomínat. Kdesi jsem se dočetl, že od roku 1991 do roku 1998 tam stoupl počet problematických oblastí ze stovky na osm set. Jsou to prý oblasti, které by se daly přirovnat ke čtvrtím jako třeba Queens, kam se normální člověk neodváží přiblížit. Je to s radikálním islámem v Evropě vážně tak zlé?

AB: Je to ještě horší, než si vůbec dokážeme představit. Vidíme jen část problému. A bude to ještě horší s přibývajícími lety, protože muslimů bude přirozeně přibývat tím, jak se rozmnožují a bílí Evropané vymírají. To je ta hlavní katastrofa – ne teroristé, ne džihádisté, ale množící se muslimové. Ale to je na dlouhou debatu. Na Eurabii je na toto téma čtyři tisíce článků.

L: Ještě k tomu islámu. V mainstreamu se o takových věcech moc nemluví. Zhusta na člověka ze všech stran padá kritika za xenofobní smýšlení, ledva jen načne nějaké takové téma. Všechny filmy, které jsem na toto téma viděl, jsou typické Hřebejkoviny – tedy těžký osud muslimů, trpících pod jhem zlých, xenofobních a rasistických bělochů (typicky povídka Quais de Seine ve filmu Paříži miluji tě). Ale kritika temných stránek islámu nikde. Například film „Já muslim“, který natočila ČT, snad ani nebyl odvysílán. Jakýkoliv názor, který není dostatečně konformní, je aktivně potlačován. V médiích nevidíme nic, než různé kazatele multikulturního soužití a kritiky naší morálky. Celá Evropa pokrytecky odsuzuje referendum o minaretech ve Švýcarsku, a kdyby bylo Švýcarsko v EU, už by asi skládalo reparát. To se už definitivně všichni zbláznili?

AB: Máte jistě pravdu. Sám jsem byl v minulé odpovědi hodně pesimistický. Ale je tu i druhá stránka věci, ta nadějnější. A tou je vzestup pravice po celé Evropě. Tedy té pravice, kterou ti nepravicoví se škodolibostí označují za extrémní. To je naděje. Něco se děje a obyčejní lidé jsou naštvaní. Ta cesta od jejich naštvané nálady k tomu, že politici, sledující veřejné mínění, tu změnu zaznamenají a začnou se chovat jinak, je stále dlouhá, ale už dnes lze pozorovat jistou reflexi i mezi politiky. Na referendum ve Švýcarsku byly i negativní názory, ale vezměte si, kolik zemí se tím naopak inspirovalo. Nebo zákaz burky ve Francii. Jeden den to oznámí Francie, druhý den už to požaduje Rakousko, třetí den se podobný návrh ozývá z Itálie. To je ohromná změna, dokonce i oproti době těšně po 11. září. Tehdy byli všichni naštvaní na teroristy, dnes vadí islámská rozpínavost na západě jako taková. A to je dobře, protože to je ten hlavní problém. Konečně se udeřil hřebík na hlavičku. Už nejde jen o to, že nějací radikálové svádí umírněné muslimy, dnes už vadí burky a minarety. Bohu díky za ten posun.

L: Co se multikulturalismu a protežování různých menšin týče (a nejen toho), přijde mi poslední dobou, jakoby spoustu lidí postihla schizofrenie. Často si odporují v tom, co říkají v soukromí a co deklarují na veřejnosti. Stejně tak si všímám vzrůstající radikalizace společnosti. O spoustě věcí již nepanuje všeobecný konsensus, jako tomu bylo v devadesátých letech. Lidé mají potřebu se vymezovat vůči kdečemu, a to leckdy poměrně razantně. Obvykle to takto bývá před nějakým průserem. Myslíte, že si riziko radikalizace společnosti politici uvědomují? Neměli by místo neutuchajícího utahování šroubů začít pomalu, ale jistě povolovat?

AB: K první části otázky – k tomu doublethinkingu. O tom vyšla výborná kniha i v češtině – Anthony Browne, Úprk rozumu. Je to o politické korektnosti a i když to pro lidi s tématem obeznámeným nepřináší nic nového, pro veřejnost je to skvělá kniha, aby pochopila, v čem je problém. Ohledně nálad ve společnosti, to jsem už nakousl v předešlé odpovědi. K radikalizaci společnosti to nevyhnutelně směřuje, řekl bych, že přímo k občanské válce. Jen nevím, kvůli čemu vznikne – zda kvůli EU, až nějaká země bude chtít z Unie vystoupit a Unie se postaví proti (jako před občanskou válkou v USA), anebo zda dříve vypuknou boje mezi původními Evropany a muslimskými přistěhovalci.

vyšlo na http://www.dfens-cz.com/

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Média, Politika. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

3 thoughts on “Rozhovor pro D-FENS.cz: O médiích a politice s bývalým novinářem iDNES.cz

  1. d-fens.cz je trochu matouci. Co takhle dfens-cz.com nebo proste jen d-fens? Clovek aby pod d-fens.cz pohledal najaky pneumatiky nebo co 🙂

  2. Pingback: Rozhovor pro DFENS-cz o politice i kauzách MZV « Černínské rozhledy

  3. PRÁVĚ SYSTEM JEN POTVRDIL VÝŠE UVENÉ INFORMACE – KDYŽ JSEM SE POKUSIL VYSTAVIT ČLÁNEK NA FCB ,TAK TO NEŠLO ,S TÍM ,ŽE OBSAH JE URÁŽLIVÝ .TAKOVÁ KRAVINA – OD KDY JE POPSÁNÍ REALITY, KURVADRÁT, URÁŽLIVÉ ? ŽIJEM EVIDENTNĚ V NORMALIZACI II.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s