O svobodě slova

Vážený pane eurokomisaři, vážené dámy a pánové, drazí přátelé,

přemýšlel jsem, co po všech těch vzletných slovech i zajímavých informacích, které tu zazněly na dřívějších setkáních, říci, aby to mělo hlavu a patu a bylo pro Vás zajímavé.

A řekl jsem si, že se s Vámi podělím o pár myšlenek, které se tak nějak vztahují k mé profesi, jako už učinili někteří přede mnou. Věnoval bych se něčemu, co je blízké mé práci novináře, byť nyní novináře spíše na volné noze. A to je svoboda slova.

A vezmu si rovnou za příklad něco, co mi je bytostně vlastní, protože jsem se to měl možnost zblízka sledovat. Možná jste z médií zaregistrovali, že Českou republiku měl navštívit holandský poslanec Geert Wilders. A že nakonec nepřijede, protože předseda Senátu Přemysl Sobotka nabyl dojmu, že by to pro český Senát bylo potupné, kdyby člověk s takovými názory na jeho půdě vystoupil. A tak přestože se mí kolegové ze serveru Eurabia.cz, u jehož zrodu jsem před několika lety byl, snažili najít náhradní prostory, nebyli nakonec úspěšní, protože oba soukromníci sice možnost konání přednášky nejprve schválili, aby později dostali strach a vše si rozmysleli. Wilders proto svoji návštěvu prozatím odložil, do doby, než bude sál natolik zabezpečený, že nebude možné, aby jeho poskytovatel na poslední chvíli vše zrušil. V praxi to znamená, že se web Eurabia.cz spolu se senátorem Jiřím Oberfalzerem pokusí Wilderse do České republiky dostat znovu a to nejspíše během února příštího roku.

Vím, že jsme zde měli už několikrát diskuzi na téma muslimové v Evropě a kam naše západní civilizace vlastně spěje a nechci se do ní dnes pouštět, přestože vím, že by to bylo téma zajímavé. Chci se dotknout tématu svobody slova, jak jsem naznačil na začátku.

Wilders říká, že svoboda slova je jedna z nejdůležitějších svobod, které máme a které potřebujeme bránit a hájit. A je to logické. Kdybychom neměli svobodu slova, tak všechny další nesvobody, které se pomalu vkrádají do našeho života, by to měly lehčí – nemohli bychom se proti nim ozvat, nemohli bychom na ně upozornit.

Když naopak budeme mít svobodu slova, pak ti, kteří chtějí řídit a směřovat naše životy, budou muset přijít s argumenty a je dost dobře možné, že v onom souboji argumentů neobstojí. Svoboda slova, svoboda říkat věci, které si myslím, je proto klíčová, protože s ní padají i stojí i ostatní naše svobody.

Co se ale děje dnes se svobodou slova? Civilizace, která se tolik pyšní tím, že jedním z jejích kořenů je i osvícenství a s ním spojenené určité volnomyšlenkářství, si najednou sama nasazuje roubík a bojí se mluvit o svých problémech. Ano, ty problémy jsou palčivé, to uznávám, a pokušení si jich nevšímat je velké – proto ještě pochopím, že někteří politici nemají odvahu o něčem mluvit, protože je jim to nepříjemné. Co je ale ještě horší, je to, když tomu, který onu odvahu má, brání, pomlouvají ho, osočují a pranýřují.

Pro mne osobně je proto zklamáním, že se české politické elity postavily k Wildersovu poselství tak, jak učinily. Mohly říci – dobrá, my nesdílíme všechny jeho názory, ale ať vystoupí. Pro tuto svobodu slova naše civilizace je tam, kde je. Zklamáním pro mne bylo i to, že se k tomuto strachu připojili i soukromníci. Jistě, mají právo rozhodnout, kdo na jejich půdě vystoupí. Ale zde šlo o to, že nejprve souhlasili a teprve poté souhlas odvolali – jinými slovy, za jejich jednáním byl buď politický tlak a nebo – jako v druhém případě – lidský strach. Vždyť se nám ti muslimové mohou pomstít, řekl majitel jednoho ze sálů.

Strach se svobodou slova úzce souvisí. Čím více strachu, tím méně svobody slova. A čím méně svobody slova, strachu ještě více. Je to bludný kruh. Když neexistuje svoboda slova (v nějaké pokročilejší fázi), lidé mají strach říci svůj názor. A je to i přesně opačně – už jen strachem o něčem mluvit sami nesvobodu slova zakládáme.

A proto bych chtěl apelovat na nás všechny – když řeknu ´podporujme svobodu slova´, zdá se to celkem banální a samozřejmé, asi jako kdybych řekl, abychom podporovali demokracii. Každý z nás je pro svobodu slova. Možná, když řeknu ´podporujeme svobodu slova pro Geerta Wilderse´, tak už by se třeba někteří z nás zamračili, ale stále ještě bychom souhlasili, že svoboda slova je potřebná. Nikdo z nás nechce nesvobodu slova a proto výzvy, abychom svobodu slova hájili, se zdají téměř nadbytečné. Vypadají, jakoby se nás netýkaly. Jako bychom pro její posílení my osobně nemohli nic udělat.

Ale svoboda slova není nějaký efemérní pojem, od nás odtržený, vznášející se nad našimi hlavami. Svoboda slova se netýká jen novinářů či pracovníků v médiích. NEsvoboda slova zase neznamená jen to, že nemohou vycházet opoziční tiskoviny. Dnes každý den vycházejí desítky časopisů, deníků, bulletinů a přesto v jistém slova smyslu úplnou svobodu slova nemáme.

Myslíme si, že svět si už nejhorší totality prožil ve svém 20. století, a že my dnes žijeme v jakémsi konci dějin, kdy nás už nemůže nic překvapit. Nemylme se. Ani se nenadějeme a může přijít systém, režim, který všechny předchozí strčí do kapsy. To, zda přijde a jak rychle přijde, přitom souvisí právě s naším kritickým myšlením, se svobodou slova. Pokud přijímáme informace jen z médií, která referují jen o tom,o čem referovat chtějí (respektive o čem chtějí referovat ti, kteří je vlastní) a celou plejádu dalších věcí přitom opomíjíme, pak vytváříme úspěšné podmínky pro to, aby taková totalita vskutku přišla.

Ale opět. Jak se to týká mne osobně? Více, než si myslíme. Vše záleží právě na onom strachu / odvaze. Právě u nás začíná ona nesvoboda, pokud se o něčem bojíme mluvit. Nebo se tam naopak svoboda slova posiluje, když jsme ochotni si vyslechnout i argumenty, které nám nejsou třeba nutně sympatické. Proto, jako jsem řekl, že naše ostatní svobody stojí a padají se svobodou slova, tak zase svoboda slova stojí a padá s naší odvahou, neboli absencí strachu. Strach svobodu slova zabíjí, odvaha ji posiluje.

A taková výzva – nebát se – je už adresnější a týká se každého z nás. Už Masaryk říkal ono pověstné „nebát se a nekrást“.

Tak tedy:

Nebát se promluvit, abych náhodou nepřišel o práci nebo nerozhněval šéfa.

Nebát se přečíst si zakázanou knihu – už zase pomalu takové zakázané knihy vznikají a bude jich stále více.

Nebát se mít a obhajovat názor, který jde proti proudu (ať už je to názor na globální oteplování, potraty či Lisabonskou smlouvu).

Nebát se přemýšlet o problému kriticky, selským rozumem. Nepodléhat iluzím, které nám vsugerovávají média.

Nebát se vyjádřit svůj názor veřejně, někoho se zastat, někam přijít. Podepsat petici, napsat dopis do novin apod.

Nebát se říkat svůj světonázor lidem, se kterými pracuji, nestydět se za to, čemu věřím.

Nebát se zeptat či položit nepříjemnou otázku i vysoce postavenému člověku – budeme k tomu mít za chvíli prostor.

Někdy to souvisí s tím, jak dalece jsme ochotni přistoupit na rétoriku politické korektnosti a sami se vyhýbat slovům, která politická korektnost zakazuje. Od politické korektnosti – což by ostatně byl námět na další invokaci – je jen krůček k nesvobodě slova. Příklad – zkuste někdy říci, v nějakém veřejnějším vystoupení, nejen mezi svými známými, místo slova ´Rom´ přesnější a hlavně původní, politickou korektností nezatížené, slovo ´cikán´. To člověk hned uvidí, jak na tom se svojí odvahou mluvit svobodně je.

Přiznejme svobodu slova těm, se kterými nesouhlasíme. Rozdrtit je můžeme argumenty.

Přiznejme svobodu slova holohlavým bláznům, kteří si na uzavřených soukromých koncertech hrají své – jakkoli hloupé – písničky a nezavírejme je do vězení. Nezavírejme do vězení někoho jen za to, že prohlásí (a teď to řeknu při plném vědomí toho, že jsou mezi námi ti, jichž se to osobně, z hlediska jejich rodinné historiie, tragicky dotýká), že při holokaustu nezemřelo šest milionů lidí, ale méně. Dnes se ale stává i takový paradox, že do vězení jde spolu s takovým člověkem i jeho právní obhájce, jen proto, že před soudem obhajoval – jak je jeho povinností – chování svého klienta. Když je někdo tak hloupý, že ignoruje historická fakta, nechť se sám ztrapní, ale do vězení zavírejme až ty, kteří páchají skutečné zločiny. Protože jinak bychom se klidně v podobném vězení mohli po čase ocitnout i my – třeba proto, že si myslíme, že rodina je lepší než homosexuální svazek a nebo proto, že popíráme globální oteplování.

Začal jsem Wildersem a skončil o popíračů holokaustu. To je trochu nešťastné, protože to vzbuzuje dojem, že Wilders je podobný blouznivec, jako oni. Není ani v nejmenším. Jde naopak o jednoho z nejvíce proizraelských politiků, které současná Evropa zná. Ale výše zmíněné příklady jsem uvedl proto, aby bylo jasné, že svoboda slova je universální záležitost a právo na ni mají jak ti, kteří nám jsou sympatičtí, tak ti, se kterými bytostně nesouhlasíme.

Sám bych například nesouhlasil s většinou věcí, které říkal a činil Voltaire, ale jeho „nesouhlasím s vámi, ale udělám vše pro to, abyste svůj názor mohl obhajovat“, je více než pravdivé.

Když toto budeme dělat, odpůrci svobody slova to budou mít těžší. Když toto budeme dělat, pak totiž budeme mít svobodu slova ve své krvi.

Děkuji za pozornost.

Zamyšlení pronesené u příležitosti vystoupení designovaného eurokomisaře Štefana Füle na setkání Rotary clubu Praga Ekumena, 7. prosince 2009, hotel Adria

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Islám, Média, Politika. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 thoughts on “O svobodě slova

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s