K tomuto Vám mohu sdělit jen jedno, a sice, že ve Vašem případě skutečně došlo k politováníhodnému opomenutí, které si nemohu vysvětlit nijak jinak než selháním lidského faktoru. Bezesporu pravdoláskařem jste a to pravdoláskařem ne ledajakým, ale řádným, ba ukázkovým, čítankovým a toto právo Vám nemůže být nikterak odepřeno. Nemusíte se tudíž obávat, vedu Vás v patrnosti stále a Vaši práci sleduji – a zřejmě tento fakt způsobil, že jsem se tak nějak podvědomě domníval, že Vás v seznamu už dávno mám, ačkoli jste tam nebyl – a nijak jsem si to už dále neověřoval. Tedy nešlo o mou zlomyslnost, jako v případě pana Jana Urbana, který se připsání do seznamu dožadoval natolik troufalým a pro mne urážlivým způsobem, že jsem ho – přiznávám – naschvál v dalších dvou aktualizacích nechal stranou (chtěje ho tak za jeho domýšlivost vytrestat). Mýlíte se pouze v jednom – Romana Jocha jsem ani přes jeho urgentní prosbu do seznamu nepřidal.

Co teď s tím? Prosby o přidání do seznamu pravdoláskařů mi nyní, po Havlově skonu, přicházejí poměrně často, povětšinou ale od lidí neznámých, kteří by se rádi (a po Havlově smrti o to více) blýskli na seznamu jeho spolupracovníků či podporovatelů – většinou je ale odmítám se slovy, že nevím, proč bych tak měl činit, neb jde začasté o jména širší veřejnosti neznámá a jejich údajné pravdoláskařské zásluhy se mi nejeví jako důvěryhodné a postačující. Když jsou neoblomní, vzkazuji jim, že je tedy někdy příště připíši na seznam „béčkových“ pravdoláskařů, protože ten současný je věnován vskutku jen elitním osobnostem. To ale není Váš případ. Ovšem i těm elitním (jsou-li tací, na které jsem zapomněl a kteří se – podobně jako Vy, i když ne veřejně – hlásí o své doplnění) odepisuji, že aktualizaci provádím většinou hromadně až ve chvíli, kdy mám větší množství přírůstků (nejlépe sto nových jmen), rozhodně že nedělám aktualizaci průběžnou a nepřidávám jména jednotlivě.

Vás bych ale přidat měl, abych odčinil to nešťastné opomenutí, ale to by zase nebylo spravedlivé vůči těm, které jsem odkázal na trpělivé čekání na příští rozšíření seznamu.

Při přemítání, jak z této šlamastyky ven, mne napadlo jedno schůdné řešení, které Vám tudíž nabízím jako podanou ruku za to, že jste musel tak dlouho čekat na své uvedení mezi význačnými havlisty. Můj návrh je prostý:

Je teď volný post „guru“, kterým můj seznam začíná. Navrhuji dát Václava Havla již jen jako „čestného guru“ a z Vás udělat jeho nástupce, tedy jakéhosi ideového (ale i praktického, proč ne?) vůdce pravdolásky.

Vaše pravdoláskařské zásluhy, ke kterým se ostatně tak hrdě přiznáváte (a je potřeba říci, že nejsou nemalé), by mohly být dobrým předpokladem pro tuto „funkci“, jsou důkazem toho, že jste pravdoláskař vskutku ambiciozní, aktivní a svědomitý, který by mohl být (zdůrazňuji mohl být) novým Vůdcem. A že pravdoláska nějakého nového potřebuje, o tom není nejmenších pochyb. Jste nadějný a mladý a toho je nyní v havlistických kruzích, které poslední dobou tak povážlivě řídnou (Gruša, Křižan, Jirous, Medek, Smoljak, nyní Havel) ne nepodstatná přidaná hodnota. Podle mého soudu by měl být nový vůdce představitelem mladé a sebevědomé generace – a to Vy jste. Řekněme si upřímně, že pan Schwarzenberg tu také už nemusí být nikterak dlouho. Proto by byla sázka na člověka Vašeho věku logickým a praktickým opatřením, aby se spolek neocitl za chvíli opět v pozici sirotků.

Na druhou stranu mi ale dovolte jistou pochybnost, kvůli které Vás nemohu na post vůdce havlistické kliky napsat rovnou, ale proč se s tímto námětem obracím na Vás a nepřímo také na celé pravdoláskařské uskupení. Morální nároky a vůdcovské předpoklady pro post šéfa pravdolásky jsou totiž díky předchozímu představiteli velmi vysoce nastavené, a tak si nejsem úplně jist, zda bych – jmenuje Vás svévolně jeho nástupcem – nesnížil i samotnou vysokou morální úroveň celého bratrstva. Proto vlastně toto téma dávám vplén.

Podle mého soudu by měl totiž nový vůdce splňovat následující předpoklady:

- být členem elitního spolku, který usiluje o vyhubení drtivé většiny obyvatelstva planety země a zachování pouze půl miliardy „vyvolených“ (takže mu pak třeba nějaké to humanitární bombardování přijde téměř jako skutek milosrdenství) – to půjde stěží, i když možná by Vám uvolněné místo v Římském klubu po nějaké intervenci pravdoláskařů-diplomatů také tak velkoryse nabídli, jako já velkoryse nabízím Vaše připsání na samotný vrchol seznamu

- mít alespoň roční zkušenost s fešáckým kriminálem (s doutníky a kaviárem) – to by šlo zařídit, ve vytváření hrdinů na základě jejich předstíraného věznění jsou naše tajné služby dobré, zkuste se s nimi domluvit

- mít odvahu i přes fešácký kriminál se podívat do očí těm, kteří fešácký kriminál neměli a skutečně trpěli a přijmout bez rozpaku nálepku hrdiny a trpitele – záleží na tom, jaký máte žaludek. Tipoval bych, že dobrý

- spolupracovat s cizími tajnými službami a bezvýhradně podporovat zahraniční politiku cizích mocností a domácí politiku této zahraniční politice cizích mocností přizpůsobovat - to druhé už vpodstatě svým novinářským přístupem děláte

- pracovat na sobě a otesávat sebe do podoby hladkého kamene (zatím jste tak trochu neotesaný, myslím) a vůbec být členem i jiných okultních spolků a prakticky se podílet na okultistických rituálech a seancích – možná tam jste, já nevím, ale obecně asi vstup do mystických spolků nebude těžký, máte-li kolem sebe (myšleno v pradoláskařských kruzích) tolik už „zasvěcených“

- prolomit Benešovy dekrety. Jednak tím dokážete, že jste alfa-samec, který umí to, co jiní nemohou a který stojí jaksi „nad zákony“, jednak si tak přijdete na majetek, kterým si pak řadové pravdoláskaře omotáte takříkajíc kolem prstu – to bude ale problém, protože asi žádný zabavený majetek nemáte (ale i to jde, viz Marta Chadimová) – každopádně Vám v tom poradí Karel Schwarzenberg, další unikát, který se dokázal prolomit před rok 1948. Třeba Vám dá nějaké tipy…

- umět udržet velké tajemství. Zúčastnit se (ve smyslu být součástí) alespoň jednou za život nějaké velké celonárodní mystifikace (například hra na převrat a podobně) a schopnost držet jazyk za zuby a pravdu nikdy nepřiznat – to už dohnat nelze, ale na druhou stranu pokusy o změnu režimu tu ze strany Vašich kolegů jsou vpodstatě stálé (a Vy se jich účastníte) a stejně jako ten podvod převratový jsou i tyto nátlakové akce vydávané za něco jiného, než čím ve skutečnosti jsou, takže s trochou velkorysosti a s přimhouřením očí by se dalo říci, že možná i tuto podmínku byste mohl zvládnout

- navštěvovat setkání Bilderbergu a navázat vztahy se současnými globalisty, abyste měl ve Vašem spolku silnou autoritu jakožto někdo, kdo ví, co zrovna na Bilderbergu letí a co by si pánové Soros a Rockefeller přáli – v tomto by Vám asi nejlépe poradil pan Pehe

- být bohémem (což v sobě zahrnuje například nadmíru pozitivní vztah k alkoholu, schopnost bisexuálního styku, schopnost v kmetovském věku sexuálně obšťastnit známou spisovatelku bez výčitek svědomí, že podvádíte vlastní manželku, schopnost žít s manželkou a milenkou v jedné domácnosti, dostatek sex-appealu, který by přiměl ke společnému striptýzu dospělou milenku i s její vlastní dcerou a další podobné netradiční a pikantní záležitosti – zkrátka dostát přízvisku „starý prasák“, abych použil výraz Ireny Obermannové) – v tomto ohledu nevím, jak si vedete, ale jistě se dá mnoho dohnat

- být členem KSČ – tak to už nejde (dnešní KSČM už není ono), ale možná byste mohl vstoupit do SZ, to je podobné

- mít velkou fantazii pro vytváření legend a mýtů o sobě samém  (řeknu příklad: ožerete se jak prase, takže o sobě nevíte a skončíte v rybníku, čímž si uženete zápal plic, ale všem pak budete až do konce vykládat, že jste si zdraví zničil v kriminále)

- mít schopnost kompromisů, ale umět se tvářit nekompromisně, být schopen zastávat i protichůdné postoje (opět řeknu příklad: udělat velký deal s komunisty, ale pak se tvářit, že s nimi nemluvíte a nikdy mluvit nehodláte. Nebo být členem spolku, který podporuje válku Západu s islámem a zároveň členem spolku, který podporuje integraci muslimů do západní společnosti. Příkladů by se našlo…)

A to jsou jen některé předpoklady, které mne tu jen tak z hlavy napadly, jistě v rozmluvách se svými kolegy přijdete na řadu dalších kvalit, které by neměl nový vůdce postrádat.

Tím ale nijak nesnižuji Vaši úroveň a neříkám nic o tom, že byste tyto předpoklady nemohl naplnit, nebo ty, které se už naplnit nedají (kvůli změněným společenským okolnostem) vyvážit některými jinými schopnostmi a vlastnostmi, které jste ještě ve výčtu svých zásluh, jistě jen z přirozené skromnosti, neuvedl.

Možná tedy nakonec přijdeme na to, že jste dobrý adept a podmínky splňujete bohatě (a že tudíž má nominace Vaší osoby na post lídra pravdoláskařského uskupení nebyla vůbec mimo) a pak by už nic nebránilo tomu, abyste byl nejen na seznamu pravdoláskařů, ale přímo na jeho špici…

Přemýšlejte o tom

s pozdravem

Adam B. Bartoš

www.freeglobe.cz

O islámu vycházely dosud jen nekritické práce českých arabistů a orientalistů, vyprávění o životních osudech žen v islámských zemích či překlady zahraničních kritiků islámu.

Nikdo se dosud nevěnoval specifické otázce života českých muslimů a cizích vlivů, kterým je jejich komunita vystavena. Sám autor si je toho vědom a připouští, že jde o neprozkoumané téma – jednak proto, že neexistuje jasná definicice toho, co je islamismus (byť se pak o jistou definici pokouší), a pak proto, že do života muslimské komunity není pro toho, kdo stojí vně, vidět. Lhoťanův příspěvek je proto potřebným úvodem do tématu.

Úvodem proto, že je stručný a připomíná spíše jakousi zprávu, jak Lhoťan ostatně sám uvádí. I přes svou stručnost – knížka má jen 111 stránek a to ještě díky poměrně velkorysé sazbě – disponuje ale řadou důležitých informací, místy až citlivými daty, ke kterým Lhoťan přišel v době svého patnáctiletého působení mezi muslimy.

Hlavní tezí publikace je tvrzení, že česká muslimská komunita je posledních několik let ovládána lidmi, kteří jsou pod vlivem zahraničních islamistických skupin. Podle Lhoťana je řada českých muslimů a muslimských organizací, které jsou označovány (nebo se samy vydávají) za umírněné, ve skutečnosti netolerantními a extrémistickými. Lhoťan také kritizuje fakt, že si těchto varovných indicií politici a státní orgány nevšímají.

Krátce se věnuje historii českých muslimů od třicátých let minulého století až po současnost. Připomíná muslimské spolky, sdružení a organizace aktivní po roce 1989 a působící i v současnosti a rozebírá jejich vzájemné personální propojení. Poněkud překvapivě také uvádí, že kvůli osobním sporům, ideologickým rozdílům a selháním došlo na přelomu století k rozpadu české muslimské komunity.

Jaká je vlastně muslimská komunita v České republice? Podle Lhoťana ji tvoří především imigranti první a druhé generace, čeští konvertité (mezi něž patří manželky provdané za rodilého muslima) představují jen malou část muslimů v Česku. Etnicky je třetina tvořena arabským sunnitským etnikem, ze dvou třetin jde o etnikum turkistické, další skupiny jsou pak okrajové (perskošíitská – 1,8 %, indoárijská sunnitská – 6,3 %  a indomalajská sunnitská – 0,7 %). Mnoho muslimů přišlo do Československa během normalizace jako studenti (Jemen, Irák, Jordánsko).

Zatímco před převratem patřila většina českých muslimů ke stoupencům sekularismu (šáriá pro ně byla historický archaismus, tedy ne podmínka víry), po pádu komunistického režimu začali v ČR působit emisaři saudskoarabských organizací, kteří propagovali politický islám, tak jak jej známe z médií poslední dekády. Tito vyslanci začali organizovat buňky muslimských studentů, kteří už byli ovlivněni počáteční vlnou islamismu pod dojmem porážky SSSR v Aghánistánu, která podle nich byla Alláhovým dobrodiním.

Podle Lhoťana nebyla tato stará generace muslimů (tvořících tzv. muslimské obce v Brně, Praze, Třebíči, Ostravě či Olomouci) ochotná ideově se podřídit islamistickým věrozvěstům, ti proto vsadili na paralelní strukturu – tou je dnes Islámské centrum v Praze a v Brně. Postupně veškerá finanční podpora ze zahraničí začala proudit právě do Nadace pro zřízení Islámského centra v Praze a Brně, jejíž představitelé začali být považováni za jediné zástupce muslimů v Česku – třebaže mezi čekými muslimy neměli a nemají takovou podporu, jakou předstírají. V důsledku finančního oslabení se původní struktura muslimských obcí a jejich zastřešujícího Ústředí (ÚMO) zhroutila a došlo k jejímu praktickému zániku. Členové těchto skupin (podle Lhoťana muslimové odmítající islamismus) se uchýlili do kulturních organizací (Česko-arabská společnost, Česko-íránská společnost aj.) nebo odešli do soukromí a náboženského života se přestali účastnit. „Od konce devadesátých let 20. století českou muslimskou komunitu ovládali plně prosaudští islamisté a jimi financovaní muslimové,“ píše Lhoťan.

Takovýto vývoj dokládá na popisu situace v muslimské komunitě v Praze a Brně, kterým se věnuje podrobněji. Například předseda Islámské nadace v Brně Hassan Muneeb Alrawi, se kterým se osobně zná, protože pro něj roky pracoval, je podle Lhoťana představitelem frakce těch brněnských muslimů, kteří v polovině 90. let provedli „puč“ proti původním vedoucím (kteří pocházeli převážně z Bosny či Sýrie) a kteří si vedle jejich Islámského centra vytvořili vlastní Islámskou nadaci s cílem vybudovat vlastní mešitu. Na svou stranu přetáhli postupně i dosavadní zahraniční sponzory. Současná brněnská komunita tak je tvořena převážně iráckými a jemenskými studenty, podporována oficiální nevládní saudskoarabskou organizací World Assembly of Muslim Youth (WAMY, založenou v 70. letech za účelem šíření wahhábismu) a taktéž saudskoarabským ministerstvem náboženství.

Zatímco v Brně se ale původní komunita nevzdala a založila si alternativní modlitebnu při jazykové škole Alfirdaus (orientované na kuvajtské sponzory), která je hojně navštěvovaná (takže oficiální, tj. Muneebem ovládaná, mešita na Vídeňské ulici je prakticky přes týden uzavřená a prázdná a navštěvována jen v pátek a o svátcích), v Praze byl vývoj podobný, ale „puč“ se podařilo dokonat. Muslimům kolem Islámské nadace v Praze vyšel jejich tah otevřít si vlastní mešitu vedle už existující modlitebny blízké lidem kolem Mohameda Abbáse z Muslimské unie a směsí pomluv a lží Abbásovu modlitebnu přivést k uzavření. Pražská komunita je tak skutečně plně pod kontrolou kruhů, které Lhoťan nazývá islamistickými.

Autor blíže popisuje představitele jednotlivých frakcí a jejich vzájemné boje i metody, které tyto skupiny používají ve svém soupeření. Cennou je i kapitolka o finančních vztazích v muslimské komunitě, ne příliš čistých finančních praktikách a o tom, přes jaké firmy tečou saudskoarabské peníze do Čech.

Vedle pražské a brněnské nadace ovládají islamisté i Svaz muslimských studentů a mládeže (SMSM), který je s nimi personálně propojen. Je opět finančně podporován ze Saudské Arábie a propaguje politický islám, právo šáría a ortodoxní podobu sunnitského islámu. Svaz pravidelně pořádá semináře a letní soustředění, kde se káže radikální islám. V dalších kapitolách pak Lhoťan předkládá výběr různých citátů z muslimské, v Česku vydané, literatury, které podle něj dokládají radikálnost českých muslimů ovlivněných wahhábistickou verzí svého náboženství.

Nutno ale podotknout, že ne každý jím uváděný citát vyrazí čtenářům dech – některé nejsou až tak zajímavé a při jejich čtení se na mysl vkrádá otázka „no a co?“ Takové jsou například příliš obecné citáty Lukáše Aliho Větrovce nebo citát pražského imáma Karama Badawiho, který například tragické zemětřesení v jihovýchodní Asii v roce 2004 označil za „poselství od Alláha, které má vzbudit srdce spících a lhostejných lidí a zároveň je lekcí a ponaučením lidstvu.“ Osobně nevnímám podobné citáty jako příklad fundamentalismu, čímž osoby, které je pronáší, neomlouvám. Lhoťan si měl podle mého soudu dát jen lepší práci s nalezením výstižnějších citací – takto vzniká dojem, že se vlastně nic zase až tak radikálního v mešitách nekáže.

Lepším dokladem podřízení se české muslimské komunity wahhábistické ideologii je tak spíše Lhoťanem připomínaná skutečnost, že Islámská nadace v Praze propaguje myšlenky a texty islamisty Bilala Philipse, kterého přitom loni Německo kvůli jeho extrémistickým názorům vyhostilo ze svého území.

Wahábistická indoktrinace probíhá podle autora i na náboženských poutích do Mekky, které bezplatně nabízí saudskoarabská vláda právě prostřednictvím WAMY i českým muslimům. Ti pak jsou během pobytu v Saudské Arábii proškolováni saudskoarabskými duchovními. Za posledních 20 let absolvovalo tuto cestu 700 muslimů z ČR, píše Lhoťan.

Pracovníci Islámských nadací se také snaží infiltrovat svou vizí politického islámu uprchlíky přicházející do České republiky a šíří tak brožurky v rodných jazycích uprchlíků v uprchlických táborech (Bělá pod Bezdězem, Stráž pod Ralskem, Červený Újezd, Kostelec nad Orlicí, Zastávka u Brna a další). Působit se snaží i na základních a středních školách. Vliv se pokoušejí získat také v neziskových organizacích a jejich úsilí dopadá na úrodnou půdu – za velký úspěch považují prý čeští islamisté propagaci politického islámu v institucích typu Člověk v tísni, Multikulturní centrum Praha, Asociace pro mezinárodní otázky a další.

V druhé polovině publikace se Lhoťan věnuje problematice výstavby mešit (Teplice, Hradec Králové, Kolová, Brno), kandidatuře českých muslimů ve volbách (uvádí pěkný příklad Libora Matouše, kandidáta za Suverenitu v Brně-Starém Lískovci, který před voliči zapíral své náboženství, i když byl usvědčen bývalými a současnými muslimy) či vazbám muslimů na české politiky a na tajné služby. Tyto kapitoly přinášejí řadu zajímavých podnětů a postřehů.

Hodnotu publikace zbytečně snižuje pouze řada hloupých pravopisných chyb a překlepů, jako kdyby knížka neprošla žádnou jazykovou úpravou a korekturou (jak jinak by se mohlo stát, že například v jednom nadpisu nalezne čtenář hned dvě chyby?). Vzhledem k obsahové atraktivnosti to ale autorovi budiž pro tentokrát odpuštěno.

autor je spoluzakladatel Eurabia.cz

***

Islám & islamismus v České republice

* Nakladatel: Lhoťan Lukáš
* ISBN: 978-80-904932-1-6, EAN: 9788090493216
* Popis: 1× kniha, brožovaná, 116 stran, 15 × 21 cm, česky
* Rozměry: 15 × 21 cm
* Rok vydání: 2011

www.eurabia.cz

Stále jsou to titíž lidé, kteří naříkají, soptí, hudrují, pohoršují se, nadávají, prskají, burácejí, lamentují, odsuzují, očerňují, prstem ukazují, tlučou na bubny, skřípou zuby, urážejí se, žádají exemplární potrestání. Je to tak průhledné, až je to právě komické.

Totiž takto: když tyto (rozuměj pravdoláskařské) vlny nějakou dobu sledujete, poznáte jejich mechanismus. Přesně víte, kdy začne rudnout vzteky Hvížďala, kdy dodá vulgární komentář Švejnarův pomocník Matoušek, kdy začne zhluboka dýchat paní Tydlitátová, kdy se pohorší předseda Ústavního soudu Rychetský, kdy bude následovat téma Lidových novin na minimálně tři strany, kdy různí režimní pisálci budou unisono hořekovat nad tím, že je tu zase druhá republika a že demokracie končí a že rasismus kvete a že je Hitler za dveřmi a že za to všechno může Klaus a škoda, že umřel Havel, protože jako kdysi umřel Masaryk a pak přišel nacismus následovaný válečným peklem, tak nyní umřel Havel a teď už to bude jen horší, ovládnou to tady fašisti, neofašisti, nacisti, neonacisti, klerofašisti, kleronacisti, fašizoidní a fašistoidní živly, fašounci, extrémisti, radikálové, nahnědlí, hnědí, ultrahnědí, černokošilatí, soldateska, hitlerčíci, náckové, národovci, klerikálové, nacionalisti, slovy „nezávislého“ soudního znalce Iva Svobody „stupidní deprimovaná hovada“, zkrátka fujtajblové.

Nejinak tomu bylo i se stále probíhajícím mediálním sporem mezi advokátem Petrem Kočím, zastupujícím představitelku Dělnické mládeže DSSS Lucii Šlégrovou a odborníkem na extremismus Michalem Mazlem. Mediální fronta se jako jeden muž sešikovala, když si Kočí dovolil vznést námitku, že by soudní znalec nemusel být ve sporu nestranný (že by tedy mohl být podjatý), protože má nejspíše židovský původ. Celkem logická úvaha, i po právní stránce čistá, které se nic nedá vytknout.

Po právní stránce nikoli, leč mediálně se s ní dá nakládat věru pěkně – a patřičně ji překroutit. A tak z námitky, která vlastně byla pouhou vznesenou otázkou a to naprosto legitimní otázkou (přitom pouze jednou z celkem tří námitek, kde další dvě byly možná ještě důležitější, ale v mediálním humbuku jaksi zapadly), se ihned stal „rasismus“, „antisemitismus“, „fašismus“ a „ohrožení demokracie“. Popudliví představitelé židovské obce opět přispěchali se srdcervoucím tvrzením, že tu snad někdo znovu chce Židům zakazovat nějaké profese (a pan Pavlát se kupříkladu v obraně rozepsal o tom, že židovství není přece překážkou pro toto či jiné povolání, jako by snad někdo něco takového říkal), zkrátka použil se veškerý osvědčený arzenál, kterým média disponují a který používají, když chtějí vyvolat davovou hysterii, veřejné pohoršení a nepohodlný názor utlouci hned v zárodku.

Podstata sporu přitom zůstala samozřejmě stranou – to, že je Mazel vpodstatě politický konkurent Šlégrové, protože kandidoval za TOP 09 (a nemůže být proto z principu v tomto případě nestranný), to, že si nechával za posudky platit přemrštěné částky, to, že to policie věděla a přesto jí to nevadilo, to, že takto to prostě v těchto případech chodí, protože podobně motivované účelové procesy jsou na politickou objednávku státu a nikdo proto neřeší, kolik to stojí a že jsou podobní mazelové na svých posudcích existenčně závislí, ale naopak jde o dobře promazané soukolí přinášející všem zainteresovaným stranám patřičné výhody. Celý mechanismus těchto politických procesů popsal výborně před časem na svém blogu občanský aktivista Tomáš Pecina (například v článku „Kdo je kdo na protiextremistické scéně“ či v rozhovoru „Lidé věří tomu, co slyší z medií, skutečnost je nezajímá“). Případ Mazel je věrnou ilustrací toho, co Pecina načrtl v obecné rovině.

Zarážející je i to, jak dokonce i právníci a advokáti (o novinářích ani nemluvě) prokázali neznalost vlastního oboru, když činí skandál z něčeho tak rutinního, jako je námitka podjatosti. Ta přece neznamená žádnou vinu či skandalizaci, natož rasistické osočení, pouze naznačuje, že daná osoba nemusí být k posuzování případu vhodná, protože může být tak nebo onak zainteresovaná na výsledku soudní pře, ačkoli by měla být nestranná. Námitka podjatosti se uplatňuje u soudu dnes a denně z různých příčin a nikoho by nenapadlo za ní hledat nějaký osobní útok, jak ale média v případě soudního znalce Mazela halasně činí.

K smíchu je i to, jak se Mazel staví do role oběti. Rozhodl se prý rezignovat na svoji práci, protože už má dost negativních komentářů na webu. „Mazel se kvůli tlaku extremistů rozhodl s funkcí soudního znalce skončit,“ píší dokonce novináři. Co je to za nesmysl? A co je to za slabocha, který se nedokáže povznést nad to, co mu lidé adresují? Kdybych si měl brát osobně všechny urážky, do kterých mi spílají pravdoláskaři, tak už dávno nepíšu. A dělá-li navíc někdo tak špinavou práci, jako je vycucávání si z prstu záminek, jak někoho na objednávku státu dostat do vězení, nemůže se divit, pokud mu někdo vzkáže, co si o něm skutečně myslí. Pravděpodobnější ale je, že si pan Mazel spočítal, že bude lepší se stáhnout do ústraní, už jen proto, aby se nikdo nepitval v té jeho Kočím naznačené existenční závislosti na policii a vůbec v celé té státní justiční mašinérii a jejím vnitřním mechanismu. A možná si i myslel, že nádavkem bude ještě vypadat jako někdo, komu jde o život a kdo by měl být litován. To je ubohé.

Téměř k pláči pak je naopak to, že mladá holka Lucie Šlégrová (pokud tedy není jen provokatérka a policií nastrčená loutka) by měla jít do vězení za to, že mluvila o „národním socialismu“ a o tom, že „dnešní drzé vyvolené budou lidé časem soudit bez nejmenšího slitování“. Šlégrová tato slova pronesla při projevu během shromáždění na litvínovském sídlišti Janov. Nu a co má být? Národní socialisty má dnes i Paroubek a že dnešní vyvolené, tj. politické elity tohoto státu, budou jednou lidé soudit bez nejmenšího slitování, o tom není sporu. Podobných výroků se dopouští i politoložka Vladimíra Dvořáková, která stále zvedá svůj varovný prst a mluví o tom, že lidé vyjdou do ulic a vezmou spravedlnost do svých rukou (vpodstatě takové nálady sama živí). Takže v čem je problém? Ti, co mají plnou pusu obrany demokracie, by měli naopak volat po Šlégrové propuštění, protože odsoudit za podobnou prkotinu ženu jejího věku do vězení, to zavání spíše tou totalitou, kterou nás pravdoláskaři tak vydatně straší.

A pak je tu ta hrozná politická korektnost, v případě Židů doslova hyperkorektnost. Je úsměvné, že Žid jakoby často ani neexistoval, existuje jen tehdy, jde-li o významnou osobnost, která nějak přispěla či přispívá k blahu lidstva, státu, vlasti. To se potom jeho židovství naopak zdůrazňuje a oslavuje. Jinak se ale židovská národnost, pokud by měla být zmíněna v jiném než pozitivním kontextu (a to i v kontextu neutrálním), spíše tají nebo i popírá či se zkrátka trvá na tom, že ptát se na podobné věci je jaksi neslušné. To je velké pokrytectví, i když do jisté míry pochopitelné. Tabu musí být zachováno, protože v opačném případě by se pak kdejaký šťoura mohl ptát, proč je u nás (a nejen u nás) taková disproporce v zastoupení potomků (slovy Arthura Koestlera) „třináctého kmene“ na vlivných místech, navzdory jejich celkově nízkému počtu ve společnosti (v loňském sčítání lidu se k židovské víře přiznalo jen necelých patnáct set lidí – takže to vypadá, že tu máme více muslimů – těch se k víře přihlásilo přes tři tisíce – než židů). Ale divme se, že se Židé nechtějí k svému původu či víře hlásit, když tu pořád někdo straší koncem demokracie a nástupem fašismu.

Zatímco u Židů je tedy jejich strach celkem pochopitelný, zarážející je politická hyperkorektnost u ostatních lidí, tj. nežidovského původu, kteří mají najednou potřebu se distancovat od Kočího námitky, tedy přesněji od mediálního výkladu Kočího námitky, a aktivně požadovat jeho exemplární potrestání, aniž by se je na to kdokoli ptal. Takové plamenné kolektivní výzvy k potrestání jsme tu už párkrát v historii zažili.

„Několik advokátů už samo podalo podnět k zahájení šetření, hodně se jich distancuje,“ čteme například v novinách. „České advokátní komoře nejsou známy podrobnosti ze soudního spisu ani k osobě znalce v tomto řízení. Nicméně prohlašuje, že se jako samosprávná stavovská organizace všech advokátů ostře vyslovuje proti všem projevům národnostní, rasové, náboženské a jiné nesnášenlivosti,“ píše se zase jinde, jakoby snad Kočí projevil rasovou, náboženskou nebo jinou nesnášenlivost. Sami přiznávají, že o tom nic nevědí, ale přesto žádají jeho potrestání v kárném řízení a ještě navíc doživotní vyškrtnutí ze seznamu advokátů. Marně přemýšlím, co je tohle za lidskou vlastnost. Ustrašenost? Podlézačství? Udavačství?

Člověka při čtení podobných mediálních dramat přepadne v druhé fázi (po smíchu) jakási nechuť, zlost a pocit bezmoci. Dá se s tím vůbec něco dělat?

Zřejmě ne, když je vůlí státu určité opoziční skupiny a skupinky i jednotlivce demonstrativně trestat a za tím účelem vykonstruovávat „závadné myšlení“ z celkem libovolné věty. Na takovou práci tu jsou mazelové a spol. A dokud bude taková státní poptávka, budou tito mazelové psát své posudky, inkasovat peníze ze státní kasy a z cizího neštěstí (vězení pro někoho, kdo má odlišný názor) si budovat vlastní kariéru, případně vlastní domek.

Smutné je, že pravdoláska, která minulý režim kritizovala za věznění politických vězňů a zavírání těch, co byli součástí opozice, disentu, co byli nositeli alternativních politických názorů, je nyní hlavní hnací silou justičních procesů proti těm, kteří – podobně radikální jako kdysi oni – stojí v opozici režimu dnešnímu. Orwellovsky řečeno, prasata začala chodit po dvou nohách a žrát s pány.

Tohle má být ta pravdoláskařská demokracie? Pěkně děkuji – nechci.

www.prvnizpravy.cz

Naznačil jsem myšlenku, že současný – huntingtonovský – „Střet civiliací“, podle kterého je Západ ve válce s radikálním islámem, je umělý konstrukt, za kterým může stát ve skutečnosti židovská minorita, respektive ti její ambiciózní představitelé, kteří mají podobné cíle jako radikální islám – nadvládu nad Západem (a vůbec záměr vládnout světu, který vychází z jejich pochopení judaismu, nebo – řekněme přímo – z talmudického judaismu jako takového). Nepřímo jsem se tak snažil poukázat na to, že existuje-li nějaký Střet civilizací, pak je to možná daleko spíše střet mezi judaismem a křesťanstvím (maskovaný jako spor islámu s židovskou a křesťanskou vírou).

V tomto textu bych se chtěl podrobněji podívat na jedno z – podle mne falešných – tvrzení, které se o judaismu poslední desetiletí (podotýkám, že desetiletí) šíří – a sice, že židovská víra je jedním z kořenů evropské křesťanské civilizace. Podle mého soudu jde opět o ryze účelovou proklamaci, která má za cíl vytvořit mezi Západem a Izraelem specifické pouto, které v reálné situaci, ale ani na teoretické rovině, nemá žádné opodstatnění. Tomu napovídá i skutečnost, že myšlenka křesťansko-židovských kořenů Evropy, potažmo Západu, je relativně nová a – nebojme se říci – módní.

Často bývá prezentována v různé podobě, od okřídleného rčení o křesťansko-židovském dědictví / civilizaci / kořenech / hodnotách až po teorii, kterou dává rád k dobru český ministr zahraničí a kterou podle jeho slov nazývám „teorií kopečků“. Podle ní je západní civilizace postavena na čtyřech kopečcích – Sinaji, Golgotě, Akropoli a Kapitolu, které mají symbolizovat židovskou, křesťanskou, řeckou a římskou antickou tradici.

Může být „nepřítel“ zároveň „přítel“?

Svým způsobem by moho být shrnutí předchozího textu (Střet civilizací trochu jinak aneb Židé ve stínu muslimů) hned prvním argumentem textu následujícího. Pokoušel-li jsem se vyslovit hypotézu, že ve skutečnosti je to judaismus, kdo usiluje o nadvládu nad Západem (křesťanským světem, křesťanskou civilizací), je nabíledni, že veškeré řeči o křesťansko-židovském dědictví (v některých případech dokonce slyšíme o židovsko-křesťanském dědictví) jsou buď naivní představou Západu nebo chytrým reklamním trikem Židů. Ve skutečnosti jsou nejspíše obojím – uměle vytvořenou reklamou, které se naivní Západ chytil. Jak by totiž mohla mít naše civilizace společné kořeny s někým, kdo ve skutečnosti usiluje o její rozvrat ve prospěch své vlastní evoluční strategie?

Předchozí text se také zaměřoval na evidentní podobnosti judaismu s islámem a v kontextu desetiletého přesvědčování Západu o tom, že islám je se Západem a jeho hodnotami neslučitelný se snažil naznačit – možná provokativní – myšlenku, že stejně tak nekompatibilní se Západem může být i judaismus. Že jsou křesťanské západní hodnoty často v protikladu k tomu, co hlásá talmudický judaismus, jsem se pokoušel vysvětlit na několika příkladech, jejichž výčet samozřejmě není úplný a jistě by bylo možné množství příkladů rozšířit, ale pro naše tvrzení je zhola postačující. Na tyto skutečnosti poukazují nejen staré (mí kritici posměšně říkají „středověké“, ale jsou ve skutečnosti novověké) traktáty (jejichž cena spočívá v tom, že vznikly v době, která nebyla omezena politickou korektností, nebo přesněji, u tématu, kterému se věnujeme, zmíněnou hyperkorektností, zatímco dnes by takové texty vydány být nemohly), ale dokazují je i v současnosti dodržované náboženské příkazy, kterémi se řídí Židé v soudobé Izraeli, jak si ještě ukážeme.

V jiném svém textu (Komu vděčíme za islamizaci?) jsem zase předestřel názor, že za problémy s multikulturalismem a následně s islamizací, které jsou jen důsledky levicové výchovy, jsou zodpovědni ve velké míře právě Židé, kteří začasté u zrodu těchto levicových utopických filosofií a politických směrů či konceptů stáli. Smyslem mého zamyšlení bylo poukázat na sofistikovanou (ale z pohledu Židů přirozenou) evoluční strategii, kterou je snaha rozrušit do té doby homogenní a kompaktní Západ, který by mohl být (a také historicky byl) pro Židy hrozbou svým „antisemitismem“, a stvořit takovou společnost, která bude rozdrobená, nejednotná a tudíž neschopná na judaismus jakkoli útočit či se vůbec bránit. Společnost, jejíž koheze bude uměle rozvolněna (zatímco soudržnost židovské minority zůstane neporušená) a to právě s tím cílem, aby se případné projevy nevole vůči židovskému elementu neměly o co opřít.

Z obou těchto textů vyplývá otázka, která by mohla tento bod shrnovat – může být civilizace, která je od té naší tak odlišná a dokonce usiluje o její oslabení, zároveň naším spojencem a partnerem? Někým, s kým tvoříme společné dějiny?

Není judaismus se Západem nekompatibilní už jen tím, že je v něm tak hluboce zakódován pocit vlastní výlučnosti a nadřazenosti nad křestanskou civilizací? Zatímco křesťané se modlí, aby Židé prohlédli a poznali svého Mesiáše, Židé ve svých modlitbách i dnes křesťany proklínají (jak si ještě ukážeme). To stěží může být základem pokojného soužití a rovnocenného partnerského vztahu.

Historické hledisko

Další aspekt, kterým se můžeme na nastíněnou problematiku podívat, je historické hledisko. Opravdu, tj. historicky vzato, je Evropa postavena na křesťansko-židovských kořenech? Nemá spíše pouze křesťanské kořeny? Respektive, kdy se toto tvrzení začalo poprvé objevovat? A existovalo v době, kdy byla Evropa ve svých křesťanských tradicích, zvycích a víře pevně ukotvená? Pokud zjistíme, že tomu tak nebylo a že se toto tvrzení začalo objevovat až relativně nedávno, můžeme směle pochybovat o tom, zda je vhodné přepisovat historii a křesťansko-židovské potýkání, které dominovalo téměř celé éře křesťanského Západu, přejmenovávat na křestansko-židovské dědictví.

Jsem přesvědčen, že tento koncept společného dědictví tu dříve neexistoval a začíná se objevovat převážně až v literatuře 20. století. Přišli s ním opět někteří židovští autoři, například spisovatel Lion Feuchtwanger ve svém románu Židovka z Toleda (1955). I dnes tento mýtus udržují i další židovští spisovatelé a publicisté (viz podkapitola Zlatá éra).

Tvrzení o křesťansko-židovských kořenech je svým způsobem i nelogické, když vidíme, že Evropa měla k Židům vždy ambivalentní vztah – na jedné straně využívala jejich finančních služeb, ale ve chvíli, kdy se židovskou komunitou cítila být ohrožená, neváhala ji vyhnat ze svého středu. Židé byli vždy jen trpění, neměli práva jako křesťanští obyvatelé evropských zemích, žili v ghettech a až na výjimky se nemohli dlouhou dobu dostat do vyšší společnosti. Jak tedy mohla být Evropa postavena na zčásti židovských kořenech? Netvrdíme to až dnes, z jakéhosi pocitu viny za holokaust?

Stejnou nevraživost vidíme i na opačné straně – Židé, kteří se nechtěli integrovat, nechtěli pracovat rukama jako ostatní (ale obchodovat, řídit, šmelinařit), kteří ožebračovali naivní křesťany upadající do osidel jejich lichvy a palíren vodky – to vše velice barvitě líčí Alexandr Solženicyn ve svém skvělém díle „Dvě stě let pospolu. Dějiny rusko-židovských vztahů v letech 1795-1995“ (Academia, Praha, 2004 a 2005). A také Židé, kteří využili jakoukoli příležitost k revoltě proti stávajícím režimům, ve snaze vydobít si pro sebe lepší postavení. Vzpomeňme jen na enormní zastoupení Židů v bolševické revoluci (které je nezpochybnitelným faktem). Židé byli vždy v ohnisku všech hnutí, která na Západě ničila přirozený řád, byť se to dnes často vykládá jako specifický židovský přínos civilizaci, jakýsi revoluční duch, pružnost, schopnost přizpůsobit se, snaha civilizaci posouvat neustále vpřed. Může ale být ten, kdo evropský křesťanský řád pravidelně a s chutí (v prních liniích) ničil, považován za (z hlediska svého vlivu na formování kultury) stejně tak významného jako ten, kdo křesťanský řád vytvořil a udržoval? Může být ten, kdo boří, považován za partnera toho, kdo staví a udržuje? Jistěže je dnešní západní svět výsledkem židovského revolučního nadšení a do této míry skutečně Židé naši civilizaci ovlivnili – ale je to dobře a mělo by to být vyzdvihováno?

Odpověď na tuto otázku samozřejmě závisí na pravolevém vidění světa – ten, kdo je „levičákem“ a kdo vidí židovský přínos ve všech revolucích a vnímá tedy židovskou entitu jako něco, co západní civilizaci posunuje ve smyslu pokrokářském, si odpoví zřejmě kladně. Ten ale, pro koho mají tyto posuny ve společnosti negativní znaménko a židovský element, který v nich hrál nezanedbatelnou roli, vnímá tudíž jako nositele mnohdy úpadkových a rozkladných myšlenek, si na stejnou otázku odpoví záporně.

Pokud vztah mezi Židy a křesťany v Evropě měl ještě před 70 lety leckdy smutnou až tragickou podobu, jak můžeme mluvit o téměř společně prožité historii? Opět se táži – nejsou taková slova spíše na základě postholokaustového traumatu obou stran přijatým politicky korektním termínem, který má jaksi zacelit rány a který označuje více zbožné přání než historickou realitu?

A mohl bych se zeptat ještě jinak – která ze tří hlavních židovských poloh může být adeptem na post spolutvůrce západní civilizace – ortodoxní (odmítající se integrovat, vybízející k segregaci a životu v ghettu, tedy stranící se), modernistická (vybízející k revoltám, tedy rozvratu statu quo) nebo přísně nacionalistická (tj. sionistická, vybízející k odchodu do vlastní země)? Jako pro Západ nejbezpečnější by se teoreticky jevila poslední varianta (byť v reálu sionismus není pro Evropu žádnou výhrou, protože se svou náboženskou představou židovské výlučnosti má stále tendenci ovlivňovat celý svět i poté, co Židé už vlastní nezávislý stát našli), ale i v takovém případě touha odejít a žít si po svém přece dobře ukazuje, že Židům o budování společné civilizace nejde. Ve všech těchto postojích vidíme tedy neochotu sdílet společný osud – jak pak ale můžeme mluvit o společných kořenech a společné civilizaci?

Někdo by mohl namítnout, že tímto židovským dědictvím se myslí Starý zákon coby součást křesťanské Bible. Tento argument je ale falešný, protože klasický judaismus vychází daleko spíše než ze Starého zákona z Talmudu, kabaly a dalších židovských tradic, které ke křesťanství nechovají žádnou úctu ani respekt, ale nejhlubší pohrdání. I o tom ještě promluvíme níže.

Druhou námitkou by mohl být fakt, že židovská emancipace začala relativně brzy – například ve Francii už během velké francouzské revoluce. A že tedy osobnosti židovského původu se mohly na budování Evropy podílet už dlouho předtím, než nastal poslední staletí trvající růst židovského vlivu, který někteří označují židovským stoletím. To je do jisté míry pravda, ale toto zrovnoprávnění pouze učinilo z diskriminované menšiny menšinu uznávanou a respektovanou, postavenou na roveň menšinám ostatním. To ale ještě nic nevypovídá o tom, že by tato židovská menšina utvářela Západ – maximálně můžeme vidět některé osobnosti židovského původu (často zdánlivě konvertující ke křesťanství, aby příliš nepobuřovaly či proto, aby mohly dosáhnout kariéry), kterým se dostalo výjimečného postavení (například britský premiér Benjamin Disraeli). Může ale menšina ovlivnit celý kontinent, potažmo civilizaci na hned několika kontinentech natolik, aby tento přínos byl zohledněn v názvu této civilizace (označované za křesťansko-židovskou)?

Třetí námitkou může být poukázání na nepřehlédnutelný finanční vliv Židů, který chtě nechtě Evropu ovlivňoval – židovské peníze půjčované králům a vládcům a financující válečné konflikty a revoluce (politické i kulturní) do jisté míry skutečně určovaly běh dějin. Bez nich by se historie vyvíjela určitě jinak. V tomto smyslu Židé Evropu a Západ bezesporu ovlivnili. Nemyslím ale, že tento aspekt by stál za módním tvrzením o společných kořenech – ti, kdo toto tvrdí, nám chtějí podsunout k věření něco mnohem jiného, hlubšího. Kdybychom židovský vliv na Evropu snižovali jen na finanční rovinu, zřejmě by tomu velice oponovali.

Konečně někdo čtvrtý by mohl argumentovat tzv. Kurasovým golemem, tedy něčím na způsob jeho článku „Nebýt golema“, který vyjmenovává vlivné a významné osobnosti židovského původu, které zasáhly do společenského vývoje Západu a bez nichž bychom dnes nebyli tam, kde jsme. Na tento výčet se nedá nic říci – často skutečně jde o velice uznávané a ceněné osobnosti a Židům nutno přiznat velkou míru inteligence a ctižádostivosti, která je do historických análů dovedla a pomohla jim se prosadit (ač na druhou stranu nemůžeme ignorovat tu skutečnost, že toto postavení je často výsledkem židovské soudržnosti a vzájemné podpory, konexí apod. – Židé ovládající média preferují židovské umělce, spisovatele apod., velká část dnešní židovské sebeprezentace je způsobena právě touto specifickou židovskou sounáležitostí a vzájemnou loajalitou). Problém je spíše v tom, že bychom stejně tak mohli sestavit seznam osobností židovského původu, jejichž přínos nebyl zdaleka tak pozitivní, jako jsou všichni ti umělci a vědci Kurasem jmenovaní. Osobností, které Západu přinesly neskutečné obtíže, problémy až hrůzy, protože spustily politické či kulturní revoluce, které pro něj znamenaly rozvrat a pro mnoho milionů lidí osobní nešťěstí či dokonce smrt. V takovém „anti-golemovi“ bychom mohli jmenovat Marxe, Hitlera, Lenina, Trockého, Rothschilda, Freuda a mnohé další revolucionáře či sponzory revolucionářů, bez kterých by Západ býval byl šťastnější, než s nimi. Není smyslem tohoto článku je všechny vyjmenovávat, ale byl by to seznam neméně dlouhý než ten Kurasův.

Přesto možná právě tento argument bude nakonec tím nejsilnějším, protože od té doby skutečně nemůžeme popřít, že Západ je Židy ovlivňován. Zdaleka nejde přitom jen o umělce a vědce, ale i o politiky a vůbec osobnosti na klíčových pozicích (typu prezidenta FEDu apod.). Nesmíme také zapomenout na spousty řadových Židů a jejich zastoupení v různých profesích, často značně disproporční a s tím související ovládnutí některých oborů (například filmový průmysl, pornoprůmysl, finančnictví, obchod, mediální průmysl, některé „vědní“ obory jako sociologie apod). Až vazalský vztah USA k Izraeli ve věci zahraniční politiky vůči Blízkému východu, na který poukazují autoři studie „Izraelská lobby a zahraniční politika Spojených států amerických“, může být dalším příkladem, jak je současný Západ Židy ovlivňován (jak těmi v Izraeli, tak těmi v diaspoře). Trauma holokaustu, kterému se vlivní Židé své doby nijak (nebo jen velmi málo) nesnažili zabránit, ale které je už více než 70 let používáno jako bič na západní státy, aby jednak platily a jednak ve všem vycházely vstříc jakýmkoli židovským požadavkům a z toho plynoucí podpora Izraeli a časté společné vystupování Západu v proizraelských kauzách, které působí dojmem toho, že máme společné zájmy, ačkoli jde o zájmy ryze partikulární, čistě izraelské – to může být dalším příkladem zmíněného „židovského století“.

V takovém případě by se skutečně dalo mluvit o tom, že židovský prvek Západ utváří, protože poslední dobou v něm skutečně hraje dominantní roli. Je ale těchto poválečných 70 let židovského vzrůstu, spolu s předválečným vlivem celkem sto let židovské „krasojízdy“, důvodem pro to, aby dvoutisícileté dějiny křesťanského Západu byly popisovány jako dějiny křesťansko-židovské? A je toto židovské ovlivňování Západu přirozeným a pozitivním vývojem, nebo spíše vnuceným „dobrem“, něčím, co jsme si vlastně nevybrali a co při bližším pohledu pro Západ ani není prospěšné?

Nebo si vezměme naši vlastní zemi. Československo zcela určitě vzniklo i za přispění (finančního, politického, mediálního – tehdy novinářského) některých židovských osobností (doma i v cizině) a na oplátku podporovalo veškeré židovské politické kauzy a zájmy, takže v té době bychom stěží našli Židům více nakloněný stát, než byla Československá republika Masaryka a Beneše. Tento stav byl obnoven po roce 1989 a trvá po celou dobu i dnes. Stejně tak bylo Československo Židy ovlivňováno i po kulturní stránce a mnoha židovským spisovatelům a umělcům vděčíme za renomé, které dosud ve světě máme. Je to ale spíše jev posledního století – předtím byli Židé obyčejnou minoritou, jednou z mnoha. Český národ není to samé jako novodobý český stát a pouhá židovská přítomnost v českých zemích (sice dlouhá, historicky nezpochybnitelná a současným Izraelem ráda zdůrazňovaná) není ještě podílem na utváření českého národa.

Představme si například, že by se v příštím století u nás významně emancipovala cikánská komunita a dosáhla obdobných úspěchů jako ta židovská (včetně početného zastoupení Cikánů v různých profesích apod.). Třebaže by v té době mohlo být lákavé a módní (pod tlakem sebevědomé minority a v duchu politické korektnosti) hovořit o společných dějinách a kořenech, těžko by mohlo být takové tvrzení bráno alespoň trochu vážně.

A připomněl bych ještě jednu skutečnost – to, co je často vydáváno za židovský přínos Západu a vůbec světu, skutečně nemá delší historii než jedno století. Klasický judaismus se svým uzavřením se do ghetta nepodporoval mnohé z toho, co je dnes oslavováno jako židovské specifikum, židovská doména, židovská charakteristika. Židovský historik Israel Shahak, o kterém bude ještě řeč, například připomíná, že pověstný židovský smysl pro humor nebo třeba láska k učení a k nabývání vědomostí nebyl vůbec dříve pro Židy typický. Ze židovské historie o nich nejsou zprávy a jsou výsledkem až nedávné židovské liberalizace. Naopak – židovský humor najdeme v literatuře před 19. stoletím jen zřídka, humor a vtipy židovské náboženství naopak zakazovalo (jediný povolený humor byl humor na úkor nevěřících a jejich víry). Stejně tak učení se, vyjma učení se Talmudu a tradici, mysticismu, bylo pro Židy téměř neznámé a pokud existovalo, existovalo navzdory přísné rabínské správě. Učení se cizích jazyků či některých věd bylo přísně zakázané, včetně historie – i vlastní historie byla pro Židy dlouho tabu. Židovský svět byl naopak přísně rigidní, oddaný pověrám, fanatismu a ignoraci, píše Shahak a jako příklad uvádí citaci z předmluvy prvního hebrejsky psaného zeměpisného díla, které vyšlo v Rusku v roce 1803, podle které mnoho tehdy žijících rabínů popíralo existenci amerického kontinentu. Nepřehánějme to proto s vyzdvihováním judaismu a se sestavováním jakýchsi žebříčků toho, co všechno židovství světu přineslo.

Morální hledisko

Tuto část úvahy bych mohl uvést řečnickou otázkou. „Jsou židovské hodnoty zároveň našimi hodnotami?“ Kdo četl knihu „Dějiny židovského národa“ od Paula Johnsona, měl neodbytný pocit, že bez židovské víry by dnešní svět vůbec neexistoval, že tato dala vzniknout jakémusi universalismu, ze kterého pak čerpala celá západní civilizace a čerpá doposud.

Židovská víra ale není vůbec universalistická, je uzavřená sama do sebe do té míry, že i upřímní konvertité k judaismu budou vždy jen židé druhé kategorie. Ve skutečnosti v ní všemu dominuje rasové hledisko – rozhodující je udržet čistotu rasy (být Židem nejlépe po matce), nemísit se, udržovat si své zvyky a pěstovat vlastní identitu. Judaismus je uzavřený náboženský systém, dalo by se říci sektářský, který nevyvíjí žádnou misijní činnost, ale naopak si přísně a pečlivě střeží vlastní čistotu. Jaký to rozdíl oproti křesťanství, které je otevřeno poslednímu „divochovi“ a kde tento divoch má před Bohem stejnou cenu jako Žid, Řek či Čech. Judaismus ale za skutečné lidi považuje jen Židy, ostatní (nevěřící) jsou podle něj modláři, psi, bezvěrci, podlidé (tedy ve skutečnosti vůbec ne lidé, ale stvoření na úrovni zvířat) – a podle toho se k nim chová.

Judaismus je i do té míry uzavřené náboženství, že je často těžké se vůbec dozvědět něco bližšího o tom, co skutečně hlásá. Zatímco Bibli, ale i Korán, si běžně můžeme koupit v kterémkoli knihkupectví a přesvědčit se o tom, čemu křesťané respektive muslimové věří, v judaismu takovou možnost nemáme. Později si ukážeme, že na vině je Talmud, neobyčejně obsáhlé dílo, jehož výklad je svěřen rabínům a který nelze jednoduše shrnout do jedné knihy. Židovská náboženská literatura také podléhá cenzuře citlivých pasáží (které by mohly vzbudit hněv křesťanů, kdyby vešly ve známost), proto je pro Nežida velmi těžké zjistit, co se skutečně v židovských náboženských školách učí.

Že nejde jen o nějaké středověké pomluvy z antisemitských pamfletů, dosvědčuje právě zmíněný Shahak, který ve své knize (Historie a náboženství Židů. Tíha tří tisíc let předsudků, pokrytectví a náboženské nesnášenlivosti, Votobia, Olomouc, 2005) podává mnoho příkladů z praktického života v Izraeli, kde dodržování židovských náboženských příkazů více než cokoli jiného ilustruje skutečný pohled ortodoxních Židů ke gójům (Nežidům). Žid nemá povinnost pomoci nevěřícímu v nouzi, nemá povinnost zachránit jeho život, vrátit mu ztracenou věc, nezatěžovat ho lichvou (naopak má povinnost zatížit ho lichvou), má zákonem zakázáno pronajímat mu půdu, domy. Slovo nevěřícího nemá u soudu takovou váhu jako svědectví Žida a podobně.

Impulsem pro napsání zmiňované knihy byla pro Shahaka událost, které byl osobně svědkem, kdy ultraortodoxní Žid v Izraeli odmítl o šabatu zapůjčit svůj telefon k přivolání záchranky pro nevěřícího, který zkolaboval kousek od jeho domu. Podobných příkladů pak Shahak uvádí vícero – vychází podle něj z náboženských příkazů Talmudu, bez jejichž porozumění, píše, se nedá politika současného Izraele vůbec pochopit. Tak je například zakázáno prodávat v Izraeli půdu Nežidům (92 procent izraelské půdy je drženo a spravováno Izraelským pozemkovým úřadem a podle směrnic Židovského národního fondu, pobočky Světové sionistické organizace, je zakázano Nežidům usadit se a začít pracovat a podnikat na izraelské půdě. Pokud chce Žid přesto prodat půdu nežidovskému obyvateli, Židovský národní fond mu nabídne vyšší cenu a prodeji tak zabrání). Židovský stát například v průkazech totožnosti neuznává „izraelskou“ národnost, ale jen židovskou, arabskou a další. Židovský občan může vycestovat z Izraele a po návratu získává řadu výhod (celní výhody, podpora pro studující děti, grant či půjčka na nákup bytu) – nežidovští obyvatelé Izraele takové právo ale nemají. Účelem nařízení je samozřejmě snížit počet nežidovských obyvatel země.

Chceme-li proto zjistit, k čemu v praxi vede dodržování příkazů judaismu, pak je tedy nejlépe podívat se přímo na Izrael, kde se Židé, sami mezi svými, nemusející brát na nikoho ohledy, chovají k nevěřícím zcela upřímně – upřímně nenávistně. Takové hodnoty jsou naprosto neslučitelné s hodnotami křesťanské lásky k bližnímu, která si nevybírá podle rasy, ale vztahuje se dokonce i k nepřátelům. A neslučitelné jsou i s hodnotami dnešní Evropy, z křesťanství vyšlé, dnes už téměř odkřesťanštělé, ale pořád ještě jakž takž s jeho dědictvím souznící. Je nepředstavitelné, že by někdo v Evropě odmítl – vida zraněného člověka – zavolat záchranku s odkazem na to, že mu to zakazuje jeho náboženství (ne proto, že by byl šabat, ale protože Žid není povinen, ba nesmí Nežidovi pomáhat, ledaže by byl v situaci, kdy by takovým krokem vzbudil rozhořčení gójů), jak ale Shahak dokazuje, že se v Izraeli běžně děje. Krom toho, že jde o absolutně nepřijatelné a nehumánní jednání, ukazuje i míru pokrytectví Židů, kteří by si v diaspoře nic takového ze strachu z nepřátelství většiny nedovolili, kdežto v Izraeli jde o normální jev.

Ne. To, co předvádějí Židé v Izraeli, to nejsou naše hodnoty.

Byla zlatá éra skutečně zlatá?

Někteří historici nebo publicisté rádi dávají za příklad plodné koexistence židovského a křesťanského (ale i islámského) elementu takové okamžiky v dějinách, kdy tato náboženství žila pospolu v jakémsi vzájemném respektu a vzájemně se v dobrém ovlivňovala – například bývá v této souvislosti často odkazováno na jakousi idylku panující na Pyrenejském poloostrově v době tzv. Al Andalus, kdy trojice náboženství žila v jakési symbióze. Je ale otázkou, do jaké míry jde o tendenční výklad nebo jen zbožné přání těch, kteří chtějí za každou cenu najít nějaký příklad takové symbiózy.

Jako ilustrace tehdejší tolerantní vzdělanosti a vzájemného myšlenkového oplodňování je často uváděn (například Benjaminem Kurasem) židovský myslitel, který sloužil jako „vzor syntézy biblického a řeckého filosofického a etického myšlení“ (píše Kuras) – Moše ben Maimon, známý též jako Maimonides1135-1204).

Podíváme-li se ale na Maimonida blíže, zjistíme, že to vůbec nebyl člověk tolerantní, ale vůči křesťanům naopak vystupoval velice ostře. Na druhé straně měl respekt k islámu, byl osobním Saladínovým lékařem, ve svých dílech rád citoval muslimské filosofy a islám jako takový podle něj vůbec není možné považovat za modlářství.

„A věz, že tentolid Nazaretského následuje Ježíše, přestože jejich dogmata jsou rozdílná; jsou modloslužebnícia musí se s nimi jednat tak, jak se jedná s modláři… tak učí Talmud,“ píše například Maimonides.

Jinde prohlašuje,že „každý Hebrejec, který nezabije Nežida, pokud se mu k tomu naskytne příležitost, znesvěcuje negativní příkaz“ (Sepher mitzvot, fol. 85. kap. 2 a 3). Opět jindy výslovně připomíná, že „(Židé) nesmí podle zákona nikdy ustat se snahami o vyhubení křesťanů“ (Hilkhoth akum X,1 a 7) a že „pokud se jim to nepodaří železem, mají to zkusit zlatem“ (Choschen ha-mischpat 388, 16). A ještě jinde: „Za jistých okolností není hříšné prokázat i křesťanovi něco dobrého, pokud to lidu Izraele přinese výhodu. Ostatně lidská moudrost obecněpřikazujeskrývat nepřátelství vůči křesťanům.“ (Hilkhoth akum X,6).

Maimonidova „Mišne Tóra“ je pak plná nejen nejurážlivějších výpadů proti nevěřícím, ale explicitně i útoků na křesťanství a na osobu Ježíše Krista. Pokaždé za jeho jménem Maimonidés dodává: „kéž jméno hříšného zmizí!“

Vidíme tedy, že tato „zlatá éra“ byla možná idylkou muslimsko-židovskou, ale s křesťanstvím toho moc společného neměla. Je spíše jakousi chimérou, pokusem najít nějaký světlý bod, který multikulturalismus tak potřebuje, aby se měl na co odvolávat. Často je používán i novodobými elitáři, kteří se vyžívají v zednářské představě jednoho božského bytí společného různým náboženstvím. Ozvuky takových synkretických úvah najdeme například v románu francouzského ekonoma a první prezidenta Evropské banky pro obnovu a rozvoj Jacquesa Atalliho „Bratrstvo probuzených“ (Garamond, Praha, 2009), které tuto éru opět idealizuje. Myšlenka společných kořenů a hodnot je myšlenka převážně zednářská a křesťanství oponující – i zde bychom měli hledat vysvětlení toho, proč je dnes tak oblíbená (Evropa je dnes více zednářským než křesťanským kontinentem) (zde se nabízí i úvaha o židovském vlivu na svobodné zednářství, se všemi jeho židovskými symboly, jmény, legendami a rituály, to už bychom ale opustili téma našeho zamyšlení).

Teologické hledisko

Dá se zároveň říci, že doba, kdy měli Židé svá práva omezena, koreluje s dobou, kdy si Evropa (i naše země) více než dnes uvědomovala své křesťanské kořeny a ostražitost vůči Židům vycházela proto kromě zkušeností z praktického soužití především z duchovních pohnutek. Naopak v době, kdy křesťanství v Evropě upadá, se Židé hlásí o svá práva a dostávají je. Jinými slovy, byla-li Evropa ve své křesťanštější fázi vůči Židům více opatrná než dnes, kdy ve své postkřesťanské fázi Židům spíše podléhá, jak pak můžeme mluvit o společném křesťansko-židovském dědictví? Nejde o protimluv? A není toto slovní spojení možné dnes jen právě kvůli tomu, že je Západ odkřesťanštělý?

Tím se dostáváme k teologickému hledisku. Někteří mi totiž mohou oponovat tím, že ony společné kořeny souvisí s tím, že Ježíš byl Žid, stejně jako všichni apoštolové a první křesťané, že křesťanství vzniklo z judaismu (a bez něj by nebylo) a že je naplněním Starého zákona.

Nemohu si pomoci, ale tento argument podle mne dokládá spíše pravý opak – že Starý zákon je užpřekonán Novým, že v Kristu se Starý zákon naplnil a uzavřel a my už dnes žijeme pod Novou smlouvou. „Není už Žid ani Řek, není otrok ani svobodný, není muž ani žena, neboť vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši.“ (Galatským 3:28).Spolu se Starým zákonem zmizelo i židovské vyvolení (spočívající ne v nějaké exkluzivitě či předurčení vládnout světu, ale ve výsadě, že právě z tohoto národa vzejde Mesiáš pro celý svět). Židé ale paradoxně Ježíše za Mesiáše neuznali, čímž svým vlastním vyvolením pohrdli a vyprázdnili ho. Vůči křesťanům proto žijí v otevřené nenávisti živené jakousi žárlivostí.

Nabízí se tak opět otázka, zda sousloví „křesťansko-židovský“ není protimluvem, protože klasický judaismus a křesťanství (odmyslíme-li si jeho modernistický vývoj po 2. vatikánském koncilu v režii zednářů, a tedy Židů) se v praxi vzájemně protiví. Judaismus stojí v protikladu ke křesťanství, protože popírá božství Ježíše Krista. „Ale žádný duch, který nevyznává Ježíše Krista přišlého v těle, není z Boha a to je ten duch Antikrista“ (1 Jan 4:3). Viz též Jan 8:44 (kde Ježíš řekl farizeům: „Vy jste z otce ďábla a chcete plnit touhy svého otce“) nebo Zjevení 2:9 a 3:9 (kde apoštol Jan mluví o nepravých židech, tj. „synagoze Satanově“). Zatímco ale křesťanství zaujímá k Židům postoj lásky k bližním (a modlí se za jejich prohlédnutí – tedy ještě donedávna se tak katolické křesťanstvo modlilo, než byla tato modlitba na nátlak stejných drukokoncilních zednářů z liturgie odstraněna), Židé mají dosud ve svých modlitebních a náboženských knihách modlitby namířené proti nevěřícím a proti křesťanům zvláště (a když například vidí hřbitov křesťanů, mají si odplivnout a pronést kletbu apod., jak dokazuje opět Shahak, že se dnes v Izraeli stále učí a praktikuje). Už dříve (v prvním „díle“) jsme si ukázali, že Židé považují ostatní za nevěřící a pod-lidi. I z toho vidíme, že tato dvě náboženství nestojí vedle sebe, ale radikálně proti sobě.

Ve skutečnosti je jen málo toho, co by mělo křesťanství s judaismem společného. Židé Ježíše neuznávají ani jako významného učitele či proroka (jako to činí islám), ale vyloženě jim pohrdají, proklínají ho, mají pro něj spousty i těch nejvulgárnějších nadávek. Protože nenaplnil jejich představy o tom, jak má Mesiáš vypadat, zaujali k němu až neracionálně nenávistný postoj.

Například, píše Shahak, dvojjazyčné vydání maimonidovského zákoníku „Kniha moudrosti“, které roku 1962 vyšlo v Jeruzalémě v hebrejsko-anglickém vydání uvádí známý výrok o tom, že je „povinností nevěřící vyhladit vlastní rukou“. V hebrejských vysvětlivkách je jako příklad nevěřícího jmenován „Ježíš Nazaretský a jeho žáci, nechť jména hříšných upadnou v zapomnění“. Je nabíledni, že na protější straně anglického překladu jsou tato slova záměrně vynechána.

Klasický judaismus je také velice vzdálen monoteismu (takže není pravda, když se judaismus, křesťanství a islám považují za tři hlavní monoteistická náboženství). Původní (biblický) judaismus (se svou vírou v Boha Jahve) se za monoteistický považovat dal, ale ne tak už judaismus vycházející z kabaly a dalších okultních nauk. Úpadek monoteismu jde vlastně ruku v ruce s pronikáním kabaly do židovstva a můžeme ho tedy sledovat už od 12. a 13. století. Shakak vykládá, že podle kabaly vládne univerzu ne jedna, ale hned vícero božských entit – vedle mužského boha zvaného „Otec“ nebo „Moudrý“ uznává kabala i ženskou bohyni – zvanou „Vědomí“ nebo též „Matku“. Z jejich spojení se pak narodil syn (zvaný „Malá Tvář“, „Svatý“ nebo „Požehnaný“) a dcera (zvaná „Paní“, „Důstojná“, „Královna“, „Šechina“ apod.).

Oproti často rozšířené představě, že křesťané a Židé mají společné Písmo (Starý zákon), je třeba také zdůraznit, že Starý zákon nemá pro Židy takový význam, jako má Bible pro křesťany. Důležitější než Tóra (Zákon) je pro ně Talmud (Poučení), kompilace tradic (Mišna) či ústně předávaná tradice (Kabala).

Právě Talmud obsahuje řadu nenávistných útoků na křesťanskou víru, které byly několik staletí dozadu běžně tištěny ve všech vydáních, ale postupně bylo od této praxe upuštěno a kontroverzní výrazy zjemňovány a nahrazovány jinými (aby křesťané, kdyby se takových výtisků zmocnili, neměli důkaz o židovské nenávisti ke Kristu), ale ve skutečnosti (při rabínské výuce) se jejich smysl zachovával stejný (například výrazy ´nevěřící´, ´pohan´ či ´cizinec´ nahradila slova jako ´modloslužebník´, ´Kananejec´ či ´Samaritán´, později, když i tato se stala stejně tak problematickými a vzbuzovala i nadále nedůvěru křesťanů, užívali Židé v textech místo nich výrazy jako ´Arab´, ´Muslim´ či ´Egypťan´). V dnešním Izraeli, kdo jsou rabíni už v bezpečí, se však opět bez obav tiskne to, co dříve, tvrdí Shahak. „Nechť odpadlíci nemají naději a veškeří křesťané zhynou okamžitě,“ modlí se například dosud Židé v každodenní modlitbě zvané „Osmnáct požehnání“.

To, co odlišuje křesťanství od judaismu, je také vztah s Bohem. Právě to, co kritizoval Ježíš na farizejích (pokrytectví, dodržování litery zákona, bez skutečné lásky k Bohu) je esencí klasického judaismu – snaha obalamutit Boha a jeho zákazy ze Zákona co nejrafinovanějším způsobem obejít. Dala by se zde uvést řada až komických příkladů (například dojení krav o šabatu – to, co je v den odpočinku zakázáno, obcházejí Židé tak, že dojení rozfázují do několika úkonů, které vykonává několik lidí v průběhu času a to nezávisle na sobě, takže Žid se může vymluvit, že krávu ve skutečnosti nedojí, že pouze uleví plným kravským vemenům a nechá mléko vytéci na zem, náhodou si ale nevšimne, že jiný Žid už před ním postavil pod vemeno vědro a pak odešel, kteréžto vědro zase třetí Žid – jakoby překvapený tím, že našel pod krávou nádobu plnou mléka – odnese do chladu). Tyto úsměvné a pokrytecké rady a praktiky ukazují, že si Židé počínají, jako kdyby Bůh nebyl Všemohoucí a jejich triky neprohlédl. Staví se tak (možná nechtěně, ale přece) do role někoho, kdo je chytřejší než Bůh sám. Těžko jim pak vlastně vytýkat, že se stejně vychytrale chovají i k nám, z jejich pohledu nevěřícím, které navíc považují za pouhá zvířata.

Shrnutí

Svým zamyšlením jsem se pokusil oponovat poslední dobou často proklamované představě o tom, že Západ je vlastně křesťansko-židovskou (či dokonce židovsko-křesťanskou) civilizací, ve které je židovský element svým významem srovnatelný s křesťanským. Za argumenty podpírající mé pochybnosti ohledně tohoto tvrzení považuji především samotnou podstatu judaismu, který se v praxi vždy pokoušel vliv křesťanství omezit, stejně jako rozrušit tradiční morálku a politické uspořádání Evropy a který i na čistě teoretické úrovni se vůči křesťanství stavěl a staví do nesmiřitelné polohy. Judaismus byl v Evropě dlouhou dobu jen trpěným, zpočátku diskriminovaným, později respektovaným náboženstvím, které stálo buď stranou nebo v přímé a otevřené, leckdy ale spíše skryté opozici proti křesťanské víře a kdykoli mohlo, na ni útočilo (přičemž nedůvěra byla oboustranná). Vyvozovat až z posledních sta let politickou korektností vynucené „koexistence“ cosi o stejném podílu na utváření Západu se jeví jako dobově podmíněné a vpodstatě módní, ne-li dokonce účelové tvrzení, odporující historickým faktům. Židovství je sice třeba přiznat vliv na utváření Západu, ale hodnocení tohoto vlivu není vůbec jednoznačné a je dáno světonázorem hodnotícího. Autor textu je proto přesvědčen, že tento vliv nelze vždy hodnotit pouze kladně. Hodnoty talmudického judaismu navíc nejsou s křesťanskými slučitelné, což dokazuje nejen odlišné pojetí Boha v náboženských knihách judaismu (na straně jedné) a v křesťanské Bibli (na straně druhé), ale i praxe v současné Izraeli, kde jsou Nežidé diskriminováni právě na základě náboženských příkazů judaismu. I z toho důvodu jsou veškeré výroky o společně sdílených křesťansko-židovských kořenech Evropy či Západu mnohem spíše mediální a akademickou mystifikací a sofistikovaným projevem židovské snahy upevnit svůj vliv na Západ právě v duchu svých náboženských představ o svém vyvolení, než historicky pravdivým popisem reality.

***

Čtěte také:

Úvod: Můj vztah k Židům

I. díl: Střet civilizací trochu jinak aneb Židé ve stínu muslimů

Kuras by neměl tolik věřit tomu, co tvrdí běžná média. Psát o přednášce, na které nebyl, jen na základě pár citací v článku sdělovacího prostředku středního proudu, který navíc Hájka nemá v oblibě a kde může, tam si do něj rýpne, je neprofesionální. Kdyby si poslechl Hájkovo vystoupení celé, možná by svůj hloupý článek nenapsal. I když kdo ví. Kurasovi katolicismus zkrátka vadí tolik, že za jeho útočný text zřejmě nemohou z kontextu vytržené citace uveřejněné mainstreamem (a tedy jakési nepochopení), ale nejspíše už samotný fakt, že někdo v tak významném postavení, jako je Petr Hájek, hájí katolickou věrouku proti moderním bludům.

Nepíši tento text proto, abych obhajoval prezidentova vicekancléře, ani nechci reagovat na Kurasovo neporozumění základním křesťanským premisám, protože ty on – sám vyznání židovského – zřejmě pochopit ani nechce.

Co mne ale přimělo k reakci na jeho text, je pokrytectví, se kterým se – ačkoli se vždy vydával za velkého kritika multikulturalismu a relativizace hodnot, ale i kritika islámu – najednou ujímá obhajoby toho, proti čemu ve svých knihách (alespoň navenek) píše. Z Kurase se stává obhájce ekumenismu, multi-kulti ideologie a jejích představitelů.

Ponechám teď stranou to, jak se zastává Tomáše Halíka (v naivní víře, že zveřejněný dokument bez jakýchkoli náležitostí je oním důkazem Halíkova vysvěcení), aniž by rozuměl složitosti sporu kolem Halíkova „kněžství“ a dopadu, jaký by mělo potvrzení pochybností o jeho vysvěcení.

Mnohem více mi totiž vadí Kuras, vysmívající se tomu, když někdo (v tomto případě prezidentův vicekancléř) obecně varuje před modernisty a relativisty v církvi, jak Petr Hájek učinil na přednášce Lipového kříže dne 3. ledna, mimochodem na přednášce římskokatolického spolku určené především pro římskokatolické posluchače (ale nejen pro ně).

Z Kurasova textu, ve kterém Hájka za jeho výroky zesměšňuje, vyplývá, že ekumenismus (v Kurasově pohledu pouhé „demokratické poklábosení i s lidmi věřícími v Boží tvoření jen trošičku jinak než náš Spasitel uznává za správné“, které dává demagogicky do kontrastu s „náboženskými válkami a perzekucemi“) je správná věc a každý, kdo ho odmítá, je zřejmě bigotní fanatik a do středověku patřící tmář.

Podívejme se tedy, kam takový ekumenismus vede. Někdy je jeden obraz výmluvnější, než spousty slov okolo. Kdo se chce podívat, může například na internetu vyhledat video z mezináboženského setkání v Assisi z roku 1986, které zorganizoval zednářský papež Jan Pavel II. Představitel církve, která byla vždy hrdá na svoji po tisíciletí uchovávanou víru, se zde prostituuje s takovými modloslužebníky, jako jsou vyznavači kultu woodoo, indiánští šamani, muslimští imámové, kněží šintoistů, zoroastristů, animistů, budhističtí mniši. Podle Bible je každý duch, který popírá Kristovo božství, duch Antikrista. Popírají ho i talmudičtí rabíni, kteří v duchu kabaly ale věří v hned několik bohů najednou, stejně jako ho popírají mnozí liberální protestanté. Ti všichni v Assisi společně křepčili v zednářské režii.

Na zmíněném sestřihu je vidět, jak byly katolické kostely pro tuto událost zbaveny křížů (ty byly sňaty, nebo alespoň zakryty, pokud sundat nešly). Zachycuje ohavné pohanské rituály, při nichž byli uctíváni falešní bohové a vyvoláváni démoni. Vše toto ekumenický papež zaštítil. Nemusím být katolíkem, abych viděl, že je to odporné, pohanské, rouhačské a ve své podstatě satanistické. Zcela v duchu zednářských idejí.

Možná se to ale Benjaminu Kurasovi líbí. Možná se mu líbilo, když Jan Pavel II. líbal Korán. Když sloužil mši s muslimy. Když se klaněl Alláhovi a jiným démonům.

Dovedu pochopit, že pro některou skupinu lidí je myšlenka relativizace křesťanské víry lákavá, protože tak oslabují svého ideového protivníka. Dovedu pochopit, že pro některou skupinu lidí se to stalo dokonce součástí vlastní evoluční strategie, a tak činí vše pro to, aby k takovému oslabení křesťanstva došlo.

Benjamin Kuras by měl být ale upřímný a měl by říci, zda by se mu líbilo takovéto vyprazdňování víry i v případě té jeho vlastní (pokud tedy nějakou ještě má a nevěří jen v jakéhosi Velkého Zedníka, čemuž by mnoho jeho textů a myšlenkových pochodů, ale i synkretismus, kterým do svého židovství klidně zahrne i tao sexu, napovídalo). Představme si, že by Kuras vyznával svoji židovskou víru ortodoxně. Byl by ochoten tolerovat na své „církevní“ půdě podobné aktivity, jaké režíroval Jan Pavel II. v Assisi? Co kdyby do jeho synagogy přišel katolický kněz a začal v ní sloužit katolickou mši? Nebo nedej Jahve, co kdyby přišel navíc tradicionalistický katolický kněz odmítající druhokoncilní zednářské řečičky o smíření a sloužil tam mši v latině a zády k němu? To by se mu líbilo? Dovolil by to? A co kdyby musel Kuras svoji synagogu upravit pro ekumenický obřad a odklidit z ní všechny svitky Tóry a další symboly své vlastní víry, aby si pak v synagoze mohl rozdělat ohníček jakýsi šaman a podkuřovat tam svým bůžkům?

Jsem si jist, že by něco takového nebylo možné. Dokonce i liberální žid Kuras by něco takového stěží dopustil. Ortodoxní Židé, kteří pak považují všechny Nežidy za nejen nevěřící a modláře, ale i podlidi, by museli demonstrativně roztrhnout svá roucha na znamení svého pohoršení.

Proč tedy nám – křesťanům – pořád někdo neustále říká, abychom se s modláři bratříčkovali my a že je to fajn a skvělé a demokratické a já nevím jaké ještě jiné? A proč se pak tak pohoršeně zlobí (jako Kuras), když někdo z nás – křesťanů – před tímto bratříčkováním (jako Hájek) varuje?

Myslím, že vím, proč tomu tak je. A ví to i Benjamin Kuras.

Měl by si ale vybrat, aby neseděl na dvou židlích a vypadal důvěryhodněji. Buď dále ve svých knihách psát, že je islám zhoubný a poté v linii s touto vírou chápat ty, kteří nechtějí dělat kompromisy nejen se zhoubným islámem, ale ani se zhoubnými zednářskými idejemi. A nebo propagovat ekumenismus a mezináboženský zednářský dialog a zesměšňovat ty, kteří před ním varují, ale pak by si neměl hrát na konzervativce, kterému jde o záchranu Evropy.

To, čeho se zastává, je totiž pravým důvodem jejího dnešního úpadku.

Pro Prvnizpravy.cz

Chtějí-li nás uondat propagandou, nuže, musí počítat s reakcí.

V nadsázce jsem proto sepsal pár slov, která mne při přemýšlení o kultu Václava Havla napadají. Možná budou spojena do sousloví, která se někomu nebudou líbit, ale mně se zase nelíbí sousloví, která v souvislosti s Havlem vytváří současná propaganda.

H

Houká. Hrome. Hoří?
Hrana.
Hlasatel hlesl: Havel. Hrůza
Hodina H.
Hvězda hasne.
Hoře. Humbuk.
Hurikán hysterie.
Hotovo.

HH

Hbité hodnocení historiků: Hle, hodný humanista. Heroický. Humanistické hodnoty. Hesla. Heslovitá historie.
Hurónské halekání hejna havlistů. Heil Havel, hřímají. Halík, Hnízdil, Hvížďala. Hemzy.
Honosný hold Havlovi.
Hysterie hypertrofuje.
Hodnostáři horní hemisféry. Hala hučí. Hořekující hosté. Hostina. Horko. Hlučné hovory. Hemžení honorace.
Hraje hymna. Housle. Hudba. Houfy hledají hýčkaného hrdinu.
Hřbitov.
Hrobka.

HHH

Hromadné hořekování hyzdí hloučky „hrubiánů“:
Havel hrdina?
Hyberbola!
Hliněný hero.
Humanista?
Haha!
Hanebný handl. Husák hybaj. Hrad Havlovi.
Hanebník. Hrdopýšek. Harlekýn
Heretik.
Havel hrobař.
Hrdost hyne. Hořkost!

HHHH

Hacienda Hrádeček. Hédonismus.
Herec.
Hospody. Hostince. Hetéry. Holky.
Holky? Havel hubičkuje hošíka. Homosexuál? Hermafrodit?
Hravé hrátky. Hýření. Hry. Honoráře. Hafo hojných hodokvasů. Holdování hektolitrům Hennessy
Hosté. Horentní hostiny. Halucinace.
Hyeny.
Hanebné historky, hájí Havla hudrující Holubová. Hanlivý hanopis, hartusí Halík.
Houbelec hanopis. Historie!

HHHHH

Hrad. Hvízdání. Hanba.
Hvězdná hodina.
Hleny. Hulení. Hubnutí. Hypertenze. Hospitalizace. Hvězdopravci.
Hektické hemžení. Haaretz. Hegemonie. Híram.
Heimat. Hrbení hřbetu. Hácha hadr. Hotový Henlein.
Hra.
Hnis. Hniloba.
Hanba

HHHHHH

Houby hrdina.
Houbec humanista.
Hle, homo.
Hříšník.

Nemám potřebu vyslovovat se k osobě exprezidenta Havla za každou cenu. Napsal jsem o něm několik článků a minimálně dvakrát jsem se pokusil své výtky vůči němu shrnout do nějakého ucelenějšího a strukturovanějšího textu. Nepotřebuji k němu nic dodávat ani argumenty v něm obsažené opakovat. Přesto nemohu mlčet. Vadí mi pokrytectví, se kterým se o Václavu Havlovi mluví ještě nekritičtěji, než když žil.

Vadí mi novinářská hysterie, televizní Události (v den smrti) jen a pouze o Havlovi (jakoby byl středobodem vesmíru), moderátoři v černém, Havel probíraný i ve sportovních zprávách, noviny s černými titulními stránkami, květiny plující do Německa, návrh na přejmenování letiště, katolický pohřeb a mše, i když Havel vůbec nebyl katolíkem (jak správně poznamenal Petr Uhl). Ve výčtu nevkusného zbožšťování obyčejného člověka by se dalo jistě pokračovat, protože nebere konce ani v těchto dnech – naštěstí jsem se ale snažil mediálnímu pojednání Havlova „odcházení“ vyhýbat, takže mne možná ty nejvíce kýčovité obrazy minuly. Ale i to, co jsem zaslechl a viděl (protože tomu nešlo uniknout), stačilo, aby člověk pochopil, že Havel mrtvý bude pro určité kruhy ještě větší modlou a pro určité kruhy ještě silnějším nástrojem propagandy, než Havel živý.

Jistě, je to prvně v novodobé historii, kdy republice zemřel prezident a proto byli všichni (novináři, politici, ústavní činitelé i obyčejní občané) v neznámé situaci, se kterou jsme dosud neměli zkušenosti. I v takových chvílích bychom ale neměli ztrácet soudnost.

Rozumím i tomu, že pro část veřejnosti byl Havel hrdinou a že bylo třeba zachovat jistou míru důstojnosti nejen s ohledem na rodinu, ale právě i s ohledem na tu část populace, která v danou chvíli cítila velký smutek. Je proto správné, že ti, kteří s Havlem nesouhlasili, byli v týdnu po Havlově skonu solidární s těmi, kteří ho zbožňovali. Neměli bychom si ale nechat vnutit toto „mlčení z piety“ navždy.

Realita uplynulých dní byla často taková, že ačkoli jsme popřáli soustrast pravdolásce, ta i přes své slzy dokázala Havlovu smrt využít k další velké sebeprezentaci, k upevnění kultu osobnosti a k novému zavilému poštěkávání na Hrad. Skrze neskutečně propagandistickou rozlučkovou kampaň v médiích, která nezůstala v ničem pozadu za tou, která paralelně probíhala i v Korejské lidově-demokratické republice, se umocnil dojem, že kritizovat Havla je neslušné. S tím ale nemohu souhlasit.

Není přece normální, aby jen jedna část národa dostala prostor v médiích a pokračovala v upevňování legendy, zatímco Havlovi kritici jsou vytěsňováni ze společenské debaty.

Není normální, aby se – i přes české pořekadlo „o mrtvých jen dobře“ – ve všech sdělovacích prostředcích pěly pouze oslavné ódy, aniž by se zmínily i temné okamžiky Havlova života a Havlovy nepolitiky-politiky.

Není normální, aby se z už beztak těžko kritizovatelné ikony, kterou byl Havel v očích vlastníků a zaměstnanců médií (ne tak už v očích obyčejných lidí) za jeho života, stal ještě více nedotknutelný symbol v době po jeho smrti.

Není zkrátka normální, aby mu bylo rázem prominuto vše, čím českému (a nejen českému) národu ublížil – prostě jen proto, že zemřel. Krev na rukou jen tak zmizet nemůže.

Jsem dalek toho, abych Havlovi upíral i to dobré, čím se zřejmě do dějin zapíše. Ale záleží mi na tom, aby o něm bylo vysloveno i ono „B“, které jsme za posledních dvaadvacet let nemohli ve veřejném prostoru slýchat.

Jsem přesvědčen, že si mohu dovolit Václava Havla kritizovat, protože jsem tak činil už za jeho života. Netancuji na Havlově hrobě, jen opakuji to, co jsem už napsal dříve. A co je nyní potřeba říkat ještě o něco naléhavěji, protože existuje vážné nebezpečí, že Václav Havel bude postaven na piedestal s cedulkou „kritizovat zakázáno“. Takto vznikají falešné mýty a falešné legendy novodobé české historie.

Nedokázali-li jsme se vypořádat s falešným mýtem obklopujícím prezidenta Masaryka a přijali-li jsme nekriticky obraz, který o něm byl vytvořen už v první republice (stejnou skupinou, která později vyrobila obraz Václava Havla a nyní se tento obraz snaží dokonce umístit za bezpečnostní sklo s alarmem), máme příležitost alespoň nyní. Příležitost hledat pravdu. Bude to pravda nejen o Václavu Havlovi, ale i o nás samotných.

To, co jako národ opravdu bytostně potřebujeme (a čeho jsme dosud nebyli schopni), je pohlédnout této pravdě do očí, i když je nepříjemná. Přiznat si, že jsem byli klamáni. Pídit se po tom, jak to bylo s rokem 1989, kde se Havel vzal, komu sloužil, proč byly plakáty s jeho jménem (Havel na Hrad) natištěny na americkém papíře a vylepeny po Praze v době, kdy drtivá většina Čechoslováků Havla vůbec neznala. Otázek, otazníků, nezmapovaných okamžiků a záhad kolem něho je tolik, že bychom měli s hledáním pravdy začít už nyní, protože Havlova generace a generace jeho spolupracovníků pomalu odchází a hrozí vzít si s sebou své tajemství.

Havlova smrt by pro nás proto měla být výzvou a příležitostí k procitnutí z naivity. Okamžikem, od kterého se konečně odvážíme zkoumat svoji nedávnou historii – o to rozhodněji, že jsme to dosud nečinili. Měla by být momentem, od kterého se kriticky otevřou všechna možná témata spojená s tehdejším předáním moci a s protagonisty tohoto předání.

Tato výzva je o to naléhavější v roce, ve kterém bude Česká republika zřejmě vystavena ještě větším útokům na svou suverenitu, než tomu bylo dosud. Čelit jim budeme moci ale jen tehdy, pokud nebudeme žít v iluzích a ve lži o sobě samých. Pravda osvobozuje a jen vnitřně osvobozený národ může přežít současné i chystané úklady globalistů.

Nebyl to ostatně Havel, kdo říkal, že máme žít v pravdě a že pravda musí zvítězit?

Pojďme těmto frázím vrátit jejich skutečný obsah a smysl.

Pro prvnizpravy.cz

Evropská integrace bez iluzí

S tou má ostatně mnoho společného: tak jako je Modrá, nikoli zelená planeta shrnutím prezidentových názorů na globální oteplování, je poslední kniha vyjádřením prezidentových postojů k dění v Evropské unii, s přesahem do tématiky globální vlády. Obě knihy jsou určeny kromě domácí veřejnosti i veřejnosti světové. Obě jsou překládány do cizích jazyků (první už vyšla asi v 16 překladech, cizojazyčné překlady té současné se už připravují). I to svědčí o tom, jaký význam prezident knize přisuzuje. Obě jsou totiž poselstvím, vzkazem, politickou proklamací určenou pro světové publikum.

Třebaže kniha (autor ji označuje jako filipiku) obsahuje některé poznámky (a celou jednu podkapitolu) mající význam jen pro české čtenáře a týkající se české domácí politiky, je především – alespoň já ji tak čtu – vzkazem ven. A to i přesto, že ani současná krize – jakkoli dává prezidentovi v jeho dřívějších názorech zapravdu – z něj asi neučiní oblíbeného autora Angely Merkelové a Nicolase Sarkozyho. Ostatně prezident sám připouští, že spíše popisuje současný stav, než že by nabízel řešení – protože na ta není tázán. Že ale řešení má, je jasné z několika poznámek – když například oprašuje svoji představu Organizace evropských států (OES) (kteroužto už ve Festschriftu připomněl William Niskanen) nebo když říká, že by raději jednorázově a proti všem pravidlům pomohl Řecku z dluhů, jen aby nebyl důvod vytvářet pod záminkou krize nové mechanismy, které integraci ve skutečnosti prohlubují. Kniha tak působí dojmem, jako by si autor řešení skutečně nechával pro sebe a čekal, až k jejich předložení bude vyzván. Jako by byla spíše předmluvou, prvním dílem…

Evropská integrace bez iluzí je kniha nadčasová. Nekritizuje konkrétní návrhy dvojice Merkelová-Sarkozy, ale snaží se poukázat na hlubší podstatu celého problému – ani dluhová krize není podle prezidenta tím hlavním; špatný je podle něj celý padesátiletý vývoj Evropy a nápravu vidí v odbourání všeho toho, co se za tu dobu stalo. To je svým způsobem nový pohled, protože doposud prezident volal po Evropě před Maastrichtem, kdežto nyní jde v odsudku EU ještě dále. Ne žádná dílčí úprava či kosmetická změna, ale hluboká transformace a návrat na počátek, kde se stala chyba – zpět k národním státům.

V první kapitole prezident podává stručný exkurz do historie evropské integrace. Kritizuje fakt, že se tvůrcům konceptu evropského sjednocení podařilo vyvolat v lidech strach z národních států, když dali rovnítko mezi nacionalismus a hitlerovský režim. Připouští také (dá se prý dokázat), že otcové-zakladatelé chápali projekt EU od počátku jako politický projekt a původní ekonomická spolupráce pro ně byla jen taktickým mezikrokem („Lidé Evropy musí být vedeni k superstátu, aniž by tušili, co se s nimi děje,“ cituje například slova Jeana Monneta z roku 1952). Prezident si všímá i alternativních organizací jako ESVO (Evropské sdružení volného obchodu), kam byla naše země na počátku 90. let lákána, ale která z jeho pohledu přestala být alternativou ve chvíli, kdy z ní Velká Británie přestoupila do EHS.

Prezident často cituje sám sebe, ale má to své opodstatnění – je dobré vidět a znovu si připomenout, že to, co říkal před deseti lety, odpovídá i dnešní realitě a že na jeho tehdejších slovech není potřeba nic měnit. Je to doklad prozíravosti politika, doklad správnosti jeho úsudků. A pro evropské publikum je takováto sebeprezentace důležitá ještě více, protože Klausovy starší názory za hranicemi neznají tak podrobně, není proto na škodu jejich nadčasovost přiblížit.

Václav Klaus se dostává až k tématu Lisabonské smlouvy (byť připouští, že s překotným vývojem po řecké krizi je tato jen dva roky stará událost už dnes spíše jakási „prehistorie“) a dotýká se i vlastního postoje, který vysvětluje s určitou mírou kajícnosti. Bylo by možné osamoceně stát na svém, ale žádný politický význam by to nemělo, říká. „Asi bych byl ,vytěsněn’ mimo politické spektrum a jeden hlas vzdoru by v Evropě utichl,“ namítá. Jako by prezident po potupném a vnuceném podpisu a poté, co se věnoval raději jiným tématům (řka, že k EU už nemá co dodat), opět vyrážel do boje za Evropu a při té příležitosti cítil povinnost vysvětlit i ty své kroky, kterými mohl některé své příznivce rozladit:

„Možná se mýlím, a proto respektuji a beru vážně názory mnoha zklamaných u nás i v zahraničí, kteří mne po podpisu masově kontaktovali,“ říká v reakci na své vlastní předchozí tvrzení, že neměl na vybranou. „Někteří to dokonce přirovnávali k chování prezidenta Beneše v roce 1938 a 1948, ale já jsem ani neodletěl do Anglie, ani jsem neabdikoval,“ brání se hlava státu. Souhlasí ale například se svým tajemníkem Ladislavem Jaklem, že „měl“ Lisabonské smlouvě čelit tvrději a více zkoušet blokovat ratifikaci, i když zároveň připouští, že ani ten prohraný boj nakonec nebyl zbytečný a marný.

Později se k tématu ještě jednou vrací, když ubezpečuje, že nebude ratifikovat žádnou smlouvu, která by český rozpočet podřizovala Bruselu: „Já to v žádném případě dělat nebudu a za zbytek svého prezidentování žádnou takovou smlouvu nepodepíšu. Už jsem se dost provinil podpisem Lisabonské smlouvy,“ píše překvapivě.

V druhé kapitole zdůrazňuje, co už řekl mnohokrát předtím – že současný stav je jen mezistupněm k evropské fiskální unii, což se zdá být opět trefnou prognózou, protože jen pár dnů po představení této knihy ohlásila Angela Merkelová, že fiskální unie je na spadnutí a na summitu v Bruselu ve dnech 8.-9. prosince ji skutečně s francouzským prezidentem v hrubých obrysech vyjednala. Dá se s tím něco dělat? ptá se prezident. A zároveň si záporně odpovídá – v Evropě už politika jako taková neprobíhá, zevnitř bruselských institucí změna určitě nepřijde, musela by přijít od nějakého velkého národního státu, ale od Španělska, Francie a Itálie ji neočekává a ani v Německu a Velké Británii nevidí politiky, kteří by něco takového chtěli dělat. „Malé země na to sílu nemají, i kdyby se tam takoví politikové náhodou našli,“ podotýká.

Prezident předvídá, že současný kritický stav může ještě nějakou dobu pokračovat, i když za cenu stagnace a ekonomického opožďování se za zbytkem světa. Obává se ale zároveň, že by mohl přijít i nečekaný náraz – „daný rozpadem elementární společenské koheze jednotlivých evropských zemí díky multikulturní apoteóze všeho menšinového“. V tom vidí výbušný potenciál daleko ničivějšího charakteru než při postupném ekonomickém rozkladu. Odtud se dostává k důrazu na konzervativní hodnoty, za jejichž opuštěním vidí příčiny současného stavu.

Autor se dále zabývá Řeckem, i když z něj nedělá hlavního viníka krize. Správně poznamenává, že zodpovědnost za ni nesou vedle Řeků i ti, kteří jim půjčovali a kteří se celou dobu tvářili, že je vše v nejlepším pořádku (jako například ratingové agentury, které do poslední chvíle Řecko slušně bodovaly). Řecko je pouze nejzřetelnějším příkladem obecnějšího problému, kterého se prezident dotýká ve třetí kapitole. V ní se věnuje kritice myšlenky společné evropské měny a kritizuje i návrhy na fiskální unii, protože státní rozpočet je podle něj základem vládnutí a není možné se ho vzdát, aniž by se země vzdala vlastní suverenity. Rezolutně také odmítá, že by kdy souhlasil s jakoukoli smlouvou, která by fiskální unii zaváděla (viz citát výše).

Jako řešení, které by mohlo oddálit (ale asi ne zabránit) vzniku takové fiskální unie, prezident vidí jednorázové splacení dluhů chronicky deficitních zemí (zeměmi, které nesou odpovědnost za to, že takové přizvaly do eurozóny), opuštění eurozóny, případně radikální systémovou kůru podobnou české postkomunistické transformaci.

Čtvrtá kapitola rozvíjí prezidentovy myšlenky o nebezpečí světové vlády a o omylu (či spíše zlém úmyslu) těch, kteří usilují o denacionalizaci Evropy. Připomněl svůj projev z 28. října 2010 a cituje i další autory, kteří o globálním vládnutí píší kriticky – například Johna Fonteho (k jehož nedávno vydané knize napsal předmluvu) či Johna O. Sullivana. Na mnohé další se pak odvolává, když dokládá potřebnost národů a polemizuje s těmi, kteří by chtěli státy zrušit. Kdo čekal, až prezident uvede nějaký další příspěvek k tématu globálního vládnutí, zde ho najde.

Vzkazem domů je i další prezidentův exkurz, tentokráte do vod domácí politiky, kde si Václav Klaus všímá toho, zda v České republice existuje politická síla, která by výše popsané teze dokázala spolehlivě obhajovat. ČSSD, TOP 09 a KDU-ČSL jsou proevropské strany, další menší eurorealistické subjekty (kromě Svobodných) zase nejsou přesvědčivě pravicové (například Suverenita). KSČM je proti EU proto, že jí připadá ještě málo levicová. Prezident účtuje i se zelenými, které označuje za „radikálně levicovou stranu“, která u nás „sehrává roli příslovečné páté kolony“. ODS si její zakladatel nechal nakonec – rozlišuje ODS starou, která kdysi byla jedinou relevantní politickou stranou, jež svou kritiku integrace stavěla na ideových základech, a ODS topolánkovskou, která k jeho zklamání prorostla s bruselským prostředím (a všímá si jevu, kdy politici doma používají vůči Unii silnou rétoriku, ale v cizině jejich odhodlání bojovat za národní zájmy rychle vyprchává). Tento posun byl nejvíce patrný v době českého předsednictví EU. Prezident také vysvětluje, proč jsou levicoví voliči ve vztahu k EU tradičně více skeptičtí než voliči od středu doprava. Václav Klaus dochází k závěru, že čeští politici napříč politickým spektrem nehájí české zájmy v EU a žádná změna na dohled není.

V poslední kapitole prezident předvídá následující vývoj. Už nyní je zřejmé, že celá příští dekáda bude – pohledem ekonomů – „ztracené desetiletí“. Bezbolestné východisko prý neexistuje. Jediný způsob, jak hrozící rozvrat zmírnit, je provést změnu v Evropě řízeně, protože spontánní změna by se neobešla bez konfliktů a její náklady by byly také mnohem vyšší. Václav Klaus se vyslovuje pro obdobu české transformace – jen v evopském měřítku. Tuto myšlenku už známe z jeho rozhovoru se Stevem Forbesem.

Evropská unie může přežít jedině tehdy, když opustí utopické představy o sjednoceném kontinentu a vrátí se k původní koncepci spolupráce členských zemí. Pokusy naordinovat celému světu jednotné řízení, jednu vizi, světovou či evropskou vládu, totiž nevyhnutelně krachují, píše Václav Klaus v závěru své filipiky.

Co když je ale už na změnu pozdě? přemýšlí zároveň. Co když nastolit alternativní politický projekt dříve, než se Evropa propadne do chaosu, který ale „druhé straně“ nevadí, se nestihne? ptá se.

Těmito závěrečnými větami se dostáváme možná k nejzajímavějším pasážím knihy. Tou druhou stranou totiž prezident označuje (slovy Johna Fonteho) „transnacionální progresivismus“, který vnímá jako protiklad k liberální demokracii. Jeho projevem jsou právě Evropská unie a globální vládnutí.

Mezi řádky tak můžeme číst, že případný rozpad EU v její nynější podobě (který by vůbec nebyl bezbolestný) by pro některé kruhy překvapivě nebyl neštěstím a fiaskem („vzniklý chaos by jim nevadil,“ píše prezident). To je zajímavá myšlenka: že by chaotický rozpad EU ty samé elity, jichž je EU výtvorem, v podstatě vítaly? Co to znamená?

Mělo by to logiku jedině tehdy, kdyby byl takový chaos zároveň příležitostí k něčemu novému. To už Václav Klaus neříká, ale můžeme si to domýšlet.

Jeho boj za Evropu a její návrat k národním státům by tak nemusel být jen bojem proti EU, ale i obranou před chystanou globální vládou, jejímž je Evropská unie předstupněm. A to předstupněm jak ve fázi své předstírané jednoty, které jsme byli až doposud svědky, tak – možná ještě účinněji – i ve fázi nastupujícího chaosu a případného blížícího se rozpadu.

psáno pro Revue Politika

http://www.revuepolitika.cz

Nazval mne ve svém textu „dosud kupodivu netrestaným antisemitou“.

Dobrá, na urážky jsem zvyklý a že mi budou spílat do antisemitů, jsem raději sám předpověděl ve svých textech, abych jim trochu vzal vítr z plachet, nenechal je to trapné slovo vyslovit první a poukázal na to, že jejich metody jsou stále stejné a k uzoufání nudné.

Pan Rejžek ale obvinění z antisemitismu vyšperkoval tím, že nepřímo volá po tom, abych byl za svůj údajný antisemitismus příkladně potrestán.

Za co prosím? A jak?

Mám být potrestán za to, že občas ve svých textech kritizuji Izrael nebo některé židovské nešvary? To se jako nesmí? A kde je to v zákoně napsáno?

Nějakým zákonem si ale pan Rejžek hlavu neláme. Ostatně, když zákon není, dá se hbitě vyrobit. Třeba takový pravdoláskař Jiří Payne (on by se tomu označení bránil, ale podle mého tam přesně patří) před lety podobně „vylepšil“ §260 a §261 trestního zákona, aby byl konečně i v Česku nějaký bič na „popírače holokaustu“. Že je ta novela zmetek, nikomu nevadí, hlavně že tam ta větička je a ještě je možné ji tvořivě a pružně vykládat, takže dnes můžete jít do vězení i za článek, ve kterém připomenete, že je divné, když se říká, že při šoa zemřelo 6 milionů Židů, když jsme se ještě nedávno učili ve škole, že to bylo méně (ale nedivme se, když Izrael za každého mrtvého inkasuje tučné odškodné, pak je jasné, že těch mrtvých v čase nějak přibývá). Takže všechno jde, když se chce. I zákony ohýbat, aby bylo dostatek pendreků na lidskou svobodu. Pan senátor Vondra – kupříkladu – by na sebe mohl vzít ten vznešený úkol a navrhnout novelu zákona, nebo třeba rovnou celý nový zákon, že nesmíme kritizovat Izrael. V tu ránu jdu bručet, protože ty články, co jsem napsal, mi už nikdo neodpáře.

Pravdoláskaři by to pak mohli ještě vyšperkovat nějakým aktivismem, beztak už dlouho nepsali žádné společné prohlášení (naposledy se jen vyslovili pro přejmenování letiště Ruzyně). V následné petici nebo otevřeném dopise by mne mohli Rejžek a další výtečníci-petičníci dehonestovat a požadovat mé exemplární potrestání. Zaprodaní a na politickou objednávku soudící soudci jim čiperně vyhoví – dnes je přece možné odsoudit člověka i za to, že řekne „imigrantská vlna tsunami“ (mimochodem – teď jsem to napsal a dokonce si to myslím, další důvod, proč patřím za mříže).

Nebo by pravdoláskaři mohli vzít spravedlnost do svých rukou sami – a ztrestat mne jaksi mimosoudně. Nemám tak bujnou fantazii jako Jan Rejžek, ale nějaké scénáře mne napadají. Nemyslím jen vytlouci mi okna (jako chodila pravdoláskařská soldateska vytloukat okna Bátorům), ale třeba mne někde za rohem rovnou zmlátit. Tuhle mi tím vyhrožoval pan Matoušek, poradce pana Švejnara, který na facebooku napsal, že by mi rád rozbil hubu, až mne potká.

Pan Hnízdil by mi zase mohl vystavit posudek, že jsem blázen a domoci se mého uvěznění (potrestání) alespoň za mřížemi blázince, když už ne věznice. Mediálně by to pokryl pan Pehe – že jsem podle něj blázen, už někde nedávno napsal, takže by s tím ani neměl tolik práce.

Paní Tydlitátová by zase mohla zfalšovat nějaký jakoby-můj-mail, kde mi podsune pár smyšlených vět, třeba o tom, že obdivuji Adolfa Hitlera a ráno vstávám z úcty k němu v 8 hodin 8 minut a pak by mne mohla udat na policii. To (udávání) jí jde velmi dobře.

Nebo by mne mohli unést páni umělci z pravdolásky, naložit do formaldehydu a vystavovat v akváriu v DOXu jako prototyp lžinenávistníka.

Eventuelně by pan Halík mohl vytvořit moji woodoo figurku, píchat do ní jehly a zaříkávat, což je ritus jemu jistě bližší než ten katolický. Zaříkávat by vlastně mohla spíše paní Šiklová. A nebo po vzoru „mírumilovných“ tibetských mnichů by mi mohli rovnou vyříznout srdce a mozek, sníst je a zapít mou syrovou krví, jak to svým nepřátelům tibetští mniši dělají (ale na Foru 2000 se to nedozvíte).

Nebo rovnou nějaká zednářská rituální vražda? Cihly do kapes a pověsit za provaz na traverzu z Karlova mostu, samozřejmě mrtvého, ne? (ale to vlastně dělají jen těm „svým“, kdežto nezednáře jen bez nápadu přejedou autem).

A co tohle – agent Randák by mi mohl do počítače nahrát dětské porno a poslat na mne URNU. Možná by stačila fotka, na které se můj synek koupe v nafukovacím bazénku, tu už v počítači mám – agent by to tak měl bez práce…

Jéje, mne toho napadá. Raději už skončím, abych jim všechny nápady neukradl…

Karel Berman, zpěvák Národního divadla

MUDr. Věra Bohdalová, lékařka

Ing. Pavel Borský, sportovní žurnalista

Zeno Dostál, filmový režisér, spisovatel

Olga Dostálová, učitelka

Ing. Andrej Fábry, vyučující na zemědělské fakultě

Ing. Anna Fábryová, chemik

PhDr. Aleš Fuchs, spisovatel, vydavatel a majitel nakladatelství Faun

MUDr. Jan Galský, lékař

Milan Hein, divadelní ředitel

Eva Herzová, knihovnice

Lydie Holznerová, ekonomka

Jan Hron, odborník na zahraniční obchod

Ing. Alexej Hron, stavitel

Ivana Jurečková, asistentka filmové produkce

MUDr. Igor Karen, lékař

JUDr. Josef Klánský, novinář

Prof. Ivan Klánský, muzikolog

Dušan Klein, filmový režisér

MUDr. Rudolf Klen, lékař

Miloš Kopecký, herec

JUDr. Tomáš Kraus, sekretář Federace židovských obcí

PhDr. Helena Krejčová, historička

Daniel Kummermann, novinář

Josef Laufer, zpěvák a herec

Ladislav Lenárd, podnikatel

Lucie Lucká, psycholožka

Ing. Inna Mirovská, spisovatelka

Jitka Němcová, filmová režisérka

Jiří Ornest, herec

Ota Ornest, divadelní režisér

Mikuláš Roth, úředník

Hana Rothová, muzikoložka

arch. Jan Rott, tlumočník

Dr. Ctibor Rybár, editor

Dr. Štefan Rybár, podnikatel

Marta Skarlantová, moderátor

Simona Sternová, tlumočnice

Ing. Richard Svoboda, ekonom

MUDr. Lea Šmídová, zahraniční obchod

PhDr. Petr Weiss, sexuolog

Sylvie Wittmannová, podnikatelka

PhDr. Vladimír Železný, mluvčí předsedy vlády ČR

DALŠÍ ČLENOVÉ

Vedle zakládajících členů patří k BBR (jak se podařilo z tisku a dalších zdrojů dohledat) i sexuolog Pavol Kolan, režisér Matěj Mináč, herec Arnošt Goldflam, Tadeáš Greichman, Gabriel Pallay, Vladimír Jablonsky, Jana Pacáková, publicista a komentátor Jefim Fištejn, regionální politik z Rychnova nad Kněžnou T. Narwa, N. Pavlásková a její dcera režisérka Irena Pavlásková, Kateřina Jurečková, Zoša Vyoralová, Norbert T. Auerbach, Marietta Šmolková, Jan Lerbletier, hudební skladatel Jaromír Vogel, lékař Marcel Hájek nebo už zesnulý Gustav Gärtner.

PREZIDENTI B´NAI B´RITH RENAISSANCE

Zeno Dostál, 1991-1994, 1995-1996

Narodil se 10. listopadu 1934 v Konicích, ze studií na vysoké škole z politických důvodů vyloučen, pracoval v chemickém podniku v Litovli, později v OKD Ostrava, nasazen u PTP, poté vystřídal několik různých profesí, od roku 1960 se dostal na Barrandov, nejprve jako řidič kamionu, později se stal asistentem filmového ředitele a filmovým ředitelem.

Josef Klánský, 1994-1995

Narodil se 16. června 1921 v Kosino (Zakarpatská Rus), po válce se přestěhoval do Prahy a vystudoval práva na Karlově univerzitě, byl sekretářem mezinárodní organizace spisovatelů, v roce 1948 získal cenu za nejlepší esej a odcestoval na studia do USA. V 50. letech byl obviněn z kosmopolitismu, pracuje manuálně v továrně ČKD. V 60. letech dokončil studium práv a získal titul PhDr. V roce 1970-1972 vyučoval právo na univerzitě v Lusace, v době normalizace pracoval v pojišťovnictví. Po roce 1989 pracuje jako překladatel a napsal cestopis „Cesta do svaté země“. Má syna Ivana a dceru Editu. V roce 1994 se stal druhým prezidentem BBR, byl i členem evropské ADL. Zemřel 26. června 1995.

Tomáš Kraus, 1996-2001, 2011-

V sedmdesátých a osmdesátých letech aktivista Jazzové sekce Svazu hudebníků. Pracoval v Supraphonu a v Art Centru (projekt EXPO 86). Po roce 1991 se stal tajemníkem Federace židovských obcí v ČR, poradcem výboru Evropské rady židovských obcí, členem exekutivy Evropského židovského kongresu. V roce 2009 byl zvolen viceprezidentem Světového židovského kongresu. V minulosti byl prezidentem Společnosti křesťanů a židů, předsedou dozorčí rady České rady obětí nacismu. Působí jako profesor židovských studií a holokaustu, kromě jiného na New York University v Praze. (Schneider, Jan. Viceprezident z Maislovky. Euro, 11. 5. 2009)

O dalších prezidentech se nepodařilo informace dohledat, pouze kolem roku 2006 byla prezidentkovu Kateřina Jurečková a v roce 2011 opět Tomáš Kraus.

VAZBY ČESKÝCH POLITIKŮ NA B´NAI B´RITH

Omezím se zde jen na zjištění, ke kterým jsem dospěl na základě rešerše tisku v letech 1990 až 2011. Proto jde spíše o osamocené střípky z mozaiky, které ale i tak o něčem vypovídají. A začněme rovnou bývalým prezidentem Václavem Havlem, který roku 1991 dostal zlatou prezidentskou medaili B’nai B’rith od „Mezinárodní organizace B’nai B’rith“ ve Washingtonu, USA (zdroj: webové stránky Václava Havla). Podobnou cenu, která je udělována na počest těch politiků, kteří „se angažují ve prospěch Židů nebo státu Izrael“, obdrželi David Ben Gurion, John F. Kennedy, George H. W. Bush, Stephen Harper, Golda Meir, Franz Vranitzky či John Howard.

O tom, že byl Havel ve styku s představiteli BB, svědčí i citace z Respektu z téhož roku, z níž vyplývá, že Havel přijal delegaci BB: „

Informace (jaká) byla publikována v době, kdy Václav Havel řekl představiteli židovské organizace B’nai B’rith Kentu Schinerovi, že vztahy Československa a OOP ochladly, protože Palestinci podporují Irák.“ (Petráček, Zbyněk; Pěkný, Tomáš: Rizikové vztahy. Respekt, 11. 2. 1991).

Po Havlově smrti uvedl šéf ADL: „Byl inspirativní postavou pro miliony lidí na celém světě, která důsledně projevovala sílu morálního vůdcovství. Bude všem scházet,“ napsal Abraham Foxman.

Úzké vazby na BB měl také Havlův kancléř Karel Schwarzenberg. Dokonce natolik úzké, že byl jedním z hlavních řečníků na akci u příležitosti obnovení BBR v Praze roku 1991 (viz výše).

Schwarzenbergovy vztahy k BB jsou ale dlouhodobějšího rázu – dá se o nich mluvit jako o rodinné tradici.

„Schwarzenbergův otec měl těsné vazby na židovské podnikatele a byl častým hostem na akcích B´nai B´rith v Praze. První izraelská ambasáda v Československu – jedna z prvních izraelských ambasád na světě – byla otevřena v domě Schwarzenbergových rodičů na pražské Voršilské ulici v květnu 1948,“ píše židovská novinářka pro židovskou tiskovou agenturu JTA (Spritzer, Dinah. Key European leader offers his take on Gaza, jta.org, 12. ledna 2009). V článku si mimo jiné pochvaluje, že Schwarzenberg je patrně nejproizraelštější ministr zahraničí z 27 zemích Evropské unie. (Stwora, Vladimír: Karel Schwarzenberg a B´nai B´rith, zvedavec.org, 29. 5. 2010)

Schwarzenberga najdeme na akcích BB často. Když se například 26. prosince 2010 slavilo ve Vídni 50. výročí vídeňské lóže Zwi Perez Chajez ve slavném rakouském divadle v Josefstadtu, byl Schwarzenberg opět mezi pozvanými řečníky – spolu s rakouským kancléřem Wernerem Faymanem, exkancléřem Franzem Vranitzkym, zástupci vídeňské radnice a zástupci parlamentu a státu Izraele. Byla to velká událost, kde nemohl chybět předseda evropského BB Graham Weinberg a řada dalších zástupců sesterských lóží z Německa, Chorvatska, Srbska, Švýcarska, Slovenska, Maďarska a dalších zemí.

„Český ministr zahraničí, kníže (!) Karel Schwarzenberg, mluvil o dlouhodobém spojení mezi Československem / Českou republikou a Státem Izrael. Vedle velmi osobních vzpomínek mluvil o podpoře židovské populace po válce o nezávislost. Kritickými slovy v souvislosti se současnou situací v Izraeli se dotkl tématu potřeby dialogu a redefinice hodnotového systému,“ píše se v textu, který o vídeňské slavnosti pojednával (The celebration of the 50th anniversary of the B’nai B’rith Zwi Perez Chajez Lodge in Vienna, Sunday, 26 December 2010, http://www.bnaibritheurope.org)

Schwarzenberg ale není jediným politikem z okruhu bývalého prezidenta Václava Havla, kdo udržuje styky s BB. Například bývalý ministr pro lidská práva Michael Kocáb se v prosinci 2009 účastnil v Jeruzalémě „Globálního fóra proti antisemitismu“ spolu s dalšími pěti stovkami členů parlamentů, expertů, vládních úředníků a ministrů ze všech koutů světa. Konference, pořádaná BB, se zabývala tématy jako „Potýkání se se starými a novými formami antisemitismu“, „Trendy v delegitimizaci Izraele na mezinárodní scéně“, „Antisemitismus v arabském a muslimském světě“ a „Historický revizionismus, popírání holokaustu a ´nový´antisemitismus“.

Utužování vztahů s BB přitom probíhá stále. Vysocí představitelé BB jsou například častými hosty Havlova Fóra 2000. Naposledy (září 2011) byl jedním z pozvaných dánský vrchní rabín Bent Melchior, který byl zároveň prezidentem BBE. Jindy zase na Foru 2000 vystoupil bývalý předseda BBE (a v současnosti čestný viceprezident Ernst Ludwig Ehrlich), který se velmi angažoval při obnovení pražské lóže BBR (je také členem Výboru křesťanů a Židů v rámci Ústředního výboru německých katolíků) (zdroj: http://www.forum2000.cz/cz/projekty/mezinabozensky-dialog/2004/ucastnici&wWGoVXFUWbw=200001620).

Jedním z mála politiků, kteří se otevřeně hlásí ke svému členství v BB, je bývalý senátor a poslanec evropského parlamentu a také bývalý ředitel TV Nova Vladimír Železný. Železný byl zakládajícím členem obnovené BBR v Praze a „dotáhl“ to i do orgánů evropské BB, když byl zvolen členem B´nai B´rith Europe Foreign Affairs Network (BBE FAN).

Ačkoli se Železný svým politickým zaměřením „nemusel“ s jinou bývalou českou velvyslankyní Janou Hybáškovou, byla i tato – pro svůj původ – dalším českým politikem, který má k BB blízko. V jedné své tiskové zprávě například uvítala otevření kanceláře B’nai B’rith International pro Evropské záležitosti v Bruselu. Hybášková (manželka sociologa Ivana Gabala) byla předsedkyní delegace Evropského parlamentu pro vztahy s Izraelem.

„B’nai B’rith je nejstarší organizace pro ochranu a podporu práv Židů, založená 13. října 1843 v New Yorku. Nová bruselská kancelář bude sloužit pro udržování vztahů s institucemi EU. B’nai B’rith dnes působí v řadě zemí světa. Pomáhá lidem všech vyznání bojovat za svobodu, demokracii, a proti antisemitismu, rasismu a xenofobii na celém světě. Je v tomto boji velmi dobrým spojencem Evropské unie, s níž sdílí stejné hodnoty ochrany a podpory lidských práv. Je také vítaným spojencem poslanců Evropského parlamentu, kteří se snaží o podporu práva a svobody. Kancelář B’nai B’rith International v Bruselu bude též podporovat budoucnost vztahu mezi EU a Izraelem zavedením systému studentských a mládežnických výměn,“ psalo se v její tiskové zprávě.

„Mám velkou radost z představení výměnných programů B’nai B’rith International v Evropě. Lidé, kteří se v mládí poznají, kteří poznají prostředí, v němž žijí jejich vrstevníci, budou snáze stavět společnou budoucnost a podpoří dobré vztahy mezi EU a Izraelem. Já osobně se těším na to, že B’nai B’rith v Bruselu bude i cenným partnerem pro práci delegace EP pro Izrael,“ řekla Hybášková při příležitostí otevírací ceremonie.

Pochopitelný je i blízký vztah bývalého premiéra Jana Fischera k BB. Například při jeho cestě do USA v dubnu 2010 se Fischer setkal „s vedoucími představiteli organizací American Jewish Committee, mezinárodního oddělení B’nai B’rith International a Claims Conference, která se věnuje kompenzacím a restitučním nárokům Židů vzniklé zločiny nacistů za 2. světové války a spravuje prostředky na sociální péči o přeživší holokaustu“, čteme v tiskové zprávě z této zahraniční cesty.

Nejenže někteří politici mají blízko k BB, ale i opačně platí tvrzení, že mnoha členům BB se podařilo proniknout do vysokých politických nebo diplomatických postů. To je příklad dvou zakládajících členů BBR, Daniela Kummermana a Josefa Brauna. První byl vyslán jako český velvyslanec do Izraele, druhý do Turecka.

B´NAI B´RITH A SLOVENSKÁ POLITIKA

Na Slovensku je BB ale – alespoň podle rešerší tisku – mnohem více aktivistický než v České republice. Možná je tomu ale proto, že Slovensko není tak proizraelskou zemí jako je Česká republika.

Letmou rešerší tisku například zjistíme, že předseda tamní pobočky BB neúnavně protestuje při každé události, která alespoň trochu zavání antisemitismem.

Například 10. 4. 1997 slovenská židovská komunita vyzvala slovenské politiky a vládní činitele, aby se distancovali od projevů fašismu. Ústřední svaz židovských náboženských obcí na Slovensku a BB v prohlášení upozornily na „rozšiřování antisemitské a extrémně nacionalistické literatury“, a to i za peníze daňových poplatníků úřední cestou do základních škol, na „profašistické aktivity státem podporované Matice slovenské“, tvorbu „rasismem podbarvených zákonů“, „protižidovský vandalismus“ a „na neochotu slovenské justice uplatňovat zákon vůči zjištěným pachatelům antisemitských trestných činů“. (autor neuveden. Židé v SR si stěžují. Vyzvali slovenskou vládu k rázným činům, Svoboda, 11.4.1997).

Dne 16. 9. 1997 šli dokonce Slováci na kobereček. Slovenský premiér Vladimír Mečiar přijal na jeho žádost prezidenta BB Tommy Baera. Ten s ním jednal „o rostoucích projevech antisemitismu na Slovensku“. Konkrétně šlo o antisemitské články v provládním deníku Slovenská republika, o školní příručku emigračního historika Milana Ďurici zkreslující údaje o válečném Tisově režimu a o někdejší přepadení bratislavského rabína a další incidenty. Mečiar se Židům poníženě omluvil: „Za vše, co by mohlo znepokojovat židovskou obec, se pan premiér omluvil,“ řekla mluvčí premiéra Magda Pospíšilová. (ČTK. Šéf židovské organizace jednal s premiérem, Hospodářské noviny 17.9.1997).

Deník Slovenská republika přitom patří Mečiarovu HZDS. Ten se také ozval ústy svého bývalého šéfredaktora, poslance HZDS Jána Smolece, který v jednom z úvodníků napsal:

„Baer navštívil Slovensko před dvěma dny. Přijel, aby nám připomněl incidenty proti židům (někdejší přepadení bratislavského rabína), vážně nás pokáral za školní příručku Milana Ďurici. Zvláště však hosta znepokojují rostoucí projevy antisemitismu a konkrétně prý jde o antisemitské články ve Slovenské republice,“ připomíná. „Světoobčané a soudruzi marxisticko-leninského ražení možná těmto výrokům zatleskali. Slováci však smutně zakroutili hlavami. Opět se našel člověk, který na Slovensku hledá pupek fašismu,“ píše deník. Autor poznamenává, že tři roky vedl deník, ve kterém „razantně bojovali za národní samostatnost, upřímně milovali svůj národ, ale ne za cenu nenávisti k jiným národům“. (autor neuveden. Pupek fašismu, in: Moravskoslezský den, 20.9.1997).

Nebylo to ostatně poprvé, co si představitelé BB na Slovensku stěžovali na údajný antisemitismus. Když například v roce 1996 navštívil Bratislavu Lyndon LaRouche, americký ekonom, neúspěšný kandidát na post prezidenta USA za Demokratickou stranu, nebral si ve své přednášce servítky: Evropskou unii označil za spolek parazitů, napadl Velkou Británii, Mezinárodní měnový fond, Světovou banku a Světovou obchodní organizaci. A B´nai B´rith označil za „fašizoidní konzervativní gang“. Proti tomu se okamžitě ozval prezident bratislavské pobočky B´nai B´rith Juraj Stern. (autor neuveden. Lidové noviny, 30. 8. 1996, str. 2).

Podobně uraženě reagoval na údajné antisemitské výroky mluvčího slovenského premiéra Jozefa Krošláka v rozhlasovém rozhovoru. Ten v interview položil reportérovi protiotázku, zda je „katolík nebo žid“. Po kladné odpovědi na první část se zeptal, „proč se nechováte křesťansky, proč lidi nemilujete, ale podvádíte?“ Prezident bratislavské odbočky BB a rektor Ekonomické univerzity Juraj Štern opět rozhořčeně protestoval: „Nemohu jinak než alespoň jednu z otázek vnímat jako antisemitskou,“ prohlásil Štern a požadoval veřejnou omluvu. (autor neuveden. Mečiar si zaslouží, koho si vybral, Slovo, 9. 4. 1998).

Jak se zdá, politik, který nechce mít problémy, se naopak snaží s židozednářským řádem vycházet dobře. Tak si například slovenští novináři dobírali kandidáta KDH Jána Čarnogurského, proč se jako zastánce zásadovosti katolicismu nevyjádřil ke skutečnosti, že se zúčastnil otevření pobočky B´nai B´rith, i když dobře ví, jaký názor má katolická církev na spolupráci s organizacemi podobného typu (KDH jde jen o reklamu, Právo, 9. 10. 1996, str. 6)

Ale abychom se nezaobírali jen dávnou minulostí – i nedávná premiérka Iveta Radičová navštívila lóži BB. „Profesorka Iveta Radičová, sociologička, ministerka práce a sociálnych vecí v predchádzajúcej slovenskej vláde a kandidátkou na prezidenta SR, navštívila našu lóžu 25. mája (2008),“ psalo se na webových stránkách BB (http://www.bnaibritheurope.org/bbe/content/view/640/lang,en/)

SOUČASNÉ AKTIVITY B´NAI B´RITH RENAISSANCE PRAHA

V článku „B’naj B’rith opět v Praze“ se dočteme o pražské konferenci k šedesátému výročí Křišťálové noci. Do sídla Rádia Svobodná Evropa se první listopadový víkend roku 1998 sjelo na 50 zástupců z 12 evropských zemí, od Francie po Ukrajinu. Témata konference se zaměřila nejen na historii, ale i na současný stav evropské židovské komunity. (tk. B’naj B’rith opět v Praze http://www.holocaust.cz/cz/resources/ros_chodes/1999/01/bnaj

„Vídeňský profesor Jakob Allerhand se zabýval východní Evropou, a zejména Ruskem, profesor Ernst Ludwig Ehrlich, který je v Praze častým hostem, shrnul poválečný vývoj a současný stav v Evropě západní. Největší pozornost však vyvolal příspěvek prezidenta evropského B’nai B’rith – a donedávna vrchního dánského rabína – Benta Melchiora. Ten, jak je jeho dobrým zvykem, se ve svých příspěvcích a i v následných diskusích vyjadřoval velmi otevřeně k některým bolestivým problémům, se kterými se židovská komunita dnes potýká, a to nejen v Evropě. Například otázka konverze, která by mohla být daleko vstřícnější, aniž by porušovala halachické zásady, vyvolala velký ohlas zejména mezi zástupci střední a východní Evropy, kteří se téměř denně zabývají tématy dalšího rozvoje svých komunit. Neméně zajímavě však zněla i kritika samotného B’nai B’rith, když rabín Melchior vyslovil velkou nespokojenost s tím, jak je evropský distrikt vnímán veskrze americkým vedením BB International (americký zástupce příznačně účast na konferenci na poslední chvíli odřekl).“

Na přednášce vystoupil i Petr Uhl. Článek to popisuje takto:

„Jak známo, Česká republika získává v zahraničí pověst rasistické země, v poslední době k tomu přispěl jak romský exodus do Velké Británie a Kanady, tak několik závažných incidentů se skinheady, které skončily smrtí napadených. Evropské ústředí B´nai B´rith, v jehož programu je boj proti rasismu a antisemitismu stále na předním místě, proto požádalo pražské organizátory o zajištění přednášky na toto téma. Úkolu se ujal ten nejpovolanější, zmocněnec české vlády pro lidská práva Petr Uhl. Ve svém příspěvku se zabýval nejen zmíněnými incidenty, ale zmínil se i o specifikách českého antisemitismu a obecné xenofobii, včetně příčin a forem. Zaměřil se i na možnosti vlády, jak se s těmito jevy vypořádat, nicméně jeho prognózy, zejména v případě protiromských nálad, jsou značně dlouhodobé. Jeho přednáška byla vyslechnuta se značnou pozorností a vysoce oceněna pro svou věcnost a otevřenost.“

Konference vyvrcholila kulturním programem – galavečerem na Židovské radnici, který „byl zcela v režii pražské pobočky B’nai B’rith. Ta pro výběr účinkujících sáhla převážně do vlastních řad. Bach paní profesorky Zuzany Růžičkové a Mendelssohn pana profesora Ivana Klánského přivedly účastníky konference k nadšeným ovacím, Šarbilach s repertoárem, upraveným Jaromírem Vogelem, zas ke společnému zpěvu. Večer profesionálně a zároveň mile uváděla Marta Skarlandtová a celková atmosféra – jakož i kvalita samotné konference a její perfektní organizace – přispěly k tomu, že Praha se opět vrátila na výsluní B’nai B’rith, a navázala tak na svou předválečnou pověst.“

V srpnu 2000 se BB podílel na projektu Židovská Morava. „Svou přítomnost na zahájení přislíbil Ernest Ludwig Ehrlich, viceprezident B´nai B´rith, vatikánští kardinálové E. Cassidy a P. Poupard a mnoho dalších významných osobností kultury a náboženství z celého světa,“ sdělil Lidovým novinám Jan Kratochvil, předseda správní rady obecně prospěšné společnosti K2001, která projekt organizovala. (Paleček, Pavel: Chystá se projekt Židovská Morava, Lidové noviny, 19. 9. 2000).

O rok později se BB účastnil příprav mezinárodního dne židovské kultury, který probíhal i v Teplicích. Mezinárodní den pod názvem „Evropa – společné dědictví“ pořádala vedle organiazcí jako jsou Agence Développement Touristique du Bas-Rhin, European Council of Jewish Communities a Red de Juderias de Espana také B´nai B´rith Europe. (Svobodová, Ilona. Mezinárodní den židovské kultury letos oslaví také v Teplicích, Deník Směr, 30. 8. 2001)

V roce 2001 BB nominoval své zástupce do Rady ČT. Třebaže nakonec žádný z nominovaných neuspěl, navrhla celkem čtyři jména – MUDr. Jana Galského, Simonu Sternovou, Zuzanu Mináčovou a JUDr. Lucii Weissovou.

V pátek 13. ledna 2006 se konala v benediktinském klášteře v Emauzích konference s názvem ´Význam Bible pro novou Evropu´, kterou pořádaly Konrad-Adenauer-Stiftung, Česká křesťanská akademie a B´nai B´rith Europe. Po úvodním referátu prof. Ernsta L. Ehrlicha (B´nai B´rith Europe, Basilej) o Starém a Novém zákonu jako prameni společných hodnot křesťanství a židovství následovaly tři tematicky zaměřené bloky. O vztahu Bible a koránu v křesťansko-islámském kontextu v dnešní Evropě promluvili prof. Luboš Kropáček (Univerzita Karlova, Praha) a prof. Adolf Hampel (Univerzita Giessen) a v dalším bloku prof. Petr Fiala (Masarykova univerzita, Brno) a prof. Ferdinand hrabě Kinský (Evropský institut, Nice) se pokusili ukázat nakolik Bible je či už není základem hodnotových představ a politické praxe dnešní Evropy. V závěrečném bloku Hodnotové představy zakotvené v Bibli – impulzy pro politiku v převážně sekularizované Evropě vystoupili prof. Paul M. Zulehner (Vídeňská univerzita) a prof. Alfred Grosser (Sorbonnská univerzita, Paříž). Celodenní konference se zúčastnilo na 150 posluchačů.

V září 2006 převzalo „Centrum pro dokumentaci majetkových převodů kulturních statků obětí II. světové války“ od B´nai B´rith Renesance v Praze její výstřižkový archiv. Výstřižky zasílané Pražskou informační službou obsahují texty českých novin a časopisů o dějinách židů, antisemitismu a jeho projevech, holocaustu, o restituci židovského majetku a o význačných židovských osobnostech z oblasti kultury, vědy, politiky, techniky a sportu. O převzetí archivu byla 9. 8. 2006 podepsána smlouva mezi ÚSD, B´nai B´rith Renesance a Federací židovských obcí. Archiv zahrnuje výstřižky od ledna 1998 do současnosti. Výstřižky jsou řazeny podle jednotlivých měsíců a vnitřně strukturovány podle jednotlivých okruhů.

BB se podílí také na práci „Fóra proti antisemitismu“, které působí při Federaci židovských obcí a svou činnost zahájilo v lednu 2003. Od té doby se stalo centrálním evidenčním místem pro antisemitské projevy zaznamenané židovskými organizacemi v ČR. Na tomto úkolu spolupracuje s ŽOP, Židovským muzeem v Praze, Bejt Prahou a B´nai B´rith Renaissance. Hlavním výstupem se stává každoroční zpráva o projevech antisemitismu v ČR.

V květnu 2008 pořádala BBR spolu s Galerií Zlatá husa a KKL-JNF Praha (Keren Keymeth LeIsrael, tedy český výbor židovské organizace, která je odpovědná za zalesňování Izraele) výstavu forografií, které v Izraeli zhotovil Vladimír Železný. Výstava souboru fotografií nazvaná Můj Eretz byla pořádaná u příležitosti 60. výročí vzniku Státu Izrael. (euportal.cz, 15. 5. 2008, http://www.euportal.cz/Articles/2737-v…sti-60-vyroci-vzniku-statu-izrael.aspx).

Mezi už tradiční aktivity BB patří každoroční výroční zasedání středoevropských lóží BB, které se scházejí vždy na pozvání jedné z nich. V roce 2010 byla řada na BBR, aby ve dnech 25. – 27. června hostila „bratry a sestry“ z dalších lóží – celkem přijelo do Prahy 55 členů z lóže Tolerancia Bratislava, Concordia Košice, lóže Budapešť, lóže Polin ve Varšavě, lóže Zwi Perez Chajes ve Vídni, lóže Serbia 676 v Bělehradu, lóže Augustin Keller v Zürichu a lóže Henry Dunant v Ženevě. Šlo o v pořadí už o třetí podobné setkání.

Sekretář BBR Jan Lerbletier popsal program třídenního setkání: večeře v hotelu Hoffmeister, v sobotní poledne návštěva židovského sociálního střediska na Hagiboru, odpoledne a večer přednášky v pražském židovském komunitním centru, paralelně s tím probíhající setkání prezidentů lóží s členkou vedení BBE Erikou van Gelder, která má práci lóží ve střední Evropě na starosti. Pak večeře v Obecním domě a výlet parníkem po Vltavě s neobvyklými výhledy na Prahu za doprovodu jazzové hudby. Prezident Tomáš Kraus předal Erice van Gelder stříbrnou pamětní medaili k 400. výročí narození Rabbiho Jehudy Löwa ben Bezalel jako výraz ocenění pro její podporu kativitám BB v této části Evropy. V neděli pak proběhla návštěva Židovského muzea a židovské čtvrti, poté Železného výstavy fotografií. Následoval oběd v restauraci Shalom.

Letos 23. května pořádala BBR slavnostní setkání u příležitosti svého 20. výročí založení.

ČESKÁ OBDOBA ADL

Známá Liga proti pomluvám (ADL), jak jsme si už řekli, je výtvorem BB. Zajímavé je, že v České republice – kromě Ligy proti antisemitismu (LPA) funguje i jakási česká odnož ADL, kterou se rozhodlo založit několik „celebrit“ – chtějí se tak bránit proti pomluvám především ze strany buvláru. (Korecký, Miroslav. Celebrity v ofenzivě. Známí lidé se chtějí bránit pomluvám inzercí a billboardy, Týden, 13. 2. 2006)

Spolek se jmenuje „Asociace proti pomluvám“ a sdružili se v něm zpěvačka Helena Vondráčková, manažer Gabriel Berdár (bývalý generální ředitel Českého Telecomu) či spisovatel a bývalý novinář a nyní lobbista Martin Nezval, stejně jako podnikatel v cestovním ruchu Tomio Okamura a nejnověji i ředitel pražské záchranky Zdeněk Schwarz.

„Sdružení vzniklo už před rokem a půl a dosud o něm mnoho slyšet nebylo. Výrazněji se angažovalo jen v případu zpěváka Michala Foršta, který měl v Pražském filharmonickém sboru čelit antisemitským výpadům. Nedávný příchod Vondráčkové či Berdára by měl asociaci zpopularizovat a zaktivizovat,“ píše Korecký.

„Dnešní stav je neudržitelný. Soudní satisfakce za pomluvu se dočkáte za několik let, kdy už případ nikoho nezajímá. Reagovat je třeba okamžitě a pomluvu nejen vyvrátit, ale i rozkrýt okolnosti, které k ní vedly,“ cituje místopředsedu asociace, pražského advokáta Pavla Virága.

Sdružení chce prý nabízet obětem mediálních pomluv právní i finanční pomoc, napadeného „za ruku provést džunglí mediálního světa“. Pro každý případ by mělo sestavit strategii, jak se bránit, přičemž sází hlavně na metodu inzerce a billboardů.

S nápadem přišel i spisovatel Michal Viewegh, podle kterého by se mohl zřídit fond, kam by přispívali ti, kdo za pomluvy vysoudí větší částky, zatímco méně solventní klienti by naopak z fondu čerpali peníze na inzerci nebo soudní poplatky; advokáta by jim zajistila asociace.

Poobnost s ADL není náhodná – novinář píše, že „Asociace proti pomluvám se označuje za českou obdobu americké Ligy proti pomluvám (Antidefamation League), která má ovšem poněkud jiné zaměření a nesrovnatelně větší vliv.“

B´NAI B´RITH NA SLOVENSKU

Roku 1994 byla obnovena košická lóže „Concordia“, která tak navázala na předválečnou činnost lóže stejného jména, která byla součástí disktriktu č. 10 – Československo (založena 6. 12. 1931).

Inaugurace proběhla 15. ledna 1994 v hotelu Fórum za účasti prezidenta Benta Melchiora, hlavního rabína Kodaně. Slavnosti se účastnil i tehdejší primátor Košic RNDr. Rudolf Bauer.

O oživení lóže se zasloužil Samuel Kane (Kanengieser) z USA, původem ze Spišského Podhradia. Ten navštívil v roce 1992 Košice a projevil přání obnovit aktivity košické lóže. Prvním prezidentem byl zvolen Dr. Oskar Rosenberg. (Slovakia – The Concordia Lodge in Kosice, 25 June 2007)

Členové košice lóže své aktivity popisují následovně:

„Toho času máme na programe mesačné stretnutia s prednáškami o judaizme, histórii košického židovstva a iné témy vedeckého a spoločenského charakteru. Máme za hostí hercov, generálnych konzulov, veľvyslancov a významné osobnosti spoločnosti z Košíc a celého Slovenska. Otvorenými schôdzami dáme možnosť účasti aj všetkým členom ŽNO Košice. Na Pesach sa pri sederovom stole stretneme s rodinami našich členov. Prvé letné dni poriadame barbecue pre členov a ich rodiny, v prírode, neďaleko Košíc. Každoročne v septembri trávime weekend vo V. Tatrách v spoločnosti rodinných príslušníkov. Tam športujeme a utužujeme naše spoločenstvo. Rada sa schádza raz do mesiaca a rieši organizačné veci a chystá program pre členov. Aj naše kontakty s bratskými Lóžami sú časté a veľmi dobré. Stretávame sa osobne s bratmi a sestrami z Budapešti, Bratislavy, Prahy , Zürichu, Paríža, Londýna, Baselu, Frankfurtu n/M. Spolu organizujeme krátke niekoľkodňové programy.“ (Tomáš Teššer , prezident Lóže B´nai B´rith Concordia http://www.kehilakosice.sk/brit1.html)

Poslední dobou iniciovala slovenská lóže Tolerancia (Bratislava) pravidelné setkávání čtyř středoevropských lóží – kromě bratislavské také zmíněné košické (Concordia), pražské (Renaissance) a budapešťské. Jedno z nich se konalo od 24. do 26. října 2008 v Bratislavě (Alner, Juraj. Special Meeting of the 4 Lodges in Central Europe, 09 December 2008). Program byl opět převážně pracovně-kulturní. Bylo také dohodnuto, že podobná setkání se budou konat každý rok – v roce 2009 v Košicích, o rok později v Budapešti a letos v Praze.

Košická lóže je velice aktivní nebo spíše aktivistická – vydává například prohlášení, ve kterých odsuzuje údajný extremismus (když například odsoudila demonstraci pravicové politické formace Slovenská Pospolitost v Košicích dne 18. listopadu 2009 k dvacetiletému výročí Sametové revoluce) (B’nai B’rith Concordia Lodge condemns extremist rally in Slovakia, 25 October 2009)

Lóže udržuje politické kontakty na nejvyšší úrovni. Teššer píše, že se konala dvě setkání s ministrem zahraničních věcí ohledně konference „Durban II, návštěva ministestra spravedlnosti po antisemitských komentářích v parlamentu a lóže také poslala otevřený dopis prezidentovi, premiérovi a předsedovi sněmovny v této záležitosti.

Současným prezidentem je Juraj Alner, viceprezidentem Pavel Traubner, mentorem Peter Werner, aktivity ADL má na starosti Grigorij Meseznikov, finance Lubica Adamcová a sekretářem je Ivan Pasternak. Lóže má asi 60 členů.

Literatura:

Grohová, Johanna; Pirník Jiří: Dům a jeho majitel se i po letech míjejí, Mladá fronta DNES, 21. 7. 2000, str. 1

Petráček, Zbyněk; Pěkný, Tomáš: Rizikové vztahy. Respekt, 11. 2. 1991

Spritzer, Dinah. Key European leader offers his take on Gaza, jta.org, 12. ledna 2009

Stwora, Vladimír: Karel Schwarzenberg a B´nai B´rith, zvedavec.org, 29. 5. 2010

The celebration of the 50th anniversary of the B’nai B’rith Zwi Perez Chajez Lodge in Vienna, Sunday, 26 December 2010, http://www.bnaibritheurope.org

autor neuveden. Židé v SR si stěžují. Vyzvali slovenskou vládu k rázným činům, Svoboda, 11.4.1997

ČTK. Šéf židovské organizace jednal s premiérem, Hospodářské noviny 17.9.1997

autor neuveden. Pupek fašismu, in: Moravskoslezský den, 20.9.1997

autor neuveden. Lidové noviny, 30. 8. 1996, str. 2

autor neuveden. Mečiar si zaslouží, koho si vybral, Slovo, 9. 4. 1998

KDH jde jen o reklamu, Právo, 9. 10. 1996, str. 6

tk. B’naj B’rith opět v Praze, http://www.holocaust.cz/cz/resources/ros_chodes/1999/01/bnaj

Paleček, Pavel: Chystá se projekt Židovská Morava, Lidové noviny, 19. 9. 2000

Svobodová, Ilona. Mezinárodní den židovské kultury letos oslaví také v Teplicích, Deník Směr, 30. 8. 2001

Korecký, Miroslav. Celebrity v ofenzivě. Známí lidé se chtějí bránit pomluvám inzercí a billboardy, Týden, 13. 2. 2006

B’nai B’rith Concordia Lodge condemns extremist rally in Slovakia, 25 October 2009

Schneider, Jan. Viceprezident z Maislovky. Euro, 11. 5. 2009

Tomáš Teššer , prezident Lóže B´nai B´rith Concordia http://www.kehilakosice.sk/brit1.html

Sýs, Karel. Praha zednářská, BVD, Praha, 2011

Vladimír Škutina. Český šlechtic František Schwarzenberg, Rozmluvy, Praha 1990

Kolektiv autorů. B´nai B´rith Renaissance Prague, Faun, Praha, 2001

www.freeglobe.cz